Opravdová láska (Robert Fulghum)

Podpořte LD sdílením:

Předmluva

Pověz mi milostný příběh.

Nic, co jsi třeba někde slyšel nebo četl. Tvůj vlastní, prožitý.

Několik let jsem tohle říkal kamarádům i cizím lidem - nejprve ve své knížce 'Ach jo' a později ve svých novinových sloupcích. A dopisy jen pršely - psali mi mladí v bolestivé extázi první lásky, i staří z domova důchodců, kteří vyškrabávali posvátné okamžiky z paměti; psali mi lidé, kteří si jako poklad navždy v srdci uchovávají desetivteřinové setkání, a také ti, jejichž lásku odměřuje tlukot srdce po celý dlouhý život. Přišly dopisy z třiceti šesti amerických států a sedmi zemí. Nejmladšímu pisateli bylo osm, nejstaršímu devadesát osm. Napsali mi muži i ženy, heterosexuálové i homosexuálové, lidé moudří i pošetilí, zmatení i rozumní. Dopisy byly psané rukou na luxusním dopisním papíře, nebo je bez poskvrnky vytiskl na žlutý úřední papír počítač. Stovky a stovky dopisů.

Počítal jsem s cukrkandlovým sentimentem vhodným tak na různá přáníčka, ale dočkal jsem se docela drsných překvapení - četl jsem o lásce ošklivé a také šílené. Čekal jsem samé ptáčky a duhy, ale dostalo se mi i rozbouřené lásky s hromy a blesky, kroupami a lavinami. Čekal jsem lásku mazlavou jako ovesná kaše, ale četl jsem i o lásce s biftekem a bramborami. Čekal jsem lásku mírnou a pokornou, ale stejně často jsem četl i o krvi, svalech a kostech.

Ten příval dopisů vzbudil mou zvědavost, a tak jsem začal po milostných příbězích slídit i mezi lidmi, kteří píší neradi, anebo na to nemají čas. Vyrobil jsem si ceduli: POVĚZTE MI KRÁTKÝ MILOSTNÝ PŘÍBĚH A JÁ VÁM KOUPÍM KAFE A UČINÍM VÁS SLAVNÝM. Chodil jsem s tou cedulí do některých kaváren a bister u nás v Seattlu a taky do pár hospod a na nedaleký trh. Vždycky se kolem mě shromáždil úplný dav - zvlášť když lidé pochopili, že smyslem toho milostného projektu je podpořít organizaci Prostor pro lidskost

Zpočátku nebylo jednoduché přimět vypravěče, aby o lásce povídali upřímně. Většinou každý obracel oči v sloup a hihňal se a tvrdil, že milostný příběh samozřejmě má, to ano, ale že není ani krátký ani moc pěkný. Trochu jsem je povzbudil a nakonec mi to vždycky řekli. A ještě pobavili kolemstojící nepravděpodobnými zápletkami a také svým vypravěčským nadáním.

Několika lidem se dostalo úplných ovací, takže pak přišlo ještě více lidí. "Co se to tam děje?" "Opravdický milostný příběhy." "Vážně? Mám jeden, kterýmu nebude nikdo věřit." A opravdu to tak bylo. Je to zvláštní, ale milostnému příběhu se dá věřit jedině díky právě jeho neuvěřitelnosti. Pokud se říká, že pravda bývá podivnější než fikce, pak opravdová láska je ještě daleko podivnější.

A každý příběh jako by vedl zase k dalšímu. Uzavřít tohle povídání o oprvadové lásce bylo daleko těžší než je na začátku spustit. Zažili jsme to všichni. A nejspíš to ještě zažijeme.

Jednou byl příběh začátkem příběhu, který měl teprve zaznít. Mladá žena okouzleně poslouchala mladíka, který vyprávěl, jak ho láska klepla přes prsty. A když skončil, tak ona prohlásila, že by v životě nedala košem někomu, kdo má takové představy o lásce. A on si hned chtěl poslechnout její příběh. Když jsem odcházel, ještě si povídali. A kdo ví, co bylo dál? Ve věcech lásky je možné úplně všechno.

Občas mi někdo řekl, že příběh sice má, ale než mi to poví, tak se musí dovolit toho druhého. Například jeden pán středního věku v obleku a kravatě. Viděl jsem ho dvakrát a vždycky držel Wall Street Journal. Druhý den přišel znovu a podal mi bleděmodrou obálku - navoněnou -, v jaké se posílají hodně osobní dopisy. A řekl: "Ještě než si to přečtete, tak byste měl vědět, že už to mám přes deset let a že mi to napsala moje žena, která je stále ještě mou ženou." V obálce byl stejně bleděmodrý papír a na něm bylo inkoustem napsáno:

Můj nejdražší Harry,

nenávidím tě, nenávidím tě, nenávidím tě.

Tvoje milující Edna

Usmál jsem se a zvedl oči od papíru; čekal jsem na zbytek příběhu.

On se taky usmál, složil zase papír a vložil jej do obálky.

"To už je všechno," řekl a odkráčel.

Vůbec nejkratší milostný příběh, jaký jsem sebral, je toto: pochází od asi čtyřleté holčičky, která tam byla sama. Dívá se na mě, cucá si palec a k obličeji si tiskne ucouranou žlutou deku.

"Máš ráda svou peřinku?"

Přikyvuje - ano.

"A má ta peřinka ráda tebe?"

Netrpělivě vrtí hlavou - samozřejmě že ne.

Tomu dítěti už je láska jasná. Už to ví. Odehrává se to hlavně mezi lidmi. Překvapilo mě, že jsou lidé ve věcech lásky většinou docela moudří. Zvlášť se povedly následující věty z dopisů a rozhovorů:

"Láska je to, co jsi s někým prožil."

"Často se zamilováváme ze stejných důvodů, z jakých pak všechno zkrachuje."

"Je velký rozdíl mezi první láskou a okamžikem, kdy na lásce poprvé záleží."

"Nikdy nemůžete mít právě tu lásku, co chcete - jenom lásku, co někdo dává."

"Každý milostný příběh je originál - láska není nic kolektivního."

"Sex bez lásky je celkem nesmyslný zážitek, ale mezi všemi nesmyslnými zážitky si stojí hodně vysoko."

Ještě bych mohl pokračovat - a taky že budu.

Ale nejprve si přečtěte pár příběhů.

Řada z nich začíná a končí nějakým překvapením. Překvapením někdy tak pořádným, že třeba začnete pochybovat, jestli se to opravdu stalo. Ale já pravdivosti těch příběhů věřím. O opravdové lásce toho vím tolik, že prostě jinak ani nemůžu. Všechno, co na téma láska kdy zaznělo, je pravda - jenom to neplatí všechno najednou a pro všechny. Ale je to pravda pro někoho někde a někdy. Láska je nejvyšší výhra, ale taky hromada smetí. Láska je chodbička k duchovním kořenům a taky to jediné, pro co stojí za to žít. Láska má příchuť věčnosti, ale taky je to pořádné sousto ničeho. A láska je zároveň úplně všechno mezi těmito extrémy. Proto se při svatbě slibuje: "... v dobrém i zlém, v dostatku i chudobě, v nemoci i zdraví." Jazyk realistických záruk lásky.

Máme jedině tu lásku, již doopravdy žijeme.

A jedině ta láska, kterou máme, je opravdová.

VAROVÁNÍ

Rukopis této knihy přečetlo přes čtyřicet lidí. A když jsem se jich zeptal, jestli by čtenářům nechtěli něco poradit, tak se vyjádřili skoro jednohlasně. A já to teď dávám dál:

Nečtěte tuto knihu na jeden zátah.

Příliš mnoho opravdové lásky budí hořkost a zanechává jizvy na srdíčku.

Následující příběhy si nejlépe vychutnáte, když si jich přečtete na posezení jen několik.

A ještě lepší je, když je budete číst nahlas milované osobě.

(Robert Fulghum)

— 1 —

Následuje úplné znění ...

Následuje úplné znění milostného dopisu zabaveného učitelkou ve druhé třídě. Učitelka to předala tatínkovi a ten to předal mně:

"Milý Billy, jesi mi neřekneš, že mě miluješ a nepudeš se mnou na autobus, tak se zabiju a tebe zmlátím. Miluju tě a už brzy si tě chci vzít. Susy."

Té holčičce tehdy bylo osm. A tatínek mi ten dopis ukázal, když jí bylo čtyřiadvacet. Při večeři - generálce na svatbu. Den předtím, než si Susy vzala Billyho. Při obřadu jsem dopis přečetl svatebčanům a místo slibu musela Susy po mně opakovat: "Já, Susy, slibuju tobě, Billy, že se nikdy nezabiju a nebudu tě mlátit."

Pokud manželství vytrvá tak dlouho jako její láska a ta je aspoň tak mohutná jako smích, který na svatbě zazněl, pak mají na "a žili šťastně až do smrti" celkem solidní naději.

(pastor Bellevue, Washington ... zaznamenal Robert Fulghum)

— 2 —

Chtěl jste krátké ...

Chtěl jste krátké milostné příběhy. Tenhle je dlouhý, ale za to nepatrný. Skoro každé sobotní ráno jdu na seattleský trh Pike Place - nakupovat a taky pokračovat v milostném románku.

Už několik let kupuju květiny od mladé ženy: je to emigrantka pocházející z nějakého horského kmene v Indočíně. Kdyby nic jiného, tak má vždycky nejčerstvější a nejkrásnější květiny. Ale i ona sama je svěží a krásná květina. Nevím, jak se jmenuje, a ona neví, kdo jsem já. Ani nemluvíme stejným jazykem. Já jsem pro ni prostě jeden zákazník.

Ale ona je pro mě jarem. Má tulipány, narcisy a taky kosatce. je létem, protože má růže a slunečnice. A taky je podzim, protože prodává jiřiny a chryzantémy. vegetační období se chýlí ke konci a ona prodává kytice spadaného listí a už je po všem. V zimě se mi po ní stýská.

Vyměňujeme si květiny za peníze a já se vždycky pokusím letmo dotknout její ruky, ale tak aby si toho nevšimla. Vždycky jí nechám drobné, ale ona mi za to vnutí jednu květinu navíc.

Jednou jsem zkusil skoupit všechny její květiny, ale ona jen zavrtěla hlavou. "Ne." Nechápu proč. Možná taky někoho miluje a chce tam být, až si k ní přijde koupit květiny.

(M.M., Seattle, Washington)

— 3 —

V prváku na univerzitě ...

V prváku na univerzitě jsem se zapsal na kurs o díle D.H. Lawrence. Chápu, že budu vypadat jako úplný blbec, ale já si prostě myslel, že to bude o Lawrencovi z Arábie, o tom výstředním britském válečníkovi z pouště. Viděl jsem ten film a chtěl jsem být jako on. Byl jsem v tom prváku trochu mimo.

Zašel jsem do místního antikvariátu a chtěl jsem si od Lawrence koupit úplně všechno, co tam měli. Trochu mě zaskočily názvy těch knih: Duha, Ženy milující, Synové a milenci a Milenec lady Chatterleyové. Tak o téhle stránce Lawrence z Arábie jsem neměl ani tušení. Prodavač mi to vysvětlil. Ouha. Hloupé, ale v kursu už jsem byl zapsaný a teď jsem navíc měl ty knihy; potřeboval jsem zápočty a byl jsem prostě v koncích. A tak jsem se odebral domů číst.

Tak jako nejeden vysokoškolák jsem i já doufal, že když si koupím knihu v antikvariátu, tak už v ní přede mnou někdo podtrhal to podstatné. Ty Lawrencovy knihy z antikvariátu byly podtrhané důkladně, a když jsem jimi listoval a četl si ty odstavce o šukání, tak mě to úplně porazilo. Docela silný kafe. K čertu s tím druhým Lawrencem z pouště - tohle byl můj člověk. A hned jsem si řekl, že holky, které se do takového kursu přihlásí, budou pro mě ty pravé.

Všechny ty zakoupené knihy byly na začátku podepsané stejným ženským jménem. Říkal jsem si, že majitelka určitě na ten kurs chodila a pak knihy prodala. A bylo jí jasné, co je třeba podtrhnout - vůbec ne jenom ty pikantní pasáže, ale celé nádherné úryvky o lásce, vůbec ne jen o sexu. Hledal jsem její jméno v telefonním seznamu a opravdu tam byla. Řekl jsem si, že jí zavolám, a uvidí se. Doufal jsem prakticky v cokoliv - od schůzky až po kopie jejích seminárních prací. Student to musí zkoušet na všech frontách.

A tak jsem jí zavolal; představil jsem se a řekl, o co mi jde. A zase ouha. Nebyla to studentka, ale profesorka anglické literatury v důchodu. Ty knihy se jí nevešly, když se stěhovala do menšího bytu. Smála se; prý se se mnou moc ráda sejde a řekne mi něco o Lawrencovi a poradí, jak ten zápočet dostat.

Hned jsme v sobě našli zalíbení. Ta paní žila sama a už jí slábl zrak. Řekla, že když ji jednou týdně zavezu nakoupit, tak ona mně bude dávat kondice z lawrence. Během toho semestru jsem se toho od ní dozvěděl hodně o lásce, sexu a ženách. Strávil jsem s ní spoustu času. Jsem díky ní lepší člověk a muž. O dost později jsem jí pak řekl, že kdyby jí nebylo sedmdesát, ale dvacet, tak ji požádám o ruku. A ona řekla, že by mou nabídku přijala. Už umřela. Ty její knihy pořád ještě mám, a taky její moudrost a náklonnost. A lawrencovský kurs jsem ukončil s jedničkou.

(zaznamenal Robert Fulghum)

— 4 —

Můj táta mámě lakuje ...

Můj táta mámě lakuje nehty na nohou. Když s tím začali, tak jsem byla u toho. Byli jsme zrovna celá rodina v letovisku v Oregonu na oslavě čtyřicátého výročí jejich svatby. Máma byla celý život krásná žena - už na střední škole ji zvolili královnou krásy. Opravdu je moc hezká a také má krásné ruce a nohy. Ráda se líčí - má ráda všechny možné šminky, pleťové vody a parfémy a celý život mívala nalakované nehty na rukou i nohou. Seděli jsme u bazénu a já si najednou všimla, že snad poprvé v životě nemá nehty na nohou nalakované. Zeptala jsem se jí proč to a ona mi řekla, že už je stará a taky se jí špatně ohýbá, ale nechat si to udělat v kosmeťáku považuje za hloupost.

Táta je mohutný chlap a spíš takový mrzout. Celý život dělal fotbalového trenéra. Dost mě překvapilo, když se najednou ozval a prohlásil, že mámě nehty moc rád nalakuje. A když se ho máma zeptala, proč to chce udělat, tak odpověděl: "Protože tě mám rád, a dokud budeš žít, tak chci, abys měla pocit, že jsi krásná."

Uplynulo pět let a on jí pořád ještě nehty na nohou lakuje.

(Myrna, Seattle, Washington)

— 5 —

Bylo to druhé léto ...

Bylo to druhé léto, kdy jsme s mou nejlepší kamarádkou samy chodily na pláž. Nedávno nám bylo čtrnáct a vůbec nic jsme nevěděly o mužích, chlapech, klucích, o všech těch podrazácích. Už třetí den jsme byly na pláži a rodiče kamarádky nás hodlali pustit dokonce i na promenádní molo - pustit SAMOTNÉ!!! Zavezli nás tam a my před sebou měly čtyři hodiny dokonalé slasti. Asi hodinu jsme tam jenom chodily a pak jsme uviděly dva kluky, kteří se nám jevili pro nás dvě tak akorát - vypadali tak na náš věk a líbili se nám. Ale všimli si nás vůbec? Kdepak. Proč by si v celém tom davu měli všimnout právě nás? Půlhodina byla pryč a ti kluci najednou taky. Nejdou za námi? Ani náhodou. A tak to šlo asi hodinu: viděli nás? Mávli na nás? Mávly jsme my na ně?

Nakonec už to ty kluky přestalo bavit a při příštím míjení nás zastavili. S mou nejlepší kamarádkou jsme rozhodly, že já řeknu: "Ahoj, já se jmenuju tak a tak a tohle je moje kamarádka ta a ta. Všimly jsme si..." Jenže jsem nakonec řekla: "Já vím, my jsme si taky všimly. Jmenuju se Katie a tohle je moje kamarádka Terry." "Ahoj," pronesli jsme čtyřhlasně. OOOOUUUUKKKKKEEEEJJJJJ.

A co teď? "Nechcete se projet na horský dráze?" zeptal se ten jeden. "Jasně," chtěly jsme. A koupili jsme si lístky po dvou. (Jeden kluk a já a Terry a ten druhý.) A po dvou jsme se svezli, po dvou jsme jedli cukrovou vatu a zase jsme se pak rozpadli do původních dvojic - já a Terry a ty dva naše potenciální prázdninové románky. Vlastně to dopadlo zle. Pořád ještě nevím, jak se to stalo - kam se to najednou podělo? Prostě už nic - ani adresa, ani telefonní číslo a o jedno léto později... - pamatuju já si vůbec, jak se jmenovali? Ne.

Zato si vzpomínám, jak jsem si užila v noci a pak ještě mnoho dalších nocí - zdálo se mi to, co se stát mohlo nebo dokonce mělo.

MOJE FILOZOFIE:

Ve svých patnácti vidím lásku takto:

Láska je ze tří čtvrtin sen a jedné čtvrtiny realita. Problémy nastávají, když se nezamilujete do reality, ale do toho snu. Ale opravdovou lásku najdete, teprve až když se zamilujete do obojího.

(Katie Ciccarell, Ellicott City, Maryland)

— 6 —

Bylo to ve druháku ...

Bylo to ve druháku na střední škole. Ona byla v posledním ročníku na univerzitě. Já každého oslňoval svou němčinou, protože jsem v Německu žil čtyři roky, když tam byl otec služebně jako voják. A ona zase dávala velmi najevo, že vlastně nic moc neumím - uvědomovala si moc dobře, že vůbec nevím to, co si myslím, že vím; ona totiž byla budoucí učitelka a k nám přišla na praxi.

Mně to ale bylo úplně jedno, protože to byla nejkrásnější žena, jakou jsem kdy spatřil. Světlé vlnité vlasy jí splývaly na ramena vždycky stejně - jako by je tak měla úplně pořád. Její oči - modré jak hlubiny oceánu - se dívaly skrze mne a díky nim byl kolem ní vždycky neskutečný klid.

Bylo to malé městečko, a tak jsem na ni občas narazil - v samoobsluze, v dragstóru, ve snu; byla dokonalá po všech stránkách a já musel přijít na to, jak se dostat přes tu propast do jejího světa. "Kdybych jí nějak dokázal sdělit, jak jsem citlivý, říct jí, že jsem žil v Německu, ukázal jí, že jsem opravdu dospělejší než průměrný nudný puberťák před maturitou."

Bylo mi jasné, že právě teď je to poprvé. Prostě láska. Poznal jsem to podle toho, že vždycky, když jsem ji uviděl, tak se mi srdíčko dost zatetelilo... a zatoulalo se až někam k pupíku a za minutu dokázalo asi tak o čtyřicet úderů víc než jindy. Vždycky jsem ztěžka polkl a řekl si: "Panebože, támhle je..."

Být s ní vyžadovalo velmi pečlivý plán. A hodně přemýšlení. Hlava budoucího maturanta na to ani nestačila. Co jsem tak mohl dělat?

Nejvíc mi to myslelo na mém desetirychlostním bicyklu. Takovém tom s řetězem, který se při zahýbání na rohu ulice vždycky pořádně zaleskne. To moje kolo bylo jasně žluté a mělo závodnická řídítka z černé gumy, závodnické třmeny a všechno úplně super... a já, já měl ty nejparádnější šortky ustřižené z džínsů, tričko bez rukávů a brýle Ray Bans!

Přiznávám, že jsem ten den měl na tom kole docela divoké představy. A pak se to stalo.

Tak moc jsem přemýšlel o své životní lásce, že jsem čelně narazil do zaparkovaného auta, které šikmo vyčuhovalo do silnice. Nic se mi vlastně nestalo, jen jsem byl trochu otřesený; ležel jsem rozpláclý na kapotě El Camina z dvaasedmdesátého a kolo leželo rovnoběžně se zadním nárazníkem. Každý by si musel myslet, že se tam na zadku auta pana Moorea jen tak opaluju. A pak jsem to zaslechl. Smích. Vlastně spíš chechtání, pořádný chechtot. Zvedl jsem hlavu, ztěžka polkl a řekl si: "Ježíšmarjá... ona tady je... a všechno to viděla."

Ale moment - teď přece neslyším smích. To někdo startuje harleye z pětašedesátého. Nebo že by se někdo snažil pohled na mnou milovanou ženu podbarvit zvuky, jaké vydává říjný mrož? Podíval jsem se na ženu, do které jsem byl zamilovaný až po uši, a řekl jsem si: "Nejspíš se pobleje." Naprosto nekultivovaný projev. Skoro vulgární. Jak s tímhle budu dál žít?

Cítil jsem, že někde u levého ucha se směju, ale od pravého se mi do tváře šířila červeň. Uznávám, že to byl asi pohled k popukání. Dokonce i já jsem se smál, když jsem se sunul z kapoty auta pana Moorea a ujížděl jsem vstříc zapadajícímu slunci. "A navíc," blesklo mi hlavou, "kdo by dokázal chodit s holkou, která se tak příšerně směje?" A přišel jsem na to, že pro zamilovaného je stejně nejlepší řeč zřejmě francouzština.

(Terry Tomlinson, South Sioux City, Nevada)

— 7 —

Silvestr 1947/48

Silvestr 1947/48. Jsem v posledním ročníku před maturitou. Školní mejdan. Jdu tam s milou blondýnkou, se kterou už jsem byl několikrát na rande. Po složitém vyjednávání jsem nakonec z mého staršího bratra vymámil auto. Myju auto, leštím boty. K Judy přijíždím na minutu přesně. (Použil jsem opravdové jméno; doufám, že si to sakra přečte.)

Není doma. Je pryč. Vypařila se. Dala mi košem kvůli "vysokoškolákovi" (zjišťuju později).

Zmatek, bolest, vztek, v tomhle pořadí. Trvalo to půl hodiny. Ale na ten mejdan stejně jedu. A tam jsem potkal opravdu MILOU středoškolačku, které jsem si na koleji předtím nikdy nevšiml. Bonnie. Po mejdanu jedeme ke mně. Je to daleko.

Dnes je o tři děti a třicet sedm let později. Prý se jí líbilo moje příjmení. Jmenuju se Blythe. Asi to je lepší důvod, než lidé někdy mívají. Takže ona se teď jmenuje Bonnie Blytheová. Báječný život (s báječnou ženou).

Díky, Judy.

(William Blythe, Palo Alto, Kalifornie)

— 8 —

Bylo mi asi třicet ...

Bylo mi asi třicet a zrovna jsem se rozvedla s hodně zlým mužem. Neměla jsem v té době zrovna pocit, že jsem krásná nebo že by mě mohl mít někdo rád. Nedávno jsem začala učit a zrovna jsem jela do školy.

Zastavila jsem na červenou a vedle mě zajelo krásné šedé auto. A v něm seděl nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla... nikdo se mu nevyrovnal. Podívala jsem se na něho, jestli zahne doprava. Nezahnul. Podíval se na mě taky a usmál se, jako by mu pohled na mě nějak ozvláštnil den. Okamžitě jsem se do toho skvělého šedovlasého pána zamilovala, ale on už za okamžik zatočil doprava a já zahnula doleva. Najednou jsem si uvědomila, že život pokračuje i po rozvodu - i kdyby mělo jít jen o okamžik na křižovatce.

Už je to třináct let a já přes tu křižovatku pořád ještě občas jezdím. A vždycky si vzpomenu na muže, který se na mě usmál. Nejspíš ani netuší, že na něj tak moc myslí někdo, na koho se jenom usmál.

(Rita Conley, Denver, Colorado)

— 9 —

Já všechny tyhle ...

Já všechny tyhle opravdové milostné příběhy beru smrtelně vážně.

Vážím si veškeré té lásky v nich popsané.

Je velmi snadné usmívat se dětské lásce osmileté holčičky, která tak moc toužila, aby její láska byla opětovaná, že vyhrožovala násilím a sebevraždou. Miluj mě - nebo se zabiju a zmlátím tě, prohlásila dost jednoznačně. Ona se ale neusmívala. Ji to bolelo. Nesnesitelně sladká bolest bezbřehé touhy. Neopětovaná láska vedla k zoufalství. Není dobře nad takovými city mávnout rukou jako nad roztomilou dětskou pošetilostí. Podobné city tvoří srdce a duši velké literatury, těch nejvypjatějších tragédií i opery. Té osmileté dívce se jen dostalo časného varování od děsivé Sfingy, která přináší dvě záhady světa: "Jak já můžu někoho tak moc milovat a on/ona mě ne?" a "A jak můžu stejnou osobu současně milovat a přitom si ji ošklivit?"

Těm příběhům se směju a taky nad nimi pláču, protože se ve většině z nich sám nacházím. Kdo nikdy nemiloval až příliš moc a příliš mladý - na prvním stupni, na střední škole, na univerzitě? Já se nehlásím. Ale mohl bych vám ukázat šrámy na duši.

A kdo nemá nějakou utajenou lásku jako ten pán, který miluje prodavačku květin na trhu, anebo žena, která si dodnes pamatuje letmý úsměv? Já mám - a doufám, že mě tyhle drobné románky tajného života nikdy nepřejdou.

A letní lásky: Ach - ještě aspoň jednou být tím bleskem zasažený!

Tyto vzpomínky mi říkají, že má vlastní představa o mně není otázka nějakého vývoje, ale prostě se to kumuluje. Někde v hlavě mám penzión plný lidí, jimiž jsem kdysi byl. Vůbec mě nepřekvapilo, když psychiatři přišli na existenci několikanásobných osobností. No jasně. Takoví jsme přece všichni. Když ty druhé v sobě nedokážeme ovládnout, tak se prostě zblázníme. Ale jestliže všechny obyvatele toho svého penzionu mysli obstojně zvládáme, tak se tomu říká duševní zdraví. A většina osazenstva by se mohla vytasit s vlastním milostným příběhem.

Jedním z obyvatel mé paměti je devatenáctiletý kovboj na ranči v Coloradu. Píše se rok 1956. Je katastrofálně zamilovaný do patnáctileté dívky, která tam přijela na prázdniny. Na nikoho jiného nedokáže myslet. Šedesátiletý muž, jímž jsem dnes, se usmívá a myslí si: "Hormony." Ale stejně bych si to léto ještě jednou prožil - kdyby to šlo. Kradmé polibky ve studeném sklepě, každý večer tancovačka, vytí na měsíc. Ještě dnes to vidím úplně jasně. Láska sice obvykle netrvá věčně, ale zato přetrvává. Vlastně přetrvává tak dlouho a neoblomně, že já si najal soukromého detektiva, aby tu dávno ztracenou lásku mého kovboje vypátral.

A co se stalo? To vám řeknu později.

A zatím si přečtěte ještě něco milostných příběhů.

A čekejte neočekávané.

(Robert Fulghum)

— 10 —

Nevím, jestli se tohle ...

Nevím, jestli se tohle dá vůbec počítat mezi milostné příběhy. Trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodl, že ano. V pubertě jsem udělal to, co většina puberťáků. Od staršího kluka ve škole jsem zakoupil štos dost ohmataných pánských časopisů pro otrlejší a strčil jsem si je pod matraci - samozřejmě jsem si myslel, že tam to nikdo nikdy nenajde.

Ale jednou jsem si všiml, že pár těch časopisů zmizelo, a někdo na jejich místo dal nové a ještě pikantnější. Dívky tam byly mnohem hezčí a zajímavější. Cítil jsem vzrušení a zmatek. Vyměnila to buď matka, otec nebo moje starší sestra, protože u nás doma nikdo jiný nebyl. Nikdo nikdy nic neřekl a nijak se neprozradil a já se bál zeptat. Tak se to občas stávalo ještě po několik let - dokud jsem neodjel na univerzitu. Jednou mi tam dokonce někdo dal celou knihu o lásce a sexuální výchově s velmi názornými fotografiemi.

Dodnes nevím, kdo se o mou sbírku časopisů takhle staral. Asi to vědět nechci, nebo si spíš chci myslet, že mě kterýkoliv člen rodiny měl rád natolik, že tu mou pubertu chápal a nechtěl mě ztrapnit tím, že by kolem mých normálních projevů sexuality dělal nějaký rozruch.

(Jerry, Port Angeles, Washington)

— 11 —

Dvacátého prvního června 1967 ...

Dvacátého prvního června 1967 jsem měla rande s námořníkem, kterého jsem vůbec neznala. Bylo mi patnáct a půl a jemu bez dvou měsíců osmnáct. Byl to kamarád přítele mé nejlepší kamarádky. Řekli mi, že mu právě nějaká holka dala košem a že by potřeboval trochu rozveselit.

Celé to bylo domluvené. ten večer, kdy jsme se měli sejít, mi kamarádka zavolala - že prý jsou kluci u ní a všichni tři už jedou ke mně. Naši zrovna odjeli na večeři, slavit výročí svatby. Ti tři přijeli. Námořník se na mě podíval a otipoval mě na třináct. Začal si v kuchyni vykládat pasiáns, protože neměl auto a já bez dovolení ven nesměla. pouštěli jsme si desky a matně se pamatuju, že mi dal pusu na rozloučenou. Nejspíš tu malou holku litoval. Později se dozvěděl, že mi bude šestnáct, a zavolal mi, jestli bych třeba na rande nešla ještě jednou.

Na Hromnice roku 1969 odjel do Vietnamu. Ani mě nenapadlo, že bych ho snad ještě někdy mohla vidět. Dvouletý vztah jsme pak "završili" poslední noc před jeho nástupem a já přišla do jiného stavu. V červenci měl dovolenou; vzali jsme se a já si z celé svatby nejvíc pamatuju, jak jsme se cestou z kostela k našim pohádali. Týdenní dovolená mu skončila a já ho posadila do autobusu do San Franciska; domů jsem to měla kilometr a půl a celou cestu jsem brečela. Říkala jsem si, jestli se mi vůbec ještě někdy vrátí. Z námořnictva ho propustili v květnu roku 1970, načež jsme se s manželem, jeho alkoholismem a naším sedmiměsíčním synem odstěhovali z New Jersey do Ohia.

O rok později se nám narodila dcera, takže k celé té hrůze přibyl ještě další člověk. Jeho pití a násilí se u nás doma stupňovaly až do roku 1981, kdy jsme spadli až na samé dno. Začali jsme znovu a všichni jsme absolvovali dvanáct kroků abstinenční léčby - druhá fáze našeho manželství začala. Svým způsobem bylo těch deset let ještě obtížnějších než začátek, protože jsme se museli zastavit a pohlédnout těm démonům pořádně do očí. A to vyžadovalo větší odvahu, než před nimi utíkat. Na útěk před sebou samým si člověk snadno zvykne a adrenalin se mu pak stane úplnou drogou.

Ale nakonec to s tou naší láskou dopadlo dobře. Dvacátého července 1996 (ano - měli jsme svatbu v den, kdy přistáli na Měsíci) jsme oslavili dvacáté sedmé výročí naší svatby. Odporujeme všem statistikám. Úplně jsme jim všechno nabourali. Nechápu, proč se ještě pořád máme rádi a proč jsme vůbec spolu - když se nám v cestě hromadily všechny ty překážky. Jmenuje se Roy, což znamená král, a já Donna, a to znamená dáma. Nedávno jsem si začala říkat, že jsme vlastně královský pár a že naše manželství dohodli někde v nebi, a kromě Boha s tím proto nikdo nic nenadělá. Zůstat spolu nemusí pomoct vždycky. Ohlížím se za minulými roky a úplně se z toho třesu; kam se všechny ty roky poděly? Netvrdím, že bych některé z nich nevyměnila za šťastnější vzpomínky. Ale pochopila jsem, že láska není statická a taky že láska, lidé a vztahy nikdy neplynou jenom hladce. Život není procházka růžovým sadem. A pochybuju, že bych teď byla tady na židli vedle něho - šťastná, zdravá, bohatá a moudrá -, kdybychom celé ty roky nerostli a nemoudřeli vedle sebe- Nelituju, že jsme spolu zůstali, protože se teď můžu těšit na 75-leté výročí svatby. Ten den nám bude dvaadevadesát a čtyřiadevadesát. Když si vezmu, jak jsme podle všeho houževnatí, tak se toho skoro jistě spolu dožijeme.

(Donna Riddlebarger, Dayton, Ohio)

— 12 —

Trávila jsem čtvrteční večer ...

Trávila jsem čtvrteční večer na Loganově mezinárodním letišti v Bostonu. Dívala jsem se, jak letadla startují a přistávají. Dělám to tak vždycky, když přemýšlím o životě. Dívala jsem se na cedule s přílety a odlety a chtěla jsem být v těch letadlech a najednou jsem zahlédla Boha, anebo přinejmenším pohledu na něj nikdy nebudu tak blízko. Nemyslím, že by si svou všemohoucnost uvědomoval, ale právě tím byl ještě zajímavější. Nenuceně telefonoval a já při tom pozorovala jeho odraz ve skle. Měl na sobě levisky, bílé sáčko a strakatou hedvábnou kravatu - jako by právě vystoupil z katalogu firmy L.L. Bean.

Ale asi se ptáte, co na něm bylo tak zvláštního. Vysvětlím to, jak nejlíp dokážu, ale do svých vzpomínek umím nahlédnout jen já sama, a tak to nebude jednoduché. Vždycky jsem byla velký skeptik, ale jakási něha v tom muži způsobila, že jsem najednou uvěřila v lásku na první pohled. Držel sluchátko, jako by to bylo šestiměsíční miminko - jako by mu lehce přidržoval hlavičku, aby se mu nic nestalo, a já se úplně zasnila. Představila jsem si, že jsem s ním v bostonském parku a je chladný podzimní den - každý člověk z Nové Anglie si to hned dokáže představit. Leželi jsme na kostkované dece a kolem se lehce vznášel pach moře. On mě držel jako telefonní sluchátko a já se ještě nikdy necítila bezpečněji (snad jedině když mi bylo pět a naši mě nechali spát u sebe v posteli, jenže požehnané, bezstarostné dětství už je bohužel jen vzdálená vzpomínka). Ten pocit bezpečí mě úplně opanoval; uvědomovala jsem si, že se najednou mezi všemi těmi utahanými letištními cestujícími usmívám.

"Nastupujte k letu 476 do Los Angeles, východ 27," oznamoval letištní rozhlas.

Můj Adónis zavěšuje sluchátko se stejnou něhou, s jakou je předtím držel, a velmi klidně kráčí k východu. Sleduju toho nadčlověka při bezpečnostní kontrole, naposledy vidím jeho sluncem vyšisované zlaté vlasy a polévá mě smutek. Vůbec ne proto, že už je pryč, ale proto, že se nikdy nedoví a tom našem báječném pikniku v parku.

(Carolyn Byron, South Boston, Massachusetts)

— 13 —

Roku 1912 ...

Roku 1912 se mladá dívka Louise Groschkeová seznámila s mladým varhaníkem v kostele, který se jmenoval William Britton Wood. Zamilovali se do sebe. A v sedmnácti už s ním Louise byla v jiném stavu. Když už to bylo vidět, tak ji nevlastní bratr Max, který byl od smrti otce hlavou rodiny, zamkl nahoře v ložnici, aby se o jejím těhotenství nikdo nedozvěděl.

William se snažil s Maxem promluvit - chtěl požádat o Louisinu ruku -, ale Max s ním mluvit odmítl. Jednou v noci si proto William k domu Groschkeů přinesl vysoký žebřík, opřel ho pod Louisiným oknem a v tichosti jí pomohl dolů a na svobodu. Byli oddáni hned druhý dešn ráno a za měsíc se pak dítě, William George (můj otec), narodilo. Louise s Williamem pak měli ještě dalších dvanáct dětí a jejich manželství bylo dlouhé a šťastné.

(Becky Britton-Wood, Seattle, Washington)

— 14 —

Tento milostný příběh ...

Tento milostný příběh je o tom, jak jsem díky pyžamu ztratil a zase našel hlavu.

Dosáhl jsem věku (sedmdesátky), kdy začínám přemýšlet o tom, co se tak asi stalo s lidmi, které jsem znal v mládí. Hlavně s jednou dívkou, se kterou jsem tancoval na plese USO, když jsem byl u námořnictva. Prožili jsme týdenní románek, na který nemůžu zapomenout, ale odveleli mě a já už jí to nestačil říct a ztratili jsme se. Po válce jsem se oženil s jinou dívkou, měl jsem děti, práci a všechno to ostatní.

No prostě jsem tu dívku chtěl najít. Najal jsem si soukromého detektiva a on ji skutečně vypátral. Žila v Palm Springs, a protože já bydlím v Los Angeles, tak jsem si řekl, že jí jednoduše zavolám a zajedu tam. Moc ji potěšilo, že jsem se ozval, zvlášť když jsem jí řekl, proč jsem tenkrát tak zmizel. A jel jsem k ní. Bylo nám spolu moc dobře. Úplně jako bychom zase byli mladí. Moc se mi líbila a já jí zřejmě taky.

Řekla, že život je krátký a měli bychom spolu strávit víkend jako za mlada. Jel jsem domů a srdce mi bušilo. Ale když jsem se na sebe podíval do zrcadla, tak už jsem takový štramák nebyl. Jestli s ní mám strávit romantický víkend, tak se na to musím trochu obléct. Jsem starý muž a mám své zlozvyky - spím nahý a po domě se pohybuju ve starých trepkách a županu, který snad mám od nepaměti. Mojí ženě je to jedno, ale do Palm Springs s tím prostě nemůžu.

Zašel jsem do obchodu a koupil si dvě krásná pyžama, hedvábný župan a nové trepky. Také spodní prádlo a ponožky. Přišel jsem domů a myslel jsem si, že je žena u švagrové. Začal jsem všechny ty nové věci rozbalovat, když v tom vešla manželka. Měla radost, protože už ji můj noční úbor nebavil. Teď jsem jí musel zalhat, proč jsem si to koupil, a musel jsem to nosit doma. Bylo mi hrozně.

V pyžamu jsem nikdy nespal a nejsem na ně prostě zvyklý. Večer jsem si pyžamo snažil obléknout, ale prostrčil jsem správně jen jednu nohu a druhá mi zůstala trčet někde v gumě v pase. Poskakoval jsem po koupelně po jedné noze a nakonec jsem ztratil rovnováhu - upadl jsem dozadu a praštil se do hlavy, načež jsem ztratil vědomí. Rozsekl jsem si hlavu a měl jsem otřes mozku.

Probudil jsem se v nemocnici a nechápal jsem, co tam dělám.

Žena mi místo pyžama přinesla několik nočních košil, ale já si hlavně nemohl vzpomenout, proč jsem to pyžamo na sobě vůbec měl. Pomalu mi to pak docházelo. Zavolal jsem své dávné kamarádce, abych jí všechno vysvětlil, ale ona mi to nevěřila. Prohlásila, že to bylo naposledy, co jsem ji vypekl, a práskla mi telefonem. No to je jedno. Zvykám si teď na noční košile. Stará láska a nové pyžamo jsou nebezpečné.

(anonym)

— 15 —

Chodil jsem do prvního ...

Chodil jsem do prvního ročníku gymnázia, na předměstí Clevelandu, v roce 1964-65. Při výtvarné výchově jsme se dali dohromady s hezkou a velmi milou Brendou Andrewsovou. Povídali jsme si, smáli se spolu, měli jsme stejné názory a hlavně nám spolu bylo dobře. A já si dost brzy uvědomil, že s ní chci chodit. takže to už jen chtělo požádat ji o schůzku, nebo snad ne?

Ale kdepak! Já jsem běloch a Brenda Afroameričanka (tehdy se jí říkalo barevná nebo černoška) a v předměstské Americe poloviny šedesátých let prostě smíšené páry v žádném případě naprosto nepřicházely v úvahu. Něco takového mohlo uškodit tělesnému, emocionálnímu i společenskému stavu onoho člověka, a je to sice smutné, ale já tehdy neměl odvahu bořit společenské konvence. A tak jsme s Brendou zůstali kamarády až do maturity a pak už jsem ji nikdy neviděl.

Od té doby na ni často myslím a vždycky jsem si říkal, že snad uvažovala jako já a možná byla z naší situace stejně zoufalá. Opovrhoval jsem společností za to, že nás do takového postavení nutí, a moc jsem si přál se ještě s Brendou někdy sejít a vše uzavřít tím, že bych jí řekl o svých pocitech. Už dávno mě to přešlo, ale lidé bývají velmi často v pasti nějakých předsudků, a tak by aspoň někoho mohl můj příběh přimět k následování vlastního srdce.

(Percy Hilo, Seattle, Washington)

— 16 —

Bolest

Bolest.

V těch milostných příbězích je spousta bolesti.

Láska způsobuje bolest. Ale také bolest léčí. Láska prostě bolest je.

Bolest není od lásky nikdy daleko. Láska vám může srdce naplnit, pak zlomit a to zlomené srdce zase vyléčit. A platí, že každá láska vlastně končí nešťastně, dřív nebo později - protože i v případě, kdy třeba láska trvá celý život, tak jeden nutně umře dřív a zanechá toho druhého v zármutku.

Láska je slepá - a láska také otevírá oči.

Zamilovat se do osoby jiné rasy, jiného náboženství nebo společenského postavení bývá dříve či později jak bolestivé tak poučné. Zamilovat se do osoby opačné sexuální orientace dřív nebo později přinese bolest i poznání. A zamilovat se do lásky víc než do člověka vám způsobí bolest a přinese moudrost. Dříve či později. Láska je veličina aktivní - není to rybník, ale řeka.

Z lásky se vám může chtít umřít - ale taky můžete pro lásku chtít žít.

Teď si přečtete příběh úplně klasický, romantický. Mohl by to být námět k filmu. Ale přes všechnu lásku v příběhu obsaženou určitě nevynechejte ani onu bolest. V tom příběhu je i pach spáleného masa a žár hořícího srdce. O takové lásce je Hemingwayův román Sbohem, armádo, jenže Hemingway si to vymyslel. Ale v následujícím příběhu jde o jiné sbohem. Dva lidé si to prožili. Bolest a láska jsou pravdivé.

(Robert Fulghum)

— 17 —

Byl jsem navigátorem ...

Byl jsem navigátorem čtyřmotorového bombardéru B-24 Liberator, který se 1. února roku 1944 zřítil v March Field u kalifornského města Riverside. Letoun hořel a já byl uvězněný pod věžovým kanónem. Když to trochu odhořelo, tak se kanón nepatrně posunul, takže jsem se mohl po zádech dosoukat k trhlině v boku letadla, odkud mě pak vytáhli nějací pěšáci.

Zavezli mě do vojenské nemocnice a diagnóza zněla: popáleniny druhého stupně v obličeji a na krku, třetího stupně na pravé paži a ruce, levé ruce, levém koleni a na pravé noze od stehna až dolů. K tomu vážný šok způsobený popáleninami.

Popáleniny mi ošetřili a obvázali a amputovali mi levou ruku. Na plastickou chirurgii mě poslali do Všeobecné nemocnice v Brigham City v Utahu. Obvykle pacient jel do nemocnice nejblíž od domova, což by v mém případě byla nemocnice Waltera Reeda ve Washingtonu, D.C., ale můj stav se natolik zhoršil, že bych cestu do Washingtonu zřejmě nepřežil.

V Brigham City mi amputovali ještě i pravou ruku; přežil jsem celkem třináct transplantací kůže a byl jsem na dně. V červenci do nemocnice v rámci armádního programu nastoupily sestřičky na praxi - měly tam zakončit své vzdělání a připravit se na práci v armádě.

Můj pohled na svět se najednou úplně změnil, když ke mně do pokoje jednou ráno přišly dvě sestřičky. Jedna byla majorka, hlavní sestra v nemocnici. Ta druhá byla praktikantka. A majorka řekla: "Poručíku Rawley, tohle je slečna Kay, která se o vás bude starat."

Mně sice bylo dost jedno, co se kolem mě děje, ale to se najednou úplně změnilo. Přede mnou stála dívka, která ve mně vzbudila víc zájmu než ostatní ženy v mém dosavadním životě.

Tahle vysoká, štíhlá sestřička měla krásné tmavohnědé vlasy, tmavé obočí a jiskřivé zelené oči. Nos měla lehce posázený pihami a po tváři jí pohrával milý, mírně ironický úsměv.

Pozoroval jsem tu půvabnou sestřičku, jak si zdatně počíná, a úplně jsem zapomněl, že nemám ruce. Vymýšlel jsem si všechny možné záminky, jen aby ke mně na pokoj musela co nejčastěji. Nakonec z nás byli výborní přátelé, ale její praxe v nemocnici skončila a ona se stala poručicí.

Ještě jsme si pak dopisovali, ale po čtrnácti měsících v nemocnici už mě mohli propustit a poslat domů, na sever státu New York. Už jsem ji nikdy neměl spatřit. Jenže - už jsem získal s protézami místo rukou takovou zručnost, že mě letectvo požádalo, abych nastoupil jako styčný důstojník. Měl jsem jezdit po vojenských nemocnicích a dodávat odvahu pacientům s amputovanými končetinami.

Program jsem si mohl sestavovat sám, a tak jsem se náhodou vždycky objevil tam, kam zrovna poslali poručici Kay. Náš vztah pokračoval až do konce války. Vzali jsme se 26. června 1946. Byl to vojenský obřad ve Fort Douglasu v Salt Lake City.

Ta hlavní sestra v Brigham City ani netušila, jak pravdivá budou její slova - když řekla, že se o mě slečna Kay bude starat. Stará se o mě ještě o padesát let později. Neposlali mě do nemocnice Waltera Reeda, ale do Brigham City, a já díky tomu našel báječnou životní družku, která mě přiměla, abych šel studovat ochranu přírody a získal tituly bakaláře i magistra. Třicet čtyři let jsem pak pracoval v utažském Úřadu pro ochranu přírody a nakonec jsem vedl Oddělení plánování a programování.

(Edwin Rawley, Bountiful, Utah)

— 18 —

Stál někde vysoko ...

Stál někde vysoko vlevo ode mě. Hebký baryton mezi basy. Basovou sekci jsem vždycky měla nejradši - pořádní urostlí chlapi a nad sopránky duní jejich hluboké syté hlasy. A on z nich byl nejlepší. Měl tvář norského chlapce, světlou pleť, modré oči a krásně vyčesanou čupřinu hustých světlých vlasů. Ale to ještě není všechno. Navíc měl i nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy slyšela. Jako Nelson Eddy a Rudolf Valentino v jedné osobě A pořád to ještě není všechno. Zpíval sóla a já také a občas jsme dokonce zpívali dueta a naše hlasy se tak vlastně spolu milovaly. Představovala jsem si, že jsem Jeanette MacDonaldová v náručí svého milovaného Eddyho. Nikdy jsme toho spolu moc nenamluvili... jenom jsme zpívali. A výsledek byl daleko krásnější než jakákoliv slova. Moje tajná láska se rozhořela naplno, když mě koncem toho školního roku konečně požádal o schůzku. Jenom se tak večerním poklidem projedeme v jeho novém Oldsmobilu z roku 1950. Jeli jsme za městoa zastavili u kolejí, abychom se podívali, až pojede vlak. Vlak nikdy nejel. Dost zuřivě jsme se líbali. Ani jsme nic neříkali - jen jsme se tam muchlali. A čím déle jsme na ten vlak čekali, tím míň jsme mluvili, a tím víc jsme se muckali. A na zpáteční cestě už nepadlo ani slovo. Za pár dní pak náš sbor nacvičoval na poslední vystoupení před prázdninami. Už jsme se pak nikdy neviděli.

Po čtyřiceti letech a přes tři tisíce kilometrů od té malé univerzity v Indianě najednou zazvonil telefon. Volal mi z Kalifornie. Vypátral mě přes kancelář absolventů. Jeho první otázka zněla: "Zpíváš ještě?" "No samozřejmě!" Mám pocit, že naše hlasy jsou do sebe pořád ještě zamilované.

(Marian Yunghans, Bellingham, Washington)

— 19 —

Byla jsem zpocená ...

Byla jsem zpocená a vyčerpaná po náročném školním představení. Měla jsem žízeň a zastavila jsem se u fontánky na chodbě. Narovnala jsem se a vrazila do neuvěřitelně krásného kluka s nebesky modrýma očima.

Okamžitě jsem zalitovala, že už jsem si smyla nalíčení z jeviště. Nemám zrovna 'nádhernou' pleť. Vypadá spíš jako vyprané prostěradlo.

"Jseš ta dívka, co zpívala v tom představení?"

Ježišmarjá! Jeho hlas nebyl o nic méně krásný než vzhled - byl hluboký, zvučný, dokonce měl zvláštní melodii!

Nějak se mi ze sebe podařilo vypravit jediné slovo - "Ano."

"Bylo to úžasné..., ale jako házet perly sviním."

Něco takového mi ještě nikdy nikdo neřekl.

Bylo mi šestnáct a úplně mě pohltily kursy operního i základního zpěvu. Považovala jsem se za naprosto 'nezajímavou', za holku, o kterou hezký kluk ani nezavadí, atd., atd. Ale tenhle světlovlasý řecký bůh si řekl o telefonní číslo a dovolení, jestli mi může 'teď někdy brzy' zavolat.

A zavolal, což odstartovalo vůbec nejkrásnější rky mého mládí. Neodradilo mě varování kamarádek, že je hulvát a sukničkář. Chodil na všechna moje vystoupení a pořád mě pod různými záminkami nutil zpívat. Byli jsme 'dokonalá dvojice'. Líbilo se nám totéž a všechno jsme dělali spolu.

Měla jsem vedle něho pocit, že jsem krásná.

Měsíce ubíhaly jako v nějakém snu, ale já stejně nedokázala zapomenout na varování kamarádek. A jednoho večera už jsem to nevydržela - chodila jsem kolem toho jako kolem horké kaše, ale nakonec jsem se ho přímo zeptala, jestli mají pravdu.

Zajel ke kraji ulice se stromořadím. Nejdřív mi blesklo hlavou: "Tak a mám to. Buď mi řekne, že se mnou končí, nebo mi nafackuje!" Úplně jsem se vyděsila.

Ale nestalo se ani jedno.

Zařadil neutrál, zatáhl ruční brzdu a otočil se ke mně. Motor běžel dál, světla svítila.

"To bylo jiný. Ty jsem neměl rád."

Zase se ode mě odvrátil, odbrzdil, zařadil rychlost a odvezl mě domů.

Vznášela jsem se pak několik měsíců!

Další rok přešel do Pasadeny. Vídali jsme se pak několikrát za týden, ale na jaře už najednou tak často netelefonoval. Nemohla jsem si na něj dělat žádný nárok a tehdy bylo nemyslitelné, aby dívka zavolala chlapci. A tak jsem čekala.

Ostatní kluci mě nudili. Měla jsem partnery na tancování, do divadla, na operu, a každou chvíli někdo z nich projevil přání být víc než jen kamarád. těch případů nebylo mnoho a já se z toho snažila vykroutit co nejdiplomatičtěji.

Další rok šel na vojnu a dal přednost námořnictvu. Ještě předtím vyslovil ty správné věty a patřičné sliby a já se rozhodla, že ještě budu nějakou dobu čekat.

Po přijímači míval občas dovolenou. Týden před mými dvacátými narozeninami mi zavolal; to jsem se zrovna stěhovala do Santa Barbary, abych poslední ročník dokončila na Kalifornské univerzitě. Velmi vážným hlasem mi řekl, že mě ještě před mým odjezdem musí vidět a že spolu budeme celý den a večer. Samozřejmě jsem si na něj čas udělala.

Byli jsme celý den spolu; smáli jsme se, byli jsme se projít, zašli jsme si do restaurace, do hollywoodského kina Player's Ring jsme zašli na Zelenou kukuřici. Krásný den. Věděla jsem skoro jistě, že bude završen něčím velmi významným. Ani sobě jsem to nechtěla úplně přiznat, ale tajně jsem doufala, že mě ten den oficiálně požádá o ruku.

Ale neudělal to.

Nejel ke mně, ale na odlehlé místo, kde zhasl světla a vypnul motor. Srdce mi bušilo.

"Musím ti něco říct," ozval se.

Na zbytek si už nepamatuju. Vzpomínám si jenom na šok a zděšení, jež vystřídala otupělost.

"Ty máš radši... kluky?"

Co to vlastně znamenalo?

Tak on to nebyl můj rytíř v lesklé zbroji?

Bylo to všechno úplně jinak!

A následovaly další věty; třeba: "Vždycky pro mě budeš něco zvláštního... mám tě rád... jsme jako rodina..." A tak dál a dál.

Seděla jsem tam a čekala.

Nakonec se mě zeptal: "Chápeš to?"

Jak odpovědět na tak hloupou otázku? Co jsem měla říct? Jen jsem přikývla a snažila se zadržet slzy.

Jeli jsme domů. Ani nevím, jak jsem se dostal domů. Vzpomínám, že jsem se snažila necítit vůbec NIC - nebrečet; chovala jsem v sobě tu krásnou tupou prázdnotu.

Na koleji mě čekal jeho dopis. Několik let jsem ho měla schovaný - byla to citlivá a láskyplná prosba o pochopení, žádost o 'lásku navěky'. Pak jsem brečela - hodně a dlouho.

Dnes je mi jednašedesát. U divadla jsem zůstala. před čtyřiceti lety jsem se provdala za hodného, šarmantního, inteligentního a věrného muže. Máme tři dospěl dcery, dnes už provdané. Máme za sebou čtyřicet let tragédií i triumfů a začínáme uvažovat, jak naložit s následujícími roky, které snad budou 'zlaté'.

Ale ta vzpomínka mi stále zůstává - i když jsem nakonec ten dopis zahodila a také jsem rozdala všechny šperky a jiné dárky od mé 'první lásky'. Už o sobě nevíme.

Jenže já si na něj stejně občas vzpomenu a doufám, že strávil užitečný život a je spokojený sám se sebou.

A hlavně se pamatuju, jak jsem byla krásná.

(Claire Hodgin, Scotts Valley, Kalifornie)

— 20 —

Je to velmi nevinný ...

Je to velmi nevinný erotický milostný příběh. Jednou časně ráno, když naši manželé spali, jsme s kamarádkou v New Orleansu pročesávaly trh pod širým nebem a slídily po nějakých neobvyklých dárcích pro naše syny. Dvě matky mají poslání. Obě jsme se najednou natáhly po exotickém africkém bubínku a její ruka se otřela o mé předloktí. "Takhle hebkou pleť jsem v životě nepohladila," zašeptala. "Můžu tě pohladit po tváři a krku?"

"Proč ne," odpověděla jsem a myslela si, že se mě zeptá, jaké používám pleťové krémy. Ale ona mě překvapila.

"Tak teď si dovedu představit, jak je muži, když se dotkne ženy."

Byl to krásný okamžik - letmé prožití velké něhy.

(anonym)

— 21 —

Máme se ženou dům ...

Máme se ženou dům na venkově se zahradou. Nutně ho potřebujeme, ale zároveň je to i luxus. Bydlíme totiž sotva čtyřicet sedm kroků od kostela i kanceláře, a tak potřebujeme něco trochu vzdálenějšího a stranou. A tak máme ten domek, kterému říkáme 'Dobrý pramen'. Je to od nás sto dvacet kilometrů a je to docela extravagantní záležitost - ani ne co se týče peněz, ale emocí s domkem spojených. Naším přepychem je zahrada a les. Meditujeme u říčky. Nikde není milování tak krásné jako tam.

V pondělí mi obvykle ten starý domek zabere značnou část dne - nejdřív se tam musím dostat a pak to dávám dohromady - vyměňuju okna, nové obložení, nátěry a těsnění. Odjíždím brzy, ještě za tmy, a zůstávám tam dlouho až už je jen tolik světla, že se ještě dá stavit u mého oblíbeného rybníka a chvíli muškovat.

Zamiloval jsem se jednoho toho pracovního pondělí. Státovka vede zvlněnou západní Pensylvánií. Bohatá společnost si může dovolit rozšiřovat a vyhlazovat silnice, což je docela značné ekologické barbarství. A na staveništi je třeba řídit dopravu. tam jsem ji uviděl. Držela takovou tu značku, kde je na jedné straně stopka, na druhé nápis 'zpomal' a na tyči přidělaná vysílačka. Byla oblečená jako chlapi, co jezdí s těmi velkými bagry, napínají se jim na zádech svaly, když házejí lopatou, anebo se ohánějí pořádným kladivem - měla džínsy, přes tričko oranžovou vestu, helmu a vysoké pracovní boty. Ale z profilu byla jiná - žádná mohutná šíje a žádné bicepsy. Tahle dělnice byla štíhlá, upravená a elegantní; měla postavu, jaká se líbí všem mužům, kteří ještě jsou kdykoliv připraveni k činu nebo aspoň ke snění.

Byla tam každé pondělí ráno, za hezkého počasí i za deště, a vždycky držela tu značku 'stop' nebo 'zpomal'. Vždycky jsem si přál, aby mi ukázala stopku, a já budu moct přemýšlet o siluetách, jaké ta silnice ztratila i získala - i když třeba jen na pár minut. Jendou jsem dokonce zpomalil tak málo, že mi pak musela ukázat stopku, i když by určitě stačilo jenom zpomalit. Vždycky jsem na ni zamával a ona mi stejně odpověděla - jak to dělají ženy a prsty se jim přitom vlní a je to prostě úplně něco jiného než ten náš mužský pozdrav dvěma prsty. Snad nemávala v pondělí ráno jenom mně!? Sotva.

A pak byl jednou ten úsek silnice hotov a ta žena zmizela, aby dopravu řídila někde jinde, anebo ji možná na zimu nechali doma. Stýská se mi po ní i našich pondělních románcích. Ale kousek směrem na jih silnice potřebuje opravit a jaro už se blíží.

(Robert Rigg, Mars, Pensylvánie)

— 22 —

Éra velkých orchestrů ...

Éra velkých orchestrů, to bylo v Americe něco úžasného. V módě byly živá hudba a tanec. Jako mladá dívka jsem tancovala moc ráda. A v sobotu večer jste mě určitě mohli najít spolu s mými třemi sestrami a kamarádkami ze sousedství v tančírně Trianon.

Uměla jsem waltz, two-step, jitterbug, polku a skotský šotyš. V létě jsme chodívaly k jezerům, protože tam k tanci vždycky hrála kapela.

Zvlášť si pamatuju na jedno vyzvání k tanci. Byl o příjemný muž, ale nijak zvláštní tanečník a chvíli nezavřel pusu. V tu chvíli jsem vůbec netušila, jak se mi otiskne do života.

Tancovali jsme foxtrot; pak následoval jitterbug, ale on vůbec neměnil kroky. To mě naštvalo. Dotancovali jsme, on mě zavedl k sestře a zeptal se nás, jestli nechceme limonádu. "Jasně," řekla jsem. Když jsme dopili, tak mě vzal za ruku a vedl mě na parket; zase ten jeho two-step.

Po tanci jsem se omluvila a šla jsem na dámy. Jen tak jsem se tam zdržovala a myslela si, že už si mezitím musel najít novou partnerku. vyšla jsem ven, ale on tam stál. TO JE TEDA PEKLO, blesklo mi hlavou. Je jako tapetový lepidlo a já se ho prostě nezbavím.

Poslední tanec a on se zeptal, jestli mě může doprovodit.

"Ne!" skoro jsem vykřikla. "Táta nám nařídil, že musíme chodit se sestrou spolu." "A dáš mi teda aspoň telefon?" "To můžu." Do telefonu ho snad dokážu odmítnout.

Jenže on nezavolal.

Příští neděli jsem jela autobusem za kamarádkou na Alki Avenue a musela jsem přestupovat. Čekala jsem na zastávce a najednou tam zastavil on v novém autě, otevřel mi dveře a řekl: "Ahoj. Nasedni si."

"Ale ne. Já tu čekám na autobus."

Autobus zrovna přijel a musel zastavit za ním, ale on dál seděl v autě. Autobusák zatroubil, ale on se nepohnul. Asi by tam tak stál už pořád, a tak jsem radši nasedla.

Jeli jsme kolem pláže Alki, povídali si a já pak řekla: "V tom zeleným domě bydlí moje kamarádka a já už vystupuju." Projel kolem domu a jel dál. "Pusť mě ven!" zaječela jsem. Zmateně jsem šátrala po klice.

"No jo! Copak už jsme to přejeli?" řekl úplně klidně. Otočil a zastavil před tím domem.

"Jak jsi mě našel?" zeptala jsem se ho. "Přijel jsem k vám a tvůj táta mi řekl, kde budeš."

Pak dostkrát volal vždycky řekl: "Já chci, Pat, jít do kina." Zaječela jsem na něj: "ANI NÁPAD!", ale za půl hodiny už byl stejně za dveřmi.

Někdy bylo v telefonu dlouhé ticho a pak se teprve ozval. Zvláštní člověk, říkala jsem si, ale naši ho měli rádi, hlavně pak táta a bratr.

Když si bratr koupil své první auto, vzal mého přítele s sebou na projížďku, ale shořelo jim nějaké vadné vedení. Můj kamarád mu pomohl s opravou a ještě ho mnohé o autech naučil.

Teprve za dva měsíce mi řekl, že je úplně hluchý a vychodil Iowskou státní školu pro hluchoněmé. On jenom odezíral, co lid říkají, a šlo mu to báječně. Výborně mluvil a komunikoval také znakovou řečí.

Když jsem si uvědomila, o co jde, naučila jsem se to zvládat. Nikdy jsme si pak už netelefonovali a nemluvili jsme spolu po tmě. Taky jsem si zvykla mluvit přímo na něj. Vždycky působil šťastným dojmem a bylo mi s ním dobře.

Často jsme chodívali tančit, a dokonce jsem ho naučila pár nových kroků. Ale neuvědomila jsem si, že se do toho vytáhlého Dána z Iowy zamilovávám.

O šest měsíců později mě požádal o ruku a dal mi krásný diamantový prsten.

Svatbu jsme měli v Seattlu a naše šťastné manželství dnes už trvá čtyřicet tři let.

(Patricia Jensen, Seattle, Washington)

— 23 —

Taky jste si všimli ...

Taky jste si všimli, jakou úlohu v těch příbězích hrají neskutečné náhody a taky pekelné štěstí? Rozhodně to tedy platí o mém vlastním příběhu. Já se se svou ženou seznámil před více než pětadvaceti lety v jedné zahradě v Japonsku. Myslíme si, že naše šance spočívaly asi tak ve třiceti vteřinách a nikdy jindy už by se nám pak cesty skřížit nijak nemohly.

A jednu moji mladou kamarádku zase rozčiluje ta neskutečná smůla - tvrdí, že se svým jediným Rytířem právě oněch třicet vteřin někde propásli. Touží, aby mohla svůj život přetočit nazpátek a pořádně se podívat, kdo jí byl při jednotlivých záběrech nablízku.

Když si v novinách čtu seznamovací inzeráty, tak mě nejvíc zajímá rubrika vzkazů, kde se lidé se zpožděním snaží zachraňovat příležitost - když hledají člověka, kterého někde jenom letmo zahlédli. Cituji jeden za všechny:

"Hledám vysokou rusovlásku v tmavozelených šatech, která minulý pátek nastupovala natrajekt do Vashonu, když jsem já vystupoval. Naše pohledy se setkaly a šli jsme dál. ohlédl jsem se a vy také. Zaparkoval jsem motorku a snažil se vrátit na loď, ale už jsem to nestihl. Mávla jste mi z paluby odplouvající lodi. Musím vás najít - třeba jsme si souzeni. Zavolejte Trevorovi na číslo ---------. Zavolejte i všichni, kdo mi můžete nějak pomoct."

Trevor už se teď napůl zbláznil. Dokonce ani nepíše, jak vypadá. Protože ví, že ona ví. A čím déle o té ženě přemýšlí, tím je pro něj báječnější. A co ta vysoká rusovláska v tmavozelených šatech? Moc by mě zajímalo, co si myslela a cítila ona. Moc by mě zajímal zbytek toho příběhu.

Totéž platí i o většině skutečných příběhů tady z té knihy. Dočtete a ve vzduchu už se vznáší otázka: A co bylo pak? Kde jsou teď? Známe část příběhu vyprávěnou milujícím, ale jak by asi totéž vylíčila osoba milovaná? Jeden člověk něco třeba popíše coby těsné minutí se s velkou láskou, ale pro druhou stranu to možná byl únik jen těsně před osudem horším než smrt. Tenhle paradox je jasný každému, koho dal kamarád takhle naslepo dohromady s nějakou dokonalou osobou.

Láska není konečná nikdy - vždycky je nějaké pokračování anebo aspoň naděje na něj.

(Robert Fulghum)

— 24 —

Margery ...

Margery byla moje dětská láska - střídavě jsme spolu chodili a zase se rozcházeli od třinácti až asi do dvaceti. Mysleli jsme to spolu docela vážně. Po maturitě se náš život změnil a šli jsme si každý svou cestou. Ona se vydala na východ do Connecticutu a pak na vysokou do Nového Mexika. Mě to zaválo do Ohia a pak na Havaj. Po čase jsme si oba vzali někoho jiného, ale já ji stejně vždycky budu považovat za svou první i největší lásku.

Asi o patnáct let později (tak někdy kolem roku 1978) byl můj život v troskách. Rozhodně nic, o co by člověk vědomě usiloval.

Byl jsem notorický alkoholik, což je diagnóza, která se naší rodinou přímo táhne. Málem jsem umřel a nakonec jsem šel dobrovolně do nemocnice.

Když mě za tři týdny pustili, byl jsem tělesně, emocionálně i finančně na dně. Netušil jsem, co bude s mým životem dál.

Vzápětí jsem se rozvedl a dostal do péče devítiletého a desetiletého syna. Byl jsem "svobodný otec" a slíbil jsem si, že už se nikdy neožením.

Několik týdnů po propuštění z nemocnice jsem se s mámou probíral krabicí s rodinnými fotkami. A narazil jsem na fotografii, kde jsem byl se svou první láskou - bylo to před školním plesem a vroucně jsme se milovali.

A já si řekl: "Proč jen jsem, proboha, musel projít tím jedenáctiletým manželstvím. Úplná tragédie. Proč jsem si nemohl vzít Margery a žít trochu normálně? Tak moc jsem ji přece miloval. A přitom mě nikdy ani nenapadlo, že bych ji požádal o ruku. Proč jen jsem musel prožít tohle své manželství - proč všechny ty hrůzy?"

"Asi ji zkusím najít," nadhodil jsem. Jenže máma mi na to řekla: "Možná bys spíš měl ještě na čas do léčebny. A ještě ses nevzpamatoval ani z toho rozvodu. Tak teď nezačínej myslet na další vztah."

"A navíc," dodala ještě, "Margery jsi neviděl a ani jsi s ní nemluvil aspoň patnáct let. Nejspíš má čtyři děti a je šťastně vdaná v Novém Mexiku. Zapomeň na ni a soustřeď se na výchovu svejch kluků."

Natáhl jsem se pro telefonní seznam Jižního Zálivu a hledal Margeryino dívčí jméno - Southworth. V oblasti Los Angeles jich bylo asi dvanáct. Všechny jsem je obvolával a doufal jsem, že třeba narazím na sestru nebo možná tetu nebo prostě někoho, kdo by mohl vědět, kde je. Moc jsem tomu věřil - měl jsem úplně nutkání to udělat.

Ten večer jsem se jí ani žádnému příbuznému nedovolal, ale mámu jsem ujistil, že vůbec nepochybuju, že ji přece jenom ještě uvidím.

Ráno jsem už v půl osmé vyrazil z Rolling Hills a přes losangeleskou kotlinu jsem jel do Hollywoodu, kde jsem pracoval. Bez nějakého logického důvodu jsem jel jinudy. Zabočil jsem doleva a mířil jsem k dálnici na San Diego. Málokdy jsem tamtudy jezdil, protože to byla do práce zajížďka.

Blížil jsem se k dálnici (a se mnou snad milion dalších lidí, co odněkud dojíždějí do práce) a zastavil jsem na červenou - na dálnici tam auta pouští semafor. Čekal jsem na zelenou.

Čekal jsem a vedle mě zastavila hnědá dodávka a zatroubila. Neviděl jsem dovnitř pořádně, ale za volantem seděla žena ve velkých tmavých brýlích.

Zvedla si brýle na čelo a byla to ona! Margery Southworth! Úplně mi to vyrazilo dech. Opřel jsem se čelem o volant a rozbrečel jsem se. A pak jsem se dal do smíchu. Prostě jsem tomu nemohl uvěřit. Naskočila zelená a já musel na dálnici. Zůstával jsem v pravém pruhu a vyhodil jsem pravý blinkr, že zase z dálnice sjedu. Margery zareagovala. Ještě spolu komunikujeme, řekl jsem si.

Sjeli jsme z dálnice a zajeli na parkoviště výrobce hraček Mattel. Vystoupil jsem ze svého auta, přešel k jejímu a pořádně jsme se objali. Mluvili jsme jeden přes druhého a ptali se na všechno možné (žila už čtrnáct let sama). Požádal jsem ji o telefon. Ještě ten den jsem jí zavolal a domluvili jsme se na příští pátek na večeři.

Za osm měsíců jsme pak měli velkou svatbu na kopci nad naší školou a Los Angeles. Ještě po šestnácti letech je dnes naše manželství šťastné; bydlíme v oblasti Federal Way.

Oba náš vztah považujeme za velký dar, velmi zvláštní dar od Boha. Za zázrak.

(Patrick Godfrey, Federal Way, Washington)

— 25 —

Tohle je vlastně ...

Tohle je vlastně milostný příběh mé matky. Řekla jsem jí, ať vám napíše, ale ona se stydí. A je to moc krásné, aby to zůstalo jen u nás doma. Proto s bratrem říkáme, že za život vděčíme burákům.

Až na jednu věc stálo po maturitě všechno na matčině straně. Byla hezká, elegantní, pocházela ze zámožné rodiny. Ale byla hrozně plachá, a zvlášť v přítomnosti mužů. Kluci ji nezvali na rande, protože pořád jen mlčela. Chodila na stejnou univerzitu jako kdysi její matka, a aby ji potěšila, tak dokonce vstoupila do stejného dívčího klubu. Při jeho první schůzce seděla úplně v koutě, kde bylo občerstvení. Byla nervózní a spořádala hodně buráků.

Všimla si číšníka, který byl asi tak stejně stydlivý. Nikdy nic neřekl, ale staral se o ni. Stále jí doléval nealkoholický punč, a dbal, aby měla misku s buráky stále plnou. Občas se jejich pohledy setkaly, a tak se na sebe usmáli.

Když se začalo tancovat a celé se to trochu zvrhlo, tak šla matka do kuchyně a zadem vyklouzla. Šla uličkou za domy a najednou zaslechla, jak na ni někdo volá: "Počkej, prosím tě." Byl to ten číšník - utíkal za ní s papírovým sáčkem. Nastalo trapné ticho, kdy se na sebe jenom usmívali. Pak on sáhl do sáčku, vytáhl plechovku buráků a podával ji matce. "Chtěl bych, aby to byly perly," řekl.

A utíkal zpátky do klubu.

No a pak už to šlo jedno za druhým.

Za pětadvacet let, v den stříbrné svatby matky a onoho číšníka (mého otce), jí pak dal otec stříbrnou dózičku s nápise "buráky". Takový dárek jí udělal radost. To ale nebylo všechno. Nadzvedla víčko a našla uvnitř perlový náhrdelník.

Nikdy ji žádný dárek nepotěšil víc. Nosila pak ty perly jako jediný šperk po mnoho let. A když otec zahynul při automobilové nehodě, vložila stříbrnou dózičku na buráky k němu do rakve. Od té doby už jsem pak na ní náhrdelník nikdy neviděla. Asi vím, kde je, ale je mi hloupé se ptát.

(Marylin, Tacoma, Washington)

— 26 —

Musíme se vrátit ...

Musíme se vrátit na podzim roku 1985. Bylo mi pětadvacet a pracoval jsem jako systémový analytik v jedné velké finanční instituci v Pittsburghu. Ale to není podstatné. Chci mluvit o tom, že jsem jednou ráno šel do práce - po deštivé noci. Na chodnících stálylouže a bylo chladno. Poměrně příjemné ráno, i když jsem šel středem města. Dělají to tak skoro všichni lidé dojíždějící za prací (a je to i praktické, protože se tak nezmáčejí boty) - šel jsem s hlavou sklopenou a před sebe jsem se díval jenom tak, abych do někoho nevrazil. Vůbec proto není divné, že mě nejdřív zaujaly její boty.

Byly dost pěkné (pokud tedy boty vůbec mohou být zajímavé). Blížili jsme se k sobě, takže se v mém zorném poli objevily i její kotníky. I ty byly hezké; byla pořád blíž, a tak jsem trochu zvedl hlavu, aby se mi do zorného pole dostala celá. Jestli si můžu vypůjčit vaši větu - "úplně stačí říct, že byla opravdu pěkná" Byla oblečená jako úřednice a podle všeho šla do práce zrovna jako já, i když opačným směrem.

Přiblížili jsme se natolik, že už jsem ji viděl celou - dorazil jsem očima až k obličeji a hned jsem věděl, že mě nachytala. Neviděl jsem totiž - jak jsem čekal - pěknou tvář skloněnou k chodníku, ale díval jsem se jí přímo do očí. Načapala mě při činu spáchaném jen pohledem. Ona se totiž celou dobu dívala, jak ji pohledem hltám. Už jsem se chystal na trapas, kdy mě zpraží s výrazem, jaké bývají vyhrazeny proutníkům a mužům, kteří odmítají zapomenout, že i úřednice je v podstatě taky žena. Jenže ona se kupodivu usmála. A úsměv to byl tak vřelý, že já se prostě musel usmát taky. Její úsměv říkal, že ji vůbec nemrzí, jak si dala ráno se svým vzhledem záležet, protože se to vyplatilo. V jejím úsměvu jsem vyčetl, že ani ona nezapomněla být ženou i v pracovní den. Ten úsměv mi děkoval za nevyslovenou lichotku. V okamžiku toho úsměvu jsem zapomněl, kde a proč jsem. Mé srdce se od betonu vzneslo někam vysoko, kde je obloha vždycky modrá.

Ona se usmívala, já se usmíval, minuli jsme se a už jsem ji pak nikdy nespatřil. Ještě po jedenácti letech na ni a její úsměv pořád myslím. Doufám, že i ona myslí na mě.

(Chip Galusha, Farmville, North Carolina)

— 27 —

Stařík George ...

Stařík George, jehož rodina dala do domova důchodců, byl docela smutný případ - nikdo za ním nikdy nechodil na návštěvu. A George jednoho dne přestal mluvit a odmítal vyjít ze svého pokoje. I tak ještě spolupracoval s personálem a taky se o sebe dokázal postarat. Dál se myl a jedl. Ale stal se z něj nemluvný samotář - celé dny proseděl sám v houpacím křesle ve svém pokoji a díval se z okna. Zaměstnanci toho domova rozhodli, že má právo žít, jak si přeje, a nechali ho být.

Ale o George se zajímala Maggie, další obyvatelka domova, a když George přestal vycházet, tak k němu zašla. Zřejmě mu to nevadilo, ale také nijak nereagoval. Maggie šila přikrývku a nenápadně se se svou prací přestěhovala do Georgeova pokoje. Celé dny šila a vykládala mu o svém životě; George přitom nepřestával hledět z okna. Maggie bývala estrádní tanečnicí; hodně toho prožila a těšilo ji, že ji aspoň někdo poslouchá. Nikdo netušil, co si o tom myslí George, protože jenom seděl a koukal. A Maggievyprávěla. Tak to bylo několik měsíců.

Přikrývka byla hotová a vystavená v hale domova. Všichni říkali, že to je snad nejkrásnější přikrývka, co kdy viděli. Maggie na to byla docela hrdá, protože to byla její vůbec první přikrývka v životě.

George umřel ten samý týden, kdy Maggie přikrývku došila.

V zásuvce jeho nočního stolku ošetřovatelky našly obálku, na které bylo napsáno: "Otevřít, až umřu." A uvnitř bylo jenom: "Vyřiďte Maggie, že ji miluju." Řekli jí to a Maggie srdceryvně plakala. Měla ho ráda taky. Dělala tu přikrývku jen pro něj.

George proto do rakve uložili zabaleného do Maggiiny přikrývky.

(zaznamenal Robert Fulghum)

— 28 —

Je mi třináct ...

Je mi třináct a ze tří dcer u nás doma jsem já ta prostřední. Když mi bylo asi osm, naše rodina se seznámila s nějakými Angličany a ti zase měli tři syny, kteří věkem odpovídali mým sestrám a mně. Přátelství našich rodičů se rychle prohlubovalo, ale mezi námi dětmi to bylo ještě rychlejší. Mezi mé nejkrásnější dětské vzpomínky patří, jak nás šest o půlnoci venku hrálo "Ducha na hřbitově". Cílem hry je hledat ve tmě schovaného kamaráda. Když jste ho našli, tak jste museli vykřiknout "rozmačkaný banány" a honem utíkat k pikole, než vás ten objevený chytil. S touhle parádní hrou jsme si všichni moc užili.

Měla jsem ráda všechny tři kluky i jejich rodiče, ale nejvíc toho nejstaršího, kterému bylo o rok a půl víc než mně. A asi v jedenácti jsem se do něj hrozně zamilovala. Ale pak nám jednoho dne řekli něco hrozného - stěhovali se do Francie, takže už jsme je zřejmě nikdy neměli vidět.

Dnes už je to od jejich odjezdu a pořád se ještě stýkáme. Skoro každé léto k nám jeho rodina jezdí a já se pokaždé do něj ještě víc zamiluju. Doma se mi smějí - že prý ani nevím, co to je být opravdu zamilovaná, protože jsem předtím žádný vztah nikdy neměla. Jenže já vím, že to láska prostě je - kdykoliv se mu podívám do očí. Nedokážu své pocity vysvětlit, ale je to docela trvalé.

Je mezi námi báječný přátelský vztah a já si ho cením nejvíc na světě. Jenom bych ráda, abychom ještě pokračovali dál.

Viděla jsem se s ním před měsícem. Přijel k nám s bratry na týden. Bylo nám spolu báječně. Dokonce jsme zase hráli "Ducha na hřbitově" a bavilo nás to stejně, jako když jsme byli dětmi. Nikdy jsem Jasonovi na rovinu o svých pocitech neřekla, ale myslím, že on to tuší. Moc se mi po něm stýská. Pokaždé, když se ráno probudím, hned mě napadne, co asi dělá v té Anglii, kde teď bydlí. Má pro mě velkou cenu a moc doufám, že jednou někde budeme spolu.

(Dana Waesche, Westport, Connecticut)

— 29 —

Když jsem byl ženatý ...

Když jsem byl ženatý asi devět let, měl jsem poměr s jinou ženou a začalo to takhle. Jednou mi do práce přišel milostný dopis. Poštou, bez zpáteční adresy. Pisatelka mi sdělovala, že mě vídá skoro každý den a zamilovala se do mě. Líbím se jí a zvlášť ji prý zaujalo, jak jsem ohleduplný k ostatním. V tom druhém měla pravdu. Chovat se umím. Nějakou dobu pak dopisy chodily každý týden. Líbilo se mi, jak psala, a uklidňovalo mě, že po mně zřejmě vůbec nic nechce. nikdy nenapsala, abychom se sešli, a nikdy taky nežádala, abych jí odpověděl. Někdy mi posílala básničky.

Ty dopisy na mě měly vliv. V zrcadle jsem viděl, že nejsem zrovna ve skvělé kondici, a tak jsem začal chodit do posilovny. Koupil jsem si něco na sebe, což nedělávám moc často. A ona si toho hned všimla. Napsala mi, že vypadám dobře a že se jí můj nový styl líbí. Dokonce mi poslala pěknou kravatu.

Problém byl, že jsem se cítil provinile. Mám rád svou ženu a manželství nám i po devíti letech obstojně funguje. Nikdy jsem jí nebyl nevěrný, ale napadlo mě to - jako každého muže. Problémem se to ale stalo v okamžiku, kdy mi moje neznámá ctitelka začala posílat erotické dopisy. Nic neslušného, žádnou pornografii - jenom povídky a fotky líbajících se mužů a žen. Líbilo se mi to. Ale cítil jsem se provinile, protože jsem tu ženu začal všude hledat.

Uběhlo několik měsíců. A jednou mi poštou přišla kniha - "Erotická láska pro eroticky zaměřené páry". Spousta obrázků dvojic milujících se úplně všude jen ne v posteli - na stole, ve vaně a tak dál. Spousta hlazení, mazlení a práce jazykem. Pomůckami jsou olej, parfémy a březové větvičky. Mírně jsem z toho šílel. V dopisech mi psala, jak moc by to všechno se mnou chtěla dělat. Přiznávám, že já to chtěl dělat s ní.

Takže už jsem v dobré kondici, výborně oblečený a toužím po lásce a sexu.

Jednou mi do práce přišla ohromná kytice žlutých růží. K ní mi na papírek napsala, že se rozhodla risknout schůzku - a jestli bychom se nemohli sejít ten den odpoledne ve vestibulu nedalekého hotelu. Bude tam sedět se žlutou růží.

Málem jsem se pominul. Nemohl jsem tam jít, ale chtěl jsem a musel jsem.

Ale řekl jsem si, že si ji nejdřív prohlédnu. Vešel jsem do hotelu postranním vchodem a po schodech jsem vyšel do mezaninu a na balkón nad vestibulem.

A opravdu tam byla. Krásně oblečená a se žlutou růží. Uprostřed vestibulu seděla sama na pohovce. Byla to moje žena. Ten den jsme měli desáté výročí svatby.

(anonym)

— 30 —

Mé matce je pětačtyřicet ...

Mé matce je pětačtyřicet a mně pětadvacet. Byli ještě na vysoké, když se s otcem poznali, vzali se a měli mě. Pokud vím, tak měli hezké manželství i život.

Matka před několika lety jela na setkání pětadvacet let po maturitě; ještě před tím vyndala školní ročenku a ukázala mi všechny své poklady z těch studentských let. Překvapilo mě, jak moc jsem podobná matce, když jí bylo jako dnes mně. Prolistovali jsme celou tu ročenku. Nad fotkou jednoho chlapce se rozplakala.

Jmenoval se Benny a ona s ním tři roky chodila. Měli se moc rádi, ale její i jeho rodiče byli proti, protože on byl žid, zatímco její rodiče baptisté. Benny chtěl s mou mámou utéct a tajně se vzít, anebo aspoň jít studovat na stejnou univerzitu. Ale rodiče to všechno zařídili tak, aby každý studoval na opačném konci země. Ještě se s Bennym snažili ten vztah nějakou dobu udržet, ale už to nešlo. Máma se zamilovala do mého táty a Benny šel na lékařskou fakultu a stal se lékařem u letectva.

Znovu se viděli na tom setkání. Nevím, k čemu tam došlo. Máma o svých dojmech ze setkání s ním nemluvila. Ale dozvěděla jsem se, že zůstal svobodný. Asi před rokem máma zvala známé na večeři a řekla mi, ať jsem u toho taky - že tam budou kamarádi z gymnázia. Vešla jsem do pokoje a tam seděl snad nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla. Vysoký, snědý, pohledný. Matka mi ho představila jako doktora Benjamina ------.

Byl to její Benny. A oba jsme se do sebe na první pohled zamilovali.

Abych to zkrátila - prožili jsme spolu velkou lásku. Nejdřív jsme to tajili. Zdálo se nám to úplně bláznivé. Dokonce jsme zašli za psychologem a do manželské poradny. Chtěla jsem se ujistit, že má opravdu rád mě, a ne mou mámu. Nakonec jsme se rozhodli, že se vezmeme. Napřed jsme to řekli jeho rodičům, a ti prohlásili, že je to prostě osud. Pak jsme to řekli mámě - ta se rozbrečela, měla hysterický záchvat a nakonec se smála. Myslím si, že se jí i tátovi docela ulevilo, jak to všechno nakonec dopadlo.

Svatbu jsme měli před dvěma měsíci. Zatím to funguje. Jenom čas ukáže, jestli jsme udělali správně, ale to přece platí o každém manželství. Kdysi Benny možná patřil mámě, ale dnes je můj.

(S.F.G., Louisville, Kentucky)

— 31 —

Zamilovat se ...

Zamilovat se do dávného přítele vlastní matky, a dokonce si ho vzít?

To je divné. To je teda opravdu hodně divné.

Docela bych se divil, kdyby vás to nad těmito příběhy nenapadlo ještě několikrát. Mě to totiž napadlo. Ale vsadil bych se, že kdybychom si dojmy porovnali, tak mluvíme každý o jiném příběhu. Slovem "divný" zřejmě označujeme to, co bychom sami neudělali a co nepovažujeme za lásku. Anebo je to divné proto, že jsme si k příběhu ještě přimysleli něco vlastního - podrobnosti, motivace a reakce -, co tam není napsané, ale prostě to máme ve své čtenářské hlavě. Ten příběh divný není - divní jsme my.

Jeden psychiatr mi řekl, že kdybychom přesně věděli, co se neustále odehrává v hlavě očividně úplně normálních lidí kolem nás, tak se utečeme někam schovat. A kdyby naši kamarádi a příbuzní tušili, čím se v duchu zaobíráme, tak nás dají zavřít. Pokud ale svou divnost máme pod kontrolou a necháme ji pracovat pro sebe, tak aspoň navenek působíme normálně.

Před časem jsem byl v Seattlu na páteční tancovačce, kde hrál velký orchestr. Waltzovaly, two-stepovaly a foxtrotovaly tam stovky párů. Vysoká, jako tyčka hubená blondýnka se tiskla na mohutného tlusťocha s potetovanou pleší a plnovousem. Dost divné. A na druhé straně parketu byl starší asijský pár; byli oblečení prakticky úplně stejně - měli khaki kalhoty, kostkované košile a tenisky - a vinuli se k sobě jak liány a vlastně netančili, jenom se tak pohupovali do rytmu. Podivné. Hned za nimi se macatá dívka vlnila, jako by vystupovala na pódiu, a její tuctový mužík se skoro nehnul z místa - jako loď kotvící v bouři. Mezi piruetami ho ještě stačila líbat. On se křenil a nechal se. Divné. Všude jen samá divná láska.

Nikde jsem tam neviděl oslnivé páry, ideální partnery. A co má být?

Chcete slyšet můj názor? Trochu divní jsme všichni. Trochu divný je život. A když najdeme někoho, jehož podivnost lze sloučit s tou naší, tak se s ním dáme dohromady a spustíme onu vzájemně uspokojivou podivnost, již nazýváme láskou - opravdovou láskou.

(Robert Fulghum)

— 32 —

Měřil stopětasedmdesát ...

Měřil stopětasedmdesát, byl štíhlý a usmíval se jako Tommy Lee Jones. Ve velkých hnědých očích mu pod tmavými řasami tak dlouhými a hustými, že vypadaly jako umělé, jiskřily inteligence a smysl pro humor. Tolik ho uchvátila moje duše a nezvyklá povaha, že mu prostě bylo jedno, že jsem tlustá a ošklivá. Hltal mé povídky a vždycky mi k nim něco řekl; dělalo to na něj takový dojem, že mu někdy až vstoupily slzy do očí - a začal na mě křičet, že se musím aspoň pokusit to publikovat. Vypadal jako Peter O'Toole s jižanským přízvukem a dvojnásobnou hladinou testosteronu.

V té době mi umírala máma - moje nejlepší kamarádka i nejhorší nepřítel, moje světlo i životní síla. Jednou mi prostě přeskočilo a vzkázala jsem mu po své dceři Christie, že se jedu do Cincinatti provdat za jednoho policajta. Jenže žádný policajt nebyl, vymyslela jsem si to. Šílenství.

Kdybyste náhodou potkali Dannyho O'Neala, tak mu řekněte tohle: Moje matka zemřela 17. září 1990 a já už se z toho vzpamatovala. V Cincinatti pořád ještě žádný policajt není a já jsem pořád ještě svobodná, ale už mám víc rozumu. Dannymu pořád ještě žádný muž nesahá ani po kotníky. Chtěla bych ho ještě aspoň jednou vidět. Začít znovu nebo si to jen vysvětlit... fajn by bylo obojí.

(Lilly McLain, Ft. Smith, Oklahoma)

— 33 —

Jednou jsem ...

Jednou jsem před více než čtyřmi roky pozvala na návštěvu mámu (ona moc ráda cestuje), protože jsem věděla, že táta ve třiaosmdesáti už se nikam z jejich kalifornského domova nevydá. Máma ale zdvořile odmítla se slovy: "On by mě taky neopustil." To byla docela prorocká slova.

Už za několik měsíců postihla mámu těžká mrtvice - byla ochrnutá, nemohla mluvit; nereagovala sice na naše otázky, ale obvykle mě, sestru a zvlášť tátu poznávala. Teď už se na nás, když vejdeme, usměje. Usmívá se i pak během návštěvy, zvlášť když poslouchá drobné vtípky a rodinné historky. Ale vůbec se o sebe nedokáže postarat a od té mrtvice už je pořád v sanatoriu.

Je tam s ní i táta - ne jako pacient, ale jako každodenní návštěva, která ani jednou nevynechá. tráví tam vždycky skoro celý den; krmí ji, masíruje jí záda a ochablé svaly, předčítá jí, vykládá, co je nového u přátel i v rodině, zpívá jí, prohlíží si s ní rodinná alba - všemožně se o ni stará, aby se cítila co nejlépe.

Tátovi je teď osmaosmdesát let a v sanatoriu už se stal pro svou oddanost legendou. Byl s mámou od toho hrozného večera každý den - tehdy zrovna měli 59. výročí svatby. Máma ví (a je to jasné z toho, jak se na tátu dívá), že by ji nikdy neopustil - tak jako ona ho nechtěla opustit ani kvůli krítké rodinné návštěvě.

Tohle jsem se tedy naučila o oddanosti, pečování, soucitu, lásce a povinnosti od svého táty, Raymonda Doyena - on nikdy nerozdával rady, jenom dával příklad vlastním životem.

(Anne Joeri Doyen-Perrin, Corona de Tucson, Arizona)

— 34 —

Je mi šestapadesát ...

Je mi šestapadesát. Jsem soudce, šťastně ženatý už třicet let; mám šest dětí (nejstaršímu je dvacet devět, nejmladšímu sedm). Ale dnes ráno mi na pár okamžiků zase bylo dvacet - sloužil jsem u letectva v Německu a zrovna jsem byl na Expu 1958 v Bruselu. A to díky vaší knížce Ach jo, konkrétně straně 45.

V davu návštěvníků Expa jsem asi patnáct metrů od sebe spatřil patnácti- nebo šestnáctiletou dívenku; měřila tak metr padesát a nevážila ani padesát kilo. Měla hnědé oči a ohon ze stejných vlasů jí sahal až k pasu. Byla tam s dívčí třídou ve školních uniformách, kterou vedla starší upjatá jeptiška. Pohled té dívky se setkal s mým a já pak za ní a za její třídou chodil asi hodinu. Mého kamaráda to vůbec nebavilo - on mi hlavně nevěřil, že by mě láska až tak zasáhla. Ani jednou jsem se u ní neocitl blíž než tak na sedm metrů, ale nikdy nezapomenu na ten letmý pohled, který mi v Bruselu v létě roku 1958 věnovala nad lesklou a mihotající se hladinou kašny.

(Jim Wright, Long Beach, California)

— 35 —

Zrovna jsem se ...

Zrovna jsem se docela bouřlivě rozváděla. Krátce po odstěhování z bytu, kde jsem bydlela se svým manželem, jsem začala chodit s Barrym. Ten se rozváděl taky, a tak jsme se na sebe upnuli jako dva sirotci - vzájemně jsme si lichotili a snažili jsme se vyspravit rány na našem poničeném sebevědomí. Poprvé po několika měsících mi bylo blaze a ten uzel u žaludku už mi pomalu povoloval. Strávili jsme spolu dva měsíce a on pak musel jet do Francie na studijní volno, které už bylo dlouho naplánované. Pozval mě, ať jedu s ním. Stačí, když si koupím letenku, a on už se tam o mě postará. Byl to bláznivý nápad; vůbec to nepřicházelo v úvahu. Já byla nezaměstnaná (měli jsme s mým bývalým manželem podnik, takže já zároveň přišla o domov, manželství a ještě taky práci). Ale jako zázrakem se jednou v poště v nekonečné hromadě účtů objevila i nabídka letecké společnosti Continental - prý už mě jen velmi málo dělilo od certifikátu, na nějž by mi mohla být vystavena letenka do Paříže. Sice jen velmi málo, ale ještě to něco chtělo.

Zavolala jsem do Texasu úřednici, která má na starosti program slev pro stálé zákazníky. Všechno jsem jí vysvětlila - že jestli nějak zařídí, aby mi ty chybějící nalétané míle přibyly, tak pomůže pořádné lásce. "Tak to už jste dneska druhá," sdělila mi svým hutným texaským přízvukem. Ukázalo se, že malé letadlo z Bostonu na Cape Cod patří Continentalu. Na Cape cod bydlí moji rodiče a já se tam stejně chystala na Vánoce, i když jsem většinou jezdila z bostonského mezinárodního letiště autobusem do Hanwiche. "Takže si tu Paříž klidně můžete rezervovat," řekla mi, "a jakmile se vrátíte z Cape Cod, tak mi pošlete ty kupony a já vám obratem pošlu letenku."

Bezva. Poletím do Paříže. Dala jsem si pořádnou večeři a začala jsem tou představou žít; dokonce se mi o tom i zdálo.

Let k rodičům nebyl ničím zvláštní, ale v den zpáteční cesty se rozpoutala sněhová bouře. Na letiště do Hyannis se nám nepodařilo dovolat. táta mě tam zavezl v hrozné vánici.

"Lety jsou zrušeny," řekli nám na letišti, "ale tak jeďte autobusem. Z Bostonu se létá."

"Tak já vám to vysvětlím: když odsud nepoletím, tak se nedostanu do Paříže." "Aha," usmála se úřednice a hned měla na můj problém řešení. "Tak to vám to budeme muset rezervovat na příští let odsud z Hyannis."

A nakonec to tak všechno bylo - letěla jsem do Paříže. Moc se mi tam líbilo. Pět dní v Paříži a deset v Toulouse. Zlatým hřebem celé cesty byla večeře na Den díkůvzdání, na niž jsme s Barrym pozvali profesory a jejich manželky, kteří k němu byli ve Francii moc laskaví. Byla to docela legrace - vzpomínali jsme na verzi Díkůvzdání, jak nás to učili ve škole, a celé jsme to překládali do francouzštiny. V únoru jsme sháněli po Toulouse všechny pochutiny, bez kterých se Den díkůvzdání neobejde. Obrovská radost, když jsme sehnali brusinkový kompot v plechovce, takže bude brusinková omáčka. Takovou večeři nikdo hned tak nezažije - všichni se s různým úspěchem snažili mluvit jazykem toho druhého a nakonec jsme všichni zpívali lidové písničky své země.

Vrátila jsem se do Států- krátce po svém návratu se se mnou Barry rozešel a sdělil mi, že "se tak krátce po rozvodu nehodlá uvázat ve výhradně monogamním vztahu". O šest měsíců později se oženil. Za rok a půl se jim narodilo dítě.

Vždycky mu budu vděčná. Díky němu jsem prožila dva krásné týdny a myslím, že ke mně byl docela upřímný - tedy s ohledem na zmatky, jaké člověk prožívá po rozvodu. Já se musela nejdřív pořádně zahojit a teprve pak jsem se mohla zamilovat tak, aby to nebyla jen náplast na prázdnotu.

Tenhle milostný příběh se vlastně netýká Barryho. Jde o pracovnice leteckých společností v Texasu a Hyannisu. O všechny neznámé lidi, kteří na mě byli v té době hodní - třeba ta advokátka, za níž jsem přišla ke konci své zdlouhavé a bolestivé záležitosti a která mě rozesmála vlastním bolestivým příběhem a pak si za půlhodinovou návštěvu odmítla nechat zaplatit; zpěvačka, která se mnou zpívala v minnesotském sboru a po vystoupení v den mého rozvodu mě pozvala na šampaňské a mrkvový koláč; a prostředník při rozvodovém řízení, který mi zavolal, jestli jsem v pořádku, když už se všechno dohodlo.

A další a další. když jsou hodní lidé, které máme rádi, je v tom stejně vždycky očekávání a naděje na opětovanou lásku. Ale cizí lidi tím nic nezískají, jen ve světě narůstá celkové množství lásky. A za tuhle lásku jsem vděčná.

(Joan Oliver-Goldsmith)

— 36 —

Ten poslední příběh ...

Ten poslední příběh mám moc rád. Joan Goldsmith vidí lásku z širší perspektivy. Ví, že ne vždycky se vám dostane toho, co chcete, ale během usilování o něco se vám někdy dostane bližšího pochopení sebe sama i ostatních. Ví, že láska svět sice neroztáčí, ale klidně s ní svět objedete. Když jde o lásku, tak nejsme nikdy cizinci.

V naší čtvrti lidé rádi chodí do sicilské restaurace a jedním z důvodů je i nápis, jaký tam mají na zdi: "Vyhrazujeme si právo obsloužit pouze zamilované a lidi, kteří jsou zamilovaní už dlouho anebo být chtějí." V atmosféře předznamenané podobnými slovy se těžko budete cítit opuštěně. Velmi snadno se nám shromažďovaly milostné příběhy stejně průzračné jako ono sdělení. Nikdy nikoho obsloužit neodmítli, protože věta zahrnuje úplně všechny.

Jedinou stálou vlastností lásky je její univerzálnost.

Jediné, co je na lásce univerzální, je její nestálost.

Právě tyto pravdy dělají z úplně cizích lidí spiklence.

(Robert Fulghum)

— 37 —

Jela jsem ...

Jela jsem jednoho pátečního večera do města a moc jsem se těšila na víkend. Nedávno jsem se rozešla s klukem, se kterým jsem nějakou dobu chodila, a teď jsme byly s kamarádkou připravené na seznámení s muži našich snů. Pokud možno hned.

Hnala jsem si to po dálnici a najednou jsem si všimla, že s mým červeným autíčkem docela slušně drží krok autíčko černé, které řídí pohledný muž ve žluté košili. On si mě všiml také a za chvíli už naše auta spolu dováděla. Znáte to - děláte, že chcete předjíždět, takže jedete vedle sebe a můžete si řidiče pořádně prohlédnout. Chvíli jsme si takhle hráli, až jeden z nás - teď nevím, kdo to byl - posbíral odvahu a zamával a usmál se.

Teď už mezi námi tedy něco bylo, takže jsme se provozem probíjeli společně - jako bychom tak jeli od začátku. Měla jsem pocit, jako bych toho muže znala, a ani jsem neuvažovala, co bude dál, ale on se najednou ocitl v pruhu, kudy se sjíždělo z dálnice. Co to dělá?? Tam já přece nejedu!! Přiblížila jsem se k němu a tvářila se vyplašeně; muž ve žluté košili mi ukázal, abych jela za ním. No to jsem samozřejmě nemohla. Přece dívka z dálnice nesjede za neznámým člověkem - i když už docela blízkým - kdoví kam... To se přece nedělá. A tak jsem samozřejmě vrtěla hlavou, že ne, a naznačovala jsem, že má jet naopak on za mnou. Nejspíš jsem si říkala, že kdyby to byl třeba šílenec, tak u kamaádky se mi nic stát nemůže. Hnala jsem si to dál a on se kupodivu zase z výjezdního pruhu zařadil zpátky - málem při tom způsobil hromadnou srážku - a jel za mnou. Ještě několik mil jsme byli "spolu" a pak jsme přijeli k výjezdu z dálnice, který jsem potřebovala já. Sjet se tam z dálnice dalo dvěma směry; vyhodila jsem blinkr s pořádným předstihem a najednou vidím, že sice sjel se mnou, ale na opačnou stranu. Sledovala jsem, jak pomalu v kruhu sjíždí a mizí z mého života stejně náhle, jako se v něm objevil. Zamávalo to se mnou. Byla jsem přesvědčena, že právě tohoto muže mi Bůh vybral za manžela. Přemýšlela jsem pak, kam se asi mohl z toho původního sjezdu z dálnice chtít dostat, ale bylo to marné.

Přijela jsem ke kamarádce rozmrzelá a smutná. Popsala jsem jí celou záležitost s mým nastávajícím - docela jsem ji tím rozesmála, ale ještě jsem jí řekla, že ho budu hledat a nevzdám se, dokud toho muže ve žluté košili a černém autě nenajdu. "No tak jo," mírnila můj enthusiasmus, "tak se prostě dnes každýho muže ve žlutý košili zeptáme, jakou barvu má jeho auto."

Moc ráda bych teď řekla, že to má happy end, že jsem nakonec svého okouzlujícího prince vylídila a že jsme šťastně žili až do smrti, jenže jsem ho už nikdy nenašla. A pak jsem si řekla, že je to tak možná lepší - že svého tajemného cizince už nikdy neuvidím. Třeba bychom šli na schůzku, zamilovali se do sebe a pak to všechno skončilo hrozným zklamáním. Je to jediný vztah, co jsem kdy měla, k němuž se váží jenom dobré vzpomínky. Ale ten večer jsem mluvila s několika milými muži ve žluté košili a všech jsem se zeptala, jestli náhodou nejeli v poslední době v malém, černém autě po I-95. Ukázalo se, že tenhle můj krátký románek vlastně výborně láme ledy, a ten večer se na mě všichni muži usmívali.

(Lisa Eller, Toronto, Ontario, Kanada)

— 38 —

Pracuju jako manažerka ...

Pracuju jako manažerka u počítačové firmy a hodně cestuju, protože musím organizovat školení pro zákazníky. Jezdit sama autem představuje jistá rizika, protože jsem svobodná a přiměřeně hezká. Když jsem začínala opravdu hodně jezdit, myslela jsem si, že budu mít všechny možné problémy, a tak jsem chodila na kurs sebeobrany a naučila jsem se, jak agresivního muže zneškodnit kabelkou nebo deštníkem. Ale nikdy mě nic nepříjemného nepotkalo. Spíš je mým problémem pravý opak - nikdy mě totiž žádný muž neoslovil ani ve vší slušnosti. Jsem osamělá a jsem to já, kdo si začal vyhledávat společnost.

Často bydlím ve stejném newyorském hotelu a minulou zimu tam pokaždé bydlel i velmi pohledný muž. Náklonnost k němu jsem cítila až v útrobách a strašně jsem se s ním chtěla seznámit. Rozbušilo se mi z něj srdce. Často jsme se míjeli ve vestibulu a několikrát jsme také v jídelně o samotě snídali nebo večeřeli. Líbil se mi stále víc, ale já jsem jeho zájem zřejmě nijak nevyvolávala. Už mě začaly napadat úplné hlouposti - jako třeba požádat v recepci, jak se jmenuje a jaké má číslo pokoje, nebo se s ním "náhodou" ocitnout sama ve výtahu. Maminka mě ale k podobným způsobům nevychovala, a tak jsem s ním prožívala románek jenom takhle na dálku a v duchu.

V beznu tam byl zase. A ve čtvrtek jsme v jídelně každý u svého stolku o samotě snídali. zase už mi bušilo srdce a pořád jsem po něm pokukovala, ale on si jen četl noviny. Druhý den ráno, když jsem balila před odjezdem, ke mně přišla velmi ustaraná pokojská. Den předtím jí prý jeden host přinesl svůj polštář a nabídl jí dvě stě dolarů, když mu ho vymění za polštář z mého pokoje. Řekl jí, že jsme milenci a pohádali jsme se a on prostě strašně touží spát na mém polštáři. Bude šťastný, když to pro něj udělá. Popsala mi toho muže a já hned věděla, že to je on. Takže on mě nakonec tajně obdivoval.

Pokojské se peníze hodily a říkala si, že na tom vlastně není nic špatného, takže mu dala můj polštář a ten jeho nově povlékla a položila mi ho na postel. Ale pak dostala strach, že to nebylo správné. Řekla jsem jí, že mě to moc potěšilo, a nabídla jsem jí další dvě stovky, když mi přinese zase jeho polštář a nic mu neřekne.

Už jsem ho pak nikdy neviděla. Ani jsem se neznažila zjistit, kdo to vlastně byl, protože určitě měl nějaký svůj důvod, proč mě neoslovit přímo. Vyspala jsem se na jeho polštáři a přiznávám, že mi krásně voněl. Jestli si to přečte, tak doufám, že se mu budou zdát stejně krásné sny jako mně.

(anonym)

— 39 —

Byla jsem zamilovaná?

Byla jsem zamilovaná? Možná.

Nejdřív se mi do srdíčka zasekl jeho hlas. Před mnoha lety se naším kostelem linul jeho jasný teror. A po hlaseto byly oči - zabodly se do mých, jako by nás k sobě něco přitahovalo. Byl vysoký, měl hnědé oči, tmavé vlasy mu na temeni začínaly trochu řídnout. Tmavé oči a husté černé obočí, které mu skoro srůstalo.

Bylo to na pohřbu jeho matky - on přijel do města na tom pohřbu zazpívat. Já jsem měla ještě s dalšími ženami ve sboru připravit občerstvení a také oběd pro pozůstalé, až přijdou ze hřbitova.

Kostelem zazněly první tóny a já najednou skoro nemohla dýchat a srdce se mi rozbušilo. Pořád mě to nutilo dívat se mu do očí. Zkoušela jsem všechno možné. Snažila jsem se dívat na pianistu, rakev a do stropu. Ale stejně se mi oči vždycky zase vracely k těm jeho, jako by je přitahovala jakási záhadná, nevysvětlitelná síla. Co to je, co lidi žene k sobě - na okamžik, na celý život i na věčnost?

Zrovna jsme se s ostatními ženami z kuchyně posadily k prázdnému stolu, že také něco sníme, když v tom "on" přešel přes celou místnost až za mě.

Položil mi ruce na ramena a trochu se naklonil dopředu a do strany, abych se mohla otočit a vidět mu do obličeje. Z těch teplých rukou mi do ramen přecházel elektrický proud, až jsem se zachvěla.

Chvíli si povídal s ostatními ženami, které podle všeho znal, ale to já už byla zamilovaná.

Ten den jsem se do toho neznámého muže zamilovala. Bušení srdce, zimničný pocit a pořád jako bych od hlavy až k patě úplně hořela. Chtěla jsem se s ním seznámit blíž, trávit s ním čas, poznat, jaký je. Aby to bylo úplně asné - já byla šťastně vdaná a měla jsem tři děti. Jenže lidské reakce bývají nevysvětlitelné.

Povídalo se u stolu a já zachytila jeho jméno; taky jsem se nenápadně vyptala na jeho práci. A pak jsem dokonce asi dvakrát za týden zašla do jeho obchodu pro kutily, jenže on tam nebyl. Pak jsem se zase zabývala manželem a třemi malými dětmi a už jsem ho pak nikdy neviděla ani o něm neslyšela, a to přesto, že dnes bydlím ve městě, kde tenkrát žil on.

Bylo to tehdy moc příjemné - tak mě to na čas povzbudilo; taková příjemná přestávka v hektické rutině manželky a matky. Trochu jako dívat se z kopce na kásný západ slunce. ten vás naplní krásným klidem, který vás prostoupí a oblaží. Slunce ale nakonec zmizí za obzorem a zůstane jen matná vpomínka.

(Wanda Harris, Idaho Falls, Idaho)

— 40 —

Pracuju v klenotnictví ...

Pracuju v klenotnictví. Jednou k nám přišla mladá žena; přišel jsem, abych ji obsloužil, a okamžitě mi bylo jasné, že o ni mám zájem. (Mezi mé pracovní povinnosti přímé obsluhování zákazníků většinou nepatří.) Mohlo jí být tak dvacet, dvacet jedna; měla pěknou postavu, hnědé vlasy a oči a působila na mě jako magnet. Chtěla prodat prstýnek a nesměle mi ho podala, abych si ho prohlédl. Zkoumal jsem prstýnek a ona přitom říkala, že se její manžel zabil a ona že už ho prostě doma mít nemůže. Z jejího hlasu jsem měl jasný dojem, že se s ním tak podruhé loučí, a tentokrát už nadobro.

(Už takové lidi znám a taky jsem si vyslechl všechny možné "tragické" příběhy. Ale hned mi bylo jasné, že tato dívka si nic nevymýšlí.) Třásla se jí pusa a do očí jí vstoupily slzy, které ze všech sil zadržovala. Nedokázal jsem tam jen tak stát. Tváří v tvář cizím emocím je ze mě vždycky zbybělec. Požádal jsem kolegu, aby to s ní vyřídil, a utekl jsem dozadu; odtamtud jsem pak pozoroval, jak dívka prsten prodala a jde pryč.

Říkal jsem si, že jsem ji měl pohladit, ale nehodilo se to. A přitom jsem měl pocit, že musím. Napsal jsem si její jméno a adresu (kolega to opsal z jejího řidičáku na účtenku) a podlehl jsem nutkání jí poslat dopis. Na začátku jsem vyjádřil naději, že to snad ode mě není příliš troufalé, když jí takto píšu. Napsal jsem jí, že obdivuju její odvahu, když šla prsten prodat, a vyjádřil jsem přesvědčení, že bude šťastná, protože k životu přistupuje s tím, že je třeba jít dál. Dost sentimentálně jsem jí taky napsal, že bych byl radši, kdyby se můj život ubíral jiným směrem - a abych potkal někoho, jako je třeba ona. Nakonec jsem ještě přidal básničku, v níž se říká "nestůj na mém hrobě a neplač", s tím, že to pro ni snad bude útěcha.

Vůbec jsem neváhal a prostě jsem to poslal. Dny míjely a já přemýšlel, co si asi říká a jak by tak mohla zareagovat. Nejdřív jsem měl výčitky svědomí a litoval jsem toho dopisu, ale pak jsem si najednou začal dělat naděje. Asi po dvou týdnech mi dopis přišel zpátky - "adresát neznámý". Vypadalo to, že už svůj život začala řešit. Dost mě to vzalo.

(anonym)

— 41 —

Informace

O autorovi

Bibliografické údaje

Autor: Robert Fulghum
Jazyk: Čeština
Žánr(y): sbírka, povídka, filozofické
Jazyk originálu: Angličtina

13. 5. 2023

Opravdová láska (Robert Fulghum)

Ukázky

Předmluva

Následuje úplné znění ...

Chtěl jste krátké ...

V prváku na univerzitě ...

Můj táta mámě lakuje ...

Bylo to druhé léto ...

Bylo to ve druháku ...

Silvestr 1947/48

Bylo mi asi třicet ...

Já všechny tyhle ...

Nevím, jestli se tohle ...

Dvacátého prvního června 1967 ...

Trávila jsem čtvrteční večer ...

Roku 1912 ...

Tento milostný příběh ...

Chodil jsem do prvního ...

Bolest

Byl jsem navigátorem ...

Stál někde vysoko ...

Byla jsem zpocená ...

Je to velmi nevinný ...

Máme se ženou dům ...

Éra velkých orchestrů ...

Taky jste si všimli ...

Margery ...

Tohle je vlastně ...

Musíme se vrátit ...

Stařík George ...

Je mi třináct ...

Když jsem byl ženatý ...

Mé matce je pětačtyřicet ...

Zamilovat se ...

Měřil stopětasedmdesát ...

Jednou jsem ...

Je mi šestapadesát ...

Zrovna jsem se ...

Ten poslední příběh ...

Jela jsem ...

Pracuju jako manažerka ...

Byla jsem zamilovaná?

Pracuju v klenotnictví ...

Informace

O autorovi

Bibliografické údaje

Mohlo by vás zajímat...

Strašidlo cantervillské (Oscar Wilde)

Tři vánoční povídky (Petr Šabach)

Už hořela, když jsem si do ní lehal (Robert Fulghum)

Kniha lesů, vod a strání (Stanislav K. Neumann)

Obraz Doriana Graye (Oscar Wilde)

Podobizna (Nikolaj Gogol)

Štítky knih a autorů

Štítky e-knih