IV.
V NABÍDCE ŽÁDNÝ HÁČEK NEBYL. Obyvatelé planety – nijak se nejmenovali, protože neměli mluvenou řeč; pozemšťané jim prostě říkali „malý národ“ – tyto malé bytosti je srdečně přivítaly a pomáhaly jim. O svých dobrých úmyslech přesvědčili Rodiny bez obtíží, neboť, na rozdíl od jockaiřanů, neexistoval žádný problém s komunikací. Malý národ mohl pozemšťanům sdělovat přímo i velmi složité a hluboké myšlenky, a naopak správně vnímat jakoukoli myšlenku, která jim byla přímo určená. Ukázalo se, že myšlenkám, které jim přímo určené nebyly, buď nevěnují pozornost, nebo je nedokáží číst; komunikace s nimi probíhala stejně, jako by byla vedena mluvenou řečí. Mezi sebou však pozemšťané telepaticky komunikovat nemohli ani tady.
Planeta se Zemi podobala dokonce ještě více, než Jockaira. Byla trochu větší, ale měla o něco menší přitažlivost, což naznačovalo nižší průměrnou hustotu – civilizace malého národa užívala kovy jen zcela nepatrně, snad příznačně.
Planeta se po oběžné dráze pohybovala vzpřímeně – postrádala furiantský sklon zemské osy. Oběžná dráha byla takřka kruhová, přísluní se lišilo od odsluní o méně než jedno procento, roční období se nestřídala.
Na rozdíl od Země neměla ani velký a těžký měsíc, který by cloumal oceány a narušoval izostatickou rovnováhu planetární kůry. Její pahorky byly nízké, větry mírné, moře klidná. K Lazarovu zklamání neměl jejich nový domov žádné živé, proměnlivé počasí; měl sotva vůbec nějaké počasí. Měl klima, a to takové, o jakém kalifornští patriote tvrdí zbytku zeměkoule, že existuje u nich.
Ale na planetě malého národa skutečně existovalo. Určili pozemšťanům místo přistání, širokou a rovnou písečnou pláž svažující se k moři. Za plochým břehem ubíhaly do dálky míle a míle svěžích luk, místy posázené nepravidelnými ostrůvky stromů a keřů. Krajina se vyznačovala nevyumělkovanou úhledností udržovaného parku, třebaže nebyly patrné žádné známky pěstění.
Posel sdělil hned první skupině, že tady se mohou usídlit.
Zdálo se, že je přítomen vždy jeden příslušník malého národa, aby mohl přispět pomocí – nikoli s přehnanou, až dotěrnou ochotou jockaiřanů, ale s nevtíravou pohotovostí podat sluchátko či kapesní nůž. Ten, který doprovázel první skupinu průzkumníků, uvedl Lazara a Barstowa do rozpaků, když samozřejmě tvrdil, že se s nimi setkal již předtím a že je navštívil v kosmické lodi. Jelikož jeho kožešina nebyla zlatavá, ale spíše mahagonová, považoval to Barstow za nějaké nedorozumění – s malou vnitřní výhradou, že není vyloučená schopnost těchto bytostí měnit barvu jako chameleón. Lazarus se svým názorem nevyrukoval.
Barstow se dotázal průvodce, má-li jeho národ nějaké výhrady či doporučení ohledně míst, kde by si mohli postavit budovy a příbytky. Tato otázka ho dost trápila, protože předběžný průzkum z paluby lodi neodhalil žádná města. Zdálo se, že malý národ žije pod zemí – a v tom případě se chtěl vyhnout šlápnutí vedle, kdyby se začalo s výstavbou něčeho, co by mohla místní vláda považovat za brlohy.
Oslovil průvodce své skupiny nahlas, neboť lidé se již naučili, že je to nejlepší způsob, jak zajistit, aby domácí obyvatelé zachytili myšlenku přesně.
V odpovědi, kterou bytůstka vyslala zpět, zaznamenal Barstow pocit překvapení „… je nezbytné hyzdit tak krásnou krajinu nějakými stavbami?… proč musíte stavět budovy? …“
„Potřebujeme stavby z mnoha důvodů,“ vysvětloval Barstow. „Potřebujeme je jako denní přístřeší, jako místo, kde spíme. Potřebujeme je na pěstování potravy a její přípravu k jídlu.“ Zvažoval, má-li se pustit do objasňování procesů hydroponického pěstování, zpracování surových potravin a vaření, ale pak od toho upustil a rozhodl se spolehnout na jemný telepaticky smysl svého „posluchače“. „Potřebujeme budovy pro řadu dalších účelů, jako dílny a laboratoře, jako ochranu komunikačních přístrojů, prostě takřka na všechno, co běžně děláme.“
„…měj se mnou trpělivost…“ přišla myšlenka, „…neboť víme tak málo o vašich zvycích… ale řekni mi… to raději spíte v něčem takovém?“ uká…
