Dějištěm románu je tu opět slunná Kalifornie, aktéry smetánka oddávající se lahodné nepřetržité siestě v rozlehlých zahradách u chlazených koktejlů nebo si tiše šeptající v intimních přepychových barech „o lásce nebo o deseti procentech“ a neštítící se drsné hry ani zločinu. V zápletce jde ze začátku především o vzácnou starou minci, kterou někdo odcizí a majitelka si najme Marlowa, aby ji soukromě pomohl peníz najít a vrátit do sbírky. Marlowe se začne zamýšlet nad svou klientkou, nepříjemnou tvrdou starou dámou, která se halí v mlčení a stíhá ho nepříjemnými pohledy, ale i nad její sekretářkou, pobledlou, křehkou, nervní dívkou, která se na konci příběhu stane jeho smutnou hrdinkou – až ho dramatický sled událostí dovede k elegatnímu mladému vyděrači, jež je označen Marlowem za dvojnásobého vraha.
Celý příběh je pouze vykreslením vztahu dvou žen – paní Murdockové a její sekretářky slečny Merle Davisové, o jehož vykreslení Chandlerovy, podle mě, ve skutečnosti jde. Paní Murdocková byla před osmi lety vdaná za velmi bohatého muže a už tehdy byla jají sekretářkou Merle. Její muž se jednou opil a pokoušel se znásilnit Merle. Paní Murdocková ho v záchvatu žarlivosti vyhodila z okna. A protože byla Merle vystrašená k smrti a ani pořádně nevěděla, co se stalo, myslela si že ho ho vyhodila z okna sama. Po celých osm let v ní toto její přesvědčení utvrzovala skrytě paní Murdocková a na venek se tvářila, jako její ochránce před okolní světem.
Děj se odehrává na konci třicátých let a je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit, tak jako ve všech Chandlerových knihách, hovorový. Kompozice příběhu je založena na variačním principu. Tematickou složkou je na začátku ztracená mince, jejíž důležitost se v dalším průběhu příběhu vytrácí a je nahrazena motivem tří vražd. Rytmus je figurální – Marlowe a jeho zaměstnavatel (paní Murdocková) se pravidelně střetávají, aby si vysvětlili průběh pátrání.
Chandler se zde představil opět jako neskutečný „popisovatel“ – „… Na otáčecí židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavě šedém obleku, s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řidké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pásmem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy…“ a kreslíř lidských povah a atmosfér - „… Z činžáků vycházejí ženy, které by podle všeho měly být mladé, ale mají obličeje jako zvětralé pivo; sešlí intelektuálové, kteří trpí kuřáckým kašlem a v bance nemají ani vindru; fízlové s žulovými tvářemi a neústupnýma očima; lidé, kteří vypadají jako úplné nuly a vědí to, a sem tam dokonce i pár takových co chodí do práce…“
18
Odnesl jsem si sklenici na malý stolek u zdi, sedl jsem si tam a zapálil si cigaretu. Uplynulo pět minut. Hudba, která sem zaléhala skrze mřížoví, změnila rytmus, aniž jsem si toho povšiml. Nějaká dívka zpívala. Měla bohatý kontraalt, hluboký až po kotníky a dobře se poslouchal. Zpívala "Oči černé," a orchestr za jejími zády jako by podřimoval.
Když skončila, ozval se hlučný potlesk a sem tam nějaké zahvízdnutí.
Muž u vedlejšího stolu řekl své dívce. "Tak Linda Belinda se jim zase vrátila do orchestru. Slyšel jsem, že se provdala za nějakého pracháče v Pasadeně, ale nějak se to nevyvedlo."
Dívka řekla: "Má pěkný hlas. Zvlášť když si člověk potrpí na ženské basisty."
Začal jsem se zvedat ze židle, ale vtom padl na můj stolek stín a nějaký muž ke mně přistoupil.
Byl dlouhý jak šibenice a krhavé, nehybné pravé oko se sraženou duhovkou mu zíralo ze ztrhaného obličeje mrtvým pohledem slepoty. Byl tak vysoký, že se musel sehnout, aby se mohl opřít rukou o opěradlo židle na protější straně mého stolku. Stál tam a beze slova si mě měřil a já seděl a dopíjel svou sklenici a poslouchal ten kontraaltový hlas, který teď zpíval zase jinou píseň. Zdejší zákazníci si zřejmě potrpěli na staromódní muziku. Nejspíš byli tak otrávení tím, že museli při své práci ustavičně kráčet s duchem doby.
"Já jsem Prue," řekl ten muž svým chraplavým šepotem.
"To jsem si už domyslel. Vy chcete mluvit se mnou a já chci mluvit s vámi a taky s tou dívkou, která právě dozpívala."
"Tak pojďme."
Vzadu na konci baru byly zamčené dveře. Prue je odemkl a přidržel mi je, a když jsem jimi prošli, dali jsme se doleva a vystoupili po čalouněném schodišti. Dlouhá rovná chodba s několika zavřenými dveřmi. Na jejím konci zářila hvězda, zadrátovaná pletivem sítě proti hmyzu. Prue zaklepal na dveře vedle té sítě, otevřel je a postavil se tak, abych kolem něho mohl projít.
Vstoupili jsme do pohodlně zařízené kanceláře, nepříliš velké. Do rohu vedle balkónových dveří bylo vestavěno vypolštářované sedátko a muž v bílém smokingu tam stál zády do pokoje a díval se ven. Měl šedivé vlasy. Dále tam byla veliká černá a chromovaná pokladna, několik kartoték, veliký glóbus se stojanem, malý vestavěný bar a obligátní široký a těžký ředitelský psací stůl a za ním obligátní čalouněná židle s vysokým opěradlem.
Podíval jsem se na soupravu na psacím stole. Všechno samé běžné věci a všechno z mědi. Měděná lampa, psací souprava i podnos na tužky, popelník z mědi a ze skla s měděným slonem na okraji, měděný nůž na otvírání dopisů, měděná termoska na měděném podnosu, pouzdro na piják s měděnými okraji. V měděné váze hrst téměř měděně zbarvených hrachorů.
Připadalo mi té mědi víc než dost.
Muž u okna se obrátil a ukázal mi, že mu moc neschází do padesátky a že má spoustu jemných, popelavě šedých vlasů a drsně hezký obličej, na němž nebylo nic zvláštního kromě krátké zvrásněné jizvy na levé tváři, která vypadala skoro jako hluboký důlek. Na ten důlek jsem si vzpomněl. Osobnost toho muže by mi v paměti neutkvěla. Ale teď jsem se upamatoval, že jsem ho kdysi dávno, nejméně před deseti lety, vídal ve filmech. Nepamatoval jsem si ty filmy, ani o čem byly, ani koho v nich hrál, ale zapamatoval jsem si jeho snědou, drsně hezkou tvář a tu zvrásněnou jizvu. Tehdy měl ještě tmavé vlasy
Přistoupil k psacímu stolu, sedl si a sebral nůž na dopisy a začal se špičkou píchat do polštářku na palci druhé ruky. Pohlédl na mne docela bezvýrazně a zeptal se: "Vy jste Marlowe?"
Přikývl jsem.
"Posaďte se." Posadil jsem se. Eddie Prue si sedl na židli u zdi a zhoupl se dozadu.
"Já nemám čmuchaly rád," řekl Morny.
Pokrčil jsem rameny.
"Nemám je rád z mnoha důvodů," řekl. "Nemám je rád nikdy a za žádných okolností. Nemám je rád, když otravují mé přátele. Nemám rád, když obtěžují mou ženu "
Neříkal jsem nic.
"Nemám je rád, když vyzvídají na mém šoférovi, ani když jsou hrubí k mým hostům."
Neříkal jsem nic.
"Zkrátka a dobře," řekl, "nemůžu je vystát."
"Začínám pomalu chápat, oč vám jde," …
