Dějištěm románu je tu opět slunná Kalifornie, aktéry smetánka oddávající se lahodné nepřetržité siestě v rozlehlých zahradách u chlazených koktejlů nebo si tiše šeptající v intimních přepychových barech „o lásce nebo o deseti procentech“ a neštítící se drsné hry ani zločinu. V zápletce jde ze začátku především o vzácnou starou minci, kterou někdo odcizí a majitelka si najme Marlowa, aby ji soukromě pomohl peníz najít a vrátit do sbírky. Marlowe se začne zamýšlet nad svou klientkou, nepříjemnou tvrdou starou dámou, která se halí v mlčení a stíhá ho nepříjemnými pohledy, ale i nad její sekretářkou, pobledlou, křehkou, nervní dívkou, která se na konci příběhu stane jeho smutnou hrdinkou – až ho dramatický sled událostí dovede k elegatnímu mladému vyděrači, jež je označen Marlowem za dvojnásobého vraha.
Celý příběh je pouze vykreslením vztahu dvou žen – paní Murdockové a její sekretářky slečny Merle Davisové, o jehož vykreslení Chandlerovy, podle mě, ve skutečnosti jde. Paní Murdocková byla před osmi lety vdaná za velmi bohatého muže a už tehdy byla jají sekretářkou Merle. Její muž se jednou opil a pokoušel se znásilnit Merle. Paní Murdocková ho v záchvatu žarlivosti vyhodila z okna. A protože byla Merle vystrašená k smrti a ani pořádně nevěděla, co se stalo, myslela si že ho ho vyhodila z okna sama. Po celých osm let v ní toto její přesvědčení utvrzovala skrytě paní Murdocková a na venek se tvářila, jako její ochránce před okolní světem.
Děj se odehrává na konci třicátých let a je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit, tak jako ve všech Chandlerových knihách, hovorový. Kompozice příběhu je založena na variačním principu. Tematickou složkou je na začátku ztracená mince, jejíž důležitost se v dalším průběhu příběhu vytrácí a je nahrazena motivem tří vražd. Rytmus je figurální – Marlowe a jeho zaměstnavatel (paní Murdocková) se pravidelně střetávají, aby si vysvětlili průběh pátrání.
Chandler se zde představil opět jako neskutečný „popisovatel“ – „… Na otáčecí židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavě šedém obleku, s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řidké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pásmem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy…“ a kreslíř lidských povah a atmosfér - „… Z činžáků vycházejí ženy, které by podle všeho měly být mladé, ale mají obličeje jako zvětralé pivo; sešlí intelektuálové, kteří trpí kuřáckým kašlem a v bance nemají ani vindru; fízlové s žulovými tvářemi a neústupnýma očima; lidé, kteří vypadají jako úplné nuly a vědí to, a sem tam dokonce i pár takových co chodí do práce…“
24
Pan Pietro Palermo seděl v místnosti, která až na stahovací psací stůl, triptych svatých obrazů v pozlacených rámech a veliký krucifix z ebenového dřeva a slonoviny vypadala přesně jako viktoriánský salón. Byl tam vysoký ušák a židle s vyřezávanými mahagonovými kostrami a dečky z jemné krajky. Na krbové římse z šedozeleného mramoru stály zlacené hodiny, stojací hodiny tikaly líně v koutě a na stole s mramorovou deskou a elegantně zakřivenýma nohama bylo několik umělých květin z vosku pod skleněným příklopem. Koberec byl tlustý a posety jemně zbarvenými květy Byl tam dokonce i skleník na ozdobné drobnůstky a v něm spousta parádních cetek jako šálečky z jemného porcelánu, skleněné a porcelánové figurky, drobnosti ze slonoviny a tmavého vonného dřeva, malované talířky, starodávná souprava amerických labutích slánek a jiné podobné tretky.
Na oknech visely dlouhé krajkové záclony, ale pokoj byl obrácen k jihu a bylo v něm spousta světla. Přes ulici jsem viděl okna bytu, v němž byl zabit George Anson Phillips. Ulice mezi těmi okny byla prosluněná a tichá.
Vyčouhlý Talián s temnou pletí a pěknou hlavou pokrytou ocelově šedými vlasy si přečetl mou navštívenku a řekl:
"Za dvanáct minut já mám obchodní návštěvu. Co vy chcete, pán Marlowe?"
"Já jsem ten, co včera našel toho zabitého člověka v domě přes ulici. Byl to můj přítel."
Chladné oči si mě tiše prohlédly. "Ale to vy nežekl Luke."
"Kdo je Luke?"
"On mi správcuje ten dům."
"S lidmi, které neznám, moc nemluvím, pane Palermo."
"To je dobrá. Ale vy mluvíte se mnou, ne?"
"Vy jste významný činitel, máte důležité postavení. S vámi můžu mluvit. Včera jste mě viděl. Popsal jste mě policii, a velmi přesně, jak oni tvrdí."
"Si. Já vidím moc," řekl naprosto klidně.
"Včera jste viděl odtamtud vycházet vysokou plavovlasou ženu."
Zkoumavě se na mne podíval. "Ne včera. To bylo dva tři dny džív. Já žekl policajtům včera." Luskl dlouhými snědými prsty. "Copak poldové, cha!"
"Včera jste nikoho cizího neviděl, pane Palermo?"
"Vzadu oni chodí sem a tam," řekl. "Jsou tam schody z druhé patro taky." Pohlédl na náramkové hodinky.
"Z toho nám tedy nic nekyne," řekl jsem. "A dnes dopoledne jste mluvil s Henchem."
Zvedl oči a líně jimi přejel po mém obličeji.
"Poldové to žekli vám, co?"
"Řekli mi, že jste přiměl Hencha, aby se přiznal. Říkali, že je váš přítel. Jak dobrý přítel, to ovšem nevěděli."
"Tak Hench se přiznal, co?" Usmál se, neočekávaně a zářivě.
"Jenže Hench nikoho nezabil," řekl jsem.
"Ne?"
"Ne."
"To je velice zajímavo. Jen mluvte dál, pán Marlowe."
"To přiznání je vyložená bouda. Vy jste ho k tomu přemluvil z důvodů, které znáte jenom vy."
Vstal, šel ke dveřím a zavolal ven: "Tony!"
Zase se posadil. Do pokoje vešel podsaditý, nebezpečně vyhlížející Talián, podíval se na mne a sedl si ke zdi na židli s rovným opěradlem,
"Tony, tady ten pán je pán Marlowe. Podívej tady na jeho vizitka."
Tony si přišel pro mou navštívenku a zase se s ní posadil. "Ty podívej na toho pána moc dobže, Tony. Nezapomeň ho, ne?"
Tony řekl: "Nechte to na mně, pane Palermo."
Palermo řekl: "On vás pčítel, co? Dobrá pčítel, co?"
"Ano."
"To je moc zlé. Jo, jo. To moc zlé. Já vám něco povím. Pčítel je pčítel. Proto já vám něco povím. Ale vy nežíkáte nikomu dál. Ne zatraceným poldům, co?"
"Ne."
"To je slib, pán Marlowe. To je něco k nezapomenutí. Vy nezapomenete?"
"Nezapomenu."
"Tony, on tebe nezapomene. Jasné?"
"Dal jsem vám své slovo. Co mi povíte, zůstane mezi námi."
"To je prima. Dobrá. Já z velmi veliká rodiny. Mám moc a moc bratry a sestry. Jeden bratr moc zlý. Skoro tak zlý jako Tony."
Tony se zazubil.
"O.K., tak ten bratr, on žije docela potichu. V domě naproti. Musí stěhovat. Jo ale poldové vyplní celá barák. To není dobrá. Oni se ptají moc věcí. To není dobrá pro obchod, není dobrá pro ten zlý bratr. Jasné?"
"Ano," řekl jsem. "To je mi jasné,"
"No a ten Hench, on ne moc dobrý, ale chudák, pije, práce žádná. Neplatí činže, ale já mám fůra peníze. A tak já povídám, …
