2
Měli každej svůj vlastní pokoj. Oběma bylo minimálně sedmdesát nebo dokonce ještě víc. Ale stejně ještě dovedli mít ze života srandu, i když samozřejmě tak trochu uhozeným způsobem. Já vím, že se to zdá sprostý, že to říkám, ale já to sprostě nemyslím. Já jen jako, že jsem o starým Spencerovi hodně často přemejšlel. Totiž, když o něm člověk přemejšlí moc často, tak mu nejde na rozum, co toho chlapa na tom světě proboha ještě pořád baví. Já jen jako, že starej Spencer byl příšerná figura, celej ohnutej, a že když při vyučování upustil u tabule kousek křídy, tak musel vždycky některej kluk z první lavice vstát, sebrat ji a podat mu ji. Což je teda podle mýho názoru hrůza. Ale když o něm člověk přemejšlel jen tak akorát a ne moc, přišel na to, že si zas tak špatně nežije. Například jednou v neděli, když jsem byl u něj s několika klukama na horký čokoládě, ukázal nám takovou starou, odřenou navažskou deku, kterou si s paní Spencerovou koupili od nějakýho Indiána v Yellowstonským parku. Bylo vidět, že se starej Spencer div nepotentočkoval radostí, že si ji moh koupit.
A právě tohle tím myslím. Představte si, že je někdo tak pekelně starej jako třeba Spencer a může se potentočkovat radostí, že si koupil deku!
Měl otevřený dveře, ale já přesto zaklepal, jen tak ze zdvořilosti a tak.
Přestože jsem ho tam viděl sedět. Seděl ve velkým koženým křesle, celej zabalenej do tý deky, co jsem vám o ní právě vypravoval. Když jsem zaklepal, podíval se směrem ke mně. „Kdo je to?“ zařval. „Caulfield? Pojď dál, hochu.“ Vždycky řval, jak to nebylo ve třídě. Člověku to někdy lezlo na nervy.
Jen jsem vstoupil, už mě mrzelo, že jsem tam chodil. Čet časopis Atlantic Monthly, po celým pokoji byly pilulky a léky a člověk ze všeho cítil Vickovy nosní kapky. Působilo to značně depresivně. Já nejsem takjakotak nadšením bez sebe, když se mám koukat na nemocný lidi. A ještě víc člověka deprimoval ten starej, ubohej, otrhanej župan, kterej měl Spencer na sobě a ve kterým se už nejspíš narodil. Já aspoň nekoukám dvakrát rád na starý chlapy, když jsou v pyžamu a v županu. Vždycky jim kouká starej, vpadlej hrudník. A nohy! Na pláži nebo tak někde vypadaj nohy starých chlapů strašně bíle a jakoby bez chlupů. „Dobrý den, pane profesore,“ povídám. „Dostal jsem váš lístek. Děkuju mockrát.“ Napsal mi lístek, abych se u něj stavil a rozloučil se s ním, než začnou prázdniny, poněvadž se už do Pencey nevrátím. „Nemusel jste se s tím psát, byl bych se tak jako tak přišel rozloučit.“
„Posaď se semhle, hochu,“ povídá Spencer. Čímž myslel postel. Sed jsem si na postel. „Co dělá chřipka, pane profesore?“
„Jo, hochu, kdyby mi bylo jen o trošku lip, musel bych poslat pro doktora,“ odpověděl mi. Což ho úplně odrovnalo. Začal se vám chechtat jak blázen.
Načež se sebral a povídá: „Proč nejsi na zápase? Já myslel, že je dneska ten slavný zápas.“
„Je. Já tam byl. Jenomže jsem se právě vrátil z New Yorku se šermířským družstvem,“ řek jsem mu. Páni, ta jeho postel byla tvrdá jak šutr.
Načež začal pekelně vážně. Já věděl, že začne. „Tak ty nás opouštíš, co?“ zeptal se.
„Ano, pane profesore. Vypadá to tak.“
Načež začal pokyvovat hlavou. To byla jeho specialita. Jakživ jste neviděli nikoho, kdo by pořád tak pokyvoval hlavou. Člověk nikdy nepřišel na to, jestli pořád pokyvuje hlavou proto, že třeba přemejšlí nebo něco, anebo jenom proto, že je to takovej milej stařík, co všemu rozumí jako koza petrželi.
„Copak ti říkal dr. Thurmer, hochu? Pokud vím, měli jste spolu malý pohovor.“
„Ano, měli. Vážně, měli. Byl jsem u něj v kanceláři minimálně dvě hodiny.“
„Copak ti říkal?“
„Ale... no... že život je zápas a tak. A že ho člověk má hrát podle pravidel. By…
