16
Když jsem se nasnídal, bylo teprv asi poledne a se Sallynou jsem se měl sejít až ve dvě, pročež jsem se vydal na dlouhou procházku. Pořád jsem musel myslet na ty dvě jeptišky. V jednom kuse jsem myslel na ten starej, odřenej proutěnej košíček, se kterým choděj vybírat peníze, když neučí ve škole. V jednom kuse jsem se snažil představit svou maminku nebo někoho, nebo svou tetu nebo tu potrhlou Hayesku, matku Sallyny Hayesový, jak stojí před nějakým obchodním domem a vybírá do starýho, odřenýho košíčku prachy na chudý. Nedoved jsem si to dost dobře představit. Moji maminku ještě, ale ty druhý dvě ne. Moje teta je hrozně dobročinná a dělá hodně pro Červenej kříž a podobně – ale chodí moc dobře oblíkaná, a když vyrazí za nějakým dobročinným účelem, je vždycky nastrojená a má namalovanou pusu a podobný legrace. Nedovedu si představit, že by provozovala dobročinnost, aby přitom na sobě musela mít černý šaty a aby nebyla namalovaná. A máma Syllyny Hayesový!
Kristepane! Ta by chodila vybírat prachy s košíčkem jedině v tom případě kdyby před ní všichni, kdo jí dají příspěvek, padali obdivem na zadek.
Kdyby ty peníze do košíčku jen tak hodili a pak odešli a nic neřekli a jí si nevšimli, tak by toho maximálně za hodinu nechala. To by ji nudilo.
Odevzdala by košíček, načež by šla na oběd do nějakýho hogo fogo podniku. A právě to se mi na těch jeptiškách líbilo. Ty určitě do žádnýho hogo fogo podniku na oběd nejdou, to bylo vidět. Bylo mi z toho děsně smutno, když jsem si pomyslel, že nikdy v životě nejdou do žádnýho hogo fogo podniku na oběd. Já věděl, že na tom nějak moc nezáleží, ale přes to prese všechno mi z toho bylo smutno.
Dal jsem se směrem k Brodwayi, jen tak z recese, poněvadž jsem tam už nebyl věčnost. Kromě toho jsem chtěl najít nějakej obchod s deskama, kde mají v neděli otevříno. Chtěl jsem koupit Phoebe jednu desku, která se jmenuje „Malá Shirley Beansová“. Ta deska byla hrozně těžko k sehnání.
Byla o jedny malý holce, která nechce chodit ven, protože jí scházej dva přední zuby a ona se za to stydí. Slyšel jsem ji v Pencey. Jeden kluk, co bydlel o poschodí níž, ji měl a já se pokoušel ji od něj odkoupit, poněvadž jsem věděl, že Phoebulka bude z tý desky úplně vedle, ale on mi ji nechtěl prodat. Byla to senzační deska – hrozně stará – nazpívala ji černošská zpěvačka Estelle Fletcherová už tak před dvaceti lety. Zpívá to hrozně dixielandově a bordelově a nezní to vůbec jako doják. Kdyby to zpívala běloška, udělala by z toho pěknej slaďák dle Estelle Fletcherová v tom uměla chodit, a proto je to jedna z nejlepších desek, co jsem kdy slyšel.
Řek jsem si, že ji koupím v některým obchodě, kde mají v neděli otevříno, a že ji pak vezmu s sebou do parku. Byla neděle a Phoebe chodí v neděli dost často do parku na kolečkový brusle. Věděl jsem, ve kterejch místech se asi tak většinou potuluje.
Nebyla taková zima jako den předtím, ale slunce ještě nevylezlo a na procházku nebylo moc hezky. Ale jedno se mi na tý procházce líbilo.
Zrovna přede mnou šla jedna rodina, bylo vidět, že jdou právě z nějakýho kostela – tatínek, maminka a asi tak šestiletý skvrně. Vypadali dost chudě, tatínek měl takovej ten perlově šedej klobouk, jakej nosej hodně lidi, co nemají moc peněz a chtějí vypadat nóbl. On i jeho žena jen tak šli a povídali si a toho šprčka si moc nevšímali. Ten šprček byl prima. Šel po ulici místo po chodníku, ale těsně u okraje. Dělal, že jde po nějaký hrozně rovný čáře, [ak to děcka dělávají. A celou tu dobu si v jednom kuse zpíval a broukal. Sel jsem k němu blíž, abych slyšel, co to zpívá. Zpíval si písničku
„Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes“. A měl vám he…
