9
Když jsem vystoupil na Pensylvánským nádraží, šel jsem nejdřív ze všeho do telefonní budky. Měl jsem chuť někomu brnknout. Nechal jsem kufry přímo před budkou, abych na ně viděl, ale když jsem vlez dovnitř, tak jsem si nemoh vzpomenout na nikoho, komu bych zavolal. Můj bratr D. B. byl v Hollywoodu. Moje malá sestřička Phoebe chodí spát tak v devět – takže ji jsem teda zavolat nemoh. Jí by to bylo fuk, kdybych ji vzbudil, ale problém byl v tom, že by ten telefon nevzala vlastnoručně. Kdo by ho vzal vlastnoručně, by byli naši. Čímž to haslo. Pak mě napadlo, že bych moh brnknout mamince Hanky Gallagherový a zjistit, kdy Hance začínají prázdniny. Jenomže se mi nechtělo. Kromě toho už bylo pozdě k nim volat.
Načež mě napadlo, že bych moh zavolat jednu holku, s kterou jsem poměrně často chodil, Sally Hayesovou, poněvadž jsem věděl, že ona už vánoční prázdniny má. Napsala mi takovej dlouhej, nabouděnej dopis a zvala mě, abych k nim na Štědrej den přišel a pomoh jí ustrojit stromeček.
Ale měl jsem vítr, že k telefonu přijde její matka. Její matka se znala s mou maminkou a já si doved představit, jak letí k telefonu, div se nepřetrhne, a vykládá naší mámě, že jsem v New Yorku. Kromě toho jsem nebyl dvakrát žhavěj, abych se bavil se starou Hayesovou po telefonu. Řekla jednou Sallyně, že jsem větroplach. Že přej jsem větroplach a nemám žádnej životní cíl. Pak mě napadlo, že bych moh zavolat jednoho kluka, s kterým jsem chodil do školy ve Whootonu, Carla Lucea, ale toho jsem zase neměl nějak moc rád. A tak jsem nakonec nezavolal nikoho. Asi za dvacet minut nebo za kolik jsem vyšel z budky, vzal si kufry, šel do tý krytý haly, u který stojej taxíci, a vzal si taxíka.
Já jsem vám tak pekelně roztržitej! Já dal řidiči svou normální adresu – jen tak ze zvyku – dočista jsem totiž zapomněl, že se chci na několik dní utábořit v hotelu a že nechci domů, dokud nezačnou prázdniny.
Nevzpomněl jsem si na to, až když jsme byli v půli parku. Načež jsem řek:
„Haló, prosím vás, nemoh byste obrátit, až se vám to bude hodit? Já jsem vám dal špatnou adresu. Chtěl bych zpátky do města.“
Řidič byl vykuk. „Tady nemůžu vobrátit, mladej. Tady je jednosměrka. Teď už musím dojet až k Devadesátý ulici.“
Nechtěl jsem se pouštět do debaty. „Dobrá,“ povídám. Načež jsem si zničehonic na něco vzpomněl. „Poslyšte,“ povídám. „Znáte vy ty kachny na tom jezírku u ulice Central Park South? Tam na tom rybníčku? Nemáte čirou náhodou ponětí, kam se podějou, když jezírko celý zamrzne? Ty kachny? Nemáte tušení – jen tak náhodou?“ Bylo mi jasný, že je tady pravděpodobnost jedna k milionu.
Otočil se a podíval se na mě, jako bych útek z blázince. „Co to má znamenat, kamaráde?“ povídá. „To si chceš ze mě utahovat?“
„Ale ne – prostě mě to zajímá.“
Pak už neříkal nic a já taky ne. Až když jsme u Devadesátý ulice vyjeli z parku. Potom povídá: „Tak kam teď, kamaráde?“
„Totiž, abyste chápal, já bych nechtěl do žádnýho hotelu na východní straně, kde bych moh narazit na někoho známýho. Cestuju inkognito,“ povídám. K smrti nerad pronáším takový uhozeniny jako „cestuju inkognito“, ale když mluvím s někým, kdo je uhozenej, tak se pak chovám taky tak. „Nemáte náhodou tušení, která kapela hraje v Taftu nebo v New Yorkem?“
„Nemám šajna, mladej.“
„Tak mě teda dovezte do Edmontu,“ povídám. „Nechtěl byste se cestou stavit na koktejl? Já to zatáhnu. Mám moře prachů.“
„Nejde to, mladej, je mi líto.“ To teda byl báječnej společník, fakt.
Příšerná nátura.
Přijeli jsem k hotelu Edmont a já se zapsal. Ještě v taxíku jsem si nasadil tu červenou loveckou čepičku, jen tak z recese, ale než jsem se zapsal, tak jsem si ji sundal. Nechtěl jsem vypadat jako nějaká seknutina nebo něco. Což teda byla ironie. Vážně. T…
