22
Když jsem se vrátil, měla už polštář z hlavy – já to věděl! – ale ještě pořád se na mě nechtěla podívat, třebaže už ležela na zádech. Když jsem obešel postel a znovu se posadil, otočila ksichtejček na druhou stranu. To bylo peklo, jak mě ignorovala. Zrovna jako to šermířský družstvo v Pencey, když jsem zapomněl všechny ty pitomý končíře v podzemce.
„Copak dělá Hazel Weatherfieldová?“ zeptal jsem se. „Píšeš o ní zase nějakou povídku? Tu, cos mi poslala, mám s sebou v kufru. Na nádraží. Ta je moc dobrá.“
„Tatínek tě zabije!“
Páni, ta když si vezme něco do hlavy, tak si to teda vezme do hlavy.
„Ale kdepak! V nejhorším případě mi zase udělá pořádnej binec, načež mě pošle do rý pitomý vojenský školy. Nic horšího mi neudělá. A především – já tady vůbec nebudu. Budu pryč. Budu – asi v Coloradu na tom ranči.“
„Nenech se vysmát. Vždyť ani neumíš jezdit na koni.“
„Že neumím? Samo že umím. Umím, fakt. To se naučíš za dvě minuty,“ povídám. „Netahej za to!“ Tahala za tu náplast na ruce. „Kdo tě to tak ostříhal?“ zeptal jsem se. Zrovna jsem si všim, jak stupidně je ostříhaná.
Bylo to moc nakrátko.
„Co je ti po tom?“ povídá. Ta ale dovede člověka někdy setřít! Někoho setřít, to ona umí. „Tos asi zase propad ze všech předmětů do jednoho,“ setřela mě znova. Což byla svým způsobem legrace. Někdy totiž s člověkem mluví jako nějakej profesor a přitom je to ještě dítě.
„Ne, nepropad,“ povídám. „Prošel jsem z angliny.“ Načež jsem ji jen tak z recese štíp do panímandy. Trčela jí trochu do vzduchu, jak tam ležela na boku. Ona skoro žádnou panímandu ani nemá. Já ji neštíp nějak moc, ale přesto se mě pokusila praštit přes ruku, jenomže se nestrefila.
Načež zničehonic povídá: „Ach, proč jsi to udělal?“ Jako že jsem zase dostal padáka. Bylo mi z toho smutno, z toho, jak to řekla.
„Prokristapána, Phoebe, neptej se mě. Mně se už z toho dělá nanic, jak se mě na to každej ptá,“ odpověděl jsem. „Z milionů důvodů. Byla to jedna z nejhorších škol, do jaký jsem kdy chodil. Byli tam samí tajtrlíci. A sprosťácí. V životě jsi neviděla tolik sprosťáků. Například když byl třeba u někoho na pokoji potlach a někdo tam chtěl jít, tak ho tam ostatní nechtěli pustit, protože to byl třeba trouba a měl uhry. A když tam ten někdo chtěl přijít, všichni před ním zamykali dveře, a pak tam měli to pitomý tajný bratrstvo a já byl moc velkej posera, než abych do něj nevstoupil. Byl tam jeden takovej protivnej kluk s uhrama, Robert Ackley, kterej se tam chtěl dostat. V jednom kuse usiloval o to, aby ho tam vzali, ale oni ne a ne. Jenom protože byl protivnej a měl uhry. Ani mluvit se mi o tom nechce. Byla to hnusná škola, čestný slovo.“
Phoebulka neřekla nic, ale poslouchala. Poznal jsem jí zezadu na krku, že poslouchá. Ona vždycky poslouchá, když jí člověk něco vykládá. A legrace na tom je, že v padesáti případech ze sta ví, o čem je řeč. Vážně.
Vykládal jsem dál o Pencey. Tak nějak se mi o tom chtělo vykládat.
„Dokonce i těch pár profesorů, co byli fajn, byli tajtrlíci,“ povídám. „Byl tam jeden takovej starej chlápek, profesor Spencer. Jeho žena člověka věčně zvala na horkou čokoládu a podobný legrace a oba byli vážně hrozně prima. Ale přál bych ti ho vidět, když přišel do dějáku starej Thurmer, ředitel, a posadil se vzadu ve třídě. On si v jednom kuse chodil sednout tak na půl hodiny dozadu do třídy. Jako že je tam inkognito nebo co. Chvilku vzadu poseděl, načež začal starýho Spencera přerušovat tím, že vždycky prones nějakej uhozenej vtip. Starej Spencer z toho div neměl smrt, jak se smál a chechtal. Krucifix, jako by byl Thurmer kdovíjaká veličina!“
„Neklej!“
„Z toho by ses pozvracela, na mou duši,“ povídám. „A pak ten Den abiturientů! Tam se slaví jeden takovej den, Den abiturientů. To se sjedo…
