8
Bylo už moc pozdě volat taxíka, a tak jsem šel celou cestu na nádraží pěšky. Nebylo to moc daleko, ale byla pekelná zima a v tom sněhu se nedalo skoro jít. V jednom kuse mě mlátily do nohou kufříky. Ten vzduch mi dělal dobře. Jedinej problém byl, že mě z tý zimy rozbolel nos a to místo pod horním rtem, kam mi Stradlater jednu střihnul. Přirazil mi ret přímo na zuby a značně to bolelo. Ale uši jsem měl pěkně v teple. Ta čepička, co jsem si koupil, měla klapky na uši a já si je spustil dolů – bylo mi úplné fuk, jak v tom vypadám. Takjakotak nebyl nikde nikdo. Všichni už byli v kanafasu.
Když jsem přišel na nádraží, měl jsem poměrně kliku, poněvadž jsem čekal na vlak jenom asi deset minut. Zatímco jsem čekal, nabral jsem si trochu sněhu a umyl si obličej. Měl jsem na něm ještě pořád moře krve.
Obyčejně jezdím vlakem rád, zvlášť v noci, když je rozsvíceno a v oknech je tma a chodbičkama prochází takovej ten chlápek, co prodává kafe, sendviče a časopisy. Když jedu v noci vlakem, dokážu obyčejně číst i nějakou tu slabomyslnou povídku z časopisu a ani se z toho nepozvracím.
Víte, takovou tu povídku, kde jsou samí panáci jménem David a maj hranatou bradu, a slečny, který se jmenujou Linda nebo Marcia a v jednom kuse zapalujou všem těm pitomejm Davidům lulku. V noci ve vlaku obyčejně dokážu takovouhle volovinku i dočíst. Ale tenkrát mi bylo jinak.
Prostě se mi nechtělo. Prostě jsem jenom tak seděl a nedělal zhola nic.
Jedině jsem si sundal loveckou čepičku a strčil ji do kapsy.
V Trentonu přistoupila zničehonic jedna dáma a posadila se vedle mě.
Celej vůz byl prakticky prázdnej, poněvadž už bylo značně pozdě, ale ona si sedla vedle mě místo na některý prázdný sedadlo, poněvadž měla velkou tašku a já seděl na předním sedadle. Vrazila tu tašku přímo doprostřed uličky, kde přes ni moh průvodčí a každej zakopnout. Na šatech měla připnutý orchideje, jako by se vracela z nějaký velký společnosti nebo odkud. Řek bych, že jí bylo minimálně čtyřicet nebo pětačtyřicet. Ale byla moc hezká. Na mě ženy ohromně působěj. Vážně. Tím nechci říct, že bych byl nějak strašně sexuálně založenej nebo něco – ačkoliv vášnivěj jsem poměrně dost. Já jen jako, že se mi líbej. Vždycky nechávaj ty svoje pitomý tašky uprostřed uličky.
Zkrátka a dobře jsme tam seděli a ona mi zničehonic povídá: „Promiňte, ale není tohle nálepka přípravky v Pencey?“ Dívala se nahoru na moje kufry v síti.
„Ano je,“ povídám. Měla pravdu. Já měl vážně na jednom kufříku tu pitomou nálepku z Pencey. To teda bylo uhozený, to se musí nechat.
„Ach, vy chodíte do Pencey?“ povídá. Měla příjemnej hlas. Přímo jako stvořenej do telefonu. Páni, ta by s sebou měla nosit telefon.
„Ano, chodím,“ odpověděl jsem.
„Ale to je báječné. To třeba znáte mého syna? Ernesta Morrowa? Chodí taky do Pencey.“
„Ano, znám. Chodí se mnou do třídy.“
Její syn byl bezesporu ten největší smrad, co kdy chodil do Pencey. Ten největší smrad za celou tu dobu, co ta hnusná škola existuje. Vždycky když se osprchoval, šel po chodbě a plácal promočeným ručníkem lidi přes prdel. Přesně tenhleten typ kluka vám to byl.
„Ale to je milé,“ řekla ta dáma. Ale neznělo to nijak uhozeně. Byla prostě milá. „To musím říct Ernestovi, že jsme se seznámili,“ povídá. „Smím se vás zeptat, jak se jmenujete?“
„Rudolf Schmidt,“ odpověděl jsem. Neměl jsem chuť jí vykládat svoje curriculum vitae. Rudolf Schmidt se jmenoval školník v našem baráku.
„Líbí se vám v Pencey?“ zeptala se mě.
„V Pencey? Není to nejhorší. Není to zrovna ráj nebo něco, ale není to tam o nic horší než ve většině ostatních škol. Někteří kantoři to berou hrozně svědomitě.“
„Ernest tu školu přímo zbožňuje.“
„Však já vím.“ Načež jsem si začal kapánek pouštět hubu na š…
