Celá e-kniha Na horách se nevraždí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Tato povídka, svou délkou připomínající novelu, je jednou z mnoha, ve kterých se objevuje postava soukromého detektiva ovšem ne Phila Marlowa. Má podobný smysl pro humor, podobný styl práce, tedy drsný, ale jmenuje se John Evans.
Příběh otevírá dopis odeslaný Fredem Laceym ze zapadlého horského městečka Puma Point. John Evans se s ním má po příjezdu spojit, ale předtím než se ubytuje, si zajde na malou procházku kolem jezera a najde mrtvolu. Prohledá kapsy a najde řidičský průkaz vystavený na jméno Fred Lacey. V tu chvíli ho ovšem někdo omráčí, a když se Evans probere mrtvola je pryč. Vyhledá tedy Laceyho ženu, která mu vysvětlí co měl pro jejího muže vypátrat.
Fred Lacey jednou vyhrál v kartách pětset dolarů a chtěl je dát své ženě jako překvapení. Tak je strčil do její boty. Nic netušící Paní Laceyová je zrovna odnese i s penězi na opravu. Když to Lacey zjistí hned si pro ně jede, peníze tam ještě jsou, ale zvláštní je že v naprosto nepoužitých desetidolarových bankovkách. Lacey tedy jednu z nich odešle svému příteli, který zjistí, že je to padělek. Detektiv Evans měl tedy zajistit výměnu padělků za pravé peníze.
V průběhu vyšetřování vraždy, se kterým mu pomáhá i zdejší šerif, se dostanou k bandě neonacistů, kteří chtějí pomocí falešných dolarů podporovat své Německé kolegy v Jižní Americe.
Časové vymezení děje není nijak dáno, ale pravděpodobně se jedná o konec čtyřicátých let. Děj je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit opět hovorový. Povídka je založena na těchto kompozičních principech: 1. klimaxový – děj je postupně vystupňován, 2. motivický princip – tematická složka (padělání bankovek) se v průběhu děje vytrácí, aby v závěrečné časti vyzněla. Paradoxní kulisou příběhu je uklidňující příroda a hory (na kterých se nevraždí).
V povídce se objevuje několik jevů jiných než v předešlých dvou románech, ale to může být způsobeno překladem. Co ovšem zůstává, je omračující humor, kterým hýří John Evans stejně jako Phil Marlowe. Když napřklad šerif s Evansem pronásledují vrahy, najdou na rozbahněné cestě stopy auta.
“…Pane Evansi jakej typ pneumatik podle vás zanechal ty stopy? Poznáte z nich něco?” … ”Cadillac V-12,” odpověděl jsem. “Sportovní kabriolet, uvnitř vysouvací stolek a příruční bar, sedadla potažena červenou kůží, dvě zavazadla vzadu. Hodiny na přístrojové desce se zpožďují o dvanáct a půl minuty.” Stál tam a přemýšlel o tom. Pak kývl tou svou velkou hlavou. Povzdechl si. “No, doufám, že vám to vynáší peníze,” řekl a otočil se…”
3.
Jel jsem asi tři kilometry za obec, uviděl jsem pekárnu a zahnul na nově asfaltovanou cestu směrem k jezeru. Minul jsem nějaké letní tábory, pak jsem zahlédl nahnědlé stany skautského tábora s několika světly zavěšenými na drátech a s cinkáním ozývajícím se z velkého stanu, kde umývali nádobí. Kousek odtud se silnice točila kolem nějaké zátoky a odbočovala tam prašná polní cesta. Byla dost hluboce vy-ježděná, plná kamenů čouhajících z hlíny a stromy rostoucí po obou stranách skoro omezovaly průjezdnost. Projel jsem kolem několika chat, ve kterých se svítilo, dost starých, protože na sroubených kmenech měly kůru. Cesta se pak šplhala do kopce a vypadalo to tu neobydlené, ale nakonec tam nad okrajem příkrého srázu visela velká chata, shlížející přímo na jezero. Měla dva komíny a dřevěný venkovský plot a směrem k jezeru velkou verandu a schody vedoucí až k vodě. Okna byla osvětlena. Moje reflektory dosáhly dost vysoko, abych si mohl přečíst jméno Baldwin namalované na dřevěné desce přibité na stromě. Byla to chata, kterou jsem hledal.
Garáž byla otevřená a uvnitř stál běžný sedan. Zastavil jsem o kus dál a zašel do garáže tak daleko, abych si mohl sáhnout na výfuk vozu. Byl studený. Prošel jsem laťkovou brankou a pak po stezce vyznačené plochými kameny až ke dveřím verandy. Když jsem tam došel, dveře se otevřely. Stála tam žena vyšší postavy a její siluetu zřetelně rýsovalo světlo zevnitř. Vedle ní vyrazil malý pes s hedvábnou srstí, řítil se dolů po schodech a bacil mě předními tlapkami do žaludku, pak seskočil, kroužil kolem a spokojeně vrněl.
"Lehni, Shiny!" zavolala žena. "Lehni! Není to legrační čubička? Pěkně zkřížená fenka. Její máma se zapomněla s kojotem."
Pes běžel zpět do domu. Zeptal jsem se: "Jste paní Laceyová? Já jsem Evans. Asi před hodinou jsem vám telefonoval."
"Ano, já jsem paní Laceyová," řekla. "Můj manžel se ještě nevrátil. Já – ale nepůjdete raději dovnitř?" Její hlas měl zastřený tón, asi jako hlas odněkud z mlhy.
Když jsem vešel, zavřela za mnou dveře, chvíli stála a dívala se na mne. pak lehce pokrčila rameny a posadila se do proutěného křesla. Já jsem si sedl do podobného křesla o kus dál. Zničehonic se znovu objevil pes, skočil mi na klín, bleskurychle mi olízl špičku nosu a zase seskočil. Byl to malý šedivý pes s protaženým čenichem a dlouhým, hbitým ocasem.
Místnost byla dlouhá, měla řadu oken a na nich poněkud omšelé záclony. Velký krb, ručně tkané indiánské koberce, dvě pohovky s vybledlými kretonovými povlaky a několik dalších kusů nepříliš pohodlného proutěného nábytku. Na stěně byly nějaké parohy – podle všeho šesteráka.
"Fred ještě není doma," promluvila opět paní Laceyová. "Nevím, co ho mohlo zdržet."
Přikývl jsem. Obličej měla bledý, dosti souměrný, tmavé, trochu rozcuchané vlasy. Měla na sobě dvouřadový kabátek šarlatové barvy, šedé flanelové kalhoty, vepřovicové sandály s dřevěnými podrážkami obuté naboso. Na krku měla náhrdelník z tmavého jantaru a vlasy převázané stužkou starorů-žového odstínu. Mohlo jí být asi pětatřicet, takže už pozdě na to, aby ji někdo naučil, jak se má oblékat.
"Chtěl jste mluvit s mým manželem obchodné?"
"Ano. Napsal mi, abych sem přijel, ubytoval se U indiánské hlavy a zatelefonoval mu."
"Aha – U indiánské hlavy," řekla, jako by to mělo nějaký zvláštní význam. Přehodila si nohu přes nohu. pak se jí to nějak znelíbilo a dala si nohy zase vedle sebe. Naklonila se dopředu a dlaní si podepřela bradu. "V jakém oboru podnikáte, pane Evansi?"
"Jsem soukromý detektiv."
"Je to... jedná se o ty peníze?" zeptala se rychle.
Přikývl jsem. Asi to bylo nejbezpečnější. Obvykle se jedná o peníze. Tentokrát se v každém případě jednalo o těch sto dolarů, co jsem měl v kapse.
"Jistě," prohlásila. "Přirozeně. Mohu vám nabídnout něco k pití?"
"Velmi bych to uvítal."
Šla k malému dřevěnému baru a vrátila se s dvěma sklenicemi. Napili jsme se. Dívali jsme se jeden na druhého přes okraje sklenic.
"U indiánské hlavy," řekla. "Byli jsme tam dvě noci, když jsme …
