Tato povídka, svou délkou připomínající novelu, je jednou z mnoha, ve kterých se objevuje postava soukromého detektiva ovšem ne Phila Marlowa. Má podobný smysl pro humor, podobný styl práce, tedy drsný, ale jmenuje se John Evans.
Příběh otevírá dopis odeslaný Fredem Laceym ze zapadlého horského městečka Puma Point. John Evans se s ním má po příjezdu spojit, ale předtím než se ubytuje, si zajde na malou procházku kolem jezera a najde mrtvolu. Prohledá kapsy a najde řidičský průkaz vystavený na jméno Fred Lacey. V tu chvíli ho ovšem někdo omráčí, a když se Evans probere mrtvola je pryč. Vyhledá tedy Laceyho ženu, která mu vysvětlí co měl pro jejího muže vypátrat.
Fred Lacey jednou vyhrál v kartách pětset dolarů a chtěl je dát své ženě jako překvapení. Tak je strčil do její boty. Nic netušící Paní Laceyová je zrovna odnese i s penězi na opravu. Když to Lacey zjistí hned si pro ně jede, peníze tam ještě jsou, ale zvláštní je že v naprosto nepoužitých desetidolarových bankovkách. Lacey tedy jednu z nich odešle svému příteli, který zjistí, že je to padělek. Detektiv Evans měl tedy zajistit výměnu padělků za pravé peníze.
V průběhu vyšetřování vraždy, se kterým mu pomáhá i zdejší šerif, se dostanou k bandě neonacistů, kteří chtějí pomocí falešných dolarů podporovat své Německé kolegy v Jižní Americe.
Časové vymezení děje není nijak dáno, ale pravděpodobně se jedná o konec čtyřicátých let. Děj je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit opět hovorový. Povídka je založena na těchto kompozičních principech: 1. klimaxový – děj je postupně vystupňován, 2. motivický princip – tematická složka (padělání bankovek) se v průběhu děje vytrácí, aby v závěrečné časti vyzněla. Paradoxní kulisou příběhu je uklidňující příroda a hory (na kterých se nevraždí).
V povídce se objevuje několik jevů jiných než v předešlých dvou románech, ale to může být způsobeno překladem. Co ovšem zůstává, je omračující humor, kterým hýří John Evans stejně jako Phil Marlowe. Když napřklad šerif s Evansem pronásledují vrahy, najdou na rozbahněné cestě stopy auta.
“…Pane Evansi jakej typ pneumatik podle vás zanechal ty stopy? Poznáte z nich něco?” … ”Cadillac V-12,” odpověděl jsem. “Sportovní kabriolet, uvnitř vysouvací stolek a příruční bar, sedadla potažena červenou kůží, dvě zavazadla vzadu. Hodiny na přístrojové desce se zpožďují o dvanáct a půl minuty.” Stál tam a přemýšlel o tom. Pak kývl tou svou velkou hlavou. Povzdechl si. “No, doufám, že vám to vynáší peníze,” řekl a otočil se…”
2.
Portmonku jsem mu zastrčil zpět do kapsy, vstal jsem a opatrně se rozhlédl. Nikoho nebylo vidět, na zemi ani ve vodě. V tom přítmí stejně nikdo nemohl vidět, co dělám, pokud by nebyl hodně blízko. Poodešel jsem pár kroků a podíval se dolů, jestli za sebou nechávám nějaké stopy. Ne. Na zemi ležela mnohaletá vrstva borového jehličí a trouchnivějících větví.
Zbraň ležela asi dva kroky od těla, téměř pod tím padlým stromem. Nedotkl jsem se jí. Sklonil jsem se a prohlédl si ji. Byl to kolt, automatická dvaadvacítka s kostěnou výzdobou pažby. Byla napůl pohřbená v malé hromádce hnědého prachu, který se tu zřejmě sypal ze shnilého, rozpadajícího se dřeva. Na hromádce byli velcí černí mravenci a jeden zrovna lezl po hlavni zbraně.
Vztyčil jsem se a ještě jednou se rychle rozhlédl. Někde za dlouhým výběžkem a mimo dohled po jezeře bloumal nějaký motorový člun. Slyšel jsem nepravidelné klepání běžícího motoru, ale člun jsem neviděl. Vracel jsem se k vozu. Už jsem byl skoro u dveří. Za hustým manzanitovým keřem se tiše vynořila malá postava. Byl vidět odlesk brýlí a ještě něčeho, trochu níž a v ruce.
Ozval se syčivý hlas: "Vy dal ruce nahoru, prosím."
To místo bylo příznivé pro rychlé vytasení pistole. Napadlo mne, že bych to asi nestihl. Dal jsem ruce nahoru.
Malá postava obešla manzanitový keř. Ta lesklá věc o něco níž než brýle byla pistole. Byla to pistole dost veliká. Blížila se ke mně.
Z drobných úst pod černým knírkem se vynořil zlatý zub.
"Vy se otočil, prosím," řekl ten jemný hlásek konejšivě. "Vy viděl muž leží na zemi?"
"Podívejte se," začal jsem. "Já nejsem zdejší. Já –"
"Vy se otočil moc rychle," přikázal ten muž chladně.
Otočil jsem se.
Hlaveň pistole si vydloubla hnízdo na mé páteři. Lehká, obratná ruka po mně šmejdila sem a tam a zastavila se na pistoli zavěšené v podpaží. Hlas zavrkal. Ruka došla k zadní kapse kalhot. Slabý tlak mé peněženky se náhle ztratil. Byl to moc šikovný kapsář. Sotva jsem cítil, že se mne dotýká.
"Já teď podíval portmonku. Vy moc ticho," řekl nahlas. Pistole se vzdálila.
Správný chlap teď mohl mít šanci. Mohl jít bleskově k zemi, v pokleku švihnout pravicí a rychle vypálit ze své pistole. Proběhlo by to velmi rychle. Správný chlap by sejmul toho brýlatého mužíčka tak snadno, jako si ovdovělá královna vyjme chrup, jediným harmonickým pohybem. Nějak mne ale napadlo, že teď asi nejsem ten správný chlap.
Peněženka se vrátila do zadní kapsy, hlaveň pistole mezi lopatky.
"Tak," pronesl ten hlas jemně. "Vy přišel sem, vy udělal omyl."
"Tos teda uhod, kámo," podotkl jsem.
"Nic nevadilo," opáčil hlas. "Vy šel teď pryč, šel domů. Pět set dolar. Nic nikdo neříkal, když pět set dolar přišel týden od dneska."
"Fajn," řekl jsem. "Vy měl moji adresa?"
"Moc legrace," zacukroval hlas. "Ha, ha."
Něco mě udeřilo zezadu na úrovni pravého kolena a moje pravá noha se náhle přeložila vejpůl, tak jak se to stává vždycky, když vás někdo ťukne do toho místa. Hlava mě už začala bolet v očekávání úderu pistolí do týla, ale on mé převezl. Byla to rána za uši, jakou se zabíjejí králíci, ale šlo o mistrovské dílo v tomto oboru. Provedl to hranou velmi tvrdé malé ruky. Hlava mi náhle uletěla až do poloviny šířky jezera, otočila se v oblouku jako bumerang a pak se s omračujícím zavrzáním zase přirazila na moji krční páteř. Někde cestou si nabrala do úst plno jehličí.
Mohla být snad půlnoc v jakési malé místnosti se zavřenými okny a žádným vzduchem. Hrudník jsem měl přitlačený k podlaze. Na záda mi naložili snad tunu uhlí. Jeden z těch těžkých kusů mě tlačil přímo uprostřed. Dělal jsem nějaký hluk. ale asi to nemělo žádný význam. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Slyšel jsem hlasitější zvuk motorového člunu a tlumené kroky někoho, kdo našlapoval po jehličí a vydával suchý šustivý chrastot. Pak nějaké chrochtavé hlasy a vzdalující se kroky. Pak se kroky vracely a s nimi nějaký hrdelní hlas s cizím přízvukem.
"Co to tu máš, Charlie?"
"Ale nic," odpověděl Charlie vrkavým hlasem. "Seděl, kouřil fajfka…
