XL
„Tak co mám, do prasečí řitě, vidět?“ ulevila jsem si zlostně nad ránem. Devítky a pětky mě pronásledovaly jako hladový člověk kus chleba. „Co je v těch číslech skryto?“
Na podlahu ve svém pokoji jsem nakreslila města tak, jak následovala za sebou, a pak je různě spojovala. Poslední vždy přecházelo v první a naopak. Největší pozornost jsem věnovala pěti prvním městům. Ale žádná odpověď nepřicházela.
Už jsem byla unavená, oči se mi klížily a chvíli co chvíli jsem hlasitě zívla.
Prst jsem znovu namířila na bod, který představoval Roghos. „Dítě věčného života, dítě ohně, dítě písní, dítě stínu a dítě věčného nářku,“ připisovala jsem městům lidské patrony. Čím víc jsem se přibližovala k severu, tím víc se ve mně něco svíralo a tím víc mě dary, které k městům náležely, děsily. Jako by zima a chlad, který sever provázely, doplňovaly i sklenařské nadání.
Nakonec jsem si sedla přímo před Amárii a dlouho se na ni dívala. „Pět srdcí tluče v podzemí, pět životů čeká na probuzení, pět fajů svou smrtí násilnou pět bran k poznání otevřít pomohou. Síla pěti,“ dodala jsem.
Nadšení z včerejšího dne pomalu opadávalo a s ním i radost z objevené mapy. K čemu mi bylo tohle poznání, když jsem stejně netušila, jak zjistit jména fajů, která by měla otevřít brány, a kde jsou schované meče z modrého sklenitu. Nebo v kterých ghettech živořily dívky, jejichž srdce bila v podzemí. Byly to vážně ony, kdo se měl probudit, nebo se tím myslelo něco jiného?
Další číslo, které se jakoby mimochodem objevovalo, byla právě čtyřka. Sem tam jsem ji mezi tím vším postřehla. Pět prvních sklenařských měst bylo spojeno pomyslnými čarami, které protínaly další tři města.
„Až se čtyři stanou pět, pak přestane nám patřit svět,“ zašeptala jsem. Tuhle větu jsem nesnášela a patřila právě k vortolskému podzemí a vortolské tyji. Přesně k tomu studenému skalnatému konci Duvalského pohoří, pod nímž už bylo jen bouřlivé chladné a černé moře.
Devět mínus pět… jako že smrt bez života? Nebyl by lepší život bez smrti? To by bylo přesně to, po čem nížiny prahly. Tohle ale bylo naopak. Uvězněni ve věčné smrti? Tohle nám hrozilo?
Měla bych najít ještě nějakou pomyslnou čáru? Třeba to město, kam měli sklenaři ukrýt Karimův poklad? Pokud něco takového existovalo.
Hlavu jsem schovala do dlaní. Nejhorší na tom všem bylo, že buni věděl. Možná netušil všechno, ale rozhodně věděl víc než já. Kdyby mi prozradil…
Přese všechno to zoufalství, které jsem pociťovala, když jsem se snažila dopočítat k nějaké odpovědi, jsem cítila naději. Počet bojovníků nebyl náhodný. Možná pocházeli z nížin a možná nebyli sklenaři, ale já si byla jistá, že do podzemního světa patří. Pět měst, pro která bije pět srdcí, a skupina, která je pětinásobkem. Když sklenaři stavěli podzemí, s nížinami ještě neválčili. Tohle vše vymysleli svobodní sklenaři. Možná to nebylo jen o nás sklenařích. Možná ten svět, který nám jednoho dne nebude patřit, byl všech.
„Myslím, Armine, že se mýlíš,“ šeptala jsem přesvědčeně. „My je potřebujeme. My s nimi nesmíme válčit.“
Města spojovalo číslo pět, tudíž život. Ale prostředek se sbíhal v devítku. Všechno obklopovala smrt. A smrt mínus život… byly čtyři. Náš současný svět byly čtyři. Co mělo být to páté, co všechno změní? Náš svět tvořil sklenit. Pokud sklenit byl v harmonii, pak bylo všechno v pořádku. „Pět se v jedno spojí.“
Měly by se spojit ty, které přinutily brány tlouct? Nebo to byla města? Anebo meče z modrého sklenitu, ke kterým se vztahovala slova napsaná zevnitř truhel, do nichž je sklenaři uložili?
Podfortová věřila v nějakou symboliku odkazů. Myslela si, že si zprávy, které tu zanechali sklenaři, špatně vykládáme. Kvůli téhle symbolice byl napaden Omstakland.
Jenomže ty obrazce na obloze byly příliš trhané, jako by jim něco scházelo.
„Kapitán střílel na reteu,“ zašeptala jsem. Měl střílet na druhou stranu. „Dar nářků neměl být nikdy vyslyšen, dar nářků měl být navždy umlčen,“ byla poslední věta, kterou jsem pronesla a kterou jsem se snažila vše poch…
