IV
Čas se zastavil.
Opakovaně jsem se probouzela do šera a upadala do tmy. Pohřbená zaživa v podzemí jsem prožívala jeden dlouhý zlý sen, kterého se nedalo zbavit. Necítila jsem hlad, žízeň, ale ani naději.
Lidé už ke mně nenatahovali ruce. Nemluvili spolu, občas se na sebe vrhli, kousali se, a dokonce i zabíjeli. Poté se zase náhle stáhli a přitisknutí k mřížím nebo stěnám si schoulení šeptali nesrozumitelná slova.
V prstech mi tepala nepolevující bolest. Konečky mi ztmavly a doslova žhnuly. Když jsem k nim přičichla, ucítila jsem zápach zkaženého masa, který dokázal na okamžik přebít i to, co se táhlo celým podzemím. Pach rozkládajících se mrtvých těl.
Krčila jsem se na chladné podlaze a třásla se zimou, abych v příštích hodinách podlehla horečkám. V těch chvílích jsem se vracela zpět do amarijské nekropole k hrobu Největšího z Největších a hlavně k duvalům z modrého sklenitu, jen abych se ubránila myšlence na dvacet pět mrtvých bojovníků. Cítila jsem, jak se mi pohybují rozpraskané rty, a slyšela, jak z nich vycházejí slova. Jak nezadržitelně mluvím o všem, co se mi honí hlavou. Kolem mě se chvílemi pohybovaly protáhlé temné stíny a zdálo se, že naslouchají. Jako by mě doprovázely na osamělé cestě podzemím. Byly dva. První z nich se po většinu času nade mnou vznášel a byl tak ohromný, že zakryl vše ostatní. Druhý se zdál o mnoho menší. Většinou zůstával schoulený hned vedle mého těla. Občas se mi zdálo, že cítím jeho zvláštně drsné, přesto konejšivé doteky na rukou. Cosi tvrdého mi klepalo do dlaně a tisklo zápěstí.
Oběma jsem stále dokola šeptala tajemná slova patřící mečům, jako by se můj hlas stal mostem zpět na druhou stranu. K místu, kde svítilo a hřálo slunce.
„Pět párů rukou pozvedne,“ slyšela jsem vzdáleně svůj chraplavý hlas, „pět párů uší zaslechne, pět párů očí uvidí, pět se v jedno spojí.“
Stíny se pokaždé ke mně naklonily a já byla šťastná, že jsem získala jejich pozornost. Nechtěla jsem vnímat ty vyschlé lidské zbytky rozeseté kolem mě. Toužila jsem mluvit se stíny.
Po celou dobu zůstávaly zticha. Možná to byly dny, možná týdny a možná dokonce celé měsíce, co jsem takhle strávila. Až jednoho dne jsem zaslechla jejich hlas. Byl nakřáplý a těžký, jako by je každé slovo bolelo. Jako by se násilně dral ven a při každém novém pohybu je hryzal do hrdla. Jako by řeč byla utrpením.
„A-ma-rij-ská,“ skřehotal velký stín. „Na-ří-ká. Ná-řek z A-má-rie. Ce-lý ži-vot u-mí-rá.“
Chtěla jsem slovům porozumět, ale svět se tak moc houpal, že jsem v nich nedokázala najít smysl.
Za nějaký čas mě stíny opustily. Bez vysvětlení. Čekala jsem, kdy se objeví, ale už se tak nestalo. Budila jsem se do samoty a dál poslouchala neutuchající tlukot. Dál v pravidelných úderech plnil podzemí a hlavy nás všech a já i ve svém otupělém stavu jsem z toho začínala pomalu šílet.
Byl to zvláštní pocit odevzdanosti, pro mě zcela nepochopitelný. Probouzet se, zírat do prázdna a po chvíli zase upadnout do hlubokého spánku, který nepřinášel úlevu ani sílu. Nedalo se spočítat, kolikrát jsem takhle usínala.
Už jsem zapomněla, jaké to je vnitřně nehořet, když se to jednoho dne změnilo. Netušila jsem, jestli bylo ráno, poledne nebo večer. O světě tam nad sebou jsem neměla ponětí. Ale přistihla jsem se, že po probuzení vnímám své okolí jinak. Rozmazané šmouhy náhle dostaly tvar, strop se přestal vzdalovat a horkost i zima ustoupily. Odevzdanost vystřídal zájem.
Pořád jsem cítila tu slabost, která se mi rozlévala tělem, jako bych prostonala celá léta. Ale jako by se uzdravily moje smysly. Nasála jsem hnilobný pach a i po té dlouhé době strávené na tomto místě se mi náhle zvedl žaludek, když mi v plném vědomí došlo, z čeho pochází.
Pomalu jsem se rozhlížela. Někteří lidé blábolili a někteří už nejevili známky života. Jejich těla ležela na zemi zcela znehybnělá a zvláštně zkroucená.
S námahou jsem se posadila. Třásla jsem se hnusem nad tímto místem.
Netušila jsem, jak moc jsou pro mě nebezpeční, ale můj pohyb přece jen vyvolal zájem. J…
