Malej Vítek měl planý neštovice a Terezka je nakonec dostala taky. Bylo zajímavý, že jí to zasáhlo jen pár dnů předtím, než měla odjet na to soustředění mimořádně nadanejch dětí, co by je tam učili psát všema deseti na klávesnici počítače a podobný dobrodružný věci, na který by bezesporu vzpomínala celej život. Víťa s Terezou ji moc litovali, ale já sem si dal dohromady, že dvě a dvě sou čtyři, a myslel sem si svý. A pozdějc mi to sama potvrdila, respektive, potvrdil mi to Vítek, protože se mi přiznal, že si se ségrou dávali pusy, že za ním přišla s teorií, že když se s ní bude nemocnej líbat, tak že se tý nemoci, co má, zbaví, protože jí tu nemoc předá, na což nemoh nekejvnout. A taky mi prozradil, že ho jednoho rána Terezka poprosila, jestli by jí nepliv do džusu, čemuž vyhověl okamžitě a s nelíčenou radostí. No a vzápětí nato se Terezka osypala jako planá třešíňka a já seděl na pivu s Ptáčníkem, kterej mi vypravoval o adrenalinovejch sportech a vzal to od bandžídžampingu až po kaňoning, na což sem mu řek, že mám pocit, že adrenalinovej sport de udělat prakticky ze všeho, stačí jen přidat na konec ing.
„Jak to vypadá s tím tvým bijákem?“ zeptal sem se ho.
„Psali. Přijedou,“ pokejval hlavou a já se pro jistotu ani neptal, kdo a komu, protože sem nechtěl riskovat, že bych se dozvěděl, že přímo jemu a že mu Chuck Weissman poslal dopis, v kterým stojí: „Milý Jirko! Jistě se divíš, kdo ti to píše, ale píšu ti já – Chuck Weissman,“ a tak podobně.
„Je to poměrně slušná role,“ řek a zamyšleně zmuchlal celofán z krabičky od mejch Marlborek do úžasně malý kuličky, a tak sem ho na chvíli přestal poslouchat a fascinovaně sem sledoval tu kuličku celofánu. Ležela přede mnou na stole a já pozoroval, jak se pomalu a se slabým praskáním snaží znovu rozvinout. Houževnatě, zatvrzele, s malejma přestávkama, kdy se zničehonic zarazila, jako by byla živá a obdařená rozumem aspoň takovým, jako má Ptáčník, a když ne rozumem, tak přinejmenším nějakou formou intuice, protože v několika momentech, kdy se sveřepě rozpínala na desce stolu, se jakoby obezřetně zastavila, zaposlouchala či co, zkrátka téměř zpozorněla, a když zjistila, že vzduch je čistej a že se jednalo jen o planej poplach, pokračovala ve svým umíněným hledání svý původní podoby. Já sem ani nedejchal, ale Jirka to pozoroval s otráveným výrazem člověka, jehož práce přišla ve vteřině nazmar, a tak po tom celofánu hrábnul a utnul mu tipec tím, že ho zkroutil do tvaru motýla a toho motýla hodil do popelníku. Motýlek v popelníku se pohnul, ale byl to jen poslední náznak odporu. Pak se dostavila definitivní ztuhlost posmrtná. Rigor mortis. Přišel číšník, hodil motýla do koše a postavil před nás další pivo.
„Jedná se tam vo přetlačování,“ řek Jirka. „Já mám hrát chlapa, kterej se s Chuckem přetlačuje v jedný putyce. Je to fakt pecka. Když vemeš v úvahu, že je nás v oddíle dvacet, a vybrali mě, tak je to fakt pecka. Pořád tomu, člověče, nemůžu uvěřit… Jestli mi tohle výde, tak schrastím nějaký prachy a začnu točit tady. Vyděláme na tom s klukama balík. Žádnej Hongkong! Tady se to bude dělat!“
„Víš, Jirko, já ti do toho nechci mluvit, ale máš to dobře promyšlený? Protože…,“ ale pak sem toho nechal, jelikož mi došlo, s kým tady sedím. Myslel sem na to, jaký by to asi bylo dostat se tak s Ptáčníkem do nějakýho typickýho béčkovýho průseru. Myslím, že bysme skončili dost brzo. Představoval sem si to takhle: Sedím svázanej na židli, pod kterou je dynamit, nebo semtex, nebo něco, co zrovna teď letí, a poslední, co v životě slyším, je Jirkův hlas odněkud zespoda, protože to je on, kdo mě zachraňuje, jak říká: „Zkusíme modrej drát…“ A pak už by mohly klidně jít titulky. Ptáčníkovy béčka by byly trošku kratší než normální celovečerák. Asi tak pětiminutový, ale možná, že by se časem chytly.
Břečka mi jednou přísahal, že viděl někdy o půlnoci úplně vožralýho Jirku, jak mlátí pěstma do kandelábru na opuštěný ulici, a že vůbec nechápal, o co se jedná, a jak mi to tak tenkrát v tý hospodě vypravo…
