.„Někdo klepe,“ řekla jednou Matějova maminka a zadívala se ke dveřím.
„Tak ať klepe,“ zahuhňal tatínek, protože měl plnou pusu smaženého květáku. Teprve když se s ním vypořádal, dodal: „A kromě toho máme zvonek, tak ať si zazvoní. Já na nějaké ťuk ťuk neslyším!“ rozčilil se.
Matěj věděl, proč tatínek reaguje tak podrážděně. Když šel totiž tatínek posledně otevřít – maminka tehdy také tvrdila, že někdo ťuká – napadl ho rozzuřený sršeň, který dorážel na dveře. Jakmile tatínek splaskl, upevnil na chodbu cedulku Zvoňte 3x, protože si řekl, že tohle sršeň nemůže zvládnout ani fyzicky, ani duševně.
Maminka nyní už nic nenamítala a radši se soustředila na Matěje, který se zvadle rýpal v porci před sebou a přemýšlel nad tím, proč babička Irena dnes odmítla květák se slovy, že ji „nadýmá“.
Nicméně tatínek tuhle bitvu nervů nakonec prohrál a neochotně se odšoural ke dveřím. Každým krokem jako by chtěl naznačit, že ho rodina donutila kráčet bosého po skleněných střepech. Za malou chvíli se vrátil s obrovskou mísou bramborového salátu.
„To je od Rusů,“ prohodil k mamince. „Já nevím, co s takovou hromadou budeme vůbec dělat,“ vzdychl. „A když si představím, že ho zase připravovali ve vaně, je mi téměř blivno…“
Což byla pravda, protože Rusovi měli celkem pět dětí, a to dětí ve vývinu. Paní Rusová už před lety zjistila, že největší hrnec, co doma mají, je vana v koupelně, a tak se rozhodla, že všechny ingredience, které do bramborového salátu patří, bude míchat právě v ní.
„Je to čistotná rodina,“ poznamenala maminka, „nemusíš mít strach kvůli bacilům nebo tak…“
„My jsme taky čistotná rodina, a přesto občas nezabráníme tomu, aby Matěj nečural do vany. A jich je tam takovejch pět!“ namítal tatínek.
„No jestli počítáš i Alenku, tak to už doopravdy trošku přeháníš,“ ohradila se maminka.
Matěj se na moment zasnil, protože si představil svoji lásku sedící s vykasanou sukní nad salátem. Rychle dorazil vystydlý květák a poprosil rodiče, jestli by si na chvíli nemohl jít hrát k Rusům.
„Tak dobře, aspoň jim vrátíš tu mísu,“ řekla maminka a přendala bramborový salát do velkého hrnce. „A vyřiď, že ještě jednou moc děkujeme!“ volala za Matějem, který už stál na chodbě a zvonil u sousedů.
Otevřela mu paní Rusová. Představovala pravý opak svého věčně pobledlého muže. Bylo obdivuhodné, jak tato malá, růžolící a usměvavá paní s dolíčky ve tvářích zvládala svých pět dětí. Matěje měla ráda, a asi proto, že jí připadal nedomrlý a málo při těle, mu říkala smůlo moje. Tohle jediné Matěje mátlo, protože věděl, že smůla, to je neštěstí, a on si nešťastný nepřipadal ani trošičku. Paní Rusová měla v kuchyni nad sporákem hned vedle vyšívané dečky s nápisem Já mám aparát radio – všem mládencům dám adio! pověšený diplom, který jí byl před lety slavnostně předán za to, že porodila tolik dětí. A i když o sobě občas prohlašovala, že z ní její vlastní potomci udělali diplomovaného vola, byla na svůj diplom ve skutečnosti moc pyšná.
Matěj si nechal nalít limonádu a šel za Alenkou, která vzhledem k tomu, že byla holčička – měla jako jediná v rodině samostatný pokoj. Její čtyři bratři se tísnili v místnosti jen o málo větší, než byla ta její.
Matěj jim strašně záviděl, protože spali na palandách. Vždycky byl jeho velký sen spát na palandě, protože mu to čímsi připomínalo podpalubí pirátské lodě nebo něco podobně exotického.
Když sem chodil jindy, bylo do Alenčina pokoje i přes zeď slyšet křik a hádky bratrů, kteří se navzájem osočovali, kdo komu co ukradl nebo někam zašantročil. Jenže tentokrát panovalo vedle ticho až podezřelé. Matěj se Alenky zeptal, jestli snad nejsou bratři někde venku. Ona mu vysvětlila, že jsou doma všichni, ale že píšou „zprávu“.
„Co je to zpráva?“ ptal se překvapeně Matěj.
„Když se poperou a pak na sebe žalujou, táta to chce písemně,“ řekla Alenka. „On si ty zprávy potom v klidu přečte a rozhodne, kdo z nich to zavinil a koho potrestá.“
„Proč to chce písemně?“ nemohl uvěřit svým uším Matěj.
„Já nevím,“ pokrčila Alenka ramen…
