Ruce (Otokar Březina)

VEDRA

Iluze v žáru, jak halucinace umírajících žízní! 
Zem jako přezrálá puká. Květy plamenů neviditelných 
vyvřely, parazitní, mezi liliemi a jako břečťany do výše plápolající
přisávají se k nehybným stromům. Sinavé blesky 
tříští se v světle; v ironickém nárazu číší slaví svou hostinu knížata noci — —

Ale jak oblaky nazpět do moře odnášející útěchu vláhy 
naděje naše zapadají za horizonty rozpálenými. 
Jen němé vedro tvé spravedlnosti sálá jak brázdy jich letu 
nad nivami a nad staveništi a nad cestami, kde bílé kameny svítí,
jak řečiště ohně a kde jak náměsíční plíží se vojska. 
Žhavý dech práce stoupá nad žhavý dech země, nad vlnu žhavější vlna,
údery tepen na spáncích otroků sviští jak hvízdání bičů, 
smrtelně zvážněly zraky. Krutost věků ožívá v krvi: 
nebezpečná procitnutí pralesa němého v žáru, když stíny se dlouží
v zimničních pařeništích tropů. A na hlavy miliónů 
ze hlubin slunce, trhaného křečemi bouří, 
lávy sopečné proudy, rozstřiklé v prachu oslňujícím, řítí se v kataraktech.

Němé jsou nivy, ponurá města; v zakletých jeskyních dílen 
na rtech zaťatých utichly písně ve vřeten výsměšném vření,
v úlisném šepotu řemenů, v úpěních ohně a kovů, 
v zamlklých modlitbách volajících: Vysvobození! Ať pochodeň hněvu 
blíž ještě k zemi se nakloní z modra a sžehne pavučinný květ její!
Syčí ječmenné klasy před zraky ženců předrážděnými 
jak tažení hmyzů, jež usedly na žhavá stébla, 
v hněvivém šlehnutí jehel, v klokotném varu 
nenávistném. A čekajíce na nahá těla a na rty oněmlé žízní 
tvrdě smějí se svedené vody, v nichž jako trsy jiskřících ostřic, 
nože pod hladinami, paprsky odražené třesou se z vírů.

A večery se sady zapálenými! Poslední vegetace ohně 
na zříceninách! Když jako mystické ovoce osudných poznání, slunce, 
uzrálé v západů horečném, podzimním listí k zemi padne svou tíží 
a puká, plod zesládlý příliš, a z purpurné kůry omamnou šťávu, 
proud vonný, řeřavící hvězdami jader, víno, šumící světlem,
vystříkne na rty nesčíslných! Vedra krve a touhy! 
Číšemi rajských rozpomenutí jsou srdce! Fermenty žití a smrti 
zdvihly se na dně a v jejich parách myšlenky šílí! Tance kol ohňů!

Květy, jež rozkoše bouří se lámou! Smrtelná zblednutí v úpalech snění!
Požáry pýchy! Ve zracích zajatců šílenství tvůrčí! 
Bolestná procitání tisíce očí z němého množství nedočkavého,
které v úžase tohoto kosmu touží se rozlíti věky! 
Hvězdami zjasněné cesty království tvého! Dobytí země a nebes! — —

Ale v řinčení číší slaví svou hostinu knížata noci! 
A tvoje píseň je tichá jak řeka za horami klokotající, 
sladký ptáčníku duší! Od obzoru k obzoru šlehá tvůj úsměv, 
linie blesků, ale ztrácí se dříve, než umdleni zdvihneme zraky! 
Ach, z bolestné proměny věcí nad gehennami poznati slávu tvé vůle
a jako písmo sdělení tajných za doby nebezpečenství, 
zjasněné nad ohněm tahy blankytovými, čísti ji v záři! 
Ale snesla by zem tato celé bohatství smíření tvého? 
Nepotopila by se, loď přetížená nákladem královských darů, 
i s plavci? ... Hluboké jsou noci v měsíci vedra ...A hvězdy jak zvoní...

— 1 —

---

RUCE

V oslňující bělosti světla ležela země jako kniha písní
otevřená před našimi zraky. A takto jsme pěli:

Hle, v této chvíli ruce milionů potkávají se, magický řetěz,
jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva
a přes mlčenlivé říše všech moří vypíná se k bratřím:
V městech, jež z hlubokých horizontů se tmí, tragická obětiště,
a kde slunce, mystická lampa, spuštěná nízko z kleneb azuritových,
krvavě doutná v dýmu, valícím se nad nádražími a katedrálami,
paláci králů a vojsk, parlamenty, žaláři, amfiteátry,
a kde žár milionů srdcí v soumračná nebesa duchů
rozdrážděn sálá, v horečném větru slasti a smrti,
zrní žhavého uhlí, železným nástrojem rozrývané; -
v zasmušilých mlčeních nížin, v bolestných předtuchách léta,
když květem vymřelé proudy sil jarních jak láva kamení v nepohnutosti,
dni jak dělníci tajemných hutí za sebou plíží se unaveni
a v krůpějích potu jiskří se člověk i zvíře, bratrsky sepjati ve jho,
pod jedním bičem neviditelným, od východu k západu šlehajícím;
na vlnách moří a duší, kde úzkostné povely plavců, stržené vírem,
kolem stožárů krouží, oněmlé jásotem blesků, když nebe a vodstva
slily se v jediný element hrůzy a smrti; -
u všech výhní, stavů a lisů, v lomech a v podzemních štolách,
na staveništích faraonů, kde zapraženi úpí národové
a staví hroby gigantické pánům nad nesčíslnými; -
v démonickém pohybu kol, pístů a pák a nad hlavami letících kladiv; -
na bojištích, ve hvězdárnách, učilištích, lazaretech, laboratořích; -
v dílnách mistrů, zamyšlených nad mramorem, kde dříme
svět mocnější hrůzy a slávy a z hmoty odvěkých mrákot
napolo ozářen vstává v blýskotu dlát a v tvůrčím zjitření zraků; -
a tam, kde vášeň na sopečných úpatích smrti nechává kvésti
oranžové zahrady touhy a zráti vína a jedy nejohnivější
v horečném slunci nikdy nezapadajícím; a kde rozkoš,
alchymista otrávený parami svého marného varu,
šílí v halucinacích; - v soumracích tajemství a hudby,
kde myšlenka blíží se k místům zapovězeným a v orchestrech hřmících
snem harmonie ztracené zakvílí kovy a ze strun
vane proud písní jak vítr prvotní země nad únavou duší; -
pod gestem panen elektrisujícím, kde jiskří se jara omamující
noc osudu zvoní polibků letem, jako rty řeřaví hvězdy
a žena, zbledlá náhle při zavolání svého skrytého jména, agóniemi
jako po stupních kluzkých krví, sestupuje k zakletým pramenům žití,
v úpění věků do kruhů hnaných, v žárlivé vření bytostí neviditelných,
a s výkřikem hrůzy zpět letí, siná, a bolestnými plameny rukou
k prsům tiskne svou kořist: život kvílící v potkání tohoto slunce; -
v nárazech tisíce vůlí, stržených proudy tvé mystické vůle,
jediný ve všech milionech pracuje člověk, třesou se ruce nesčíslné,
z věků do věků v křeči napínají se, nikdy neumdlévající
na obou polokoulích země... V tragickém triumfu snění
jak ruce dítěte hvězdami pohrávají si jak drahokamy,
ale při procitnutí nabíhají a tuhnou, krvavé vraždou,
zmodralé mrazem věků, a v letu země, nad propastmi vyrovnávající,
zachytávají se v zoufalství vegetace její... Šílené ruce krutého lovce
ve štvanici živlů! Kletbou ztížené ruce otroka polonahého
u šarlatových výhní práce! V sepětí modlitby úderem blesku
jak písek ztavené ruce přemoženého! A slzami smyté,
bělostné, září přetékající, vždy krvácejícími stigmaty lásky
poznamenané! Magické, léčivé, dotknutím čela čtoucí myšlenky bratří!
Královské, rozdávající! V nebeská ukolébání uspávající!
Zéternělé jak světlo a k ovoci mestických stromů
prodlužující se celým vesmírem do nekonečna! --

A ruce naše, zapjaté v magický řetěz rukou nesčíslných,
chvějí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek,
stále mocnější tlakem věků. Nepřetržité vlny
bolesti, odvahy, šílenství, rozkoše, oslnění a lásky
probíhají nám tělem. A v úderu větru jejich, smysly zhasínajícím,
cítíme, jak řetěz náš, zachycen rukama bytostí vyšších,
v nový řetěz se zapíná do všech prostorů hvězdných
a objímá světy. - A tehdy na otázku bolestnou,
staletí skrývanou v bázni jako tajemství rodu,
jež prvorození sdělují prvorozeným, umírajíce,
uslyšeli jsme kolozpěv vod, hvězd a srdcí a mezi slokami jeho,
v intervalech kadence melancholické, dithyramb světů za sebou následujících. 

— 2 —

---

ZPÍVALY HOŘÍCÍ HVĚZDY

Každou vteřinou, vždy na svém místě,
v mystickém tanci světů
kroužíme kosmem.
A zářící sféry duchů sáláme svůdné
krásou.
Kolem hlav našich
aureolami
zlaté vlasy se jiskří,
napínané jak zvonící lasa
vichřicí letu.

Do tváří našich, jež v extázi hoří,
chladivě věky nám vanou,
a schvácené štěstím letu svého,
zářením bolestné rozkoše vysílené,
s výkřikem, jenž letí nekonečnem,
harmonický a jásající,
klesáme, mystické tanečnice,
a v krvi své, jako pohřbené v růžích,
umíráme.

Vstupují sestry na naše místo,
běloskvoucí,
a v písni, jež soumraky věčna se valí,
vlnami stále vzrůstajícími
v nové a nové prostory postupuje
v mlhovin prachu pozdviženém
zářící předvoj mystéria. 

— 3 —

---

ZPÍVALY VODY

Mezi dvěma ohni, slunce a země, zakleté bloudíme věky.
Z žíznivých kořenů žití jsme stoupaly k etherným stvolům,
k nádheře květů, napjatých křečí bolestné touhy,
proudy nummulitových moří, temnotami pralesů diluviálních,
královstvími dávného tvorstva gigantického,
jeskyněmi, kde člověk, zvířete tajemný bratr, příští vysvoboditel země
tišil u nás oheň své krve, zatížené kletbou,
hořící věčně, neuhasitelný.

Hvězdami rosy jitřní třásly jsme se na bojištích,
řekami slzí jsme ohnivé tekly přes popraviště,
k života zrychlujícím se rytmům jsme pěly v mramorných městech
pod mosty triumfálními a vlnobitím svých oceánů
v pathosu ironickém jsme hřměly epopej zemí
pohřbených v tisíciletích. Žhavými fermenty ohně
kanuly jsme v etherné ledovce oblačných velehorstev
nad ukrytým ložiskem zlatého slunce při zapadání
jak přeludy vzdušné, odražené dálkami kosmu
z obřího světa nádhernějšího.

Duhu zaklely jsme v pláč vodopádů a pod hvězdnými
zrcadly moří
skrývaly jsme odvěkou válku nesčíslných svých tvorů,
němých a krutých, hlubiny černé blesky ozařujících.
Jak oči hadů fascinující leskly jsme se zrádnými víry
na řekách šupinatých, ale podobny hřbitovům tisíce hrobů
v zátokách melancholických rozlétaly jsme se jak zapomenutí
a slovy modlitby posvěcující jsme šeptaly vroucně
nad magickým varem léčivých zřídel, tisícitvárné.

Před zraky zoufajícího jemné vlny naše se otvírají
jako nesčíslné rty, v šílenství věčně se pohybující,
oněmné ranou náhlého poznání hrůzyplného.
Ale vítězové čtou naši ukrytou moudrost ze svých výší
ze stříbrné mapy, jež sálá k nim z hlubin, jak čáry na dlani noci
a jak na penízi jiskřící ražení písma, cenu udávající;
radostné tajemství žití mluví k nim v našich tisíci cestách,
jež se všech temen horských se liší k jednomu moři
a z polyfonie pramenů našich, veletoků a oceánů,
zpívati slyší jedinou laskavou sílu,
jež změnami nesčíslnými hledá pravou tvář země.

A hle! Před pohledem jejich roztříštěné vření milionů rukou
tuhle v jedinou dechovou ruku gigantickou, zem objímající,
jež v slavném a tragickém gestu sochaře,
hnětoucího kouli své poslušné hlíny,
přeměňuje tajemství věcí dle nádhery vidění svého,
v mučivé křeči tvůrčí
vždy nespokojená. 

— 4 —

---

ODPOVĚDI

Jsme stiženi kletbou: i v letu nejvyšších roztoužení
tíži země jsme podrobeni, do tmy krve své pohrouženi.

"Jsme mocni a nesmrtelni; a vaše duše tajuplná
nese v sobě slunce a jara a vinobraní nesčíslná."

V mlčení kosmu, ve středu hvězd, jež hasnoucí zkrvavěly,
jak v řetězu strážných ohňů nepřátelských jsme osaměli.

"Tíží vás odění těžkooděnců: v zápolení
k vysvobození všech bytostí země jste vyvoleni."

Kleknout na zborcená prsa přemoženého usilujem,
a i když milovat toužíme, nemilujem, nemilujem.

"Jak ovoce nedozrálé jste ztvrdlí; a ožehnuti
tajemným létem, zrajete k slávě bratrských obejmutí."

Radost je slunce, viděné ve snu: při procitnutí uhasíná;
bolest má tisíce očí a nikdy docela neusíná...

"S miliony jste v tajemném bratrství spjati
a jenom v radosti milionů se budete radovati."

K plujícím ostrovům širokou brázdou vůně plujem...
Plujem a ostrovy plují a nikdy se nepřibližujem...

"Královské vaše zraky klamem vás obestřely:
ostrovy v záři, jež v duši vám kvetou, před vámi otevřely." 

— 5 —

---

KOLOZPĚV SRDCÍ

Stále stejným
zdvihem a klesáním křídel,
v polohách vyšších a vyšších
opakovaným,
nad tíží země
vítězí nádhera letu.
O cestách milosti zpívají hlasy duchů,
jak ptáci dávná svá hnízda obletující
v kouzelných zahradách metamorfos,
mystický zahradníku!

Slyšíte tajemné šumění krve? Vření ve zrajícím kvasu
omamujícím? Horečný hlahol v temnu úlů?
Bolestná zaznění srdcí, laděných věky jak struny
pro souznění hvězdná?
Zakvílení strun příliš napjatých, přetržených?
A všemi světly letící ohnivý tón
dosaženého souzvuku serafického?
Mystická rozpomenutí na objetí slavná milionů,
než tento kosmos viditelný těžkou nádherou zkvetl
v nekonečnostech?

Signály návratu, očekávané všemi bytostmi země,
shromažďující bratrstva lovců
v ironických labyrintech pralesa snění?

V lítosti zástupů nad poli zkrvácenými,
v úzkostném blednutí uchvatitelů,
v tajemných vítězstvích ženy,
jak plameny na lustru ticíciramenném,
při každém otevření dveří, jimiž se blíží očekávání,
větrem duchové hudby
třesou se srdce.

Vítáni buďte přicházející!
Vinohrady našich hroznů nejopojnějších
značí vám cestu!
Černé, uhelné stopy našich ohňů,
kde pod jiskřením nebeských světel jsme sedávali
v mlčení noci o vašem příchodu zpívajíce;
znamení svatá,
která jsme řečí národů, určených k zahynutí,
na kolmé štíty skal tesávali,
sesuté oblouky bran triumfálních
vladařů našich,
nánosem věků pokryté obelisky
chrámů. -

Pro tajemství bolesti, smrti a znovuzrození
sladko je žíti!

Pro neviditelnou přítomnost velkých a svatých našeho rodu,
kteří jdou mezi námi v zahradách světla
a z dálky všech věků hovoří k našim duším
milostiplní,
sladko je žíti!

Pro královskou vděčnost přemoženého,
jenž důvěrně položí hlavu svou na prsa,
kde žár tvůj mocněji zpívá,
pro objetí přítele v oslnění nejvyšší hodiny naší
sladko je žíti!

Pro nadpozemskou vůni prvně rozvitých květů
v extasi písně, v polibků slávě
sladko je žíti!

Pro vznešenou únavu stavitelů
sladko je žíti!

Pro hvězdný duchový pohled
zem ze všech stran současně objímající:
krystalné samoty pólů, pravěků, prahor, zákona, čísla;
tichá moře zkvetlého světla, štěstí, klasů a noci;
horečné zahrady tropů, krve, žízně a knížecích snění;
tíži všech plodů, jež uzrály slunci viditelnými i neviditelnými
a jež volají po větrech a po utržení;
víření rojů před odlétnutím; zápasy národů v tisíciletích;
harmonický let země v nádherné linii dráhy její i v zemětřeseních;
azurná zrcadla nebes i nad ostrovy prokletých malomocenstvím;
křídová horstva, kde jedinou hřímala moře
a kde budou hřímati jednou,
jiskření hmyzu v pralesích trávy,
jiskření světů v nekonečnostech,
jiskření myšlenky v duchových vegetacích nepoznaného.
Pro jemné usmání zraků, neoklamných gigantskou Halucinací,
sladko je žíti! -

Pro krev, která prýští z věků do věků z atletických ramen,
vyzdvihujících tíž minulosti jak závěsy žalářních dveří!
Pro vznešenou příčinu radosti milionů!

Pro tajemnou cestu smrti všech bratří, kteří pro nás umírali
(a všichni, co byli, po všechna tisíciletí, na celém povrchu země
pro nás umírali).
Pro všechny setby, zaseté miliony rukou a nesklízené!
Pro dráždivý lesk a nebezpečenství všech moří nepřeplutých!
Pro každou píď země, jež určena je za bojiště vítězství našich
a proto květy a zlatem je tajemně poznamenána!
Pro všechnu krásu na tvářích nerozsvícenou,
vinu neusmířenou, kameny v chleby neproměněné,
bohatství bratřím nerozdaná, polibky na rty čekající
sladko je žíti!

Pro výkřik srdce osamělého,
když zajásá v úzkosti svojí jako pták zabloudilý,
jenž nalezl bratrské množství zpívající,
sladko je žíti!

Pro vichřice, převraty, bouře! Paroxysmy lásky a vůle!
Války duchů!
Věčně žhnoucí a žíznivá úsilí sjednocující!
Pro mystické účastenství naše
v práci všech dobyvatelů,
kteří poznamenávají události jak stádo ke stříži
vypáleným znamením určení svého,
vládnou nad ohněm a bolestí miliónů
a smrt posílají na svá pole jak žence
a do svých lomů jak lamače kamene k stavbě
(jak zástup v úžasu k jednomu místu pohlížející
nechávají za sebou věky;
a království jako lodě, do nichž ze břehu skočili plavci,
až k převrhnutí pod jejich vzpřímením se zakolébají).
Pro silnou rozkoš rozdrcen býti jako vlna
pohybem bratrského oceánu majestátního
a jako trs bílého květu trysknouti k výši pěnou
při úderu o skaliska země zaslíbené.

Pro skrytá jara harmonická,
složená v zapředení všech věcí
jak motýli křídla blankytů večerem opalisujících,
šupinami hvězd rozjiskřená,
sladko je žíti!

Pro blížící se příchod jasného člověka tajuplného,
jenž jediný v milionech bratří, co budou a byli,
nad prostorem vítěz,
promění zemi od pólu k pólu dle svaté tvé vůli
a myšlenkou, která od poslušných sluncí
se učila lehkosti, tanci a písni,
usedne ve tvé tajemné řadě
mezi knížata kosmu -
sladko je žíti. 

— 6 —

---

JARNÍ NOCI

Noc tiše zpívala, šum prvních zelení a jarních vod
byl její melancholické písně doprovod;
ve výši hvězdy, světelné kalichy nesmírné,
dýchaly těžkou vůni nadzemských vegetací;
a ruce bratří mých, jak při smrti na prsou zkřížené,
ležely tiché a zklamané a jako kámen ztížené
zlomeny prací.

Však jejich ruce duchové k hvězdám se rozpjaly,
miliony duší na zemi a ve všech světech objaly
a dlouhý oddech radostných procitnutí,
sváteční vření věčného města,
duchovných křídel šumění, hra větrů v mystickém osení,
orchestrů neviditelných zapění,
zdvihlo se v taktu jejich tajuplného gesta. 

— 7 —

---

HUDBA SLEPCŮ

Jdou naše duše v tisíciletích exilem země,
slepci osleplí mystickou vinou narození,
ke svým vášnivým, kvílícím, hýřícím houslím, ó srdce!
v hořečné improvisaci nakloněni.

Světelná nádhera kosmu, ztracená vyhaslým zrakům,
víří k nim z tónů, změněná na hudbu tajemstvími,
a živé housle jejich, jak plameny v klubko sehnané větrem,
svíjejí se pod éterných prstů dotyky šílenými.

Ke komu kvílí tvá píseň, ó srdce, jak úzkosti výkřik
v hořícím vězení, žhavými pruty zamříženém?
Jak marně bušící touha po procitnutí
na horkém loži, všemi atmosférami výší zatíženém?

Zahrady gigantských květů voní z tvých tónů,
triumfálný let duchů v nich slyšíme ze všech nebes se třást,
v bouři všech blesků v nich pracující slunce svým pluhem
vichřici jisker rozhrnuje z azurových brázd.

Všechna moře v nich kypí, do varu zpěněná tisíci vesel,
prostorů šera, jež letem neznámých křídel se zachvívají,
a vlny času, jež pláčí, jak vody čistého zdroje,
kde ruce bratrovražedné svá krvavá znamení umývají.

Hořce, jak keře ztracených zahrad, v nich od věků dýchají ženy
v temnotách žhavého větru polibky střásajíce,
měsíční záře v nich k rozkoši zvoní jak stříbrné kruhy
nad bílými kotníky zajaté tanečnice.

Všechny písně slité v nich víří, jak věky je zpívali bratří,
knížata, proroci, šílenci, světci zavržení,
disonance všech životů mrtvých, zoufalství svatého boje
i budoucích jiter, v krvi se šířících, kuropění.

Ohnivé propasti země, noční blankyty smrti,
kvetoucí v kosmickém mrazu hvězdnými asfodely,
a všechno, co myšlenku hrůznou a závratí jímá
a čeho osleplé pohledy neviděly.

Jsou naše duše tisíciletích exilem země,
slepci osleplí mystickou vinou narození,
v hudbě tvých vášnivých, kvílících, hýřících houslí, ó srdce,
marně hledají utišení.

A když konečně kosmu nejvyšší souzvuk
milostí objaly v nekonečnost rozpjaté intervaly:
proud slzí a krve z osleplých očí spálil jim tváře
a všechny struny tvých houslí, ó srdce, se potrhaly. 

— 8 —

---

ČISTÉ JITRO

Když za jitra, snů množstvím zemdleni, jsme vyšli do zahrad,
zem celou, jako duši svou, jsme zřeli v ohni rozkvétat;
a ptali jsme se větrů, vod a stromů, ptáků, včel:
kdo dnešní noci, tajemný, zahradou naší šel?

Hrál písek v zlato změněný, kde svaté stopy ležely,
šuměly vody léčivé, jak rozvlněné anděly,
dech každý sílu žití měl jak na sta žhnoucích dní
a v každém pohledu byl úžas znovuzrození.

Tíž tajemství svých bolestných jsme přijali jak vůli tvou,
před rozlomením pečeti list políbený s pokorou;
a nepřítel, jenž číhaje u našich usnul bran,
jak unavený posel tvůj byl od nás uvítán.

Na nebezpečných samotách, navštěvovaných démony,
sad našich přání jemný kvet jak liliové záhony,
a nejžhavější, nejsladší, nejžádoucnější z žen
jsme pozdravili, zářící, jak bílé sestry jen. 

— 9 —

---

DITHYRAMB SVĚTŮ

Zářící zrození i hasnutí
milionů sluncí
do tmy věků se tříští
dlouhými rychlými blesky
jak zazrcadlení světla
na čepeli nože štěpujícího
při každém horečném pohybu ruky
mistra.

Světy za sebou následující v tajemství času!
Gigantská jara věčného tropu!
Koberce mystických stupňů!
Údery krve omlazující!
Znova a znova se nevracející,
vždy duchověji burácející
vichřice vášní!

Okřídlená semena letící tisíciletí,
klíčivá i uprostřed ohně!
Rozkoši ruky polouvřené, zasévající!
Střiknutí žhavého zrní přes propasti kosmu,
mléčné dráhy!

Blankyty nesčetných zemí svítící jako pomněnky jarní
na březích řeky extatické,
jež letí v rozpjatou náruč
moře tvého!
Klokotná víření z arktických výší
roztříštěné ledy s sebou unášející,
krystalná loďstva
mrtvých světů!
Golfické proudy lásky!

Svaté žně Slova!
Z pramene každého zrna
veletok klasů!
Nad každým místem, kam padlo,
i nejukrytějším,
tisíce červenců v ohni!

Duševní kosmy!
Plující zahrady, šílící ptactvem,
země snění!
Žhavými růžemi sršící protuberance
tvůrčích sluncí!
Světy zapalující,
světy zhasínající
víry spravedlnosti!

A všechna slunce
kroužící kolem věčného slunce
neviditelného,
zářícího hrobu čekajícího,
tajemství nového kosmu
skrývajícího,
mlčenlivého!

Na rtech, jež láskou se třesou
jak vonným větrem
silným a oživujícím,
přes oceány
zní vaše píseň, ó paní,
novorozencům.

Ukolébavka milionů
celým vesmírem otřásající,
v jejímž rytmickém taktu
houpou se bolestné země,
kolébky duchů. 

— 10 —

---

CHVÍME SE NAD MOCÍ VŮLE

Hvězdami úsměvů, s hypnotizujícím ztrnutím ve zracích,
v závojích blesků a síly i v letargiích, jak sníme,
obraz náš, v druhého světla všudypřítomných vibracích,
v tisíci duší, které jsme v životě potkali, dříme.

A každou vteřinou někde v dálce mihne se fantómem
cestami vnitřního ticha, nad sněžnou čarou v bratrských krajích,
v jeskyních s výdechem mámivým a ve podvědomém
a ve snů výstražných, nepochopených jinotajích.

Tvář naše zdrobnělá, dle rodných, dědičných příznaků
modelovaná smrtí, jak v nervosních dotycích dláta,
a zase duševní, prýštění měsíčné z jemného oblaku,
v zrcadlo dechem zamžené v stříbrných liniích sváta,

z vln našeho hlasu se nořící, pohybem jejich zvířená,
z hořkého dýmu rostoucí nad uhlím krvavým dávného slova,
v extasích lásky jak tiché slunce v nesmírno zdvižená
nad zemí čistou a zářnou jak zimní zahrada diamantová ...

Ó Přísný, jenž nad všemi prostory, nad větry staletí
zrakům duší, od věků do věků bdícím, jsi ponechal vládu!
Chvíme se nad mocí své vůle, jež v tohoto života zakletí
zbyla nám jako dědictví knížecí z tajuplného pádu ...

Tisíce dechů sladkých i otravných v dechnutí našem ožívá,
k tisícům smrtí i slavností volají pro věky ulité zvony,
a vlna, kterou jsme pohnuli, nekonečnem se rozlívá,
zrádná i uzdravující, v příbuzenství bratří na miliony.

Učiň svatým náš přízrak! A tam, kde umdlení přináší v zápase
a zmatek vojů v den rozhodující, oblakem černým ho postři!
A tam, kde nepřítel mystický do plášťů světla skrývá se,
sugesci pohledů našich září svých paprsků zaostři!

V mukách těžce umírajících, v milenců samotu důvěrnou
s šeptem o vykoupení všech lidí ať jemný se zvedne
a na města ozářená v předvečer slávy ať rukou svou éternou
ukáže bratřím (ó hvězdy!) v šílenství půlnoci sebevražedné! 

— 11 —

---

TICHÝ OCEÁN

Hlas našich slavíků v tvém šeru jiskřil se. A poupata
jak hudba vřela při rozvíjení. Tep srdcí, vesel údery...
V lanoví zvonil jitřní vítr tvůj a zrcadlená do zlata
zem táhla kolem nás jak nábřeží královské nádhery.

Však před námi a nad námi, nad mystériem hlubin tvých
oceán tichý světů neviditelných tisíci hořel drah;
a stále jemnější, jak vodopádů šum ve sluchu nemocných,
žal země, navždy zatracené, se slíval v našich myšlenkách.

Na květy její vzpomněli jsme, žádostivě vonící
a v skrytém ohni jejím vznícené jak přiblížení rtů;
na každou lásky vteřinu, jak zabloudila včela zvonící,
když o sklo oken naráží do zledovělých blankytů.

Na slova soucitného schýlení, extasí svatých nach
a na hlas duše andělský, když bouři krve tiší mocí svou;
na vise proroků, v nichž jako větrem pozdvižený prach
pod koly tvého vozu triumfálného hvězd miliony vrou.

Na slunce konejšivé pousmání v zoufalosti dní,
když náhle vzeplá na věcech jak zlacení tajemných nápisů,
na vlídný pokyn hostitelky zástupů, když pole obilní
se zaskví z obzoru jak skývy bělostné na míse z jaspisu.

Na noci za námi, v jichž nebezpečném ztišení
jsme bloudívali, cizinci, jak v pralesích melancholických krás,
co zatím z dálek úpělo tvých splavů věčných šumění
a ze tvých mlýnů zakletých kol monotónní ráz.

Jak všechno tichne z těchto míst! Po moři němém veslujem,
slavíci letí v dálce před námi, nad námi výše bez hlasu...
Však naše zraky odměnou, čím víc se břehů země vzdalujem,
tím častěji zří prvotní nádheru její svatou v úžasu. 

— 12 —

---

BOLEST ČLOVĚKA

Sugescí mdloby ranila nás nepřátelská síla,
ve zracích slunce zajiskřil se tvrdý pohled zlý;
z třesoucích rukou vypadl nám nástroj tvého díla,
na balvan v lomech svých jsme, teskni, usedli.

Pot setřeli jsme se svých čel, se smrtí hovořili
pod nebem žhnoucím bez hnutí, v rud ironickém jiskření,
a jako děti hlavu svou v klín mateřský jsme položili
myšlenku zemdlenou ve věčný smutek stvoření.

A tehdy vlastní mocí magickou, tajemstvím rodu svého,
privilegiem skryté slávy své jsme trpěli,
knížata zajatá na rýžovištích vládce vítězného,
střežená neviditelnými dohlížiteli,

když na svá města vzpomenou, rozkvetlá nad jezery,
na hvězdy nebo rodného v mystických soumracích
a v tichu vazby své na zvonů hlahol tisícerý
a jásot větrných zástupů při korunovacích... 

— 13 —

---

CHVÍLE SLÁVY

Chvíle slávy jsem měl, kdy duše volná v majestátu svém
nad staletími se vznáší světelným, vířícím cyklónem,
odvěké vegetace rozmetá a hospodář na nivách času,
v červenci pohledu svého nechává zráti nová bohatství klasů.

A když naplněn úrodou hořel můj dvůr, o kráse ohně jsem pěl,
o paláci snů, jenž tisícem věží až do hvězd se potápěl;
a když i ten hořel a ironický vítr kolem mne šuměl,
bez výkřiku bolesti zpívat i mlčet jsem uměl.

Zem krásnou, jak nikdy nebyla po celé věky, co její let
v temnotách prostorů víří, snů mých mi ukázal květ;
viděl jsem průvody gigantických jar, v záři jich pochodní slunce se tměla;
tisíce pozemských jar do vozu svého zapřažených měla.

Viděl jsem léta královská uléhat na lože purpurné nádhery,
ukolébaná zpěvnými večery, harf delikátními údery,
měsíčné noci v kouzelných parcích paní, lásky opojná vinobraní
a pod hvězdami rozjitřenými rozkoše nejsladších umírání.

Zahrady zimní viděl jsem, haluze rozkvetlé v křišťály,
jak právě rozžaté lustry ještě se houpaly, duhami zahrály;
jak ledové palmy na oknech tajemství, mrazivým světlem ozářené
a jako zahrady kosmu přiblížené, rozjiskřené a otevřené.

Však viděl jsem také zem bolestnou, jak byla od věků,
v úsměvu hořkém hovořící k člověku, zrak teskný zhroužený v daleku;
zem jednu z nejchudších mezi svými sestrami ve vesmíru,
na moři ticha ostrov, jenž mimo smrt nepoznal míru.

V oblacích času jsem blesky zřel jak apokalypsy ohnivé písmeny,
césarův pokyn otrokům, krví jak růžemi kvetoucí arény,
zrak muže, pýchu a vůli země, tvrdý bojem, zlomený vítězstvími,
zrak ženy, rozkoš země, s pohledy vyčítavými, toužícími.

A na všechnu slávu svého snu, nádheru noci plamenné,
zapomenul jsem při pohledu na bratří svých ruce zemdlené,
krvavé, hněvem sevřené a v smíchu moře rozvlněného
přerážené údery vesel, když se chystaly člunu přeplněného.

Řinčení mystických okovů zahřmělo ve snění mém,
a v jeho taktu odvěkém hudbu miliónů srdcí uslyšel jsem,
miliónů srdcí, jak hvězdy od sebe vzdálených, odcizených,
po sobě tajemně toužících a v mrazivé soumraky pohřížených.

Na prahu bratří usedal jsem, záhadný cizinec, podvečer,
a v dalekém šumění vod a v písni větrů a zářících sfér
o práci země a světě, jenž v hlubinách lásky se přede mnou šeřil,
k útěše bratří jsem zpíval, šťasten z úsměvu jejich, a věřil. 

— 14 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):