Ruce

Šílenci.

Bloudíme tajemství země, ptáme se věcí mlčenlivých,
na jaro, které nepřichází, na květy, které se nerozvíjí;
vždy s jedním pozdravem větrům, jež do věků budoucích vanou,
vždy s jednou myšlenkou nedomyšlenou, písní nedozpívanou,
přísahou vázaní svědkové mysterií.

Nevlastní děti tvoje, ó země, byli jsme bolesti mlékem
jako na prsou svedených matek svých odkojeni;
kde naši bratři pili z tvých drobných a sladkých pramenů vděčně,
před slanými vodami oceánů my stáli, žízniví věčně,
a jenom tragická hudba jich bouří dala nám opojení.

K modlitbě díků my klekli, kde nesčíslní tě proklínali,
a plakali jsme tam, kde nesčíslní ti dobrořečí;
hlas náš se jiskřil jak slunce, když bázní oněmly miliony
a když vítězům k návratu v triumfu hřímala srdce a zvony,
rty naše, prorocké, stiskly se v mlčení bolestnou křečí.

Knížata země i otroci do krve ubičovaní
jak bratři vcházeli v modliteb našich katedrály:
pro všechna čela poznamenaná polibek míru jsme měli,
snům země nejtíživějším jak povzdechu matky jsme porozuměli
a tam, kde bratři odvrátili se s hrůzou, my ještě milovali.

V úsměvech krásy i v přítulných pohledech věcí
hořelo pro nás hrobové světlo našeho zasvěcení;
z ticha agonií k nám vyvřel polibků dychtivý šepot,
z ticha, hnusu a umdlení - mladistvých křídel jásavý tepot,
z ticha rozkoše - mlčení vnitřního ohně, v němž pracují zatracení.

Od jitra k večeru svému šli jsme jen přes věky příští:
když jsme se bratřím nejbližší zdáli, nejvíc se vzdalovali;
nejchudší, ze vzácných světel, mramorů, tajemných kovů,
k Věčného slávě my stavěli chrámy, nádheru vraceli slovu,
a pokorní, jménem tvé mystické moci nad dušemi královali.

A ač jsme nesčíslnými životy žili, žárem všech světů kvetli,
slunce své lásky jak oblak pozdvihli v azur illusí vesmír celý,
k zvířatům ve jhu se skláněli, jako k bratřím zakletí svého,
všech početí cítili slast a v lůnech bolestná hnutí nezrozeného
a ve svém srdci oheň všech srdcí - stáli jsme osamělí.

Jen mrtví a z věků příštích se blížící bratř…