5 ZRŮDA
Nebylo to jednoduché, najít si nějaké rozptýlení, když jsem byl zavřený v naprosté tmě, úplně nahý, na nějakých dvou čtverečních metrech podlahy. Většinu času jsem pochopitelně trávil spánkem, ale mnoho odpočinku mi nepřinášel – narovnat najednou celé tělo nebylo možné. Když loď plula na sever, usadil se uvnitř chlad; když se znovu obrátila na jih, stala se z kobky potírna, v níž pot stékal nejen z mého těla, ale také ze stěn. Pach soli byl všudypřítomný.
Ale mohlo být i hůř. Slunce jsem sice nespatřil téměř pět měsíců, ale jídlo jsem dostával a naučil jsem se být vděčný za jemné příchutě červy prolezlého masa a plesnivého chleba. Každé ráno mi spouštěli vědro s vodou; večer pak vědro s jídlem. Když jsem vědro vyprázdnil, znovu jsem je naplnil, rozhodnut udržet si celu co nejčistší, přestože nic nevidím. Myslím, že je vypláchli v mořské vodě, než mi je znovu naplnili jídlem a pitím. I ten nejkrutější farmář si dává záležet, aby mu dobytek neonemocněl.
Zvuky jsem slyšel. Mým jediným kontaktem s jinými lidmi se staly zvuky přicházející shora a zdola: výkřiky hádajících se mužů, praskání plachtoviny ve větru; ranní a večerní modlitby, kdy posádka neodbytně zpívala a recitovala a někteří muži se plačtivě zpovídali kapitánovi; nadávky a spory, žerty, nemotorné pokusy o svádění mezi muži, kteří byli tak dlouho na moři, že jim jiní muži začali připadat krásní. Postupně jsem se dozvěděl jména veškerých členů posádky. Mezi Roosem a Ohrňnosem byla trvalá hádka, kterou jsem považoval za přátelské škádlení, dokud jedné noci nepřišel ke slovu nůž a Roos nezemřel přímo na mém poklopu. Než palubu umyli, krev prosakovala. Slyšel jsem, jak Ohrňnos prosil o milost, než ho pověsili za palce, a tak dlouho mu stříleli šípy do končetin, až vykrvácel. Zvláštní bylo, že naříkal a prosil jen do prvního šípu. Pak jako by si uvědomil, že větší bolest už nemůže přijít, že mu nic horšího udělat nemohou. Začal vyprávět vtipy a posmívat se střelcům. Těsně před smrtí pak vyprávěl dojemný příběh o své matce, který ve většině mužů vzbudil melancholii. Někteří se bezostyšně rozplakali. Myslím, že v tu chvíli ho konečně nechali zemřít a poslali mu šíp do srdce. Zvláštní lidé, krutí a zároveň soucitní, silní a slabí, tak rychle přecházející z jednoho extrému do druhého, že jsem nedokázal předem odhadnout, jak se zachovají.
Jedinou výjimkou byl kapitán, který v tom moři zmatku představoval ostrov síly. Byl jako otec na lodi plné dětí. Trpělivě naslouchal jejich nářkům, urovnával jejich hádky, odpouštěl jim hříchy, vysvětloval jim, co mají dělat, a kromě těch nejjednodušších věcí za ně o všem rozhodoval. Obdivoval jsem ho, protože jsem ho málokdy slyšel rozhněvaného, a když, tak krátce, aby udělal dojem. Nikdy nezakolísal, nikdy neustoupil. Vždycky jsem na palubě poznal jeho kroky. Krok, krok, krok, v přesném rytmu. Vypadalo to, jako by ho i kluzká paluba poslouchala a on nemusel se vzdouvajícím se mořem dělat žádné kompromisy. Připomínal mi otce a probouzel ve mně touhu po domově.
Ale sympatie, které může otrok cítit ke svým pánům, mají své meze. Po nějakém čase jsem podlehl tmě a začal jsem se bránit probouzení, usínání a ze všeho nejvíc snům o slunečním světle. Byl jsem jezdec, ne námořník. Když přijde řeč na cestování, představím si, jak svírám mezi nohama koňské tělo plné života nebo jak vlastníma nohama ukrajuju z cesty, žádné poskakování ze strany na stranu, nahoru a dolů, dopředu a dozadu, podle toho, jak se loď na moři houpe. Navíc, moje návštěva u Nkumajů měla své dozvuky. Mohutné regenerativní úsilí mého těla, jehož výsledkem bylo vytvoření někdejšího dvojníka, amputací neskončilo. Naopak se zdálo, že se moje tělo rozhodlo regenerovat každou moji část. Za několik týdnů strávených v zajetí dorostla ruka vyrážející z ramene do takové délky a vyvinula se do té míry, že mě mohla škrábat na zádech, jak tam visela. Rychle vypučely další končetiny a bujení začalo i jinde. Měl jsem dostatek potravy, aby růst pokračoval, a zároveň jsem nemě…
