Sólo pro jeden dech (Oldřich Mikulášek)

JARNÍ BUBNOVÁNÍ

Bylo tak krásně,
slunko hrálo
i starým pánům
v uzlech na jehlici.
Jablka ženských kolen
tloukla do sukní
a sukně — samé zvaní —
že muži, i ti přesmutní,
nechali ztát
sníh v stínu vpadlých lící,
když míjelo je
toto bubnování
a jaro přešlo kolem.

I tramvaje se zdály červenější!
A z děr,
z děr ve zdech domů
po válečné palbě,
k náletům lásky
startovali vrabci
jak z malých hangárů.

Bylo tak krásně v městě brněnském
a všechno vycházelo
nějak do páru,
že starý čaroděj,
jak do vousů by hrab si
a napravit chtěl křivdy —
řekl, můj brachu,
aspoň něco přej si,
ať jsi jak tramvaj
trochu červenější.

A já si přál!
Jediné měl jsem přání:
ať stále zní mi
ono bubnování
a jaro nemíjí mne
nikdy!

— 1 —

---

LÁSKA

Ukáží na něho prstem:
toť on — rubášný člověk!
A zatím se trápí
pro stvořeníčko.

Stěžoval si jí — což je možno dáti sbohem
jenom tak, jako se mává u vlaku,
nebo jak křídly mávají
na podzim čápi?

To se to řekne, běž k němu,
to se to lehko řekne, běž k ní,
ale roh povlaku,
který jsi rovnala,
zůstane navždy pomačkaný ve mně,
a každý tvůj pohyb
spí ve mně,
tvůj každý krok mi chodí na pohřeb
a když si vzpomenu,
něco mi zmáčkne srdce,
mé srdce, které má pořád někdo v hrsti
a tváří se, že je to rukojeť hole
nebo držadlo v tramvaji.

Taky já jedno svírám,
taky já na jednom visím,
a všichni svíráme
a všichni visíme
na této nitce.

— 2 —

---

MÉ PTACTVO

   „Netopýr ale není pták," řekl mi přítel.

Denně žiju, jak musím
a jak chci.
Nikdo mně nenakreslil čáru života,
jen zrána kos
a večer netopýr.

Už asi po dvacet let potkávám přátele,
ti se mne ptají: jak se máš?
A já jim odpovídám: tak dokola,
tak dokolečka, dokola
jak poštolka, když krouží.

A potom navečer
(bývaly však i horší časy),
tak tedy navečer,
když pívávám svůj pohár,
zvrátím hlavu nazad
jak holub,
ach, jako modrý, bublající holub.

To je mé ptactvo.

To by bylo všechno moje ptactvo,
nebýt havrana,
černého jak mor.
Ví, že mne doletí,
proto tak lhostejný mu jsem,
lhostejně vrže křídly
a bere návětrnou stranu
nad dechem lhostejného už
ke svému osudu.

— 3 —

---

NÝTOVÁNÍ

Na nebi luna!
Nechce nic;
jen být jak nýt
a utahovat nebe.

To je ta chvíle
tvých temných zřítelnic,
pod vičky pohroužených
v sebe.

— 4 —

---

PITÍ

Sepnu ruce
kolem číše nad červeným,
aby nebylo tak chladné,
jak je chladné tvoje srdce.

Možná roztaje ten pohár
tenký
čímsi sladce podvečerním,
co spí na dně
každé vinné sklenky.

Ale jejich cinkot
proto neutichá
po hospůdkách
ani po putykách,
i když minci
poslední jsi prohrál.

— 5 —

---

POKUŠENÍ NA ŠPILBERKU

/ Eduardu Milénovi /

Varhany motorů
rozechvívaly loď,
na které plulo město.
Řekl jsem přítelkyni —
je skoro k podzimu,
vem tělo své a pojď,
než zazmítá se
kostra draka v drátech,
než ztaje z broskví jíní
a než potkáme cestou
blouznivý vítr a sad,
který po dukátech
listí hází mu.

Řekl jsem přítelkyni —
vem tělo své a pojď,
půjdeme na Špilberk.
Je skoro k podzimu,
báně se však ještě zelenají,
i když keře poodkvetlé spí tu,
a třpytný letoun slídí po blankytu,
kam připjal by svůj šperk.

Varhany motorů
rozechvívaly loď,
na které plulo město.
Na horní palubě
řekl jsem přítelkyni,
když objal jsem ji cestou,
cestičkou nahoru —
hleď, toto vše je tvé,
co zavřeš pod víčka:
i žluvy na dubě,
krok z pavlačí a síní,
i háje pro mrtvé,
jež v srdci pochovalas,
Koliště, Petrov, Radlas,
i malá sovička,
co houká po vlacích,
i dýmy, které plují.
Hleď, toto vše je tvé,
co zavřeš pod víčka
s klenoty očí svých
tak jako do etují.

I červeň tramvají
je tvá, i alej s hlohem,
křídla, jež mávají,
dávajíce nám sbohem,
odprýsklé návěstí
— fermeže, barvy, laky —
déšť, který šelestí,
déšť, který smývá šminku,
a na Zeleném rynku
kašna i v noci vřící,
koberce létající,
utkané textiláky,
vinárna v Klášteře,
hospoda U rosničky,
kde jsi mi slíbila
věrnost i v nevěře
a kam se vracím vždycky,
když dlužím duši verš
a tělu sklenku vína.
Hleď, toto vše je tvé,
zeď, která zapomíná
pod slídou z perleti,

pod větví popínavou,
že ty si vzpomeneš,
jak nahou, bez větve,
hrávalas ji svou hlavou,
tonouc v mém objetí.

To město lásky tvé,
je tvé,
jak já a každý dům a sad.
A neboj se, že odletí
i s dýmy, které plují.
Zavři je pod víčka
s klenoty očí svých
tak jako do etují.

A nech si o něm zdát.

— 6 —

---

POLEDNE KOLMÉ, KTERÉ ČEKÁ

Poledne kolmé, které čeká,
až ztichne ptactvo vše — a řeka —
jako by spící žena nahá
ve vlastních vlasech uplouvala.

Němé jsou ryby; němé zhynou
i s tajemstvím svým za šupinou,
ve které slunko se teď zhlíží

a jako císař na penízi
zlatě se mihotá v tom třpytu.

I ty mlč! A zař vším, co sní tu!

— 7 —

---

ZIMNÍ MOTIV

A potom k večeru, když stále, stále sněží,
je slyšet hudbu; komu nezněla,
nemohl, Petrove, na špičkách dvou tvých věží
viděti tancovat bílého anděla.

Trochu se zachvíval a se závanem křídla
zdvihl se vítr, vločky na mě vál.
Jednu z nich polkl jsem, aby se nenastydla
a jako zázrakem sníh kolem roztával.

— 8 —

---

Doslov

(...)

Mikuláškova básnická pouť ovšem nebyla snadná, ani rychlá. Možná také proto, že autor žil nejdříve v Přerově, kde se narodil (1910) a kde po absolvování obchodní školy a po několika různých kratších zaměstnáních začal pracovat u novin. Teprve v roce 1937 přesídlil jako redaktor do Brna a usadil se tam natrvalo. Až do konce potom reprezentoval výraznou moravskou linii naší lyriky. Pořád však ještě musel objevovat sám sebe. Jako jedno východisko nalézal intenzitu prožívaného okamžiku a ženu jako trýzeň duše a těla a jako osud. Z moravského komplexu dále vyplývaly zprvu folklórní motivy a refrény i gesto nazad zvrácené hlavy s pohárem v ruce. Zároveň postupně krystalizovala jeho ústřední témata — to jest lidská bytost a její lidské vztahy na pozadí odvěkého horizontu života a lásky a smrti; dovolovalo mu to klást básnické otázky po hlubším smyslu darované existence a prožívaného času.

...Když ho v červenci 1985 zatihla smrt, bylo zřejmé, že odešel jeden z velkých českých poválečných lyriků. Jestliže se přitom myslelo i na jeho básnickou filozofii, to jest na vnímavý a lačný smysl pro okamžiky, ve kterých člověk prožívá to nejsilnější a nejkrásnější a čím básník přesahuje i sám sebe, když jako svůj odkaz nabízí vášnivou oddanost životu jako jedinou cennou alternativu, pak tato zaujatost básnickou tvorbu Oldřicha Mikuláška také opravdu charakterizuje.

MILOŠ POHORSKÝ

— 9 —