JEDENÁCTÁ KAPITOLA
Sunny mlčela. Během posledních třiceti minut se od prvotního pocitu, že její sestra má těžký úpal nebo úžeh, propracovala k obavě, jestli se náhodou pozvolna nezbláznila ona sama, aniž by to postřehla.
Třiadvacáté století. Černé díry. Kosmické lodě. Sunny nakonec jen mlčela a poslouchala, když její sestra líčila, jak se Cal při cestě na Mars – proboha na Mars – dostal do černé díry, a ta ho díky štěstí, jeho dovednostem a také v kombinaci se záhadnou rukou osudu, přenesla z poloviny třiadvacátého století do století dvacátého.
Zmatený meziplanetární pilot nákladních lodí Cal, se svou vášní pro létání a poezii, se stal člověkem, kterému se podařila cesta proti času.
Cestování časem.
No proboha, pomyslela si. Cestování časem.
Jasně si vzpomínala, jak se Jacob maličko usmál, když jí vyprávěl o svých posledních pokusech. Ale to neznamenalo – Ne. Dýchala zhluboka, aby se uklidnila, rozhodnutá udržet svou představivost pod kontrolou.
To přece musí být nějaký vtip. Lidé přece necestují časem, ani náhodou ani jinak, aby se zamilovali v jiné době. Jacob je z Filadelfie, připomněla si, když polykala brandy. Je vědec a dost.
„Ty mi nevěříš,“ řekla Libby s povzdechem.
Péče a trpělivost, řekla si Sunny a přihladila si vlasy. Její sestra potřebuje péči a trpělivost. „Vezmeme to znovu a pomalu, sestřičko zlatá.“
„Ty si myslíš, že si to vymýšlím.“
„Nevím úplně přesně, co si myslím.“ Odkašlala si. „Tak dobře, snažíš se mi tvrdit, že Cal byl dříve kapitán – jak že to bylo?“
„Mezinárodních kosmických sil.“
„Jo. Potom havaroval se svou lodí v lese, když ho černá díra, do které spadl, vyvrhla na cestu časem.“
Doufala, že až to po Libby zopakuje a ta to od ní uslyší znova a nahlas, dostane se z toho svého podivného prokletí. Ale Libby jen přikývla. „Přesně tak by se to dalo říct.“
„Přesně tak.“ Sunny to zkusila ještě jednou. „Jacob se sem dostal stejnou cestou pomocí mnohem dokonalejších metod, aby mohl vidět svého bratra.“
„Chce ho odvézt s sebou. Vím to podle toho, jak se na mě díval.“
Nešťastný výraz v Libbyiných očích přiměl Sunny, aby ji pohladila. „Cal tě miluje. Nic, co by J. T. udělal nebo neudělal, na tom nic nemůže změnit.“
„Ne, ale… Sunny, copak to nechápeš? Neobjevil se tady jen tak pro nic za nic, z náhlého popudu. Musel na tom pracovat celé měsíce, možná roky, aby našel cestu sem. Když je chlap něčím posedlý –“
„Jistě,“ přerušila ji. „Neobjevil se tady jen tak. Z nějakých důvodů, které jsem nepochopila, má vztek, že se s tebou Cal oženil a že se rozhodl žít v Oregonu.“
„Nejen v Oregonu,“ vykřikla Libby. „Ale v Oregonu ve dvacátém století.“
„Tak dobře, má zlatá sestřičko, jen pomalu. Já vím, že jsi rozrušená, ale –“
„Rozrušená?“ vztekala se Libby. „Mám sakra nárok být rozrušená. Ten člověk musel překonat dvě stě let, aby se sem dostal, a nebude se chtít vrátit bez Cala.“
Sunny se ve zmatku znovu posadila na postel. „Libby, musíš se vzpamatovat. Vždycky jsi byla tak rozumná, pamatuješ? Musíš si uvědomit, že je to všechno úplný nesmysl.“
„Jak myslíš,“ řekla Libby, protože se rozhodla pro jiný úhybný manévr, a zhluboka se nadechla. „Můžeš mi říct, ale upřímně, že ti na J. T. nikdy nepřipadalo nic divného?“ Zarazila ji pohybem ruky dřív, než jí Sunny mohla odpovědět. „Nemyslím výstředního, nebo jen roztomile odlišného, ale opravdu vyloženě podivného?“
„No, já…“
„Aha.“ Protože si vysvětlila sestřino váhání jako souhlas, naléhala dál. „Jak se sem dostal?“
„Nevím, jak to myslíš.“
„Myslím… jestli přijel autem? Žádného jsem si tu nevšimla.“
„Ne, nepřijel autem. Alespoň…“ Sunny si otřela ruce o stehna, protože se jí najednou zpotily dlaně. „Přišel z lesa.“
„Přišel z lesa,“ přikývla Libby s úsměvem. „Uprostřed zimy.“
„Libby, připouštím, že se J. T. chová trochu neobvykle.“
„Třeba v tom, jak ho fascinují nebo udivují a mámí úplně běžné předměty?“
Vzpomněla si na kohoutek v kuchyni.
„Ano, třeba.“
„Nebo jak někdy nerozumí nějakému běžnému slovnímu spojení?“
„To taky, ale Libby, jen proto,…
