DVANÁCTÁ KAPITOLA
Cal o Rankinových dost přemýšlel. Zeptal se Libby, zda je může považovat za průměrnou americkou rodinu. Pobavilo ji to. Pokud existuje něco takového, jako průměrná rodina, řekla mu, pak by pravděpodobně splňovali kritéria.
Zajímali ho možná proto, že našel určité paralely mezi nimi a svou vlastní rodinou. Jeho otec, ačkoli by si ho nikdo nemohl splést s mohutným, neustále se usmívajícím Jimem Rankinem, měl vždycky rád přírodu, nedotčenou krajinu a rodinné výlety. Cal a Jacob se stejně jako tihle kluci, často tvářili naštvaně, remcali a obraceli oči v sloup. Když to vypadalo nejhůř a schylovalo se k nějakému průšvihu, nastolila vždycky pořádek jejich matka.
Rodiny zřejmě stále fungují na stejných principech. Byla to docela povzbudivá představa.
Vrátili se do chaty, rozdělali oheň a dali si brandy. Potom se organizace programu jako obvykle ujala Libby, a tak usedli k jejímu počítači a dokončovali zprávu. Budou ji potřebovat vytisknout ve třech exemplářích. Jeden uloží do schránky, druhý dají do lodi pro Cala, třetí bude pro Libby.
Pročítal si, co napsala a obdivoval se jejímu stylu. Ani trochu nepochyboval o tom, že vědci v jeho době ocení Libbyinu zprávu jako velmi konzistentní a zajímavou. Byly tam i technické záležitosti, zapsala i výpočty, které jí nadiktoval, přestože je nemohla chápat. Trávili přípravou zprávy dlouhé hodiny, snažili se ji zdokonalit, vylepšit. Hodně času věnovali i tomu, že se ho Libby vyptávala na sociální, politické a kulturní klima jeho doby. Přinutila ho přemýšlet o věcech, které považoval za samozřejmé, i o věcech, které bezstarostně přehlížel.
Ano, ještě existuje bída, ale podpůrné programy poskytují těm nejchudším střechu nad hlavou a jídlo. Stále ještě existují válečné konflikty, ale k celosvětovým problémům již nedochází více než 120 let. Politici stále probírají kde co, děti se stále berou do náručí. Lidé si stěžují, že aerocesty jsou přeplněné. Pokud si Cal dobře vzpomínal, asi čtyři, možná pět žen, v průběhu let zastávalo prezidentskou funkci.
Čím více otázek jí zodpověděl, tím víc měli podnětů k přemýšlení. Usnuli v posteli ve vzájemném objetí uprostřed jedné z jeho odpovědí.
Schránku s věcmi měli kompletně připravenou druhý den pozdě ráno. Do vzduchotěsné ocelové krabice, kterou Libby koupila ve městě, dali to, co jim připadalo nejvhodnější. Než vložili dovnitř zprávu, ještě ji zabalili do igelitu. Libby přidala malou dečku, kterou tkala její matka a jednu misku z jílu, kterou vyrobil její otec, když byla Libby malá. Potom přidali ještě noviny, populární týdeník a na Calovo naléhání i dřevěnou lžíci z příborníku v kuchyni. Libby se rozhodla i pro jednu ze dvou fotek jeho lodi, které udělala.
„Potřebovali bychom ještě něco,“ přemítala Libby polohlasně.
„Chtěl bych tohle.“ Vzal do ruky tubu zubní pasty. „Taky jsem doufal, že bys mi mohla věnovat nějaký kousek svého spodního prádla.“
„Ano na to první, ne na to druhé.“
„Je to pro vědecké účely,“ připomněl jí.
„V žádném případě. Potřebujeme nástroje. Vždycky máme ohromnou radost, když při vykopávkách najdeme nějaké nástroje.“ Přehrabovala se v zásuvce a vytáhla vývrtku a hasák. „Vyber si.“
Vybral si hasák. „Co nějakou knihu?“
„Skvělý nápad.“ Rozběhla se do obýváku a začala prohlížet police. „Chtěla bych najít nějaký příběh ze současné doby. Ano… Stephen King.“
„To jsem četl. To je děsivé.“
„Horor je taky nadčasový.“ Vzala knihu do kuchyně a vložila ji do schránky. „Pokud budou provádět nějaké testy, budou moct určit dobu podle těchhle materiálů. Podepře to tvé vyprávění. Pojď, uděláme venku ještě pár fotek.“
Protože se dostal k fotoaparátu dřív než ona, nárokoval si právo vyfotit první snímky. Vyfotografoval dům, Libby a dům, Libby u auta, Libby v autě, Libby, jak se na něho usmívá a Libby, jak na něho řve.
„Víš kolik filmu jsi vyplácal?“ Vzdychla si a roztrhla obal dalšího filmu. „Tyhle snímky vyjdou přibližně na dolar jeden. Antropologie je nesmírně zajímavý obor, ale plat je mizerný.“
„Promiň.“ Přes…
