SEDMÁ KAPITOLA
Pomalu mlčky došel až k ní. V jeho očích viděla zrcadlit se svou vlastní touhu. Bylo to tak. Viděla v nich nefalšovanou a nezvladatelnou touhu, kterou si odmítala přiznat. Ačkoli o tom teď nebylo pochyb, snažila se popírat, že tomu tak je. S takovou silou. S takovou vášní.
Mohla ho zadržet pohybem ruky nebo říct jedno prosté slovo: Ne.
Možná, že by ho to bylo zastavilo. Možná, že ne. Ruce ponechala tam, kde byly, kde svíraly osušku. Neřekla nic. Vůbec nic.
Připadalo mu, jako by z ní stále ještě sálala horkost, že si ji odnáší ze sprchy. Nebo to bylo očekávání, co jí rozehřívalo kůži? Prsty měla pevně sevřené a ukryté v té malé úžlabině mezi prsy. Dívala se mu upřeně do očí. Tep měla tak zrychlený a nepravidelný, jako kdyby právě doběhla do cíle po nějakém dlouhém vyčerpávajícím závodě.
Nedotkl se jí. Věděl, že kdyby se jí dotkl, ani jeden z nich už by nebyl schopen se otočit a jít pryč. Jedna jeho část zoufale toužila, aby se dokázal prostě otočit a odejít, zmizet a pokračovat dál v tom, co si právě před chvílí naplánoval. Ona byla něco jako odbočka, nebezpečná kombinace zatáček, které by ho jen svedly z pravé cesty na scestí.
Ale když se na ni zadíval, jeho oči potemněly a bylo mu jasné, že už za ním stoupá dým, jak hoří a pálí se všechny mosty.
Dotkl se jejího obličeje… vzal ho do rukou. Přejížděl jí po něm prsty všemi směry, jako kdyby si ho přesně snažil vrýt do paměti. Zapamatovat si ji tak, jak vypadá teď v tomhle okamžiku, po celá staletí, která je budou dělit. Slyšel její přerývaný dech, potom se začala uvolňovat, povolovat, lehoučce ji roztřásala vášeň, kterou se ještě stále snažila udržet na uzdě. Díval se na ni, díval se jí do očí. Byl v nich napůl strach a napůl výzva. Odolávat jí bylo tak nemožné jako zastavit tlukot svého vlastního srdce silou vůle.
Pomaloučku roztáhl prsty a dotkl se dlaněmi jejích tváří, jejích spánků a pak jí zajel prsty do vlasů, ještě vlhkých ze sprchy. Chytil ji za ně nejprve jednou a potom i druhou rukou. Pootevřela rty a bylo to pozvání a vybídnutí. Nakláněl se k ní stále blíž, až mezi nimi nezůstalo víc než jen rozjitřená tenoulinká mlžná vrstva páry po koupeli.
Jeho ústa byla na dosah jejích, když se zastavil a čekal. Nemělo to nic společného s váháním. V jeho očích byla stejná výzva jako v jejích.
Rozhodla se ji přijmout, naklonila se k němu a zrušila tu nepatrnou vzdálenost, která mezi nimi ještě zbývala.
„Ano,“ zašeptala a dotkla se svými ústy jeho rtů.
Žádné jiné slovo nemohlo rozdmýchat oheň rychleji. Žádné svádění nemohlo rychleji rozlomit poslední řetězy, kterými sám sebe spoutával. Přidržel si její hlavu pevně rukama, které měl v jejích vlasech a vtiskl svá ústa do jejích.
Cítil její stejně zoufale nenasytnou odpověď. Její ústa byla jako oáza, nabízející poslední životodárné kapky umírajícímu poutníkovi, který se bude muset vzápětí navrátit do nemilosrdné sluneční výhně. Zklidňovala ho a zároveň ho burcovala, dávala a brala si. Bylo to medově nádherné a přitom nebezpečně palčivé. Čím větší nebezpečí, tím sladší odměna.
Nikdy nepoznal něco takového, aby ho nějaká žena takhle nechávala trpět, aby ho takhle sladce trápila. Aby k tomu využívala jen vzájemný dotyk rtů.
Ruce měla uvězněné mezi jejich těly. Snažila se je vytáhnout, ne proto, aby se ho snad snažila odstrkovat, ale proto, aby si mohla brát tolik, jako si bral on. Položila mu je hřbetem na prsa a snažila se je vytáhnout. Chtěla zaprotestovat, že to nejde, ale vrhl se na její ústa tak, že to nestačila a už sténala požitkem.
Jemně bral do zubů její rty, zkoumal je jazykem, zkoumal jím její ústa, stále hlouběji a hladověji. Nenasytně. Nevnímala nic jiného, poddávala se v jeho útoku na svá ústa, byla stejně nenasytná jako on.
Na okamžik jí uvolnil ruce. Než ho mohla obejmout a přitáhnout si ho k sobě, zatočil se s ní celý svět, protože ji chytil do náručí. Chytil ji tak, že ji zvedl do výše. Zmocnila se jí závrať. Před tím se žádný muž o nic podobného ani nepokusil. Žádnému jinému chlap…
