Cesta časem (Nora Robertsová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

ČTVRTÁ KAPITOLA

Cal strávil několik hodin ponořený v moři denního televizního vysílání. Každých deset nebo patnáct minut přepínal kanály, přeskakoval z televizních soutěží na romantické seriály, z talk show na reklamu. Komerční vysílání mu připadalo obzvlášť zábavné, bylo chytré a často mělo překvapující náboj.

Dával přednost hudebním reklamám, s jejich údernými popěvky a nakažlivým veselím. Některé pořady ho nutily přemýšlet o lidech žijících v téhle době a na tomhle světě. Reklamy, kde vyčerpané ženy bojovaly s takovými problémy, jako jsou mastné skvrny. Nedokázal si představit svou matku, nebo v daném případě kteroukoli jinou ženu, která by si dělala starosti s tím, který prací prostředek udělá bílou bělejší.

Jinde vystupovali atraktivní muži a ženy řešící své problémy pitím bublinkových nápojů nebo kávy. Všichni pracovali, mnozí z nich mimo domov. Hrozně se dřeli, aby mohli večer po práci zajít s přáteli na pivo do baru. V jakémsi dramatu chvíli sledoval ženu, která hovořila s nějakým mužem o tom, že by mohla být těhotná. Cal přepnul někam, kde jakýsi pupkatý chlápek v károvaném saku právě vyhrál týdenní dovolenou na Havaji. Z reakce vítěze Cal usoudil, že to ve dvacátém století musela být velká výhra.

Chvíli se díval na úryvky poledních zpráv a žasnul, jak se lidstvu mohlo podařit dožít se jednadvacátého a dalších století. Vraždění bylo očividně populárním sportem. Stejně tak jako rozhovory o omezování zbrojení a různých dohodách a paktech. Politici se příliš nezměnili, napadlo ho. Stále jen nudně a rozvláčně žvanili, kroužili z dálky kolem pravdy a rozdávali široké úsměvy. Představa, jak se světoví vůdci právě dohadují, kolik jaderných zbraní každý nechá vyrobit a bude vlastnit, byla absurdní. Kolik si myslí, že jich potřebují? Na tom nesejde, rozhodl se Cal a přepnul jinam. Nakonec dostali rozum.

Romantické seriálové mýdlové opery se mu líbily. Přestože obraz byl nekvalitní a zvuk se občas ztrácel, s gustem pozoroval, jak lidé reagují, jak šílí kvůli problémům, zvažují sňatky, rozvody, milostné propletence. Mezilidské vztahy zřejmě patřily k nejdůležitějším věcem tohoto století. Díval se, jak si dobře vyvinutá blondýna se slzami v očích a drsně vypadající muž s holou hrudí padli do náručí a dlouho a vášnivě se líbali. Hudba hrála stále tišeji, až se nakonec vytratila úplně. Polibek je v téhle době očividně přijatelný, řekl si Cal. Tak proč Libby tak pobouřil?

Zvedl se a šel k oknu. I on reagoval nečekaně, po tom polibku se cítil vzteklý, rozpačitý a zranitelný. Takový pocit nikdy dřív v podobné situaci nezažil. Jeho touha po Libby se tím ale neoslabila.

Toužil dozvědět se o Liberty Stoneové všechno možné. Zjistit, co si myslí, co cítí, co má nejraději a co nejméně. Věděl o spoustě věcí, na které by se jí chtěl zeptat, o spoustě způsobů, jak by se jí chtěl dotýkat a věděl, že kdyby to udělal, její oči by ztmavly, vypadaly by zmatené a prázdné. Dovedl si představit, nestálo ho to vůbec žádnou námahu, jemnost její kůže v podkolení jamce nebo v oblasti kříže.

Tak takhle by to nešlo. Měl by přemýšlet o něčem jiném. O tom, jak se dostat domů.

Čas strávený s Libby je jen krátká mezihra. I když o ženách tohoto století ví málo, je mu jasné, že Liberty Stoneová není typ, který člověk může chvíli milovat a pak snadno opustit. Jediný pohled do jejích očí stačil, aby člověk spatřil nejen vášeň, ale i pohodu domácího krbu.

Cal neměl v úmyslu usadit se někdy v nejbližší době. Je sice pravda, že jeho rodiče se k sobě perfektně hodí, ačkoli pár vytvořili, když byli dost mladí, ve třiceti. On ale ještě nemá chuť najít si vážnou známost nebo se oženit. Až k tomu jednou dojde, bude to u něho doma. Na Libby může myslet jen jako na příjemné rozptýlení ve své neobvyklé a složité situaci.

Potřebuje se odsud dostat. Položil dlaně na chladné okenní sklo, jako kdyby byl ve vězení, ze kterého může utéct. Někteří lidé o takovém zážitku možná sní, jenomže on by raději bořil hranice svého světa a hlavně té doby, do které patří.

Četbou novin a sledováním televize zjistil spoustu věcí. Ve dvacátém století byl svět ještě daleko, hodně daleko, od dosažení míru, lidé měli dost starostí s tím, co budou jíst k večeři, a zbraně a jejich používání se posuzovalo zcela lehkovážně. Tucet čerstvých vajec stál kolem dolaru, což byla měna, kterou se v USA v té době platilo. A všichni drželi nějaké diety.

Bylo to sice velmi zajímavé, ale neměl pocit, že by mu podobné informace mohly nějak prospět. Potřeboval soustředit svou mysl na to, co se stalo na palubě jeho lodi.

Jenomže se mu chtělo myslet na Libby, na to, jaké je držet ji v náručí. Chtěl si vrýt do paměti, jak hořela, jak se její rty podvolovaly pod jeho dotykem.

Když mu ovinula ruce kolem těla, jak se roztřásl. Tohle se mu ještě nikdy dřív nestalo. Domníval se, že s ženami měl vždy normální zdravé zážitky. Měl rád jejich společnost a rád s nimi zažíval i příjemný fyzický kontakt. Věřil, že je třeba dávat stejně tolik jako brát, a tak s většinou svých milenek zůstávali přáteli. Žádná z nich ale nikdy jeho tělo nevzrušovala tolik, jako se to stalo při jediném polibku s Libby. Přivedla ho někam mnohem dál, než se kdy dostal, k pocitu divokého vzrušení, ze kterého se mu svíral žaludek. Ještě teď si pamatoval, jaké to bylo, když se její horké a dychtivé rty přitiskly k jeho. Otřáslo to jeho rovnováhou. Připadalo mu, jako by mu za zavřenými víčky vířila světla. Bylo to, jako kdyby ho přitahovala k sobě nějaká obrovská, nepřekonatelná síla. Nohy ho najednou ztratily sílu nést. Pomalu zvedl ruku a opřel se o zeď. Nevolnost zmizela, ale zanechala mu v mozku prázdnotu, která bolela. Najednou se mu vybavila vzpomínka. Vzpomněl si na ta světla. Na blikající, oslepující světla v kabině. Porouchal se navigační systém. Nefungovaly ochranné štíty. Uvedl se do chodu automatický nouzový systém.

Prázdnota. Jako by znovu prožíval ten pocit, znovu mu na čele vyrazil ledový pot. Černá díra, obrovská, tmavá, nenasytná. Na mapách nebyla zakreslená. Nikdy by se k ní tolik nepřibližoval, kdyby byla v mapách. Najednou se tam objevila a vtáhla do sebe jeho loď.

Nevletěl do ní. Utvrzovalo ho v tom to, že je naživu a nepochybně na planetě Zemi. Je možné, že se nějak dostal přes okraj a odtud ho to jako z trampolíny vymrštilo prostorem a časem. Vědci jeho doby by se asi touhle myšlenkou mohli začít zabývat. Cestování v čase byla pouhá teorie, které se většinou jen vysmívali.

Jemu se to podařilo.

Celý rozrušený usedl na postel. Přežil něco, co podle dostupných pramenů ještě nikdo před ním neprožil. Zvedl ruce, otočil je dlaněmi vzhůru a díval se na ně. Byl celý a relativně bez zdravotních následků. Je ztracený! Pocítil další novou vlnu beznaděje. Sevřel ruce v pěst. Ne, není ztracený – to si nesmí připustit. Když ho to vymrštilo jedním směrem, logicky by to mělo fungovat i v opačném směru. Zpět domů.

Má mozek a něco umí. Podíval se na minipočítač na svém zápěstí. Může ho použít pro některé základní výpočty. Nebude samozřejmě stačit na všechno, ani zdaleka, ale až se mu podaří dostat se ke své lodi… Pokud z jeho lodi něco zbylo. Odmítl se zabývat představou, že by jeho loď mohla být zcela zničená. Začal přecházet po místnosti. Možná, že by mohl propojit svůj minipočítač s Libbyiným. Musí to zkusit.

Slyšel, že je Libby někde dole. Připadalo mu, že zvuky přicházejí z kuchyně, ale pochyboval, že by mu Libby připravovala další jídlo. Zalitoval tak bezprostředně, že tu myšlenku nestačil dostatečně včas zaplašit, v mysli se mu mihnul její obraz, jak sedí naproti němu u stolu.

Nemůžu si dovolit lítost, napomenul Cal sám sebe. Pokud bude mít na výběr, neublíží jí.

Kdyby mu to s jejím počítačem vyšlo, zmizel by z jejího života tak hladce a bezbolestně, jak jen by to bylo možné.

Rychle a tiše vešel do jejího pokoje. Mohl jen doufat, že se bude v kuchyni něčím zabývat tak dlouho, aby stačil provést předběžné výpočty. Zatím se s nimi bude muset spokojit do doby, než najde svou loď a bude moct použít svůj počítač. Přestože ho poháněla netrpělivost, ještě chvíli váhal a poslouchal za dveřmi. Určitě je v kuchyni a podle toho, jak tříská nádobím, bude stále naštvaná.

Počítač, se svojí ošklivou krabicovitou obrazovkou a starobylou klávesnicí trůnil na stole, kolem ležely knihy a papíry. Cal se posadil na Libbyinu židli a usmál se na počítač.

„Zapni se.“

Obrazovka zůstala beze změny.

„Počítači, zapni se.“

Cal si všiml klávesnice a naštval se sám na sebe. Napsal povel a čekal. Nic se nedělo.

Opřel se o opěradlo židle, zabubnoval prsty na desku stolu a zvažoval, co dál. Z nějakého pro Cala nepochopitelného důvodu Libby počítač vypnula. To se dá snadno vyřešit. Uviděl mezi papíry nůž na otvírání dopisů. Otočil klávesnici a chystal se s ní něco zkoušet, když uviděl vypínač.

Idiote, pomyslel si. Tady mají na všechno vypínače. Sebral zbytky trpělivosti a zapnul klávesnici. Potom začal hledat další vypínače. Když se ozvalo vrčení, potichu si dopřál vítězoslavný jásot.

„Tak teď už se dostaneme někam dál. Počítači –“ Zavrtěl nad sebou hlavou a začal psát.

Počítači, vyhodnoť faktor časové diskontinuity –

Znovu se zarazil, potom odsunul plastový kryt z paměťové jednotky. Je tak netrpělivý, že se chová nemožně. Těžko s vámi může nějaký stroj spolupracovat, když ho nezapnete. Nakonec se mu podařilo Libbyin předpotopní počítač provizorně a nepříliš elegantně připojit ke své náramkové jednotce. Zhluboka se nadechl.

„Ahoj, počítači.“

Ahoj, Cale. Na jeho minipočítači se objevila mrňavá písmenka, přes Libbyinu obrazovku se rozzářil stejný nápis ve větším.

„Jsem moc rád, příteli, že se mnou komunikuješ.“

Souhlasím.

„Počítači, proveď shrnutí známých údajů o teorii cestování v čase ve spojitosti s přitažlivostí a zrychlením.“

Neověřená teorie, kterou poprvé předložil dr. Linward Bowers, 2110. Bowersova hypotéza –“

„Ne.“ Cal si prohrábl vlasy. Pospíchal. „Nemám na tohle všechno čas. Proveď vyhodnocení a závěry týkající se cestování v čase a pravděpodobnosti přežití při setkání s černou dírou.“

Pracuji… Není dostatek údajů.

„Krucinál… stalo se to. Analyzuj potřebné zrychlení a trajektorii. Stop.“ Zaslechl, že Libby jde nahoru po schodech, než vešla do místnosti, stačil jen vypnout svou jednotku.

„Co tu děláš?“

Snažil se tvářit nevinně, usmál se a vyskočil ze židle.

„Hledal jsem tě.“

„Jestli jsi mi provedl něco s počítačem…“

„Jen jsem neodolal a díval jsem se na tvé papíry. Je to moc zajímavé.“

„To si myslím.“ Zamračila se a podívala se na svůj stůl. Vše se zdálo být v pořádku. „Přísahala bych, že jsem tě slyšela s někým mluvit.“

„Jsme tu jen ty a já.“ Znovu se usmál. Kdyby se mu podařilo na pár minut ji zabavit, mohl by odpojit počítač a počkat na příhodnější dobu. „Asi jsem si jen něco mumlal sám pro sebe. Libby…“ Popošel k ní, ale ona mu pod nos strčila tác.

„Přinesla jsem ti sendvič.“

Vzal si od ní tác a posadil se na postel. Chovala se k němu tak pozorně, že se začal cítit provinile. „Jsi moc hodná.“

„To, že jsi mě naštval, ještě neznamená, že tě nechám umřít hlady.“

„Nechci tě štvát.“ Rychle vstal, protože zamířila k počítači. „Nepodařilo se mi tomu zabránit. Je mi líto, že se ti nelíbilo, co se stalo.“

Krátce a rozpačitě se na něho podívala. „Radši si to nebudeme připomínat.“

„Ne, to ne.“ Potřeboval s ní navázat kontakt, proto položil svou ruku na její. „Ať se stane cokoli, nikdy na to nechci zapomenout. Probudila jsi ve mně něco, Libby, co se nikdy před tím nikomu nepodařilo.“

Přesně věděla, co myslí, a vyděsilo ji to. „Musím se zase pustit do práce.“

„Je pro všechny ženy tak těžké mluvit upřímně?“

„Já na tohle nejsem zvyklá,“ zakoktala se. „Nevím, jak se s tím vyrovnat. Neumím zacházet s muži. Prostě nejsem tak vášnivá.“

Když se rozesmál, otočila se, vztekle a rozpačitě zároveň.

„To je to nejlegračnější, co jsem kdy slyšel. Ty, že nejsi vášnivá?“

„Pokud jde o práci, tak asi ano,“ řekla a pečlivě oddělovala a vyslovovala jednotlivá slova. „Pokud jde o mou rodinu. Ale ne tak, jak to myslíš ty.“

Věří tomu, usoudil Cal, když se na ni pozorně zadíval. Anebo sama sebe přesvědčila, že tomu musí věřit. V posledních dvou dnech zažil, jaké to je, když o sobě člověk pochybuje. Pokud nebude schopen se jí odvděčit jinak, mohl by jí alespoň ukázat, jaký typ ženy se v sobě snaží umlčet a nenechat proniknout na povrch. „Nechtěla by ses jít projít?“

Překvapeně zamrkala. „Cože?“

„Projít se.“

„Proč?“

Snažil se nerozesmát. Potřebuje vždycky jasný důvod. „Je moc pěkný den a já bych se rád podíval po tady okolí, abych věděl, kde to jsem. Mohla bys mi to tu ukázat.“

Neslíbila sama sobě, že si nechá čas i na zábavu a odpočinek? Cal má pravdu, venku je krásně a její práce může počkat.

Venku byl chladný, trochu vlhký vzduch. Vonělo tu to borovicemi, jako o Vánocích. Byla to vůně opravdových stromů, ne jen záznam vůně z disku nebo ze simulátoru. Všude kolem byly stromy, a přestože vál jen mírný vánek, šumělo to ve větvích jako moře. Na jasné, bleděmodré obloze se směrem od severu rýsovalo jen pár mraků se šedými okraji. Ptáci zpívali. Všude kolem byly jen hory, lesy a obloha.

„Je tu nádherně.“

„Já vím,“ usmála se a cítila se provinile, že ji tolik těší, že se mu tady líbí. „Vždycky když sem přijedu, mám chuť tu zůstat.“

Přizpůsobil se rychlosti její chůze a šel vedle ní. Vstoupili do lesa prozářeného slunečními paprsky. Byl to zvláštní pocit být tu s ní sám. Bylo to příjemné. „Proč tu nezůstaneš?“

„Hlavně kvůli práci. Univerzita by mě neplatila za procházky po lesích.“

„Za co tě platí?“

„Za výzkum.“

„Když neděláš výzkum, jak žiješ?“

„Jak?“ Zaklonila hlavu. „Klidně, asi by se dalo říct. Mám byt v Portlandu. Studuju, přednáším, čtu.“

Cesta příkře stoupala.

„Jakou máš ráda zábavu?“

„Filmy.“ Pokrčila rameny. „Hudbu.“

„Televizi?“

Rozesmála se. „Někdy se na ni dívám až příliš často. A co ty? Dokážeš si vzpomenout, co tě baví?“

„Létání.“ Hned se mu na tváři objevil okouzlující úsměv. Skoro ji nevyrušilo, že ji chytil za ruku. „Myslím, že létání se nedá s ničím srovnávat. Rád bych tě vzal s sebou do vzduchu a předvedl ti to.“

Zavadila pohledem o obvaz na jeho hlavě a tiše řekla: „Omdlela bych.“

„Jsem dobrý pilot.“

Sehnula se a utrhla kvítek.

„Možná.“

„Určitě.“ Naprosto nenuceně jí vzal květ z ruky a vetkl jí ho do vlasů. „Měl jsem nějaké problémy s přístroji, jinak bych se sem nedostal.“

Protože ji jeho gesto odzbrojilo, chvíli se na něho mlčky dívala. Potom se znovu dala do chůze.

„Kam jsi letěl?“ Zvolnila krok, protože se Cal zdržel. Trhal kolem cesty květiny.

„Do Los Angeles.“

„To byla dost dlouhá cesta.“

Otevřel pusu, ale vzápětí si uvědomil, že to nemyslela jako žert.

„Ano,“ řekl nakonec. „Delší, než jsem čekal.“

Nerozhodně se dotkla květu ve svých vlasech.

„Nebude tě někdo hledat?“

„Ještě chvíli ne.“ Obrátil tvář k obloze.

„Jestli zítra najdeme… mé letadlo, odhadnu škody a z toho budu vycházet dál.“

„Za den nebo za dva bychom měli zvládnout dostat se do města.“ Chtěla vyhladit tu vrásku, která se mu objevila na čele. „Zajdeš si k doktorovi a zatelefonuješ si.“

„Zatelefonuju si?“

Jeho zmatený pohled jí znovu nahnal obavy, jak je to s jeho úrazem hlavy. „Rodině, přátelům, nebo zaměstnavateli.“

„Jasně.“ Znovu ji chytil za ruku a bezmyšlenkovitě přivoněl ke kytici, kterou nesl. „Můžeš mi říct azimut a jaká je vzdálenost odsud k místu, kde jsi mě našla?“

„Azimut a vzdálenost?“ Rozesmála se a posadila se na břeh potůčku. „Co kdybych ti řekla, že to bylo tímhle směrem?“ Ukázala k jihovýchodu. „Nějakých patnáct kilometrů vzdušnou čarou a po cestách dvojnásobek.“

Usedl vedle ní. Voněla jako divoké květy. Přitažlivě.

„Myslel jsem, že jsi vědecká pracovnice.“

„To neznamená, že jsem schopna ti říct údaje v severní šířce a západní délce, nebo co já vím. Zeptej se mě na lidi v Nové Guineji a dostane se ti brilantní odpovědi.“

„Patnáct kilometrů.“ Přivřel oči a zahleděl se mezi stromy. Kdyby nebyly tak husté, viděl by majestátně se tyčící špičatou horu, modrající se v západu slunce. „A až tam není nic? Mezi námi a tím místem neleží žádné město nebo obydlí?“

„Ne. Tahle oblast není obydlená. Jen občas se tu objeví nějaký turista.“

Nehrozí tedy, že by se někdo dostal k jeho lodi. Tak to je jedna z věcí, na kterou může přestat myslet a může ji odsunout stranou. Hlavním problém zůstává, jak se k lodi dostat bez Libby. Nejjednodušší by bylo, vyrazit za rozednění jejím autem. To by ale připadalo v úvahu až zítra. Čas mu začal jevit příliš vzácný; i příliš nestálý, aby s ním mohl hýřit.

„Líbí se mi tady.“ To byla pravda. Líbilo se mu sedět na chladné trávě a poslouchat zvuk vody. Napadlo ho, jaké by bylo vrátit se na tohle místo za dvě století. Jak by to tu asi vypadalo?

Byly by tu hory a pravděpodobně i část lesů, které jsou teď všude kolem. Potůček by se možná stále řítil přes stejné kameny jako teď. Ale nebyla by tu Libby. Pocítil mučivou, otupující bolest. „Až budu zase doma,“ řekl velmi pomalu, „budu na tebe vzpomínat.“

Opravdu? Upřeně pozorovala vodu, ve které se třpytilo slunce, a přála si, aby jí bylo jedno, jestli si na ni vzpomene nebo ne. „Třeba někdy přijedeš.“

„Někdy.“ Hrál si s jejími prsty. Bude pro něho jen přeludem, ženou, která existovala kdysi dávno, ženou, která ho přiměla chtít nemožné. „Bude se ti po mně stýskat?“

„Nevím.“ Ale neodtáhla svou ruku, protože si uvědomila, že se jí po něm bude stýskat víc, než je logické.

„Myslím, že se ti bude stýskat.“ Zapomněl na svou loď, na své otázky, na svou budoucnost a věnoval se jen jí. Začal jí vkládat do vlasů květy, které natrhal cestou.

„Hvězdy a měsíce a galaxie se pojmenovávají po bohyních,“ řekl tiše. „Protože byly silné a krásné a záhadné. Lidé, smrtelníci, jim nikdy nemohli konkurovat.“

„Většina kultur věřila na mytologii.“ Odkašlala si a začala si urovnávat své pytlovité kalhoty. „Starodávní astronomové…“ Dotkl se jedním prstem jejího obličeje a otočil si ho k sobě.

„Nechtěl jsem mluvit o mýtech. I když s těmi květy ve vlasech vypadáš jako z nějaké báje.“ Jemně se dotkl lístků květu v blízkosti její tváře.

Instinktivně věděla, jak je ten muž pro ni nebezpečný, protože se dokázal smát jako ďábel a mluvit hlasem jako hedvábí. Má oči tak modré, jako je obloha před setměním, tak tmavě modré a zasněné. Nikdy by nevěřila, že zrovna ona by měla patřit k těm, kterým se zatočí hlava jen z pouhého pohledu do uhrančivých očí nějakého muže. Nechtěla, aby to tak bylo. „Měla bych se vrátit. Mám spoustu práce.“

„Příliš pracuješ.“ Zvedl obočí a když od něho odvrátila hlavu, zakabonil se.

Naštvaná spíš sama na sebe, než na něho, pokrčila rameny. „Tohle mi pořád někdo říká. Někdy si to dokonce říkám i já.“

„Tolik pracovat není žádný zločin, ne?“

Rozesmála se. „Zatím ještě ne.“

„A co takhle říct: dej si pauzu!“

Podívala se na něho zmateně.

„Jako to říkají v reklamách, víš?“

„Vím.“ Pozorně se na něho zadívala. Od poetické nálady přechází vzápětí k reklamním sloganům. „Pořád mi připadá, Hornblowere, jako kdyby ses mi jen zdál, jako kdybys nebyl skutečný.“

„Ale já jsem skutečný.“ Lehl si a díval se na oblohu. Tráva pod jeho zády byla chladná a měkká, vítr líně ševelil v korunách stromů. „Co tam vidíš? Tam nahoře?“

Zaklonila hlavu. „Oblohu. Naštěstí modrou, jen s několika málo obláčky, takže do večera by se mělo vyjasnit.“

„Nenapadne tě někdy přemýšlet, co je tam dál za tím vším?“

„Za čím?“

„Za tím modrem.“ S přivřenýma očima si představoval… nekonečno plné hvězd, prostor s nejčernější černou barvou, nádhernou symetrii oběžných drah měsíců a planet. „Nemyslíš někdy na ty světy, které jsou tam dál, mimo dohled?“

„Ne.“ Viděla jen modrou nebeskou klenbu, která se táhla nad horami. „Asi je to proto, že se zaměřuju hlavně na světy, které byly dřív. Moje práce mě většinou nutí stát nohama na zemi a dívat se do země.“

„Jestli má existovat svět i zítra, musíš se dívat ke hvězdám.“ Přistihl se. Připadalo mu nesmyslné trápit se kvůli něčemu, co mohlo být ztracené. Bylo zvláštní, jak moc přemýšlel o budoucnosti a Libby o minulosti, když kolem nich je přítomnost.

„Jaké filmy a jakou hudbu?“ zeptal se najednou z ničeho nic. Libby zavrtěla hlavou. Připadalo jí, že jeho způsob myšlení se neřídí žádnými vzorci. „Všechny druhy. Nejsem příliš náročná.“

„Tak mi řekni, který film se ti líbí nejvíc.“

„To je těžké.“ Díval se na ni tak upřímně, že se rozhodla, že náhodně vybere jeden ze seznamu svých nejoblíbenějších filmů. „Casablanca.“

Líbil se mu ten název, jeho zvuk, to, jak to řekla. „O čem to je?“

„No tak, Hornblowere, to přece ví každý.“

„Já jsem ho neviděl.“ Podíval se na ni a usmál se tak bezelstně, že by mu to žádná žena neměla uvěřit. „Asi jsem měl zrovna něco na práci, když se objevil.“

Znovu ji rozesmál, rychle zavrtěla hlavou a zajiskřily jí oči. „To určitě. To jsme měli zrovna oba dva spoustu věcí na práci, ve čtyřicátých letech.“

Nekomentoval to. „Co je to za příběh?“ O děj mu nešlo. Jenom chtěl slyšet její hlas a chtěl ji pozorovat, když mluví.

Bylo tak příjemné sedět u vody a snít ve dne, a tak mu začala vyprávět obsah. Poslouchal a líbilo se mu její vyprávění o ztracené lásce, hrdinství a obětování. Ještě víc se mu líbilo, jak gestikulovala rukama, jak její hlas vykresloval její pocity. To, jak se jí její pocity odrážely v očích, které tmavly něhou, když mluvila o tom, jak se milenci znovu sešli a potom je znovu osud rozdělil.

„To nemá šťastný konec,“ podotkl Cal tiše.

„Ne, ale vždycky jsem měla dojem, že ji Rick znovu našel, za několik let, po válce.“

„Proč myslíš?“

Ležela s rukama pod hlavou. „Protože k sobě patřili. Když k sobě lidé patří, najdou jeden druhého, ať se děje cokoli,“ usmála se a otočila k němu hlavu, ale když viděla, jak se na ni dívá, její úsměv se rozplynul. Díval se na ni, jako kdyby byli docela sami. Ne sami v horách, ale vůbec… tak jako byli sami Adam a Eva.

Zatoužila po něm. Poprvé ve svém životě po někom zatoužila – tělem, duší i srdcem zároveň.

„Nedělej to.“ Řekl to slovo tiše, když se začala zvedat. Lehoučce se dotkl rukou jejího ramene. „Přál bych si, aby ses mě nebála.“

„Já se tě nebojím.“ Ale nemohla popadnout dech, jako kdyby utíkala.

„Tak čeho se bojíš?“

„Ničeho.“ Jeho hlas dokázal být tak něžný. Tak něžný, až to nahánělo hrůzu.

„Nejsi v pohodě, nejsi uvolněná.“ Dlouhými, mrštnými prsty jí začal přejíždět po ztuhlých svalech ramen. Naklonil se k ní a dotkl se jí na spánku svými rty tak něžně a jemně jako vánek. „Řekni mi, čeho se bojíš.“

Zvedla ruce a opřela je o jeho hruď. „Nevím, jak mám bojovat s tím, co cítím.“

„A proč bys měla?“ Sjel rukou po jejím těle, užaslý tím, jak jeho vlastní tělo po ní touží.

„Ještě je moc brzy.“ Ale už ho neodstrkovala. Její odhodlání tálo v záplavě horoucí, zdrcující touhy.

„Brzy?“ Zasmál se skoro křečovitě a položil obličej na její hrdlo. „Vždyť je to víc než století.“

„Calebe, prosím tě.“ Její hlas zněl naléhavě, byla v něm prosba, mírná, ale nepřeslechnutelná. Cítil, jak se její tělo při dotyku s jeho tělem chvěje, a věděl, že by ji mohl mít. Stejně jako věděl, když se jí podíval do očí plných zmatku, že kdyby to udělal, možná by mu to nikdy neodpustila.

Někde v něm uvnitř se bolestně svíjela touha. Byl to nový a zoufalý pocit. Otočil se od ní na druhou stranu a vstal. Zůstal k ní zády a díval se na čeřící se vodní hladinu.

„Přivádíš k šílenství všechny chlapy?“

Objala si rukama kolena a přitáhla si je k tělu.

„Ne.“

„Tak to já mám zřejmě prostě štěstí.“ Zvedl oči k obloze. Chtěl tam zpátky. Být sám. Zaslechl zašustit trávu a věděl, že se Libby zvedá. Napadlo ho, jestli se bude ještě někdy cítit zase opravdu volný. „Chci tě, Libby.“

Nepromluvila. Nemohla. Ještě nikdo nikdy předtím jí neřekl ta dvě prostá slova. Ale i kdyby řekl, nezáleželo by na tom. Nikdo by je nemohl říct tak jako on.

Už to nebyl ten její milý, trochu podivný pacient, ale divoký, zdravý a nepopiratelně nebezpečný chlap.

„Libby, to mám mlčet a dělat, že k tobě nic necítím? Taková jsou tady pravidla? Já tě chci a jestli zůstanu ještě chvíli blízko tebe, tak se na tebe vrhnu.“

„Vrhneš se na mě? Cože? Třeba jako na nějaké nablýskané auto v předváděcí místnosti? Můžeš chtít cokoli, Cale, ale pokud se to týká mě, mám právo se k tomu vyjádřit.“

Byla nádherná… nesnesitelně plná života, když měla vztek v očích a květy ve vlasech. Takhle si ji bude nadosmrti pamatovat. Věděl to a věděl, že ta vzpomínka pro něho bude mít hořkosladkou příchuť, ale přesto se nedokázal ovládnout.

„Můžeš říkat, co chceš.“ Vzal ji za obě ruce a přitáhl si ji k sobě. „Ale něco si vezmu, než půjdu.“

Tentokrát se začala bránit. Hrdost a vztek ji nutily rvát se s ním o svobodu. Pevně ji objímal. Chtěla mu říct od plic, co si myslí, ale zavřel jí ústa polibkem.

Bylo to úplně jiné než poprvé. Tehdy ji sváděl, přesvědčoval, pokoušel. Teď se jí zmocňoval, ne tak, jako kdyby na to měl právo, ale jen si prostě bral. Její přidušené prosby jí nebyly nic platné, stejně jako byl marný její boj. Nejprve se jí zmocnila panika i projela jí až do morku kostí, ale potom se vytratila, protože její místo zaujala nefalšovaná touha.

Nechtěla, aby ji nutil. Chtěla mít na vybranou, chtěla možnost volby. To jí přikazoval její mozek. Její tělo se mu ale hnalo v ústrety tak rychle, že mu mozek nestačil a zůstal pozadu někde v dáli.

Vychutnávala si všechnu tu sílu, to napětí, dokonce i prudkost. Její síla se setkala s jeho.

Probudila se v jeho náručí k životu tak, že ho přinutila zapomenout kdo je, proč a kde. Když ji líbal, horce a intenzivně, neexistovalo nic jiného, žádný jiný svět, jiná doba. Bylo to pro něho tak nové, tak vzrušující, tak nahánějící hrůzu, stejně jako pro ni. Bylo to neodolatelné. Nenapadlo ho, že to bude takové. Nebyl schopen přemýšlet. Byla neodolatelně přitažlivá, nemohl se jí ubránit.

Jejich touha si je podmanila. Přitiskl ji k sobě a ponořil se do jejích sametově vlhkých úst, která na něho čekala.

Svět se s ní zatočil. Se zaúpěním mu přejela rukama po zádech nahoru a pověsila se mu na ramena. Toužila, aby se s ní svět nepřestával točit, aby to šílené víření pokračovalo dál a dál, dokud zcela neztratí hlavu a nezůstane bez dechu. Slyšela bublání vody, šumění větru ve větvích. Cítila, jak ji sluneční paprsky hřejí na zádech. Věděla, že ve skutečnosti stojí na pevné zemi. Přesto se s ní svět točil. Z hrdla se jí vydral zvuk, který byl jednoznačným potvrzením toho, že se vzdává. Jemu. Sobě samé.

Šeptal její jméno. Pronikavá bolest mu projela tělem, když jeho touha přerostla v nový ještě neprozkoumaný pocit. Ruka, která bloudila v jejích vlasech se reflexivně sevřela. V prstech drtil kvítek. Vůně, jemná a pomíjející se zatetelila ve vzduchu. Zděšeně se odtáhl. Kvítek mu zůstal v ruce, křehký a polámaný. Jeho pohled sklouzl k jejím rtům, napuchlým po jeho polibcích. Zachvěl se. Kdesi uvnitř pocítil vlnu znechucení nad sebou samým. Ještě nikdy v životě se takhle na žádnou ženu nevrhl. Příčilo se mu to, byl to pro něho ten nejhorší ze všech hříchů. Něco takového je neodpustitelné, tím víc, že mu na ní záleží tolik, jako nikdy na nikom jiném.

„Neublížil jsem ti?“ zeptal se provinile.

Libby rychle zavrtěla hlavou. Neublížil? zopakovala si v duchu. To je slabé slovo. Zničil ji. Jedním jediným polibkem ji zničil. Ukázal jí, že její vůle ji vůbec neposlouchá a její srdce je ztracené.

Nebude se jí omlouvat. Otočil se od ní a zůstal tak, dokud nebyl schopen se znovu ovládat natolik, aby byl schopen mluvit racionálně. Nebude se jí omlouvat za to, že ji chtěl a že ji políbil.

„Nejsem schopen slíbit, že už se to znovu nestane, ale budu se snažit ovládat. Měla by ses vrátit do domu.“

A to je všechno? divila se Libby. Nejprve obnaží její city až na kost a pak jí klidně řekne, aby se vrátila do domu? Otevřela ústa, protože chtěla protestovat a málem už k němu vykročila, ale ještě se dokázala zarazit.

Má samozřejmě pravdu. To, co se stalo, se už nikdy nesmí opakovat. Jsou cizí lidé, i když její srdce se jí snaží namluvit něco jiného. Bez jediného slova se otočila a zanechala ho tam u potoka samotného.

Za chvíli, když se slunce a stíny posunuly o trochu dál, otevřel sevřenou pěst a nechal zraněný kvítek sklouznout do vody. Díval se, jak ho proud unáší dál a dál…

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024