DVANÁCTÁ KAPITOLA
Opustila ho dřív, než se probudil. Připadalo jí to tak nejlepší. Nemohla spát. Byla vzhůru celou noc, jen ležela a přemýšlela, jak vše co nejlépe zařídit.
Pustil nějakou hudbu, něco na usínání, byla to moc příjemná skladba od nějakého skladatele, o kterém nikdy nic neslyšela. Protože se teprve narodí. Nastavil světla tak, aby v kajutě simulovala měsíční paprsky.
Aby to bylo romantičtější. Pochopila to teď a měla ho za to ráda. Chtěl jí dát všechno, co jí mohl dát tuhle poslední noc. Dal jí všechno, kromě toho, o co stála nejvíc. Budoucnost.
Napadlo ji to, když přemýšlela o tom, jak se náhle změnil její život, jak až dosud všechna její rozhodnutí vždycky byla černobílá. Její volba byla buď správná nebo nesprávná. Tentokrát, když šlo o to nejdůležitější, existovala mezi černou a bílou i spousta odstínů šedi.
Jela pomalu zpátky do chaty. Jak by se s ním měla rozloučit? Existuje bolest, kterou není možné snášet po druhé. Sunny jen doufala, že J. T. pochopí, proč to udělala. Doufala, že ona sama tomu rozumí.
Zaparkovala vzadu za chatou a na chvíli zůstala sedět v autě a dívala se na odlesky ledové námrazy na stromech, která se třpytila v ranním slunci. Poslouchala zvuky na pozadí skoro naprostého ticha. Vychutnávala si vůni sněhu ve vzduchu.
Pomalu došla k chatě a snažila se překonat smutek, který ji zaplavoval. Vstoupila do kuchyně.
Libby nechala v okně rozsvícené světlo. Při pohledu na starou petrolejovou lampu se Sunny opět zalily oči nenáviděnými slzami. Spolkla je a usedla ke stolu.
„Vstávala jsi brzo.“
Sunny zvedla oči a usmála se na sestru.
„Ahoj, mamino.“
Libby si instinktivně položila ruku na břicho. „Jacob ti to řekl. Chtěla jsem ti to říct sama.“
„Báječná novina je báječná novina, nezáleží na zdroji.“
Vstala a objala svou sestru. Vznášela se tu ve vzduchu radost a ona se k ní chtěla připojit.
„Máš ranní nevolnost?“
„Ne. Nic takového jsem nezažila.“
„Cal by tě měl rozmazlovat.“
„Rozmazluje mě až moc.“ Libby přihladila Sunny ofinu. V očích její sestry byly stíny a smutek. „Jak se daří tobě?“
„Jde to.“ Měla opět pocit, že by jí nohy mohly vypovědět službu, a tak se otočila ke stolu a posadila se. „Omlouvám se, že jsem utekla tak rychle, jak jsem utekla.“
„To nevadí.“
Libby měla na sobě velikánský svetr a manšestráky, tady v horách to bylo její neoblíbenější oblečení. Sunny si ji prohlížela a usoudila, že to její sestře nikdy neslušelo víc. Nevěděla, jestli ona sama bude někdy čekat dítě. Cítila, jak má svou sestru ještě raději.
„Srazila jsem ho k zemi.“
„Správně,“ řekla Libby a souhlasně přikývla. Zautomatizovanými pohyby natočila vodu do konvice a postavila ji na hořák. „Dáš si něco k snídani?“
„Možná za chvíli.“
„Sunny, je mi to moc líto.“
„Není proč.“ Sunny se natáhla a chytila ji za ruku, kterou jí Libby položila na rameno. „Opravdu jsem v pořádku.“
„Ty ho vážně miluješ.“
„Ano, miluju ho.“
Libby si opřela tvář o Sunnyiny vlasy a moc si přála, aby její sestra mohla být tak šťastná jako ona.
„Cal říkal, že J. T. má v plánu ještě zdokonalit rovnice pro cestování časem. Aby bylo bezpečnější a ještě snazší, jestli se to tak dá říct.“
„Ano, tvrdil mi to.“
„Je ohromně chytrý, Sunny. Opravdu. Cal se s ním nechlubí nadarmo. Prošla jsem si celý jeho životopis. I to, že se dokázal na tuhle cestu připravit za pouhé dva roky, je toho důkazem. Až dokončí pokusy, vrátí se zpátky.“
„Snad ano.“ Zavřela oči. „Budu doufat, že se mu to podaří.“ Potom se zasmála a schovala obličej do dlaní. „Kdyby nás někdo slyšel. Bavíme se o tom všem, jako kdyby to bylo docela normální a přirozené. Musím asi ještě být v šoku.“
„Ještě se někdy ráno probouzím a nevím, jestli se mi to všechno jen nezdá, přestože je to víc než rok.“
„Jenomže ty máš Cala,“ posteskla si Sunny. „Je tady jako živý důkaz toho, že je to pravda.“
„Sunny, kdybych ti –“ Přestala mluvit, když do místnosti vešel Cal. Pokrčila rameny. „Můžu pro tebe něco udělat?“
„Ne, zvládnu to, to ti slibuju.“
„Půjdu se trochu projít na vz…
