Kapitola dvacátá osmá
OBJEVY PROFESORA TRUBEJŠE
Tím vším, jak se říká, přetekla číše Knoflenčiny trpělivosti, a když se vrátili do hotelu, rozhodně prohlásila:
“Nejvyšší čas vrátit se domů. Já už mám Slunečního města po krk.“
“Já tady už taky nebudu, v tomhle prašivém Slunečním hnízdě,“ přidal se Strakáček. „Mám tak zrovna zapotřebí, aby mi tu lili studenou vodu za límec!“
“No dobrá, kamarádi,“ souhlasil i Neználek, „dneska je už pozdě, ale zítra ráno se můžeme vydat na zpáteční cestu. Teď pojď se mnou, Strakáčku, najdem naše auto. Když jsme přijeli, nechali jsme je stát někde na ulici.“
Neználek se Strakáčkem šli hledat automobil a Knoflenka se usadila k maličkému stolku v rohu místnosti, rozsvítila si elektrickou lampičku a zabrala se do novin, které si ráno nestačila dočíst. V těch dnech se v novinách psalo hlavně o tom, že strážníci nedovedou jaksepatří bojovat proti větroplachům a chovají se k nim příliš shovívavě, takže se jich větroplaši nebojí a řádí čím dál hůř. Knoflenka si přečetla jeden takový článek a už chtěla noviny odložit, ale vtom jí padl do oka jiný:
ZPRÁVA PROFESORA TRUBEJŠE, KTERAK ZJISTIL, KDO VLASTNĚ VĚTROPLAŠI JSOU, KDE SVŮJ PŮVOD VZALI A JAK PROTI NIM BOJOVAT.
Procházeje se onehda po zoologické zahradě, spatřil jsem nadmíru podivný úkaz přírodní. Osel, nacházející se za nevysokou ohradou, změnil se neočekávaně před mýma očima v živého človíčka. Tento podivuhodný jev mne tou měrou překvapil, že jsem na okamžik zůstal jako solný sloup. Nicméně vše, co se odehrálo dál, jsem velice dobře viděl a si zapamatoval. Tak jsem si například povšiml, že právě v oné chvíli prodlévali před ohrádkou jistí dva malíčkové, z nichž jeden měl žluté kalhoty a druhý strakatou čepičku s vyšíváním. Ten ve žlutých kalhotách držel krom toho v ruce nevelikou hůlku. Mával jí oslovi před nosem, chtěje beze vší pochyby zvíře drážditi. Osel, změniv se ve človíčka, uštědřil mu za to notný kopanec, až ubožák odletěl stranou. Poté bývalý osel přelezl ohrádku a hnal se za oběma malíčky, kteří se před ním dali na útěk. Běžel jsem jim v patách, hodlaje konati vědecká pozorování osla změněného v človíčka, leč cestou jsem ztratil brýle, bez nichž nevidím takřka zhola nic. Zatímco jsem hledal brýle, oba malíčci i pronásledující je osel zmizeli a více jsem je nespatřil. Avšak dobře jsem si zapamatoval, že bývalý osel byl oblečen v uzoučké žlutozelené kalhoty a v kabátek s nepřirozeně úzkými rukávy, na hlavě měl pak pestrobarevnou čepičku s třapečkem. Vrátiv se domů a řádně promysliv tuto příhodu, dospěl jsem k závěru, že se mi to patrně všechno jen zdálo. Ale po několika dnech počal jsem potkávati malíčky, oblečené právě tak, jak byl oděn bývalý osel, kterého jsem spatřil. Tito malíčkové byli záhy pojmenováni větroplachy, prováděli na ulicích všelijaké výtržnosti, ubližovali chodcům, konali rozmanité nepřístojnosti a vůbec se neuměli chovati. Dospěl jsem proto k závěru, že všichni tito človíčkové nejsou vlastně človíčky, ale bývalými osly, to jest osly změněnými v človíčky. Nespěchal jsem zveřejniti v tisku tento svůj vědecký objev, neb jsem si nikterak nedovedl vysvětliti následující skutečnost: připustíme-li že každý větroplach jest bývalý osel, zůstává záhadou, kde se u nás vzalo náhle tolik oslů. Pokud mi bylo známo měli jsme osly pouze v zoologické zahradě. Obrátiv se na pracovníky zoologické zahrady, dozvěděl jsem se, že v zoo byli všeho všudy osli tři, ale i ti že kamsi zmizeli. Tajemné zmizení tři oslů potvrzovalo sice můj vědecký dohad, že tito oslové se změnili ve větroplachy, nicméně to nemohlo objasniti otázku, odkud se vzali ostatní. Po několik dní jsem si lámal hlavu a bezvýsledně jsem se pokoušel nalézti odpověď na tuto záhadu. Nakonec mi v tomto případě pomohla náhoda. V domě, ve kterém bydlím, žije v sousedním bytě malíček Čupřík. Tohoto Čupříka velmi dobře znám, dokonce osobně. Byl to vždycky spořádaný malíček, nikdy nevyváděl, na nikoho nebyl hrubý a nikdy nedělal nic špatného. Představte si proto můj údiv k…
