TŘINÁCTÁ KAPITOLA
Po tom, co bylo později nazváno nejúspěšnější havárií v dějinách kolonizace Marsu, by byl Gibson návštěvu Trivium Charontis a Port Schiaparelli nejraději odložil a namísto toho se i se svou kořistí vrátil do Port Lowellu. Brzy totiž zanechal všech pokusů zbavit se Kvíka, a protože se celá kolonie nemohla dočkat, až uvidí nefalšovaného, živého Marťana, bylo rozhodnuto, že mládě poletí s nimi.
Port Lowell ale jejich návrat odkládal, a trvalo deset dní, než hlavní město znovu spatřili. Pod jeho velkými kopulemi totiž právě probíhala jedna z rozhodujících bitev o vládu nad planetou. Byla to bitva, o které se Gibson dovídal jen prostřednictvím rozhlasových zpráv, tichá, ale zato vražedná bitva, o kterou bylo štěstí přijít.
Došlo k epidemii, o kterou si tak koledoval doktor Scott. Když kulminovala, měla marťanskou horečku celá desetina obyvatelstva města, sérum ze Země však odrazilo její nápor a bitva skončila vítězně, s pouhými třemi smrtelnými případy. Bylo to naposledy, co horečka kolonii ohrozila.
Kvíkova společnost v Port Schiaparelli s sebou přinášela značné obtíže, jelikož to znamenalo předem pro něj přivézt velké množství jeho jednostranné stravy. Zpočátku panovaly pochybnosti, jestli bude moci pobývat v kyslíkem nasyceném ovzduší pod kopulemi, ale brzy se ukázalo, že mu to nedělá nejmenší problémy – ačkoli se tím značně omezila jeho chuť k jídlu. Vysvětlení této příznivé shody okolností na sebe nechalo delší čas čekat, co se však nevysvětlilo nikdy, byl důvod Kvíkovy náklonnosti ke Gibsonovi. Kdosi nepříliš ohleduplně naznačil, že to bylo kvůli jejich přibližně stejným proporcím.
Než pokračovali v cestě, navštívili Gibson, jeho kolegové, pilot záchranného letadla a tým mechaniků, který dorazil později, ještě několikrát malou skupinu Marťanů. Žádnou další skupinku nenašli a Gibsona napadlo, jestli to nejsou poslední exempláře svého druhu na planetě. Naštěstí tomu tak nebylo, to se však ukázalo až později.
Záchranné letadlo provádělo pátrání podél jejich původní trasy, když obdrželo rádiovou depeši z Phobosu o záblescích v Aetherii. (Jak vznikly, bylo pro všechny záhadou až do chvíle, kdy jim Gibson s patřičnou hrdostí poskytl vysvětlení.) Když se dozvěděli, že výměna tryskových motorů jejich letadla potrvá jen několik hodin, rozhodli se počkat, až oprava skončí, a tento čas využít ke studiu Marťanů v jejich přirozeném prostředí. A tehdy začal Gibson tušit, v čem spočívá tajemství jejich existence.
Marťané kdysi dávno pravděpodobně dýchali kyslík, a na tomto prvku i nadále závisely jejich životní procesy. Přímo z půdy, kde ho byly nesčetné biliony tun, ho získávat nemohli, ale rostliny, kterými se živili, to uměly. Gibson brzy zjistil, že ony početné „tobolky“ na vějířovitých listech řas obsahují kyslík, a to pod značným tlakem. Zpomalením metabolismu se u Marťanů vyvinuly předpoklady skoro až k symbióze s rostlinami, které je zásobovaly potravou a vzduchem současně. Byla to vratká rovnováha, kterou mohla kdykoli porušit nějaká přírodní katastrofa, ale podmínky na Marsu byly už dlouho stabilizované a tato rovnováha mohla zůstat zachována po celé další věky – pokud ji ovšem nenaruší lidé.
Oprava nakonec trvala o něco déle, než se předpokládalo, a tak se do Port Schiaparelli dostali až třetí den po odletu z Port Lowellu. Druhé marťanské město mělo necelých tisíc obyvatel, žijících pod dvěma kopulemi. Stálo na dlouhé, úzké náhorní plošině. Bylo to místo prvního přistání na Marsu, a polohu města měla tedy vlastně na svědomí historická náhoda. Teprve o několik let později, když začaly být zdroje planety lépe známy, bylo rozhodnuto umístit těžiště kolonie do Lowellu a Schiaparelli dále nerozšiřovat.
Městečko bylo v mnoha ohledech přesnou kopií jeho většího a modernějšího konkurenta. Specializovalo se na lehké strojírenství, na geologický průzkum a na všeobecný průzkum přilehlých oblastí. Když teď Gibson a jeho kolegové náhodně učinili největší objev, k jakému do té doby na Marsu došlo, jen necelou…
