PÁTÁ KAPITOLA
„Ještě před hodinou jsme měli jen jednoho pasažéra,“ řekl doktor Scott, když opatrně přenášel vzduchovým uzávěrem dlouhou kovovou kazetu. „Teď jich máme několik miliard.“
„Jak si myslíš, že přestáli cestu?“ zeptal se Gibson.
„Zdá se, že termostat funguje normálně, takže by měli být v pořádku. Přemístím je do kultur, které jsem připravil, a než se dostaneme na Mars, měli by si odpočinout a dosyta se napapat.“
Gibson se přesunul k nejbližšímu pozorovacímu otvoru. Uviděl zavalité, bílé tělo rakety, uložené poblíž vzduchového uzávěru. Popruhy, kterými byla raketa upevněna, byly teď povolené a vznášely se nad ní jako chapadla nějaké hlubinné mořské obludy. Když automatické naváděcí zařízení dopravilo raketku do vzdálenosti několika kilometrů od Aresu, byl už závěrečný „odchyt“ záležitostí mnohem primitivnější techniky. Hilton a Bradley, vybavení lany, vystoupili ven z rakety a chytili nosič do lasa. Elektrické navijáky Aresu ho potom vtáhly dovnitř.
„Co teď bude s nosičem?“ zeptal se Gibson kapitána Nordena, který sledoval vývoj událostí spolu s ním.
„Motor a ovládací blok si vezmeme, trup necháme ve vesmíru. Tahat to celé na Mars by nestálo za palivo. Takže dokud nezačneme znovu zrychlovat, budeme mít na chvíli svůj vlastní měsíček.“
„Jako ten pes v románu Julese Verna.“
„Cože, myslíš Ze Země na Měsíc? Nikdy jsem to nečetl. Tedy, jednou jsem to zkusil, ale nic mi to neříkalo. Tak je to se všemi starými knihami. Nic nemůže být víc mrtvé než včerejší science-fiction, a Verne náleží ne včerejšku, ale předvčerejšku.“
Gibson považoval za nutné hájit svoji profesi. „Takže ty si myslíš, že science-fiction nikdy nemůže mít žádnou trvalou literární hodnotu?“
„Myslím, že ne. V době, kdy je kniha napsána, může třeba mít sociální hodnotu, ale další generaci už musí zákonitě připadat směšná a zastaralá. Vezmi si třeba, co se stalo s příběhy o cestování vesmírem, například.“
„Pokračuj. Na mě se neohlížej –jako bych tu nebyl.“
Nordena téma zjevně zaujalo, tato skutečnost však Gibsona přinejmenším nepřekvapila. Kdyby se z některého jeho spolucestujícího najednou vyklubal odborník na rekultivace krajiny, sanskrt nebo bimetalismus, s Gibsonem by to už ani nehnulo. A už dávno věděl, že vědecká fantastika je mezi profesionálními kosmonauty dosti málo – někdy až příliš málo – oblíbená.
„Jak myslíš,“ řekl Norden. „Tak si to shrňme. Až do šedesátých, možná i sedmdesátých let se pořád psaly romány o první cestě na Měsíc. Dnes se žádný z nich už nedá číst. Když jsme se dostali na Měsíc, bylo několik let zase bezpečnější psát o Marsu a Venuši. Tyhle romány teď už patří na půdu taky; když si je někdo přečte, tak jedině proto, aby se zasmál. Teď se na další generaci stanou dobrou investicí zase vnější planety; ovšem meziplanetární romantika, kterou četli naši dědové, skončila koncem sedmdesátých let.“
„Ale téma cestování vesmírem je stále stejně populární jako jindy.“
„Ano, jenže to už není žádná vědecko-fantastická literatura. Buď je to něco vyloženě faktického, něco jako to, co teď vysíláš na Zem, nebo je to čistá fantazie. Příběhy, které se odehrávají mimo Sluneční soustavu. Stejně dobře by se jim dalo říkat pohádky, což taky většina z nich je.“
Norden hovořil naprosto vážně, ale v očích mu hrály dva rozpustilé plamínky.
„Dovolím si postavit dva příklady proti tvým tvrzením,“ řekl Gibson. „Především je tady fakt, že lidé, spousta lidí, stále čte Wellsovy příběhy, přestože jsou sto roků staré. A abych nezůstal jen u klasiků, lidé stále čtou mé první knihy, jako Marťanský prach, přestože je už realita dávno dohnala a předehnala.“
„Wells psal literaturu,“ odpověděl Norden, „ale i tak si myslím, že mohu své tvrzení dokázat. Které z jeho knih jsou nejvíce oblíbené? No přece obyčejné romány, jako Kipps nebo Pan Polly. Pokud někdo čte jeho fantastické romány, tak přes jejich beznadějně přežilá proroctví, nikoli kvůli nim. Snad jen Stroj času je pořád ještě trochu populární, jednoduše proto, že je zasazen do tak daleké budo…
