SEDMÁ KAPITOLA
„To je naprosto šílené!“ vztekal se Norden a vypadal přitom jako rozběsněný vikinský náčelník. „Musí přece existovat nějaké vysvětlení! Pane na nebi, na Deimosu přece není žádné slušné přistávací zařízení – jak si myslí, že vyložíme náklad? Zavolám řediteli a řeknu mu něco od plic!“
„Na tvém místě bych to nedělal,“ protáhl Bradley. „Všiml sis podpisu? Tohle není příkaz ze Země, který šel přes Mars. Tenhle vyšel z úřadu samotného vrchního ředitele. Starý pán má možná divné způsoby, ale neudělal by nic, k čemu by neměl pádný důvod.“
„Řekni mi jeden jediný!“
Bradley pokrčil rameny. „Já Mars řídit nemusím, tak jak to mám vědět? Už brzy to ale zjistíme.“ Zlomyslně se zasmál. „Jsem zvědav, co na to řekne Mac. Bude muset znovu vypočítat naši přibližovací dráhu.“
Norden se naklonil nad řídicí panel a zmáčkl přepínač. „Haló, Macu, tady kapitán. Slyšíš mě?“
Chvilku se nikdo neozýval, a potom uslyšeli z reproduktoru Hiltonův hlas. „Mac tady zrovna není. Mám mu něco vyřídit?“
„Řekni mu, že z Marsu přišel rozkaz přesměrovat loď. Odklonili nás z Phobosu – bez udání důvodů. Řekni Macovi, aby vypočítal dráhu na Deimos, a ať mi to dá co nejdřív.“
„Tomu nerozumím. Vždyť Deimos jsou jen samé skály bez…“
„Já vím, tohle jsme tady už probrali! Třeba se dozvíme odpověď, až se tam dostaneme. Vyřiď Macovi, aby se mi ozval co nejdříve, ano?“
Gibson se novinku dozvěděl od doktora Scotta, když dělal poslední úpravy na jednom ze svým týdenních článků.
„Už jsi to slyšel?“ zaburácel na něj doktor. „Odklonili nás na Deimos. Kapitán je vzteky bez sebe – může nás to o den zdržet.“
„Ví se proč?“
„Ne, je to úplná záhada. Ptali jsme se, ale Mars mlčí.“ Gibson se poškrábal na hlavě a v duchu ho napadlo půl tuctu vysvětlení, které však vzápětí zamítl. Věděl, že Phobos, vnitřní měsíc, sloužil jako základna už od chvíle, kdy se k Marsu dostala první expedice. Od povrchu planety ho dělilo šest tisíc kilometrů a jeho přitažlivost nedosahovala ani tisíciny pozemské gravitace, byl tedy k tomuto účelu jako stvořený.
Ares měl přistát za necelý týden a z Marsu se už stala malá kulička s četnými povrchovými útvary, rozeznatelnými pouhým okem. Gibson si vypůjčil velkou mapu planety a začal se učit názvy hlavních formací – názvy, vymyšlené před více než sto lety astronomy, které by jistě ani ve snu nenapadlo, že je lidé budou jednoho dne používat jako nedílnou součást svého každodenního života. Jak poetičtí byli tito staří kartografové, když plenili sklady mytologie! Už jen pohled na ta slova na mapě člověku rozproudil krev v žilách – Deucalion, Elysium, Eumenides, Arcadia, Atlantis, Utopia, Eos… Gibson mohl vysedávat celé hodiny a neustále si ta nádherná jména opakovat, s pocitem, jako by se před ním otevírala Keatsova kouzelná okenní křídla. Na Marsu ale nebyly žádné hrozivé ani jiné oceány – ačkoli velká část jeho pevniny byla dostatečně bezútěšná.
Dráha Aresu teď v ostrém úhlu protínala orbitu planety a za několik dní už měly motory začít snižovat rychlost lodi. Změna rychlosti, potřebná k odchýlení letové dráhy z Phobosu na Deimos byla zanedbatelná, ale přesto znamenala pro Mackaye několikahodinový výpočet.
Hovory při každém jídle se teď točily kolem jediné věci, a tou byly plány posádky na dny po přistání na Marsu. Gibsonovy plány bylo možno shrnout do jediné věty: chtěl toho vidět co nejvíce. Nejraději by byl poznal celou planetu, tušil však, že pouhé dva měsíce na to budou stěží stačit – a to i přes Bradleyovo opakované ujišťování, že na Mars by docela stačily dva dny.
Vzrušení z blížícího se zakončení cesty do jisté míry odpoutalo Gibsonovy myšlenky od jeho osobních problémů. Potkával sice Jimmyho několikrát denně, při jídle a při náhodných setkáních, ale na svůj poslední rozhovor nikdy nenavázali. Gibson si zpočátku myslel, že se mu Jimmy úmyslně vyhýbá, ale brzy pochopil, že tomu tak není. Jimmy, stejně jako ostatní členové posádky, měl plné ruce práce s přípravami na zakončení cesty. Norden chtěl mít při přistání loď v bezvad…
