Kapitola desátá
Vydal jsem se k majáku. Stoupal jsem po kamenných schodech, které vedly ke dveřím na západní straně. Dveře byly vysoké, masivní a vodotěsné. A zamčené. Asi tři sta yardů za mnou byla malá přístavní hráz. U ní byly uvázány dvě loďky - člun s vesly a plachetnice s kabinou. Jemně se pohupovaly a vzadu za nimi se pod sluncem ozářenou vodou leskla zlatavá slída. Na chvíli jsem se zastavil a díval se na ně. Tak dlouho jsem nic podobného neviděl, že mi připadaly jako zázrak. Zadržel jsem vzlyk, který se mi dral z úst, a polknul.
Otočil jsem se ke dveřím a zaklepal na ně.
Po nekonečně dlouhém čekání jsem zaklepal znovu.
Pak jsem uslyšel zevnitř nějaký zvuk, dveře zaskřípaly v pantech a otevřely se.
Jopin, strážce majáku na mne pohlédl svýma zarudlýma očima a z jeho dechu jsem ucítil whisky. Byl asi pět a půl stopy vysoký, shrbený, připomínal mi Dworkina. Měl vousy dlouhé jako já, ale při jeho malé postavě se zdály ještě delší. Měly barvu kouře, až na několik žlutých skvrn, poblíž jeho vyprahlých úst. Kůži měl pórovitou jako kůru od pomeranče, slunce, voda a vítr ji zbarvily tak tmavě, až se podobala kusu starobylého nábytku. Přimhouřil tmavé oči a zaostřil na mne pohled. Jako spousta lidí, kteří špatně slyší, mluvil poněkud hlasitě.
„Kdo jste? Co tu chcete?“ zeptal se.
Rozhodl jsem se, že zůstanu v anonymitě, když mě v mé sešlé a zarostlé podobně nepoznal.
„Jsem cestovatel, přicházím z jihu a nedávno jsem ztroskotal,“ řekl jsem. „Mnoho dní jsem se držel kusu dřeva, až mě to konečně spláchlo sem na pobřeží. Od rána jsem spal na břehu a teprve před chvílí jsem nabral tolik sil, abych došel k vašemu majáku.“
Popošel ke mně a vzal mě za ruku. Druhou mě objal kolem ramen.
„Tak pojďte dovnitř, pojďte,“ vyzval mě. „Uklidněte se a opřete se o mne, povedu vás.“
Zavedl mě do svého bytu. Vládl zde nepředstavitelný nepořádek. Všude byla poházena spousta knih, plánů, námořních map a kusy námořnické výstroje. Viděl jsem, že Jopin nestojí příliš pevně na nohou, tak jsem se o něj opíral jen natolik, abych zachoval zdání slabosti, které jsem se v něm venku u dveří pokusil vyvolat.
Dovedl mě k pohovce, vybídl, abych si lehnul a odešel zamknout a sehnal něco k jídlu.
Sundal jsem si boty, ale měl jsem tak špinavé nohy, že jsem si je raději znovu obul, abych se neprozradil. Nemohl jsem přece být špinavý, když jsem plaval tak dlouho v moři. Byla tu deka, přehodil jsem ji přes sebe, natáhl se a doopravdy odpočíval.
Jopin se za chvíli vrátil s hranatým dřevěným podnosem, na němž nesl džbán vody, džbán piva, ohromný plátek hovězího a půl bochníku chleba. Smetl věci z desky malého stolku, přirazil mi ho vedle gauče, postavil na něj podnos a pobídl mě; abych jedl a pil.
Neodmítl jsem. Nacpal jsem se až k prasknutí a vyprázdnil oba džbány.
Pak se mě zmocnila příšerná únava. Jopin, když uviděl, jak to na mne padá, souhlasně kývl hlavou s řekl mi, abych šel spát. Usnul jsem dřív, než jsem si to stačil uvědomit…
Když jsem se probudil, byla noc a já se cítil mnohem lépe, než kdykoliv jindy v posledních dnech. Vstal jsem a opustil budovu - tudy, kudy jsme sem přišli. Venku bylo chladno, ale obloha byla křišťálově jasná, posetá milióny hvězd. Světla na vrcholu věže mi ozářila záda, pak zhasla, znovu zazářila a opět zhasla. Voda byla studená, ale nedalo se nic dělat, musel jsem se umýt. Vykoupal jsem se, vypral si šaty a vyždímal je. Muselo mi to trvat nejmíň hodinu. Pak jsem šel zpět k majáku, šaty jsem si pověsil na opěradlo staré židle, aby uschly, zalezl jsem pod deku a opět usnul.
Ráno jsem se probudil a Jopin už byl vzhůru. Připravil mi vydatnou snídani a já jsem s ní naložil podobně jako s včerejší večeří. Pak jsem si půjčil žiletku, zrcadlo a nůžky, oholil jsem se a ostříhal vlasy. Poté jsem se znova vykoupal a když jsem si oblékl své solí ztuhlé svršky, začal jsem se opět cítit ve své kůži.
Poté co jsem se vrátil od moře, Jopin se na mne upřeně zadíval a poznamenal: „Zdá se mi, že už jsem tě někde viděl, kamaráde.“…