Kapitola třetí
Ráno byla Flora pryč a ani mi nenechala žádný vzkaz. V kuchyni mi služka nabídla snídani a odešla si po své práci. Nepokoušel jsem se z ní tahat nějaké informace. Buď nebude nic vědět, nebo mi to neřekne. A bezpochyby by oznámila mé pokusy Floře. Protože to vypadalo, že mám k dispozici celý dům, rozhodl jsem se, že se vrátím do knihovny a podívám se, co bych se mohl dozvědět tam. Kromě toho, knihovny mám rád. Cítím se pohodlně a bezpečně, mám-li kolem sebe stěny plné krásných a moudrých slov. Je mi vždycky líp, když vidím, že je tu něco, co mě chrání před chmurami.
Odněkud se, vynořil Donner či Blitzen, nebo jiný jejich bratr. Šel ztuhle za mnou po chodbě a čenichal po mé stopě. Pokusil jsem se s ním spřátelit, ale bylo to, jako kdyby jste si chtěli vyměňovat zdvořilosti s dopravákem, který vám signalizuje, že se máte odklidit z cesty. Podíval jsem se do některých dalších pokojů, kolem nichž jsem šel, ale byly to samé bezvýrazně vyhlížející prostory.
Tak jsem vešel do knihovny a ocitl se opět tváří v tvář Africe. Zavřel jsem za sebou dveře, aby za mnou nešli psi, a procházel jsem se po místnosti a pročítal si hřbety knih v policích. Měla tu hromadu historických knih. Ve skutečnosti se zdálo, že dominují celé její sbírce. A také mnoho velkých a drahých knih o umění. Několik jsem jich prolistoval. Většinou se mi nejlíp přemýšlí, když myslím na něco úplně jiného.
Odkud asi pramení Lořino očividné bohatství? Znamená to snad, že mám také nějaký majetek, když jsme příbuzní? Uvažoval jsem, jaké mám asi společenské postavení, co vlastně dělám a jakého jsem původu. Zdálo se mi, že jsem se nikdy moc nestaral o peníze, vždycky jsem měl tolik, kolik jsem potřeboval, a nebo jsem věděl, jak si je obstarat. Mám také nějaký takovýhle velký dům? Nemohl jsem si vzpomenout.
A co vůbec dělám?
Seděl jsem za stolem a zpytoval svou mysl, neukrývá-li zásoby nějakých speciálních znalostí. Je to obtížné takhle zkoumat sám sebe - jako někoho cizího. Asi proto jsem nemohl na nic přijít. To, co je moje, je i mou součástí a co mi patří, mám uloženo uvnitř v sobě a tam to asi zůstane.
Jsem snad lékař? Napadlo mě to, když jsem se díval na jakési anatomické kresby od Leonarda dá Vinciho. Téměř bezděčně jsem začal v duchu probírat jednotlivé kroky různých chirurgických operací. Uvědomil jsem si, že jsem v minulosti něco takového dělal.
Ale to nebylo to pravé. Když jsem pochopil, že mám lékařské vzdělání, bylo mi zároveň jasné, že to je jen část něčeho jiného. Nějak jsem poznal, že nejsem praktický lékař. Ale kdo tedy jsem?
Něco mi padlo do oka.
Jak jsem seděl za stolem, naskýtal se mi pohled na protější stěnu, na níž, kromě jiných věcí, visela starobylá jezdecká šavle. Při první prohlídce místnosti jsem ji přehlédl. Vstal jsem, přešel k ní a sundal ji se skoby.
V duchu jsem se pohoršil nad tím, v jakém je stavu. Chtělo by to hadr napuštěný olejem a brousek, aby zas vypadala tak, jak má. Věděl jsem tedy něco o starých zbraních, zvláště o těch sečných.
Šavle byla lehká, šikovná do ruky, cítil jsem, že s ní umím zacházet. Zaútočil jsem en garde. Kryl jsem úder a několikrát seknul. Tak tohle taky umím.
K čemu mi ale byly tyto znalosti? Hledal jsem kolem další podněty k osvěžení paměti.
Nic jsem neobjevil, tak jsem šavli pověsil zpátky na zeď a vrátil jsem se ke stolu. Jak jsem tam seděl, řekl jsem si, že si ho pořádně prohlédnu. Začal jsem uprostřed a pak jsem probíral zásuvku po zásuvce zleva nahoru a potom zprava dolů.
Byly tam jen samé běžné věci - psací potřeby, obálky, poštovní známky, svorky na papír, špačky tužek, gumičky.
Každou zásuvku jsem vytáhl úplně ven, držel jsem ji na klíně a přitom zkoumal její obsah. Nebyl to jen pouhý nápad, ale součást nějakého výcviku, který jsem kdysi získal a jenž mi přikazoval prohlédnout zásuvku i ze strany a zespodu.
Jedna věc mi málem unikla, ale v poslední chvíli jsem si toho všiml. Zadní stěna poslední zásuvky zprava byla o něco nižší než ty ostatní.
To by mohlo něco znamenat. K…
