1.
„Nejsem historik.“
„Nejsem historik,“ opakoval František pomalu a důrazně, jako by někdo či všichni v této společnosti tvrdili, že historikem je. Ale nikdo z nich nic takového neříkal, nikdo neříkal vůbec nic. Mlčeli.
„Nejsem historik,“ opakoval František znovu, a tentokrát jakýmsi naléhavým šeptem.
„A dokonce,“ pokračoval, „při vší úctě jsou mi historikové dokonce něčím nepříjemní. Sám se často obracím k historii a užívám historických příkladů, ale spíše v jakémsi poetickém smyslu.“
Jeho žena stála opodál a hleděla na něj. Podíval se na ni, když říkal to o tom poetickém smyslu, a pomyslel si, že vždycky tak stojí opodál a hledí na něj. A také si pomyslel, že tak nějak by to mělo být vždycky a všude. Ano, vždycky a všude by měla žena stát opodál a hledět na svého muže, který hovoří o svých věcech či o svých přístupech k věcem cizím, a měla by mlčet; a obojí, ten pohled i to mlčení, by mělo být plné obdivu.
Ale tady, uvědomil si, tomu tak není. Hleděla na něj, jako by chtěla říci: Jen mluv. Mluv. Povídej.
Ona si to opravdu myslela a snažila se ze všech sil, aby bylo vidět, co si myslí. Bylo to vidět. Viděl to nejen on.
„A čím,“ zeptala se dívka vedle něho, „čím jsou vám vlastně historici nepříjemní?“
Pokusil se zapomenout na pohled své ženy a zachytit pohled dívčin.
Chvíli mu to trvalo.
„Čím?“
Konečně ten pohled zachytil, a byl to správný pohled. Byl obdivný a plný dychtivého zájmu. Takhle – řekl si – by to mělo být. Takhle kdyby se dívala moje žena!
„Čím… těžko říci… Řekl bych,“ a řekl to kupodivu velmi lehce, „že jim jde pouze o fakta. Data, údaje, čísla a tak. Chápete? Ale to jsou jen kostry – chápete?“
Dívka se trochu zachvěla. Patrně chápala.
„Ano – kostry. Kostry lidí, kostry událostí.“
Viděl, jak jeho žena mhouří oči. Znal toto mhouření a věděl, že mu závidí tu soustředěnou pozornost všech a hlavně to malé dívčí zachvění.
Ale ona si myslela: Proč říká pořád – chápete? Proč to každému a pořád říká?
„Četla jsem,“ řekla paní Bernášková, „že z několika nalezených kostí dali dohromady celé zvíře. Samozřejmě že umělé. Nikdo už nevěděl, jak vypadalo, ale oni ho z těch kostí udělali.“
„Ano,“ dodal doktor Málek, „takové případy jsou známy. Šlo patrně o zvíře již vyhynulé, že?“
„Samozřejmě,“ řekla paní Bernášková. „Vždyť přece říkám, že z něho našli jen kosti.“
„Ano,“ řekl doktor Málek, „ano. To jste přece řekla. Oni tedy z těch zbývajících kostí sestavili jakýsi model, že?“
Model – pomyslela si paní Málková – model z několika kostí? Z kůží – prosím. A začala si představovat model z hranostajů.
František se znovu podíval na svou ženu. Ale ta už měla oči zase otevřené a pobavené; vypadalo to, jako že chce říci: Tak co? Jak dlouho ještě necháš mluvit druhé? Proč mlčíš, povídálku?
Chtěla to říci. A tím pohledem to říkala.
„Model!“ František to slovo vykřikl. „To je přesně to, o čem tu mluvím! Proto já se obracím k historii. Nelze ji křísit, to tedy ne, ale je možné nad těmi zbylými kostmi sestavit modely. Modely. Ano – modely!“
Dopij ten koňak, říkala si v duchu jeho žena, a řekni to slovo ještě jednou. A pak se jich zeptej, jestli chápou. František dopil koňak a řekl: „Modely. Chápete?“
Chápali. Také oni se napili svých koňaků a kývali hlavami na znamení, že chápou.
„Modely lidí,“ pokračoval František, „a modely situací, které by ukazovaly vzájemnou souvislost příčin a následků, které by…“
Neví, řekla si jeho žena. Neví, jak dál. Tak je to vždycky. Rozběhne se na dlouhou větu, ale pak neví. Kývla na něj hlavou, jako by se ho chtěla zeptat: A co dál? Co bude dál?
Porozuměl tomu pohledu i pohybu a pokusil se o únik: „Pamatuješ, Marto?“
Byl to ovšem jen a jen pokus, nic tím nemyslel, nic to nemohlo znamenat a ona to tak měla vzít, měla – tak si to přál – odpovědět stejně nezávazně nějakým tím ovšem že se pamatuji, a nikdo z přítomných by nevěděl, o čem je tu řeč, ale vyjadřovalo by to nějakou společnou vzpomínku i to, že jsou v té věci zajedno.
Ale Marta se zeptala: „Na co?“
Zeptala se s tako…
