10.
Před nimi byla dlouhá řada vozů. František zařadil dvojku a začal si pohvizdovat. Marta věděla, co znamená to jeho pohvizdování, a zavřela oči. Teď, myslela si, začne s nesmyslným předjížděním. Začne spěchat. Ale není proč spěchat. Je úplně jedno, dojedou-li tam o deset minut dříve nebo později.
„Většina moderních neuróz,“ řekla, „začíná tím, že člověk si vytvoří fantom spěchu.“
„Prosím?“
„Fantom spěchu. Přelud. Fikci. Fiktivní spěch, víš?“
Neodpověděl. Pokusil se vybočit z řady a vyhlédnout do protisměru, ale patrně tam cosi bylo, protože se vrátil.
„Fiktivní spěch…“ řekl. „Fantom! Aha!“
Mlčela. Seděla se zavřenýma očima a jenom z pohybů vozu soudila, že se znovu a znovu pokouší vybočit a předjíždět.
„Pocit spěchu,“ řekla, „pocit, že člověk něco nestihne, vytváří v těle jistě sloučeniny. Látky nervového původu. Přetlak. A ten se potřebuje vybít. Třeba během. Co udělá člověk primitivní, když spěchá? Dá se do běhu. A co udělá člověk uprostřed civilizace? Sedne si. Sedne si do auta nebo do tramvaje nebo do letadla. Sedne si. A jaký je?“
František se na ni podíval: „Jaký by byl?“
„Je nehybný,“ odpověděla. „A ty látky nemají možnost zmizet. Přetlak trvá. A tak vznikají neurózy!“
„Aha –“ řekl, „tak tedy tady! A já pořád, kde to vznikají. Tak tady! Čtěte náš magazín! Moudrost za pět korun! Fiktivní informace. Fantom vzdělanosti.“
Vyjel z řady a zařadil trojku. Vůz v protisměru zablikal dálkovými světly.
„Vidíš ho?“ vykřikl. „Vidíš toho idiota, co dělá?“
„Vidím,“ řekla. A zasmála se. „Představ si, že on v tutéž chvíli říká své ženě tutéž větu.“
„Tyhle lidi nesnáším! Já prostě nesnáším to jejich blikání. To je stejné, jako kdyby…“
Znovu se pokusil vyjet a znovu se musel zařadit zpátky.
„Jako kdyby co?“
„To je úplně stejné, jako kdyby se mnou mluvil a najednou a bez příčiny na mne vytřeštil oči.“
Podíval se na Martu a řekl: „Takhle. Vidíš?“ A vytřeštil na ni oči.
„Vidím.“
„A chápeš to?“
„Ne, při rozmluvě ne. Ale na silnici to smysl snad má. Chce tě varovat.“
„Víš co?“ řekl. „Víš ty co? Já mu na to jeho varování kašlu. Já ho přece vidím.“
Zmlkl. Mlčeli oba.
Motor – myslela si. Motor před ním, motor v něm, motor ve všech. Jsou motorem tohoto světa a směle, nezadržitelně se derou vpřed. V jistém smyslu se dá celá historie přirovnat k téhle silnici. Zasmála se.
„Co je?“
„Nic. Skoro nic. Jen mne tak napadlo…“
Tohle je její způsob. Vždycky přestane uprostřed věty, a já abych se vždycky ptal.
„A co? Co tě napadlo?“
„Tak jsem si pomyslela, že celá historie by se dala přirovnat k téhle silnici.“
„Nic,“ řekl František, „nic bych nepřirovnával k tyhle silnici. Leda že bych to chtěl urazit. Je ucpaná a samá díra. A většinou bez krajnic.“
Marta kývla hlavou, jako by všechno jen potvrzovalo ten její příměr.
„Ano,“ řekla, „ale já nemluvím jen o stavu vozovky. Já mluvím o jízdě.“ Podíval se na ni zvláštním zpytavým pohledem a tím jaksi přehlédl, že vůz před ním náhle zpomalil. Taktak že zabrzdil taky. Zabrzdil sice včas, ale bylo to opravdu jen taktak. Bylo to jen asi deset centimetrů od kufru toho vozu. A zeptal se: „Vidíš?“
„Já ano,“ řekla Marta. „A ty?“
„Vidím,“ odpověděl. „Vidím, že se bavíš o jízdě. A za jízdy. To mám rád. To mám tak rád! A co se ti, prosím tě, na mé jízdě nelíbí?“
„Já nemluvím o tvé jízdě. Já mluvím o jízdě vás všech. Všichni, jak to tak vypadá, pospíchají. A proč? Co získáš, když předjedeš jeden nebo čtyři vozy. Minutu? Ani tu ne. Pár vteřin.“
„Čas, má milá, jsou vteřiny. Jenom vteřiny. Každá je dobrá. Šedesát vteřin je totiž minuta.“
„Neříkej!“
„Říkám. Říkám to naprosto vážně a odpovědně. To bylo zjištěno, změřeno, určeno. A z minut se skládají hodiny, z hodin dny, léta, staletí!“
„Historie…“ řekla, „historie ucpaná spěchajícími, plná děr a bez krajnic. Muži blikající na sebe svými vytřeštěnými pohledy!“
Zasmál se. Krátce a suše se zasmál: „Aha! Tak ty ses stala členkou nějaké sekty. Ty ses rozhodla odhalit zločinnou roli mužů v tomto světě, v historii, v domácnostech, na pr…
