5.
„Nesmysl,“ řekl František, „tak přece nemůže vzniknout ani guláš. Když děláš guláš, vycházíš přece z nějakých základních pravidel. Anebo ne?“
„Ano,“ řekla Marta. „A pokud vím, vždycky ti můj guláš chutná! Ale nemůžeš srovnávat guláš s povídkou!“
„Do jisté míry ano. Do jisté míry mohu srovnat cokoli s čímkoli a všechno se vším.“
„Do jisté míry, protože jsi muž, můžeš srovnat i město se zemí.“
„No no no!“ zvolal František. „Ty ses nějak vžila do té role ženy bojovnice.“
A dodal: „No no no!“
Seděli doma, venku už třetí den lilo a byl to takový ten den, kdy mezi manželi jako by rostly pocity. Někde nuda, někde bezdůvodné podráždění a někde povědomí, že je vlastně dobré býti spolu. Že ve dvou se dá odolat i lijáku.
Jednou se kdosi zeptal: A co že je to vlastně, dobré manželství?
A Marta tenkrát odpověděla: Co že je dobré manželství? Když ti dva po deseti, dvaceti letech dovedou prožít týden vytrvalého deště v hotelovém pokoji a sedmého dne z něj vyjdou oba živi.
„Například ty,“ pokračovala teď Marta, „když děláš nějaký návrh… co víš předem?“
„Předem? Vím, co tam být musí. Pak začnu uvažovat, co by tam být mohlo a co by tam být mělo. To jsou tři věci. A mezi nimi může nastat maglajs. Binec. Nebo – chceš-li to vznešenější – disharmonie.“
„Tak vidíš,“ řekla Marta. „A tohle já vím taky.“
„Co víš?“
„Ty tři věci.“
„Nevíš ani jednu! Zamanula sis, že na mé věcné prohlášení odpovíš příklady z historie…“
„Ovšem,“ přerušila ho Marta, „v poetickém smyslu!“
František neodpověděl. Hleděl na strop, hleděl na tu rovnou, čistou plochu a zakazoval si na to odpovídat. Říkal si: Mlč. Neodpovídej na to. Aspoň ne hned. Aspoň ne tak, jak bys chtěl teď. Až bude vhodná chvíle – a dosti dlouhá –, vysvětli jí pomalu a znovu, co zveš poetickým smyslem. Teď mlč.
„Historie,“ pokračovala Marta, „mi poskytuje materiál. Látku. Historie ji poskytuje nám všem. Ale zatím se toho chápali jen muži. Po svém. A po svém to taky vykládali. Pak se ovšem nediv, žes dospěl k podobným závěrům, jako byl ten o hnací síle mužů, a k tomu, že jsi ženy nazval brzdou.“
František hleděl na strop, hleděl na tu bílou, klidnou, chladnou plochu a bral ji tak trochu jako obklad. Naprosto tiše a beze stopy nejmenšího vzrušení pak řekl: „Co třeba říkáš nebo chceš říci tím svým povídáním o Ctiradovi a Šárce? Totéž co já. A proč?“
Nadýchla se a chtěla odpovědět, ale on pokračoval poněkud zvýšeným hlasem: „Protože i kdybys chtěla, nemůžeš, slyšíš, nemůžeš z té látky ušít něco jiného, nemůžeš, poslouchej dobře, nemůžeš vyčíst z historie nějaký důkaz pouze pro sebe. Na jedné straně mužská důslednost a odpovědnost, na straně druhé citová rozpolcenost a labilita ženy. Ještě den předtím, ba ještě téhož dne byla tahle Šárka ochotna Ctirada zabít. A pak co? Pak láska?“
„A proč ne?“
„A proč ano? Samozřejmě napsat to můžeš – papír se nezardí a ty se nepropadneš. Ale není to pravda! Není to historický fakt!“
„Když už mluvíš, Františku, o historických faktech, je otázka, jestli se ti dva vůbec někdy setkali! A jestli byli! Chápeš? Pochop: je dívčí válka historický fakt? Anebo pověst? Aha? Pro mne je pravda to, co by se mohlo stát. Psychologicky, chápeš?“
„Prosím tě, Marto, nezvykej si po každé větě říkat jestli chápu! Ovšem že chápu! Chápu, co chceš říci, ale nesouhlasím s tím!“
„Nemusíš. Souhlasit nemusíš, ale já ti říkám, že ta situace, jak já ji vidím, odpovídá pravdě. Ano – tak je to: ona odpovídá pravdě!“
„Ovšem,“ řekl František, „vedeš-li dialog ty sama, může v něm všecko odpovídat pravdě. Všecko, co se ti bude hodit a líbit. A zase jsme u toho! Před časem jsem to nazval neúctou k faktům.“
„Cos tak nazval?“
„Jednu z tvých vlastností. Jednu z tvých základních vlastností!“
„A kterou, prosím tě?“
Pozvedl oči a strop tu byl. Pláň do daleka rozprostřená, sněhová pláň a všude kolem ticho. Bylo mu dobře pod tou čistou, prázdnou plochou, jako mu jindy bylo dobře nad ní. Ano, teď si to uvědomil. Bylo to jako v ateliéru, když je sám a před ním čtvrtka papíru a tis…
