Jablko je vinno (Miroslav Horníček)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

6.

Dívala se na něj, když mluvil, a trochu se sesunula ve svém křesle, aby byla níž a aby se její pohled aspoň trochu podobal pohledu té dívky u potoka. Snažila se představit si ji a spolu s ní či jako ona pocítit ten úlek, když se tu zčistajasna objevil sám kníže. Věděla, co by v těch očích mělo být. Jednak ten úlek ovšem. Ale i okouzlení, úžas, pokora a cudnost, neschopnost odporu a něžné poddání se, nejde tu jenom o setkání vladaře a dívky z lidu, ale v té chvíli větší roli hraje to, že se tu setkává muž se ženou.

Tak to tedy bylo? Byla tedy jednou z loveckých kořistí tohoto knížete, jen jednou z mnoha, i když se brzy ukázalo, že tou nejvzácnější? A tak je tomu vždycky. Snad je to vždycky muž, kdo vyjíždí, luk přes rameno, kopí v ruce, toulec plný šípů, a je to vždycky žena, kdo je pak vystopován, objeven a zasažen.

„Jsi přece lovčí jeho skupiny!“

„Jsem. Dokonce vrchní!“

„Tak to musíš vědět!“

„Vím jenom to, co mi dnes řekl.“

„A co ti řekl?“

„Že pojedeme k lesům směrem poledním.“

„A pojedete?“

„To nevím. Včera mi řekl totéž. A dnes ráno to změnil.“

„Proč?“

„Nevím. Kdybych věděl to, co ví on, a kdybych mohl to, co může on, byl bych asi knížetem já, co myslíš?“

„Co myslím? Myslím, že kníže by neměl měnit svoje rozhodnutí. A ty bys mu to neměl trpět. Lov je připraven, tak jaképak copak? Jaképak vrtochy?! Jede se k poledni a dost! Podívej – tamhle dole se cesty dělí. Ta jedna vede rovnou k lesům, ale je špatná, rozumíš? Kameny a tak. Několik koní se tam už zranilo. Tak mu to řekneš, ano? Ta druhá vede níž a kolem potoka. To znamená, že pojedete kudy?“

„Kolem potoka. Tou spodní cestou. Na té horní jsou kameny a tak.“

„Radím ti, lovčí, abys to nepoplet a splnil!“

Dívka podala muži ruku. Nevěděl, jestli je to jen rozloučení, anebo znamení závazku a slibu z jeho strany, a proto chvilku zaváhal. Ale pak ruku přijal a stiskl.

Už podesáté vycházely dívky časně ráno v čele s Boženou, a vždycky jiným směrem. Opustily ves, a obtěžkány košíky s prádlem, šly tam, kam je vedla.

„Říkám vám,“ říkala vždycky, „že dnes pojedou tudy.“

„Tos nám říkala už včera. A nejeli! Ten lovčí asi pije!“

„Anebo,“ přidala se jiná, „to není vůbec lovčí!“

„Poslední sluha to asi bude!“

„Možná že knížete jen obouvá a zouvá!“

„Ten? Ten vůbec nesmí ke knížeti! Čistí zadky koní a spí mezi nimi!“

Tak zaznívaly cestou hlasy dívek a Božena jim klidně odpovídala.

„Ne! Je to dokonce vrchní lovčí, kníže si ho váží a on sedí při knížecích obědech hned vedle něho.“

„Vedle?“

„Ano.“

„Vedle je často, ale při obědě sotva!“

Smály se, vykřikovaly své pochybnosti, ale šly. Den za dnem chodily tam, kam je vedla Božena, tak jako den za dnem jezdila knížecí družina tam, kam se zachtělo knížeti.

Dnes tedy vykročily směrem poledním, minuly křižovatku cest, daly se tou dolní a šly podél potoka až k místu, které se zdálo Boženě nejvhodnější. Tady pak rozložily košíky s prádlem, a teď už nezbývalo nic než čekat. Desátý den už takto čekaly, vyhlížejíce chvílemi do dálky, jestli neuvidí oblak zvířeného prachu. Ještě jednou prohlédly Boženě oděv a nachystaly tak, aby při jistém pohybu horní část sklouzla a odhalila – jakoby náhodou – hruď. Čekaly.

Jak plynulo dopoledne, některé přepíraly drobné kousky prádla, jiné se koupaly a všechny dohromady probraly všechno dění u nich ve vsi.

„Tady,“ podotkl František, „bych to napsal jinak. Jaképak ’přepírání‘ a jaképak ’probírání‘. Já bych to spojil a napsal bych ’jak plynulo dopoledne, propraly špinavé prádlo všech svých známých‘.“

„Ne,“ řekla Marta, „snad cítíš sám, že je to jiné. Že je to z jiného těsta.“

„Jaképak tady řeči o těstě?“ hrozil se František, ale Marta mu připomněla, že do jisté míry, podle jeho slov, lze všechno srovnat se vším a že on dokonce v podobné souvislosti mluvil o guláši.

„Prosím,“ řekl František. „Tak tedy těsto. Peč tedy dál z toho, co sis zadělala.“

„Poslyš,“ řekla dívka téhož dne večer lovčímu, „můžeš mi nějak vysvětlit nebo omluvit to, co se stalo?“

„Stalo se něco?“ zeptal se lovčí.

„Ano. Totiž ne. Mělo se stát. Mělo se, pokud vím, vyjet už ráno směrem poledním a mělo se jet k lesu kudy?“

„Tou spodní cestou,“ řekl lovčí. „Na té horní jsou kameny a tak.“

„A jelo se?“

„Ne.“

„A kudy se tedy jelo? A kam?“

„Nejelo se vůbec, má milá.“

„Nejsem tvá milá,“ řekla dívka, „a nejsem ničí milá. Zatím jen čekám, rozhlížím se.“

„Jsi na lovu, co?“ zeptal se lovčí.

„Ano. Jsem na lovu,“ odpověděla dívka. „Ale nic ti do toho není – i když jsi lovčí.“

„Vrchní lovčí.“

„Tak odpovídej, vrchní lovčí – ono se nejelo?“

„Kníže měl sen.“

„Aha. A to vždycky, když kníže sní, lov odpadá?“

„Ne vždycky. Záleží na snu.“

„A copak se mu tedy na dnešek zdálo, že se vzdal své nejmilejší zábavy?“

„Náhodou to vím,“ řekl lovčí. „Kníže se mi občas svěřuje se svými sny.“

„Měl by se ti raději svěřovat se svými plány. Kudy se pojede a tak.“

„To taky. Ale plány se mění. Sen změnit nemůže. Sen je sen, přichází shůry a vždycky něco znamená. A tento sen ho varoval. Někdo prý na něj číhal. Jako –“a lovčí ztišil hlas, „jako na zvěř. Byl prý to zase lov, ale obráceně, chápeš?“

„Ovšem že chápu. A tys mu na to řekl, aby se nejelo?“

„Ano.“

„Lovčí, lovčí… starej se o jiné věci a nevykládej sny. To přenech ženám.“

„A co to tedy znamenalo?“

„Že se ten večer předtím přejedl. A právě potřeboval pohyb. Štvát jelena. A pěšky. Podívej se, lovčí, desátý den už vysedávám každé dopoledne u potoka, u nejrůznějších potoků tohoto kraje, a peru prádlo. Tenhle kraj je hezký kraj, ale potoků zas tolik nemá. Tady se nedá donekonečna střídat prostředí. Já vím, ty jsi lovčí a vidíš věci po svém. Tak si to představ takhle: máš les a v něm je deset kusů vysoký zvěře. Nemůžeš tam tedy jezdit dvanáct dní a denně něco ulovit. Ten les má svoje možnosti, a moje trpělivost svoje meze. Já, lovčí, už mám prádlo nadranc, ostatní holky taky. Už nemáme co prát, ostatní práce nám utíká, a ty mi tu denně oznamuješ bludy. Naposled, lovčí, naposled! Jede se zítra?“

„Jede.“

„Kam?“

„Jako předevčírem.“

„Tamhle k těm kopcům?“

„Ne. To bylo včera.“

„To vím. Ale mělo to být předevčírem.“

„Jo. Ale nebylo.“

„Tak ještě jednou, pomalu: jede se tam, kam se jelo, anebo tam, kam se jet mělo?“

„Jede se tam, kam se jet vůbec ještě nemělo. Jako předevčírem.“

„A předevčírem se jelo kam?“

„Podívej se,“ řekl lovčí, vzal prut a začal kreslit do písku podrobný plán zítřejší cesty.

„Lovčí,“ řekla Božena, když skončil, „za to mi ručíš…“

„Ano,“ řekl lovčí, ale Božena ho přerušila: „Počkej, nech mne domluvit. Za to mi ručíš životem. Jestli zítra knížecí družina vyjede jinam a jinudy, vrátí se bez tebe.“

Lovčí se zasmál. „Když vyjedeme jinam a jinudy, tak mne neuvidíš. Protože budeš jinde.“

„Na tom nezáleží,“ řekla Božena. „Znám zaklínadla s obrovským akčním rádiem.“

A tak se stalo, že lovčí polekán slovy o akčním rádiu, která sama už mu zaváněla nečistými silami a černou magií, donutil příští ráno knížete k té zamýšlené cestě. Prostě mu oznámil, že tam někde byl spatřen jelen zvíci krávy.

A vyjelo se.

„A dál?“

„Dál už to znáš. Anebo ne?“

„Znám. Kníže, uchvácen krásou neznámé pradleny, dal zastavit a pojal ji za choť. Tam už to podle tebe zůstává stejné?“

„Ano. To už jsou jenom jasné následky stejně jasných příčin. A mně jde o příčiny.“

„Ano?“

„Ano.“

Spatřily v dálce oblak zvířeného prachu a skočily, ještě trochu nevěřící, spíš s úlekem než s radostí, každá ke svému koši. Mělo se to tedy stát? Bylo to na dosah? Měla tedy pravdu ta nejchytřejší z nich, když tohle vymyslela, připravila, a teď to s nimi provádí? Některé se rozesmály, ale byl to neveselý smích. Spíš trochu ženské hysterie, spíš tréma.

Už viděly ten houfec, už viděly ty pláště větrem vlající a slyšely údery kopyt, zvučné hlasy mužů a štěkot psů.

Už to tu tedy bylo, už se tedy odehrává to, na co tu čekaly už jedenácté dopoledne a za čím denně chodily, voděny Boženou, po celém okolí.

A Božena teď na ně křičela: „Nedívat se! Nevidět! Sklopit hlavy k vodě a prát. Prát!“ Sklopily tedy hlavy, sklonily se nad hladinu potoka a nabídly tak těm blížícím se mužům nejkrásnější nadhled toho dne.

 

 

A muži viděli. Zahlédli to napřed jen tak letmo, jen koutkem očí zaměřených vpřed a k závažnějším věcem, pak se podívali pozorněji, aby si ověřili, že se nemýlí, že to není přelud, že to oslnění bylo skutečné, a opírajíce se do třmenů, zastavili jeden po druhém své koně. První Oldřich.

V té chvíli, tak to bylo domluveno, vzhlédla Božena. Ne k němu, ale k obloze, jako by si jen chtěla ověřit, jaké že bude počasí, vedena jen a jen starostí pradleny, zda prádlo do večera uschne, a pak, když už se očima i hlavou vracela zas dolů, ho zahlédla.

Prudce se otočila, vlasy jí na okamžik spadly přes tvář, a ona je odhodila a tím pohybem, což bylo několikrát vyzkoušeno, uvolnila část oděvu, takže tušené se stalo zřejmým a ona, překvapena spíš přítomností muže než svým obnažením, lehounce vykřikla.

Pak vykřikly i ostatní. Některé – pomyslela si Božena – velice hloupě. Takhle se přece nehraje úlek! Ale nebyl čas soudit jednotlivosti, v celku probíhal lov tak, jak byl zamýšlen.

Obklíčena něžnými zbraněmi žen, kořist jen zírala. Neschopna pohybu, pokoušela se ovšem žertovat a smát se, ale byly to pokusy marné a pošetilé; byla lapena. Před namířenými poupaty růží byla bez naděje. Ze sítě pohledů, kde pod hladinami očí to vřelo opojením, nebylo pro ni úniku. Kořist to věděla. Nepřiznávala si to ještě, ale věděla to. Oblečena za lovce, snažila se jako lovec si taky připadat, jako lovec se chovat, ale bylo to zbytečné: i v tomto ustrojení byla kořist kořistí. Ať chtěla nebo nechtěla – byla kořistí.

Kníže se ovšem mohl domnívat a patrně až do konce svých dnů se domníval, že objevil jakousi šťastnou náhodou nejlepší z žen. A možná dokonce že představy o náhodě a štěstí zaměnil později jiným výkladem, že tento objev přisoudil vladařské intuici, která, jak je známo – vladařům dává možnost nalézat nejen nejlepší z žen, ale i nejlepší ze všech možných rozhodnutí a konat nejlepší skutky.

Ať už rozhodnutí přicházejí odkudkoli, ať už jim ty skutky vnuká kdokoli, je nutno ponechat jim vědomí, že obojí a všechno tryská z nich, a Božena, doufejme, mu nikdy, ani v nejslabší, ba ani v nejsladší chvíli neprozradila nic z těch dnů Velkého lovu, kdy na kamenech nejrůznějších potoků ničila poslední kousky rodinného prádla.

Informace

  • 22. 3. 2024