7.
„Co myslíte,“ zeptal se František Týny, „co myslíte, Týno, je možno říci jelen zvíci krávy?“
Týna se zamračila. Ne proto, že by ji ten příměr pohoršil, ale aby naznačila, že ji zaujal, že o něm přemýšlí.
„Samozřejmě že je to možné. Slovo ’zvíci‘ znamená, že předmět, k němuž je přirovnáváno, je stejně velký jako předmět přirovnávaný, takže po stránce gramatické je to v pořádku. Ovšem…“
„Ovšem?“
„Je tady ovšem také otázka slohu, otázka jisté úrovně. Osobně bych před takovým obratem zaváhala, a kdybych ho někde četla, budil by ve mně i jisté pochybnosti.“
„Ano,“ řekla paní Krahulcová, „jelen snad ani nemůže být tak veliký? Anebo může?“
„Může,“ ozval se z kouta pan Bernášek, který právě rozestavoval figurky k třetí partii, když dvě předtím už vyhrál.
„Nejde o velikost,“ řekla paní Bernášková, „a Týna má pravdu. Já bych takovou věc nikdy neřekla. Jde tady přece o to slovo ’kráva‘. Přirovnávat se může. Spisovatelé pořád něco k něčemu přirovnávají. Ale ke krávě? Mně se zdá to slovo hrozné.“
„Proč?“ zeptal se doktor Málek. „Kráva je kráva. Je to zvíře jako každé jiné a má jenom jedno jméno. Tohle. Je to kráva. A pokud se mluví o skutečné krávě, jak ji nazvat jinak?“
Pan Krahulec se rozesmál: „Když řeknete krávě krávo, není to žalovatelné!“
Paní Krahulcová zatrnula. Znala svého muže, věděla, že mluví málokdy, a teď trnula, že bude v tomto svém nápadu pokračovat.
„Můžete se postavit před krávu,“ pokračoval pan Krahulec, „a vykřiknout na ni: Ty krávo! A kolikrát chcete. A nikdo – ani majitel té krávy, ani spolek pro ochranu zvířat – vás nemůže žalovat pro urážku. Můžete křičet na celé stádo krav: Vy krávy! A zas nic!“
Pan Bernášek se ho zeptal: „A zkusil jste to někdy?“
„Ne. Ale mohl bych! A víte, Bernášku, že to někdy zkusím? Až příště potkám krávu, zeptám se jí: Kam jdeš, ty krávo? Jak to koukáš, ty krávo?“
„Kráva kouká krásně,“ řekla paní Málková. „Krásně a smutně. Má krásné oči.“
„Ano —“ řekla Týna. „Je zajímavé, že v antice se říkalo: kravooká.“
„Komu?“ zeptala se paní Bernášková.
„Každému, či vlastně – každé, která měla krásné oči. Bylo to míněno jako poklona.“
„To tedy nevím,“ vrtěla paní Bernášková hlavou, „nikdy jsem si nevšimla, jaké má kráva oči.“
„A jestli potkám vola,“ pokračoval se smíchem pan Krahulec, „řeknu mu: Ty seš ale vůl!“
„Nu,“ řekl doktor Málek, „jestli vám to pomůže?“
„A jak!“ vykřikl nadšeně pan Krahulec.
„Jelen zvíci krávy,“ navázala opět Týna, vracejíc debatu na vyšší úroveň, „je rčení zvláštní. Možná že by bylo přijatelné třeba v oblasti humoru. Tam se dá leccos použít a leccos omluvit.“
František chtěl něco říci, ale Marta ho předběhla: „Možná že vám ani tak nevadí to slovo ’kráva‘ jako slovo ’zvíci‘, nemyslíte?“
„Snad,“ připustila Týna. „Je to opravdu slovo nezvyklé. Člověk je vidí jen málokdy a neřekne skoro nikdy.“
„Já myslím,“ řekla Marta, „že jsou taková slova, která se vyskytují pouze v určitém spojení. A právě slovo ’zvíci‘ známe vlastně ve spojení jediném.“
„V jakém?“ zeptala se Týna a naklonila se plna dychtivého zájmu vpřed.
„Říká se,“ odpověděla jí Marta, „že padaly kroupy zvíci holubího vejce.“
„Ano!“ vykřikla nadšeně paní Krahulcová. „Ano, to se říká! To jsem často slyšela!“
„No právě,“ řekla Marta, „a jinak se to slovo vlastně neužívá. Takže když někdo řekne jelen zvíci krávy, je to nezvyklé, co?“
Kamil Peták se rozesmál: „To tedy je! To bych řekl, že jo! A já bych zase řekl tohle: Já mám žízeň zvíci trámu.“
„A co byste si dal?“ řekla paní Bernášková vstávajíc.
„Já bych si, když dovolíte, dal pivo.“
„Kamil by si dal pivo, Karle,“ řekla paní Bernášková a opět si sedla. Její muž, zahleděný už do rozestavených figurek, musel tedy vstát a jít do lednice pro pivo. Cestou se otočil a zeptal:
„Dá si ještě někdo pivo? Abych nemusel dvakrát.“ A paní Bernášková řekla: „Dvakrát? Půjdeš ještě stokrát. Jsi dneska hostitel, tak se snaž.“
„Jsou taková slova,“ vracela se Marta k tématu, „která se vyskytují vždycky jen v jediném spojení. Třeba slovo ’víže‘. K …
