4.
„Když jsme tu nedávno mluvili o rozdílnosti postupů mužských a postojů žen,“ řekl František, „zapomněl jsem na jedno.“
Mluvili? pomyslela si Marta. Pokud se pamatuji, byl jediný, kdo o tom mluvil. Ostatní mlčeli.
„A na co?“ zeptala se Týna.
„Na jedno slovo. Zjednodušení. Myšlenkový proces každé ženy by se dal nazvat snahou o zjednodušování, odhazuje všechno, co by nemohla, co nechce pochopit, rozmělňuje, drobí, chce, aby věci byly prosté. Ale ony prosté nejsou. Nejsou.“
„A nemyslíte, pane Kárnete,“ řekla mu Týna, „že teď zjednodušujete především vy? Říkáte: ženy. A tím jsme pro vás všechny v jednom pytli. Ale já bych řekla, že vedle žen inklinujících k simplifikaci jsou jiné, jejichž dominantním aspektem je tendence jevy komplikovat.“
Paní Bernášková se zasmála. Krátce a zvučně se zasmála.
„Jakpak by ne!“ vykřikla. „Jen mu to povězte, Týno! Já bych vám, Františku, nepřála nic zlého, ale měl byste poznat, co jsou to komplikace s některými ženskými!“
Jezdci teď jeli lesní cestou a ten, který jel vpředu, se občas zastavil a zvedl ruku.
„Co je, Ctirade?“ ptali se šeptem.
„Nic,“ odpovídal, ale ještě chvíli čekal a naslouchal. Pak mávl rukou a jeli dál. Bylo jich asi patnáct a neměli už daleko, ale tahle cesta byla příliš nebezpečná a nebylo radno jezdit bez doprovodu. Právě před týdnem tu Vlastiny bojovnice zajaly dva jejich druhy. A tak tu jeli, naslouchajíce do všech stran a rozhlížejíce se po křovinách, každý s rukou na meči a s obočím hněvivě staženým. Ne, nebylo dobré tady jezdit jen ve dvou nebo dokonce sám, ale patnáct mužů by se ubránilo, jak věřili, i třiceti ženám.
„I padesáti,“ řekl Ctirad, když se o tom před cestou radili.
Marta se usmála, když tohle řekl, když si představila, že by to řekl hlasem Františkovým; i teď se usmívala, zatímco František Týně složitě vykládal o ženském zjednodušování a zatímco ostatní doufali, že buď se změní zábava, nebo že bude podáno jídlo. Usmívala se, protože ten, který Františkovým hlasem řekl tu větu o padesáti ženách, měl nejen jeho hlas, ale i jeho podobu, jak jel teď v čele houfu – usmívala se, jako se usmívá snad každá žena, když si svého muže představí v roli hrdiny a když pak ve svých pohledech kolísá mezi obdivem a smíchem. A náhle překvapila všechny otázkou, která sem jaksi nepatřila:
„Jel jsi někdy, Františku, na koni?“
„Jel? To bych neřekl. Ale seděl. Asi deset vteřin. Pak už nikdy.“
Všichni se zasmáli, čekali, co bude dál, kam Marta mířila tou otázkou, ale ona se už k tomu nevrátila, a tak si pomysleli, že mu jen nahrála svou otázkou tu jeho vtipnou odpověď, že snad tak byli domluveni, a doktor Málek využil té přestávky a pokusil se odvést řeč jinam.
Řekl: „Nejzajímavější na těch Františkových výpadech a skeptických názorech na svět ženy je to, že je říká právě muž, jehož žena je absolutně dokonalá.“
Dámy lehounce zatleskaly a Týna sklonila hlavu. Neměla ráda, když se v běžném hovoru tak lacino užívalo pojmů, jako je dokonalost a absolutno.
Také paní Málková zatleskala, ale myslela si, že je snadné považovat za dokonalou ženu, se kterou nežijeme, a že takoví jsou všichni muži.
Marta se zaklonila do křesla a viděla, jak dubový les řídne, jak mezi kmeny prosvítá slunce a zeleň louky na jeho kraji, kde – jak jezdci dobře věděli – už nebezpečí nehrozí. Ale jeli i nadále mlčky. Tušili, že jsou sledováni, tušili v okolních křovinách bystré oči dívek, ty oči, ve kterých ještě donedávna četli oddanost, něhu a lásku a které teď… co se to stalo?
Mluvívali o tom mezi sebou a jejich názory se různily. Jsou to hysterky, říkali jedni. Hysterky to jsou. A byly.
A budou.
A jiní zas tu jejich válku vykládali přílišnou svobodou, která jim byla dána. To je tím, říkali, že jsme je my chlapi začali brát moc vážně.
Znám případy, prohlásil jeden, nebudu jmenovat, že se s nimi muži radili i o veřejných záležitostech. O problémech obce!
Ty mlč, odpověděl mu druhý, tebe jsem na vlastní oči viděl, jak u potoka pereš se svou ženou prádlo!
Jednou, připouštěl napadený, …
