A děj se děje dál.
Dál někde sedí ženy na bílé terase a probírají svoje všední starosti i své nevšední sny, zatímco jistá pyšná města zrají k svému pádu. Jenom s tím rozdílem, že muži už znají zaklínadla s obrovským akčním rádiem a že jsou ohroženy i ty terasy.
Dál vyjíždějí muži. Na lov, za úspěchem, za vítězstvím. Dál. Jenom s tím rozdílem, že ženy už vždycky nečekají doma. Vyjíždějí také. Také ony se cestou zpět pozdrží na různých ostrovech. Nemusí už se uchylovat ke lsti, aby se dozvěděly o trasách mužů – mají své vlastní trasy. Své vlastní ostrovy.
Dál budou zmýlené, kdože byl loven a kdo lovil, dál vystupují chytří lovci vedle hloupé zvěře a hloupí lovci podléhají zvěři chytré. Dál budou ženy mužům chystat obklíčení a dál jim budou z něho nabízet východisko. Ukazovat cestu.
Dál budou muži tuto cestu odmítat. Kam by to došli? Jen a jen k vlastnímu zápecí. K pěstování jablek ve vlastní zahradě a k dřině na poli. To oni znají jiné cesty! Dál budou tyto cesty končit záhubou mnohých, ale co na tom?
Víš, kolik mužů – bude se dále tázat František – muselo zahynout a muselo se samo zahubit, abychom my tu mohli sedět v klidu pokoje?
Dál budou ženy – pomyslí si Marta – věřit, že jedno s druhým nesouvisí a že jsou záhuby, které se nedají už ničím vyvážit.
Důslednost – bude opakovat František.
Jakápak důslednost? bude se ptát Marta.
Dál bude jediným jménem ženské důslednosti život. Ale jaké dát jméno důslednosti mužů?
Dál stojí muži na opuštěných skalních výběžcích a hledí do dálky, vyhlížejíce plachty naděje.
Za nimi kráčí zpívající dívka.
Dál. Vždycky tak budou stát, někým sem vyhnáni, někoho čekajíce. Jenomže ubývá těch opuštěných míst, přibývá hluku a přeslechnout skřivánka je stále snadnější.
Dál budou ti, kdo budou drtit hrozny, i ti, kdo budou jako hrozny drceni.
Převzácná šťáva!
Dál budou vinaři a námořníci, muži domova a muži dálek, rolníci polí orných a polí válečných, dál budou jedni hledět k zemi, hledět si země, dál budou druzí šilhat po výšinách, domnívajíce se, že mohou – na rozdíl od stromů – dorůst až k nebi. A porostou. Porostou? Ne. Dál budou růst nahrazovat zdáním. Aby se jiným zdáli větší, stoupají po jedněch a druhými jsou přeochotně pozdvihováni. Jsou výš, než mají být. Než býti mohou.
Někdy je třeba miliónů, aby ty jejich velikášské plány byly potřeny. Jindy je tomu jinak: na scénu vstoupí drobná, něžná žena.
Jednou se jmenuje Dalila a jindy Judita. A opět jindy – Charlottě Corday.
Děj se děje dál. Všechny děje se dějí dál. Anebo je to jen děj jeden? Jeden jediný a vracející se?
Jednou nás vyděsí, podruhé rozesměje. Jde o to, přežít tragédii, stát se svědkem frašky, jde o to, dožít se té druhé, obveselující podoby.
Aby se nesmáli už jiní.
A ti pak – smějíce se – sotva mohou chápat, že toto bylo kdysi krvavě vážné. Všechno se děje dál.
Jiní muži stoupají po jiné skalní stěně, spí zavěšeni jako netopýři a mají – po dehydrované stravě – neklidné sny.
O kom? – ptá se kdosi sedící doma a sledující v televizi jejich výstup. Měli by říci, o kom že sní ti muži na té stěně.
Dál budou muži zlézat nebetyčné skály a sestupovat do pekel.
Proč?
Protože obojí je na této zemi? Anebo je tu ještě důvod jiný, skrytý a nevyslovený, ale silnější a hlubší důvodů ostatních? Co tedy bude jejich cílem? Anebo lépe: cílovým pocitem?
Jenom ta výška? Jenom ta dosažená hloubka? Jen to, co se dá vyčíslit? Nepodnikali tu štrapáci přece jen pro někoho?
A pak se vracejí. Vracejí se opojeni svým výkonem, šťastni, že dosáhli svého.
A kdybychom jim připomněli ono jisté jméno, budou je po nás užasle opakovat. Budou je opakovat, jako by je slyšeli poprvé, či jako by se nemohli už rozpomenout… ta? Ach ano… ta tu je ovšem také.
Stoupají tedy dál. Jenom s tím rozdílem, že už to není stěna hory, ale tma vesmíru.
Hned v prvních letech příštího století, říkali nedávno v rozhlase, opustí statisíce lidí Zemi. A budou žít, spát, pracovat, milovat se a rodit děti, zavěšeni v nějakém válci v povětří, a to tam, kde …
