3.
Bylo vedro už od časného rána. A už od časného rána byli oba poručíci unaveni.
Poručíci? Byli tehdy poručíci?
Nu – prostě dva důstojníci Samsonova vojska, jejichž hodnost by odpovídala dnešní hodnosti poručíka. Stáli před stanem a pohlíželi do volné, otevřené krajiny, nad níž se už teď, v té jitřní hodině, chvěl vzduch.
„To bude pařas,“ řekl jeden.
„Pařas už to je,“ řekl druhý.
Byli by si rádi něco uvolnili na svém odění, ale báli se. Samson je přísný velitel.
Mysleli na něj i teď, před jeho příchodem, mysleli na něj – pokud nebyli zavaleni pomyšlením na ženy a víno – skoro vždycky. Ostatně on sám jim to radil.
Radím vám, říkával, abyste na mne mysleli pořád. Ve dne v noci. Vzpomeňte na mne, sotva se probudíte, a nezapomínejte na mne, ani když spíte. Mělo by se vám správně o mně i zdát. Mělo by se vám o mně zdát, i když spíte s děvkou. Budete-li na mne myslet pořád, stanete se dobrými vojáky a naše armáda bude co?
Nepřemožitelná, odpovídal mu vždycky sbor vojáků.
Jestli na mne myslet nebudete, stanete se bezduchými lajdáky a ničemy. A naše armáda bude houfem lajdáků a ničemů. A jako taková bude co?
Přemožena, odpověděl sbor vojáků a tento jednohlasý řev shromážděných rot v něm budil podobné pocity, jako v jiných lidech probouzí hudba nebo ptačí zpěv.
Teď tu tedy stáli dva poručíci jeho nepřemožitelné armády, čekali na něj a mysleli na něj, i když mluvili o tom, že bude či že už je pařas.
A aby se jaksi navzájem vyzkoušeli, řekl jeden z nich:
„Je geniální!“
A druhý rychle dodal: „Je největší ze všech!“
A první pokračoval: „Někdy přemýšlím, v čem vlastně vězí jeho genialita. A z čeho pramení.“
A druhý odpověděl: „V intuici. Dovede se rozhodovat naráz, a vždycky moudře. Řekl bych, že je osvícený, ale ono je to jinak: on je osvěcován stále znovu.“
A druhý se zeptal: „Myslíš?“
„Jsem o tom přesvědčen. Proto mu sloužím.“
„Já bych řekl,“ zašeptal nadšeně druhý, „že to není jenom intuice a jenom osvícení. Je tady přesný a rychle uvažující mozek.“
„Ovšem,“ připustil prvý, „ten je tu taky. Ale především je to intuice a osvícení.“
„A případ s hořícími liškami?“
„Intuice. Osvícení. Viděl jsem ho v té chvíli a řeknu ti to rovnou: intuice! Náhlé osvícení!“
„Já bych spíš řekl, že to byl výsledek apriorní rozumové úvahy. Vycházel z analýzy, přišel s hotovým plánem a provedl ho ve chvíli, kdy se to nejlépe hodilo.“
Oba se na chvíli odmlčeli a jeden z nich, ten, který hájil teorii mozku proti teorii intuice, se pak rozhlédl, a když viděl, že se zatím nikdo odnikud neblíží, zašeptal:
„A co vlasy?“
Druhý se polekal. Také on se nejdříve rozhlédl a pak řekl: „Jaké vlasy?“
„Ty víš.“
„O vlasech nemluv!“
„Proč? Jsme tu sami.“
„Ne. Nejsme tu sami a nikdy už sami nebudeme. Je tady s námi. Je všude, kde jsme my.“
„Přesto se tě ptám – co ty vlasy? Víš o tom něco?“
„Ptáš se jako poslední žoldnéř! Jsi přece důstojník! Tak jaképak řeči o vlasech!“
„Tak ty o tom něco víš!“
„Vím jenom to, co se říká. Ale ti, kdo to říkají, jsou lůza a dobytek. Jak jim chceš velet, když se ptáš stejně hloupě jako oni?“
„A přece se ptám. I na hloupou otázku můžeš dát chytrou odpověď!“
„Vlasy… řeknu ti, co vím. A co vím, nemám ze sebe. Nemluvím tedy za sebe. Ty vlasy… ty jeho vlasy… Je v nich kouzlo, chápeš? Je v nich síla. Všechna jeho síla je v těch vlasech.“
„A věříš tomu?“
„Jo. A řeknu ti teď něco sám za sebe. Viděl jsem ho jednou večer škvírou ve stanu. Všichni už spali, já byl na stráži, ale on nevěděl, že já ho vidím.“
„Co dělal?“
„Česal se. Ale jak! To nebylo česání, to byla, člověče, modlitba, to bylo zaklínání, to bylo, jako když saháš po ženským těle. To ti bylo až sprostě krásný, co on s těma vlasama dělal…“
„Povídej.“
„Však povídám. Ale ono se to povídat nedá. To bys musel vidět. Von ti ty vlasy bral do dlaní a pouštěl mezi prsty jako vodu, von je hladil, von si jima zakryl obličej, a jako když je líbá nebo co, von je i kousal, von si je po obou stranách hlavy zvedal nahoru a pak je nechal padat, a to my ani nevíme…
