Chvála kosího zpěvu
(Chválím jej i nadále a skoro každý rok si poznamenávám do svého diáře den, kdy zazněl poprvé. Dovedu se zastavit v rušné ulici Vinohrad, když někde ve stromoví zahrady zpívá kos. Když jsem půl roku uváděl český Kinoautomat Radúze Činčery a Jána Roháče v Montrealu, řekl mi náš přední scénický výtvarník Josef Svoboda, že právě tuto kapitolu má rád. A já jsem mu za to dodnes vděčen.)
Člověk je tvor labilní. Tu, něčím povznášen, dotýká se hvězd a tu zase, něčím jiným srážen, klesá dolů a ještě níž a je vláčen bahnem, a ještě hůř – pomluvami lidí. Mluvíme pak o vlivech povznášejících a vlivech zhoubných. Pohled na moře (zvláště Středozemní) je obecně uznáván za povznášející, pohled na alkoholika (zvláště notorického) je odpudivý. Z toho by se dalo usuzovat, že opilec (i notorický) by mohl být povznesen pohledem na moře (zvláště Středozemní) až k úplné či aspoň částečné abstinenci, ale v praxi se to řeší jinak. Není možné léčit alkoholiky tím, že by pouze vysedávali u moře a hleděli. V některých případech by možná došlo k povznesení a kýžené nápravě, ale v jiných, obávám se, by takový pohled mohl vést k ještě větší a stále rostoucí žízni. Nelze tedy jednoznačně označit jisté vlivy za kladné a jiné stejně jednoznačně zvát zápornými. I tady hraje značnou roli subjekt. Při Bachově fuze, například, procitá v někom tisícerá touha. V jiném jediná: rozšlapat rádio.
Některé vlivy si však přece jen vysloužily cosi jako obecnou platnost a definitivní uznání. Bubny a trumpety, například, jsou považovány za nástroje válečné a jejich úkolem i schopností je probouzet bojové nadšení. Nástroje ničení se vyvíjely i vyvíjejí, neboť – jak praví Neruda – to lidské moře nezná odpočinku, ale pokud jde o nástroje hudební, spoléhá člověk stále na tytéž. Některá vojska fasovala před bojem rum, jiná kázání. Když však šlo do tuhého a nebyl již čas na boží slovo ani na boží dary, zazněly trouby, bubny, halas, tartar a ryk. Praví se, že samotný zvuk trub pobořil hradby Jericha. Bylo to patrně zdivo zvukotěsné. Nám, kteří známe současnou architekturu, se to zdá neuvěřitelné; naše zdi nemohou být ohroženy zvukem. Propouštějí ho jako síto vodu.
Lidé si zvykli považovat pomalou hudbu za vážnější než rychlou a nikde, pokud vím, nedošlo k tomu, že by se kvapík, byť geniálně složený, stal národní hymnou. Lidé se shlukují, aby naslouchali tu komornímu pianissimu, tu vřavě, dovedou čekat po celou noc na vstupenku a jsou schopni ujet stovky kilometrů, aby zaslechli a vyslechli určitý hlas či určitou skladbu. Jiní zase by ujeli vzdálenost dvojnásobnou, aby tuto skladbu či onen hlas neslyšeli. Ti pak, kteří se setkali za týmž účelem, propadají témuž nadšení a nad nimi vzniká a houstne buď atmosféra okouzlené kontemplace, či atmosféra opačná, které pak podlehne zařízení sálu a jednotlivé kusy oděvů.
To, co jednoho povznese k blankytu, prožene druhého červeným mrakem vzteku a nepříčetné zloby, mezi tábory vládne nesmiřitelná zášť, a kdyby se na jednom poli měli setkat ctitelé – dejme tomu – dechovky se ctiteli – třeba – jazzu, vznikly by nové Lipany. Jsem člověk snášenlivý, snažím se porozumět tu tomu, tu zase onomu, a to i ono přijímat v pravé chvíli a na pravém místě. Nemám rád dechovku; to jest nevyšel bych si někam jen proto, abych jí celý večer naslouchal, ale jdu-li v červnovém nedělním odpoledni mezi zrajícím obilím a slyším-li z dálky zaznívat hudbu (v hospodě skryté vyhrávají), musí to být dechovka.
Lidé jsou labilní – vznášejí se a padají, padají a opět vzlétají, padají nevědouce o svém pádu a jsou nesmírně vysoko, aniž to tuší. Rozcházejí se ve svých názorech na vlivy povznášející a zhoubné, a dokonce každý sám v sobě občas zaváhá mezi fugou a rumem a neví, kde mu hlava stojí, zda mezi hvězdami či v kaluži, ale rozcházejí-li se v tak mnohém, je málo, je žalostně málo toho, v čem by se sešli a scházeli.
Měl by to být kosí zpěv.
Neocitl jsem se dosud, bohudíky, v situaci, kdy trouby a bubny by měly probudit i moje bojové nadšení,…
