9
V pondělí odpoledne se Bergas vrátil ze Stockholmu. Z letiště přijel rovnou do koncernu a šel si do své kanceláře vyprázdnit zamčenou aktovku. Čekaly ho nesčetné papíry, telefony bez přestání vyzváněly; jediné oko mu svítilo chlapeckou veselostí po úspěšné cestě. Bylo mu jen pár let přes padesát.
Čekal jsem v předpokoji, až na mě přijde řada. Lidé přicházeli a odcházeli. Psací stroj tepal dopisy ve svižném rytmu, hotové stránky jen létaly. Také doktor z oddělení výzkumu čekal, až na něj přijde řada.
Měl starosti a bez přestání si mnul malé baculaté ruce. Chtěl víc peněz pro laboratoř. Jeho laboratoř polykala peníze jako bezedná.
Vážil si Bergase víc než kohokoliv na světě. Byl maličký, a když hovořil s Bergasem, stoupal si ze samé úcty na špičky. Bergas byl jeho dobrodinec, Bergas mu dal příležitost věnovat se vědecké práci, ač pro společnost nebyla výnosná. Bergas byl prozíravý.
"Co vlastně víme o kovech?" zeptal se mě nervózně a rozpačitě.
"Nic. Umíme smíchat dohromady tři nebo čtyři kovy a tím naše vědomosti končí. Slitiny, lehké kovy, teoreticky o nich nevíme nic, i když v praxi můžeme pomocí testů opotřebování a odolnosti činit pravděpodobné závěry."
Laboratoř měla původně koncernu sloužit jen jako zkušebna materiálů. Doktor z ní udělal něco úplně jiného. Inženýři a šéfové odbytu ho trpce proklínali. Bergas se sebevědomě usmíval a rád trávil hodiny v jeho společnosti, zatímco doktor rozvíjel své teorie a předpoklady o skutečné struktuře kovů, i když z nich neměla společnost žádný praktický užitek, alespoň zatím. Bergas byl sám původně inženýr, i když se z technika stal obchodním ředitelem a pak generálním ředitelem koncernu. I kvalifikovaní, sebevědomí kovodělníci, kteří začazení, s rukama černýma nosili do laboratoře vzorky, si doktora vážili.
Považovali ho trochu za blázna a jeho vyprávění o elektronech a iontech v nich vzbuzovalo úctu.
"Kdybych tak dostal spektrální mikroskop," řekl mi doktor teskně, pohlédl na mě krátkozrakýma očima a v předtuše zklamání si třel tlusté ruce o sebe. "Víte přece, že když se atomy rozbíjejí, tak protony a neutrony..."
"Zapomínáte na člověka jako takového," řekl jsem roztržitě. "Copak člověk sám o sobě neznamená nic?"
Malý doktor na mě udiveně hleděl. Nechápal, co mám na mysli.
Dokud byly peníze na laboratoř, byl to šťastný člověk. Snad by se jednou jeho jméno rozlétlo v odborných kruzích po celém světě a společnost by začaly bombardovat dopisy a telegramy. On sám na to ani nepomyslel, ještě méně pak na to, jak by se daly nové objevy aplikovat v praxi. Proto tu přece byli inženýři, to byl jejich úkol. Společnost mohla jednou dostat ohromný úrok z peněz, které investovala do malého doktora. Nějaký úlomek, fakt z okruhu jeho horečných myšlenek mohl roztočit miliony a vybudovat nové továrny. Bergas to dobře věděl, byla to velká hra; hra podle jeho gusta.
"Netrpíte někdy tím, že muž jako vy musí stát jako žebrák ve frontě u dveří boháčů a prosit o podporu?" zeptal jsem se. "Netrpí tím vaše sebeúcta? Nejste nikdy zatrpklý?"
"Já přece dostávám peníze, neuvěřitelně moc peněz, na každý nový pokus," odpověděl udiveně. Vůbec nepochopil, co jsem chtěl říct. "Bergas je velký muž. Někdy si promnu oči, protože se bojím, že se mi to zdá a že jsem stále ještě na univerzitě."
Jeho duše překypovala, skryta v kovové kouli. Tu ochrannou vrstvu nemohlo nic narušit. Neměli jsme žádný styčný bod. Byl to šťastný člověk.
"Jděte napřed," požádal mne se strachem. "Řeknete mi potom, jestli má dobrou náladu, jestli se mám odvážit ho dnes obtěžovat." Stoupl si na špičky a prosebně se na mě zadíval krátkozrakýma světlemodrýma očima. Vypadal jako porcelánový pejsek.
Bylo mi ho líto. Nový, složitý přístroj ho v duchu strašil jako zázračný sen. Sám nemohl uvěřit, že by opravdu dostal něco takového pro sebe. Cítil jsem potřebu být hodný.
"Ne, jen jděte napřed vy," řekl jsem. "Dostanete svůj spektrální mikroskop, nebo co to je. Až já vyjdu z jeho místnosti, nebude už v dobré náladě. A potom odces…
