Kapitola 8.
O jednom nerozhodném zápase a podnikateli, jemuž nebylo dopřáno užívat si života
Ingmar s Holgerem se shodli na pokračování v započatém boji, tak prý nejlépe uctí Henriettinu památku. Holger 2 byl opačného názoru. Spokojil se však s dotazem, kdo teď bude podle nich živit rodinu. Ingmar se zamračil a přiznal, že měl poslední dobou šíleně moc starostí a neměl čas o tom zatím přemýšlet. V Henriettině cukřence ještě zbývalo pár stovek korun, bylo ovšem jasné, jaký osud je brzy stihne. Stejný jako Henriettu.
Jelikož bývalého poštovního úředníka nic lepšího nenapadlo, rozhodl se znovu ucházet o místo asistenta u vedoucího účetního oddělení. Současnému vedoucímu zbývaly do důchodu pouhé dva roky a neměl ani v nejmenším v úmyslu dovolit panu Qvistovi, aby mu tento čas jakkoli znepříjemňoval.
Situace se zdála napjatá, ale jen několik dní. Do té doby, než zemřel Ingmarův tchán, zarytý komunista, který se nestýkal s vnoučaty a kterému se Ingmar vyhýbal. Skonal ve věku jedenaosmdesáti let a zatrpklý. Zradila ho jediná dcera, opustila manželka a kapitalismus vzkvétal jako nikdy předtím.
Po své smrti se aspoň nemusel dívat, jak bylo naloženo s jeho majetkem, což bylo jeho velké štěstí. Jediným dědicem byl pochopitelně Holger 1, který existoval.
Kromě politické činnosti se předseda södertäljeských komunistů zabýval také dovozem a prodejem sovětského zboží. Až do svého skonu neúnavně objížděl trhy po celé zemi a propagoval sovětské výrobky spolu s tezí o velikosti Sovětského svazu. Ačkoli ani s jedním neslavil závratné úspěchy, stačilo mu to málo, co vydělal, na skromné živobytí zahrnující barevný televizor, dvě návštěvy obchodu s alkoholickými nápoji týdně a ještě mu každý měsíc zbyly tři tisíce, které pravidelně poukazoval jako dar komunistické straně.
Tchánova pozůstalost sestávala z nákladního auta v poměrně dobrém stavu a garáže sloužící jako skladiště, která praskala ve švech. Starý pán měl totiž ve zvyku nakupovat zboží rychleji, než stíhal prodávat.
Garáž ukrývala černý i červený kaviár, nakládané okurky, uzené krevety, gruzínský čaj, běloruský len, ruské filcové holínky, eskymácké tulení kůže, smaltované nádoby nejrůznějších tvarů a velikostí včetně typických zelených odpadkových košů s pedálem, dále ruské důstojnické čepice furažky, kožešinové ušanky, ve kterých vám zaručeně neomrznou uši, zahřívací gumové láhve, skleničky na vodku s motivem jeřabin, slaměné boty číslo čtyřicet sedm, pět set kusů Manifestu komunistické strany v ruštině, dvě stě šál ze srsti uralských koz a čtyři kožešiny ze sibiřského tygra.
To všechno našel Ingmar se syny v tchánově garáži. A abychom nezapomněli: ještě dvouapůlmetrovou sochu Lenina z karelské žuly.
Kdyby byl Ingmarův tchán ještě naživu a měl náhodou chuť si se svým zetěm pro jednou popovídat a ne ho uškrtit, mohl by mu vylíčit, jak levně sochu koupil od jednoho umělce v Petrozavodsku, který se dopustil té chyby, že Vladimíru Iljiči vytesal příliš lidské rysy. Leninův ocelově šedý pohled působil rozpačitým dojmem a ruka, která měla ukazovat cestu vpřed k světlým zítřkům, vypadala, jako by mávala. Primátor města, na jehož objednávku socha vznikla, se rozlítil a nařídil umělci, aby jeho dílo okamžitě zmizelo, jinak že se osobně postará o to, aby zmizel tvůrce sám.
A právě v tu chvíli se ve městě objevil Ingmarův tchán, který tudy projížděl na své obchodní cestě. O dva týdny později socha ležela v garáži v Södertälje a mávala do zdi.
Ingmar a Holger 1 se s radostí probírali nalezenými poklady. Tohle vystačí na několik let živobytí!
Holger 2 jejich nadšení nesdílel. Doufal, že jeho matka nezemřela nadarmo a že se teď věci konečně obrátí k lepšímu.
„O Lenina asi nebude moc velký zájem,“ pokusil se zmírnit otcovo a bratrovo nadšení, dostalo se mu však okamžitého okřiknutí.
„Nebuď tak zatraceně negativní!“ napomenul ho Ingmar.
„Jo, jsi hrozně negativní,“ přizvukoval Holger 1.
„A o Manifest komunistické strany taky ne,“ nedal se odbýt Holger 2.
* * *
Zboží v ga…
