Kapitola 12.
O lásce na atomové bombě a rozdílných představách o ceně
Holger 2 a Nombeko to neměli lehké. A nebyli sami. V červnu roku 1988 si všechny země světa i televizní společnosti lámaly hlavu, jaké stanovisko zaujmout k chystanému koncertu v londýnském Wembley u příležitosti sedmdesátin Nelsona Mandely. Byl to přece terorista a možná by jím byl i nadále, kdyby svou účast nezačala potvrzovat jedna celebrita za druhou.
Někteří to vyřešili šalamounsky. Americká televize Fox Television, která koncert vysílala v záznamu, nejprve vystříhala všechny politické projevy i písně, aby si proti sobě nepoštvala Cola-Colu, která si zakoupila reklamní čas před přenosem i po něm.
Přesto se na koncert sjelo šest set tisíc lidí ze sedmašedesáti zemí světa. Jediná země, která tuto událost zcela ignorovala, byla Jihoafrická republika.
* * *
Ve švédských parlamentních volbách konaných o pár měsíců později zvítězili sociální demokrati a Ingvar Carlsson se udržel ve funkci premiéra.
Bohužel, povzdychli si Holger 2 a Nombeko.
Ne, že by měli něco proti sociálním demokratům. To, že Carlsson zůstal ve funkci, ale znamenalo, že nemá smysl pokoušet se mu znovu dovolat. Bomba proto zůstala na svém místě.
Nejzajímavější na celých volbách byl fakt, že se do parlamentu nově dostala i Strana zelených. Méně pozornosti naopak média věnovala neexistující straně Běžte všichni do prdele!, která obdržela jeden hlas v Gnestě od dívky, která nedávno oslavila osmnácté narozeniny. Tento hlas byl ovšem označen za neplatný.
17. listopadu 1988 uběhl přesně rok od chvíle, kdy se Nombeko nastěhovala do domu určeného k demolici. Holger jí jako překvapení přichystal dort a přinesl ho do skladu na bednu, na které měli oba ve zvyku sedávat. Téhož dne slavily výročí i tři Číňanky, ty ale na oslavu pozvány nebyly. Holger chtěl být s Nombeko o samotě. A Nombeko s ním.
„To je od tebe hezké,“ poděkovala Holgerovi Nombeko a políbila ho na tvář.
Holger 2 celý svůj život toužil normálně existovat a vést normální život. Snil o ženě, dětech a poctivé práci (jakékoli, jen když nebude souviset s polštáři nebo s monarchií). Normální rodina – to by bylo něco. Jemu nikdy nebylo dopřáno být dítětem. Když si jeho spolužáci lepili na zeď plakáty Supermana a kapely Sweet, on měl na zdi portrét finského prezidenta.
Ale chodí vůbec po světě potenciální matka jeho potenciálních dětí? Jaká žena by se spokojila s neexistujícím manželem (ať by jí byl sebelepší oporou)? A s bytem v domě určeném k demolici? Které ženě by nevadilo, že její děti budou celé dny svádět polštářové bitvy v těsné blízkosti atomové bomby?
Taková nejspíš neexistuje.
Stejně jako Holger.
Čas ubíhal a spolu s ním se Holgerovi postupně vkradla do hlavy plíživá myšlenka, že Nombeko… neexistuje o nic víc než on, bombu má na krku snad ještě víc než on, a navíc… je prostě úžasná!
A teď ho ke všemu políbila na tvář.
Holger se rozhodl. Nombeko byla nejen jedinou ženou, o níž stál, ale zároveň i jedinou, která mohla stát o něj. Musí se o ni pokusit.
„Nombeko…“ začal.
„Ano, drahý Holgere?“
Drahý? Znamená to snad, že má šanci?
„Kdybych… kdyby mě snad napadlo přisednout si k tobě o kousek blíž…“
„Tak co?“
„Vytáhla bys na mě nůžky?“
Nombeko odvětila, že nůžky jsou uložené v kuchyňském šuplíku, kde je jim docela dobře. Vlastně už dlouho touží po tom, aby si k ní Holger přisedl o kousek blíž. Dokonce se přiznala, že ačkoli jí zanedlouho bude osmadvacet let, nikdy neměla přítele. V Sowetu na to byla ještě malá, a potom byla jedenáct let zavřená se samými odpornými chlapy, kteří navíc patřili k zakázané rase. To, co je však zakázané v Jihoafrické republice, není zakázané ve Švédsku. A ona už delší dobu cítí, že Holger je přesným opakem svého bratra. Takže pokud chce on… ona taky.
Holgerovi její slova doslova vyrazila dech. To, že je přesným opakem svého bratra, bylo to nejkrásnější, co mu kdy kdo řekl.
Odvětil, že on také nemá žádnou zkušenost s… s tím… no jaksi… jak to chodí mezi maminkou a tatí…
