Kapitola 15.
O nebožtíkově druhé smrti a dvou držgrešlích
Všichni pohlédli nejdřív na Nombeko, teda kromě hrnčíře, který civěl přímo před sebe, a vzápětí na hrnčíře.
Nombeko pochopila, že normální život s Holgerem 2 se v lepším případě posouvá na neurčito, v horším (zato pravděpodobnějším) na příští život. Ovšem na oplakávání budoucnosti, která nikdy nepřijde, bude dost času později – možná. Teď je zapotřebí rychle jednat.
Promluvila proto ke shromážděným (kterých o jednoho ubylo) a vysvětlila, že teď mají minimálně dva důvody, proč zdržet chystanou policejní akci. Za prvé riziko, že by se do skladu vloupali za použití násilí jižní stěnou skladu, což by v praxi nejspíš znamenalo provrtání třímegatunové bomby.
„To by ale koukali,“ poznamenal Holger 2.
„Ani bych neřekla, poněvadž by už dávno byli mrtví,“ namítla Nombeko. „Druhá otázka je, co tady s tou sedící mrtvolou.“
„Když už mluvíme o hrnčíři,“ vložil se do Nombečiny promluvy Holger 2, „neříkal náhodou něco o nějakém tajném tunelu, který si odsud vykopal, kdyby si pro něj náhodou přišla CIA?“
„A proč tím tunelem teda teď neutek a místo toho tady zdechnul na židli?“ namítl Holger 1.
Nombeko ho pochválila za zmínku o tunelu a dodala, že to nejspíš jednou pochopí. Vzápětí se s novým přílivem energie jala zjišťovat, zda skutečně existuje nějaký tunel, případně kam vede a zda je dostatečně široký na to, aby jím prošla atomová bomba (v neposlední řadě). Času nebylo nazbyt.
„Za pět minut se probouráme dovnitř!“ hlásal megafon.
Pět minut bylo samozřejmě dost málo času na to, aby Nombeko & spol.:
1) našli tajný tunel,
2) zjistili, kam vede a
3) sehnali kolejnice, lana a dostatek fantazie, aby se bomba mohla plánovaného útěku také zúčastnit.
Pokud by tedy tunelem vůbec prošla. A pokud vůbec nějaký tunel existuje.
Mladá revolucionářka zřejmě pocítila něco jako výčitky svědomí, jestli tedy nějaké svědomí měla. Samotnou ji překvapilo, čím vším policistům po telefonu vyhrožovala. Teď ji ale napadlo, že by se toho dalo využít ve vlastní i obecný prospěch.
„Myslím, že vím, jak bysme mohli získat čas,“ prohlásila.
Nombeko ji pobídla, aby to rychle vyklopila, jelikož za čtyři a půl minuty se policie možná provrtá do bomby.
Celestine začala vysvětlovat, že se během hovoru s policií nechala trochu unést, za což ovšem může ta kráva, která použila slovo policie, a to nanejvýš provokativním tónem.
Nombeko Celestine požádala, aby přešla k věci.
Celestine napadlo, že kdyby dodrželi to, čím těm fízláckejm hajzlům pohrozila, tak by z toho ti idioti byli úplně vedle. Určitě. Bylo by to sice… jak se tomu jen říká… neetické, ale hrnčíř by nejspíš nic nenamítal.
Poté, co mladá revolucionářka svůj nápad blíže vysvětlila, prohlásila Nombeko: „Máme čtyři minuty, takže sebou musíme hodit. Holgere, ty ho vezmeš za nohy a Holger za ruce. Já vám budu asistovat uprostřed.“
Ve chvíli, kdy Holger a Holger uchopili pětadevadesátikilového nebožtíka hrnčíře, každý za jeden konec, zazvonil Holgerovi 1 služební telefon. Byl to jeho šéf a měl pro něj smutnou zprávu, že jim právě někdo ukradl vrtulník. Škoda, že Holgera poslal domů, jinak mohl krádeži zabránit. Neměl by náhodou čas ohlásit věc policii a pojišťovně a vyřídit příslušné formality? Že ne? Že zrovna pomáhá známým se stěhováním? Tak ať hlavně netahá nic těžkého.
* * *
Velitel policejního zásahu rozhodl, že se do objektu dostanou jižní plechovou stěnou, do níž svářečkou vyříznou díru. Výhrůžky v telefonu zněly dramaticky a těžko říct, kdo se tam uvnitř skrývá. Nejjednodušší by samozřejmě bylo odtáhnout ten náklaďák blokující průjezd, ale co kdyby v něm byla rozbuška? Nebo v některém z oken? Zeď se mu jevila jako bezpečnější varianta.
„Vezmi si agregát, Björkmane,“ zavelel svému podřízenému.
Vtom se za záclonou v posledním patře domu mihl stín. Byl to zřejmě člověk, kterého nebylo moc vidět, zato ho bylo slyšet:
„Nikdy nás nedostanete! Jestli se provrtáte dovnitř, jeden po druhém skočíme! Slyšíte?“ křičel Holger 2 tím n…
