23. května 1453
Plyne naše poslední naděje. Císař má pravdu. Vybičován půstem, bděním a modlitbami cítí zřetelněji než kdo jiný poslední údery srdce říše.
Brigantina, která byla vyslána vyhledat benátské loďstvo, se zrána vrátila s prázdnou. Že se dostali z Gallipolské úžiny zpět kolem tureckých strážných plavidel, se podařilo jen díky nevyslovitelnému štěstí, námořnickému umění a mužné odvaze.
Dvanáct mužů odplulo, dvanáct se vrátilo. Šest Benátčanů a šest Řeků. Po dvacet dnů křižovali Řeckým mořem, aniž spatřili opozdilé křesťanské loďstvo. Každým okamžikem mohli upadnout do zajetí tureckých kontrolních lodí.
Když si uvědomili marnost svého pátrání, sešli se k vzájemné poradě. Někteří z nich prohlásili: „Vykonali jsme svoji povinnost. Víc již nemůžeme dělat. Cařihrad je zřejmě již v turecké moci. Proč bychom se vraceli do města propadlého obležení. Jeho záhuba je již jasná.“
Druzí namítli: „Vyslal nás císař. Jemu musíme podat zprávu o provedení svěřeného úkolu, ať byl sebemarnější. Hlasujme tedy!“
Pohlédli si vzájemně do očí, všichni se rozesmáli a hlasovali jednomyslně, aby se brigantina pokusila vrátit zpět do Cařihradu.
V Blachernách jsem se sešel se dvěma z těchto mužů. Ještě se zeširoka smáli, když vyprávěli o marnosti cesty, zatímco jim Benátčané připíjeli vínem a poplácávali je po zádech. Ale jejich oči, rozpálené mořem a nebezpečím, se neusmívaly.
„Odkud jste vzali odvahu k návratu zpět, na smrt?“ zeptal jsem se.
Pohlédli na mě v údivu svými zjizvenými obličeji a jedním hlasem odpověděli: „Jsme námořníci Benátek.“
Snad to stačilo na odpověď. Ať jsou Benátky jako královna moře sebevíc hamižné, kruté a lstivé, vychovávají své chlapce na život a na smrt ke cti republiky.
Avšak šest z nich byli Řekové. Ti dokazují, že i Řek může být věrný až na smrt, i v boji pro zbytečnou a beznadějnou věc.
Něco jiného se přihodilo dnes. Stovky starců a ještě nedorostlých chlapců pracují u brány svatého Romana na obnově stále více do šíře se bortících hradeb. Pracují i za denního světla, uprostřed dopadů tureckých šípů a nábojů.
Grant se naučil odposlouchávat pod zemí. Dnes zajal v nové turecké chodbě dva živé zajatce, turecké důstojníky, kteří přišli překontrolovat pokračování v hloubení. Chodba byla podpálena a zhroutila se. Benátčané si vzali zajatce na starost, zavedli je do blachernské mučírny, která za Konstantinovy doby nebyla ani jednou použita. Dozvěděli se ještě o směrech dvou podzemních chodeb. Jedna z nich byla překvapivá a nebezpečná.
Nehledě na přiznání mučili Benátčané zajatce celý den, až vypustili duši. Potom prakem vystřelili jejich zohavená a zkrvavená těla z hradeb doprostřed tureckého útočného předvoje, Když Turci spatřili, jak jejich velitelé byli zmučeni, rozkřičeli se, dychtíce po pomstě, a proklínali křesťanské psy. V této válce nebude více smilování.
Každým dnem, každou chvílí je možno očekávat konec. Císař Konstantin se stáhl do samoty, aby posílil svoji mysl, protože nemohl zakrýt slabost, když se doslechl, že brigantina dojela s marnými zprávami.
„Západ se nás vzdal,“ prohlásil nyní i on. „Svěřuji své město i svůj život do moci všemohoucího Boha i jeho Syna Ježíše Krista a svaté Matky Boží a prvního našeho předka velkého Konstantina.“
Čeká nás mučednická koruna. Ale i sto bran Mohamedova ráje je přeplněno dovnitř se deroucími padlými z bitev proti nám, nevěřícím. Přestože všichni sloužíme jednomu Bohu, jak dokazovali bratři svobodného ducha i holohlaví derviši.
