KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Co prozradily otisky prstů? - Komisař Palmu jako by snil. - Návštěva koncernu Rykämö. - Březová nůše na stěně ředitelny obchodního paláce a malý muž za velkým psacím stolem. - Proč se osoba ve velice významném postavení zamíchala do případu? - Krásný nekrolog na Bruna Rygsecka. - Jediné přirozené řešení. - Psychiatrie, rodové zatížení a rozdělení akcií. - Časný soumrak Aima Rykämöa. - Kdo má být třetí?
Palmu mě nechal strávit své sdělení a prohlédl si zatím služební inzeráty v novinách, dlouze zívl a odstrčil noviny stranou. Pak odbily hodiny v strážnici deset a Palmu začal roztržitě listovat v papírech, jež se mu shromáždily na stole. Jako první vzal do ruky papír s modrým razítkem v horním rohu, a jak měl ve zvyku, začal přednášet:
„Ano, ano! Chudáček Bruno… boule na zátylku mohla být způsobena stejně dobře pádem jako úderem. Voda v plících. A paní nezachránilo, že žila odloučeně od svého muže. Cyankáli a žádné jiné příznaky. V láhvi absintu byla silná dávka cyankáli. Ale to všechno už přece víme.“
Vzal do ruky zprávu o otiscích prstů a pokračoval polohlasem:
„Chudáčku Batlere! Koupelna a láhev absintu vypovídají o tvé neklidné pouti. A láhev absintu je jako kniha historie. Všichni ji poznamenali. Zato kelímek od jedu je nevinný jako sníh. Žádné otisky. Vrah měl rukavice, ale to už taky víme. A popelníček v hostinském pokoji. Aj, aj, ty krásné oči! Irma Vanneová se mi mohla přiznat, že tam strávila noc. Nikdy nezneužiji ničí důvěry.“
„Irma Vanneová tedy spala v hostinském pokoji?“
Oči se mi otevřely dokořán a začaly mě svědit kořínky vlasů. „Ale Batlerji přece v neděli viděl odcházet a zamkl za ní dveře!“
„Batler,“ opakoval komisař Palmu něžně. „Ano, tady Kokki prozrazuje tajemství jeho temné minulosti. V hotelu nic neukradl, ale pokusil se vydírat hotelového hosta. A to je velký rozdíl, moc velký. Ale potázal se se špatnou, neboť ten muž byl natolik moudrý, že se s důvěrou obrátil na ředitele hotelu, a Batler dostal vyhazov. Chudák Batler, obávám se, že opět vsadil na špatnou kartu.“
„Ale potom slečna Vanneová…“ začal jsem.
„Nech Pegasa letěti, na zem spadneš stejně ty,“ přerušil mě Palmu kulhavým rýmem, z čehož jsem poznal, že je v dobré náladě. „Takoví jsme my muži. Vždycky jako první podezříváme ze zlého nevinné holčičky. Ale můžu tě ujistit, že podobenka slečny Vanneové v Brunově červené knize nebyla. Přesto musím té slečně povědět pár vážných slov, protože nemám rád lháře… A co ještě prozrazují otisky prstů? Byl to inženýr Vaara, kdo vytrhl ten list z červené knihy, otisky jeho energických prstů jsou zcela zřetelné. A pak už nic, co bych netušil již předem.“
„Tvrdíte, komisaři, že to byl inženýr Vaara, kdo vytrhl list z červené knihy. To znamená, že na něm byla fotografie Airi Rykämöové. Teď chápu, proč inženýr zabil Bruna Rygsecka.“
„Nechápeš naprosto nic!“ prohlásil Palmu otcovsky. „Někdy chodíme jako ve snách, i když důvěřujeme svědectví svých očí. Tak pojď!“
Odhodil papíry na stůl a vzal si z věšáku klobouk, aniž blíže vysvětlil svoje záhadná slova. Následoval jsem ho skutečně jako ve snách.
„Nemůžeme nechat velké pány čekat,“ vysvětloval cestou k obchodnímu paláci koncernu Rykämö. „Ředitel Rygseckje tuze velký pán, nesmíme ho rozzlobit.“
Uvědomil jsem si alespoň částečně, jak mohutný je ten koncern Rykämö, když jsem na vlastní kůži poznal, co všechno je třeba podniknout, aby se člověk dostal k jeho šéfovi. Museli jsme napsat svoje jméno a hodinu příchodu do knihy návštěv, podezíravý vrátný zkontroloval ještě telefonicky, zda jsme skutečně očekáváni, a když jsme konečně velkým nehlučným výtahem vyjeli do haly ze zeleného mramoru v nejhořejším patře, začaly se mi opět moje boty zdát příliš velké a lokty ošoupané.
V hale stál inženýr Vaara a čekal na nás s hodinkami v ruce. Když nás uviděl, vydechl si úlevou.
„Přišli jste přesně,“ řekl. „To je dobře, ředitel Rygseck nerad čeká.“
„Přesnost je předností králů,“ poznamenal Palmu skromně. „Jsem sice přesvědčením demokrat, přes…
