/5/
Čas plyne, ve Švédsku kvůli králi Erikovi padají hlavy do katovských košů s pilinami a Jana věčně pronásleduje přízrak, jenž mu ani na okamžik nedopřává klidu, takže se několikrát za noc probouzí a tělo má zbrocené smrtelným potem. Karin neví, kde jsou její děti, proto poníženě padne na kolena před Kateřinou Jagellonskou a prosí ji jako žena a matka, aby směla sdílet vězení se svým mužem nebo aspoň dostala zpátky své děti.
Kateřina na ni zkoumavě hledí a se zlomyslnou radostí shledává, že z mladé Karin se v krátkém čase stala stará žena, chudá, stará žena, jíž ruce opuchly prací a obličej se svraštil bolestí a smutkem. Přemýšlí o ponuré věži se zazděnými okny na hradě Örbyhus, kde je Erik uvězněn, a v duchu si zvědavě říká, zda by i její neopětovaná a ponižovaná láska byla natolik silná, aby ji hnala za Janem do takové věže, takže by byla ochotna prosit o zajetí jako o nějakou milost. Mysl se jí naplňuje sžíravou závistí, když uvažuje o tak velké lásce, jakou ona sama nikdy nezažije. Její láska totiž byla jen láskou pro šťastné a světlé dny a v době Janova věznění je ze všeho nejvíc spájela touha po moci a pomstě. Proto nevybíravými slovy Karin vyčte její nevděk a velebí Janovu královskou milosrdnost, že ušetřil život svého bratra. Tak, Karin by měla být vděčná za skrovný důchod a střechu nad hlavou ve Finsku.
Karin nadarmo objímá její kolena, znechucená Kateřina ji nechá vyhnat z komnat a odmítne s ní do budoucna mluvit. Karin se vrátí do svého příbytku. Vyhánějí ji do Finska, do vzdálené země švédského království, aby na ni všichni zapomněli. Jenže ve Finsku nemá Karin stání, opakovaně se vrací do Stockholmu a marně usiluje o audienci u krále nebo získání nějaké zprávy o svých dětech, aby jim poslala matčino pozdravení. Na tyto marné cesty utratí veškeré své skromné prostředky, a když už jí nestačí peníze, aby cestovala obchodní lodí, nebo ji ve stockholmském přístavu donutí vrátit se zpátky na loď, tak se odvážně plaví na rybářských bárkách. Zadržet ji nemohou bouřky ani strach ze smrti, plavbu si odpracuje a pokorně vozí soudky se slanečky na stockholmský Rybí trh, kde vypadá jako každá jiná žena rybáře.
Ne, nikdo už ji nepozná. Nikdo netuší, že pod tím šedivým čepcem se skrývá usoužená tvář korunované švédské královny. A máčí v soli skývu černého chleba, jen aby mohla zaplatit lidem za zprávy o synovi. Někdy jí lžou, někdy ji oklamou, jindy si ji dobírají a trýzní její mateřské srdce líčením, jak Gustav na svou maminku zapomněl. V mysli spřádá zbytečné, beznadějné plány, jak syna unese a začne nový život v nějaké cizí zemi. Ale copak by mohla opustit zemi, dokud Erik žije a ona má naději, že ještě někdy dostane příležitost svého muže spatřit? Třeba se král nechá obměkčit, třeba se v království stane něco, co všechno změní. Karin silnýma rukama venkovské ženy přivaluje na Rybí trh sudy slanečků a občas se i rozesměje, neboť nic není tak ohnivého a trvalého jako naděje milující ženy.
Ale král Erik sedí v okovech uprostřed věčné tmy vězeňské cely ve věži hradu Örbyhus a pod třepotavým plamínkem lucerničky listuje historií legendárních švédských králů. Tu jedinou knihu si směl ponechat, ale už nepočítá ty pohádkové krále minulosti, podle nichž svého času stanovil, že on bude v pořadí čtrnáctý Erik. Na stránkách knihy si prohlíží obrázky, které sám nakreslil, a usmívá se přihlouplým úsměvem blázna. Puch slámy na lůžku mu už nevadí, neuvědomuje si otrhané hadry ani obtížnou havěť. Obrázky maluje dřevěným klacíkem, saze z lampičky roztírá v tuku a kreslí na stránky knihy nesmazatelné obrázky. Vojákovi ve zbroji přikreslí chochol na přilbě, koně v jeho představách uhánějí divokým cvalem, nakreslí postavu ženy a nad ní korunu královny.
Je tak zabraný do malování, že neslyší zaskřípění dveří. Přichází strážce, otvírá závory a přináší mu jídlo v dřevěné misce. Zamlžený svět blázna, kterým se Erik obklopil, aby si ochránil duši, je natolik silný a vzdálený od skutečného světa, že Erika nevyruší žádný zvuk. Vzpamatuj…
