Slavičí podlaha
V novinách se o smrti mé matky nepsalo. Smrt Rose Williamsové vzbudila malou odezvu veřejnosti v širším světě, k němuž kdysi náležela. V krátkém úmrtním oznámení se o ní psalo pouze jako o dceři admirála a neuvádělo se místo pohřbu. Bohužel vyšla o její smrti zmínka v Mintově světle.
Rachel na jejím pohřbu nebyla. Když jsem se o smrti matky dověděl, pokoušel jsem se s Rachel spojit, ale můj telegram zůstal bez odpovědi. Přesto se dostavilo překvapující množství přespolních lidí, o nichž jsem předpokládal, že s nimi matka v dřívějších dobách pracovala. A to navzdory utajení místa.
Nebyla pohřbena ve vesnici poblíž nás, nýbrž o pětadvacet kilometrů dál ve farnosti Benacre v okresu Waveney. Tam proběhl její pohřeb. Matka nebyla nábožensky založená, ale milovala prostou krásu tamního kostela. Ten, kdo bohoslužbu organizoval, to musel vědět.
Pohřeb se konal odpoledne. Zvolený čas umožňoval těm, kdo přijeli z Londýna, stihnout dopolední vlak z nádraží Liverpool Street a vrátit se pozdě odpoledne zpátky do města. Kdo, přemítal jsem, když jsem si prohlížel skupinu shromážděnou u hrobu, to všechno naplánoval? Kdo zvolil ten nápis na náhrobní kámen „PutovaIa jsem nebezpečím a temnotou ne nepodobná vítězi“? Když jsem se ptal Malakiteových, tvrdili, že neví, ačkoli si paní Malakiteová myslela, že to bylo všechno provedeno efektivně a vkusně. Mezi shromážděnými nebyli žádní novináři a ti, kdo přijeli auty, nechali vozy čekat několik set metrů od vchodu na hřbitov, takže nepřitahovaly žádnou pozornost. Ve svém smutku jsem zřejmě vypadal nepřístupně. Zprávu jsem dostal do školy teprve předchozího dne a anonymní truchlící nepochybně považovali osmnáctiletého chlapce u hrobu za nějakého zbloudilého sirotka. Jeden z nich nakonec přece jen přišel a beze slov mi potřásl rukou, jako by to byla odpovídající útěcha, a pak zadumaně pokračoval směrem k východu ze hřbitova.
S nikým jsem nemluvil. Přistoupil ke mně nějaký pán a řekl : „Tvoje matka byla pozoruhodná žena,“ a já jsem ani nezvedl zrak. Při zpětném pohledu to vypadá neslušně, ale on ke mně přišel, když jsem hleděl do hrobu na úzkou rakev, která rozměry těsně zapadala do výkopu. Myslel jsem na to, že výrobce rakve nebo ten, kdo ji objednal, musel vědět, jak byla Rose Williamsová neobyčejně útlá. A také vědět, jak by se jí líbilo dřevo střemchy pozdní, vědět, že zvolená slova bohoslužby by ji nešokovala ani by v nich nevyciťovala ironii, a dokonce i mohl vybrat citát z Blakea na náhrobní kámen. Tak jsem se díval na to, co leželo metr, metr dvacet pode mnou, a myslel na to všechno, když jsem zaslechl tichý, skoro ostýchavý mužský hlas, který říká : „Tvoje matka byla pozoruhodná žena.“ A než jsem se probral ke zdvořilosti, vysoký muž, kterému jsem nepoděkoval, ale který respektoval mé soukromí, se vzdálil a já jsem ho zahlédl jen zezadu.
Po chvíli zůstal hřbitov prázdný až na mě a Malakiteovy. Londýňané a těch několik vesničanů, kteří přišli vzdát poslední poctu, odešli. Malakiteovi čekali na mě. Od chvíle, kdy jsem dostal zprávu, jsem je ještě neviděl, mluvil jsem se Samem jen po telefonu. Přišel jsem k nim a on udělala tohle : Doširoka rozevřel svůj velký vlhký pruhovaný kabát – ruce přitom nechal v kapsách – a přitiskl mě ke svému teplému tělu, ke svému srdci. Byl to člověk, který se mě sotva dotkl za celou tu dobu, co jsem ho znal. Jen zřídka se mě zeptal, jak se mám, i když jsem věděl, že ho zajímá, co by ze mě mohlo být, jako kdybych byl pořád naivní zelenáč. Zůstal jsem u nich na noc, okno ložnice pro hosty vedlo dolů do jejich obezděné zahrady. A na druhý den mě Sam odvezl do White Paint. Chtěl jsem jít pěšky, ale on řekl, že se mnou potřebuje mluvit. Tehdy mi řekl, jak zemřela.
Nikdo jiný ve vesnici nevěděl, co se stalo. Neřekl to ani své ženě. Matka zemřela zvečera a pan Malakite ji našel druhý den kolem poledne. Bylo jasné, že zemřela okamžitě. Odnesl Rose Williamsovou – říkal jí celým jménem, jako by už náhle mezi nimi přestaly existovat důvěrné vztahy&…
