„Zlověstná shovívavost liftboye“
V suterénu Criterionu bylo jedenáct obrovských prádelních kádí, které se vytrvale otáčely. Byl to šedý vesmír bez oken, odloučený od denního světla. Spolu s Timem Cornfordem a mužem jménem Tolroy jsme vkládali do kádí ubrusy, a když se stroje zastavily, odnášeli jsme prádlo přes místnost do jiných strojů, které ho v páře stlačovaly. Všechno, co jsme měli na sobě, ztěžklo vlhkostí, a než jsme vyžehlené ubrusy naložili na pojízdné vozíky, abychom je odvezli do sálu, svlékli jsme se a prohnali jsme svoje oblečení ždímačkami.
První den jsem se domníval, že až se vrátím domů, povím Rachel bezezbytku, jaké to bylo. Ale nakonec jsem si to nechal pro sebe – zpočátku to bylo prostě kvůli tomu, jak mě trápily bolesti v ramenou a nohou nebo nával radosti, který jsem pociťoval, když jsem ukradl nějaké sousto z vozíku s dezerty připravenými na večer. Doma jsem už jenom zalezl do postele a dosud mokré oblečení jsem jen tak přehodil přes zábradlí schodiště. Byl jsem vhozen do únavné společnosti nepříjemných existencí a jen zřídka jsem teď vídal svého opatrovníka, který měl nyní na starosti neobyčejně složité soukolí. Doma odmítal vyslechnout byť i jen náznak nějaké mé stížnosti. Jak jsem se v práci choval nebo jak se mnou zacházeli, mu bylo úplně jedno.
Dostal jsem nabídku na noční práci při padesátiprocentním zvýšení platu a skočil jsem po ní. Stal jsem se liftboyem, znuděným a neviditelným ve své kabině lemované sametem, jiný večer jsem na sobě měl pro změnu bílé sako, pohyboval jsem se na toaletách a předstíral jsem před hosty, kteří mě vlastně vůbec nepotřebovali, že beze mě to tam nejde. Spropitné bych vítal, jenže tyto večery byly bez spropitného, domů jsem se nedostával před půlnocí a v šest jsem měl zase vstávat. Ne, kdepak, prádelna byla lepší. Jednou po půlnoci, když skončil zase jeden večírek, mi bylo řečeno, že mě potřebují, abych pomohl s přepravou nějakých uměleckých děl ze suterénu. Za války byly zřejmě z Londýna odvezeny významné sochy a malby a ukryty ve velšských břidlicových dolech. Menší díla byla umístěna v suterénech velkých hotelů a dočasně zapomenutá, ale teď se postupně vyzvedávala zpátky na světlo.
Nikdo z nás doopravdy nevěděl, jak daleko se táhnou tunely pod Criterionem, mohly dokonce vést pod Piccadilly Circus, ale tam dole panovalo nesnesitelné horko a noční personál byl skoro nahý, když vláčel podobně nahé sochy ze tmy. Já jsem měl za úkol obsluhovat manuální výtah, abych dopravil ty muže a ženy, některé s chybějícími údy, některé číhající se psy u nohou nebo zápasící s jelenem, z našeho bludiště tunelů nahoru do dvorany. Vstupní hala na nějakou dobu vypadala jako v nejrušnějších hodinách příjezdu hostů : řada prachem pokrytých svatých, někteří s šípy trčícími z podpažních jamek, disciplinovaně seřazených, jako by čekali na registraci. Když jsem se natahoval kolem jakési bohyně, abych otočil mosaznou klikou a mohli jsme tak spolu vyjet o podlaží výš, pohladil jsem jí bříško. V omezeném prostoru služebního výtahu jsem se sotva mohl pohnout. Pak jsem odtáhl stahovací mříž klece a všichni ti přepravovaní vpluli na ližinách do vstupní haly. Nevěděl jsem, že existovalo tolik svatých a hrdinů. Na úsvitu se rozjížděli do různých muzeí a soukromých sbírek ve městě.
Když skončila tahle epizoda, pečlivě jsem studoval svůj odraz v zrcadle na školních toaletách, abych zjistil, jestli jsem se změnil nebo se něčemu naučil. Potom jsem se vrátil k matematice a zeměpisu Brazílie.
S Rachel jsme často soutěžili, kdo dokáže líp napodobovat Pimlico Dartera. Tak se například pohyboval zlodějsky nenápadně, jako by si šetřil energii na něco, co teprve přijde. (Možná čeká na to „schwer“, říkala Rachel.) Sestra byla v těch výstupech vždy lepší, vypadala přitom, jako by uhýbala, aby se vyhnula pátrajícímu světlometu. Na rozdíl od Mola byl Pimlico Darter stoupencem rychlosti. Zdálo se, že se nejlíp cítí v omezeném prostoru. Ostatně svých prvních úspěchů Pimlico Darter dosáhl, když se hrbil v&…
