ČÁST PRVNÍ
Stůl plný cizích lidí
V roce 1945 naši rodiče odjeli a zanechali nás v péči dvou mužů, kteří byli možná kriminálníci. Bydleli jsme tehdy v londýnské ulici Ruvigny Gardens a jednoho rána přišla buď matka, nebo to byl otec s návrhem, že si rodina po snídani něco probere. Řekli nám, že od nás na rok odjedou do Singapuru. Není to tak dlouhá doba, tvrdili, ale nebude to ani tak krátká cesta. Samozřejmě o nás bude po dobu jejich nepřítomnosti dobře postaráno. Vzpomínám si, že když nám to otec sděloval, seděl na jedné z těch nepohodlných železných zahradních židlí, zatímco matka v letních šatech za jeho rameny jen přihlížela, jak na to zareagujeme. Po chvíli vzala mou sestru Rachel za ruku a držela si ji u pasu, jako by ji chtěla zahřát.
Ani Rachel, ani já jsme neřekli ani slovo. Hleděli jsme na otce, zatímco rozváděl podrobnosti jejich letu novým Avro Tudorem I, nástupcem bombardéru Lancaster, jenž dokázal letět rychlostí přes čtyři sta padesát kilometrů za hodinu. Než dorazí do cíle, budou muset minimálně dvakrát přistát a přesednout. Vysvětlil nám, že ho povýšili, aby převzal zastoupení společnosti Unilever v Asii, což znamenalo posun v jeho kariéře. Bude to pro dobro nás všech. Hovořil vážně a naše matka se v jedné chvíli odvrátila a pohlédla na svou srpnovou zahradu. Když otec skončil, všimla si, že jsem zmatený, přistoupila ke mně a pročísla mi prsty vlasy jako hřebenem.
Bylo mi tehdy čtrnáct a Rachel skoro šestnáct. Vysvětlili nám, že po prázdninách se o nás bude starat opatrovník, jak ho matka nazývala. Mluvili o něm jako o kolegovi. Už jsme se s ním setkali – říkali jsme mu „Mol“, přezdívkou, kterou jsme vymysleli. Naše rodina měla ve zvyku používat přezdívky, což s sebou také někdy neslo zastírání pravé podstaty věcí. Rachel už mi stihla říct, že má dojem, že se Mol pohybuje v zločineckých kruzích.
Znělo to podivně, ale život byl tehdy po válce chaotický a zmatený, takže to, co nám bylo předestřeno, nevypadalo až tak neobvykle. Přijali jsme to rozhodnutí, jak to u dětí bývá, a Mol, který se u nás nedávno ubytoval ve třetím podlaží, skromný člověk, rozložitý, ale s ostýchavými pohyby mola, měl představovat řešení. Rodiče určitě předpokládali, že je spolehlivý. Jestli věděli o Molově kriminalitě, tím jsme si nebyli jistí.
Domnívám se, že kdysi měli snahu naši rodinu víc stmelit. Tu a tam mě otec s sebou vzal do kanceláří Unilever, které byly o víkendech a o svátcích pusté, a zatímco pracoval, já jsem se procházel něčím, co mi připadalo jako opuštěný svět ve dvanáctém podlaží budovy. Objevil jsem, že všechny zásuvky v kanceláři jsou zamčené. Koše na papír zely prázdnotou, na stěnách nebyly žádné obrazy, i když jednu stěnu otcovy kanceláře zabírala velká plastická mapa označující pracoviště společnosti v zahraničí : Mombasa, Kokosové ostrovy, Indonésie. A blíž k domovu Terst, Heliopolis, Benghází, Alexandrie, města, která ohrazují Středozemní moře, lokality, o nichž jsem předpokládal, že spadaly pod mého otce. Tady se objednával nákladový prostor na stovkách lodí, které pluly na východ a zase zpátky. Světla na mapě, která identifikovala města a přístavy, byla o víkendech vypnutá, stejně temná jako ty vzdálené výspy.
Na poslední chvíli se rozhodlo, že matka ještě na posledních pár letních týdnů zůstane, aby dohlédla na podnájemníkovy přípravy k péči o nás a připravila nás do našich nových internátních škol. V sobotu před otcovým odletem do oněch dalekých krajů jsem s ním ještě jednou zašel do kanceláře poblíž Curzon Street. Navrhl, abychom si udělali dlouhou procházku, protože, jak řekl, několik následujících dní se jeho tělo bude muset tísnit v letadle. Jeli jsme tedy autobusem k Přírodovědnému muzeu, pak jsme prošli Hyde Parkem na Mayfair. Otec byl nezvykle nedočkavý a veselý, ačkoli si prozpěvoval posmutnělé dvojverší Pletené límečky a srdce z příze, rozedrou krajiny znějící cize. Opakoval je pořád dokola, téměř švihácky, jako kdyby představovalo nějaké základní pravidlo. Co to má znamenat? přem…
