Arthur McCash
První, co jsem objevil, byly ukryté záznamy Rosiny první činnosti jako radiooperátorky. Věnovala se jí během války v té údajné roli protipožární hlídky na střeše hotelu Grosvenor House ; potom později v Chicksands Priory, kde zachycovala šifrované německé signály a odesílala je k dekódování do Bletchley Parku podle direktiv vydaných „dezinformátory v Londýně“. Jezdila také do Doveru, aby identifikovala mezi gigantickými anténami podél pobřeží individuální rytmy specifických německých Morseových operátorů – byla proslulá uměním rozpoznat příslušný dotek klíče.
Teprve v pozdějších složkách pohřbených hlouběji a tajemněji se vyjasnilo, že po skončení války pracovala i v zahraničí. Její jméno se tu a tam vynořovalo, například při vyšetřování pumového útoku v hotelu Krále Davida v Jeruzalémě, stejně jako ve fragmentech dalších zpráv zahrnujících Itálii, Jugoslávii i různé další lokality na Balkáně. Jedna zpráva uváděla, že krátce působila v rámci malé jednotky poblíž Neapole, dva muži a jedna žena nasazení, jak zpráva bez obalu konstatovala, na rozklížení jedné dosud skrytě operující skupiny. Někteří z její jednotky padli do zajetí nebo byli pobiti. Nedala se vyloučit ani zrada.
Ale většinou jsem nacházel jenom jména měst na rozmazaných razítkách v jejích pasech, spolu s fiktivními jmény, jichž používala, s vymazanými nebo překřížkovanými daty, takže jsem přestal mít jistotu, kde přesně byla, kdy tam vlastně byla. Uvědomil jsem si, že poranění na její paži jsou vlastně jediným reálným důkazem, který mám.
Narazil jsem na Arthura McCashe podruhé. Vrátil se ze zahraničí a po opatrné konverzaci jsme zašli na večeři. Nikdy se mě neptal, co tam dělám, a já jsem se ho neptal, kam byl vyslán. Byl jsem teď zběhlý ve společenském kodexu budovy a věděl jsem, že naše konverzační stezka u večeře se bude muset vyhnout všem významným převýšením. V jedné chvíli jsem měl opravdu pocit, že je z té nevinné strany informační hranice přijatelné hlasitě vyjádřit podiv nad tím, jakou hrál v našich životech roli Mol. McCash odmítl otázku mávnutím ruky. Seděli jsme v restauraci dost vzdálené od našeho úřadu, ale on se okamžitě rozhlédl kolem. „O tom nemůžu mluvit, Nathanieli.“
Naše dny a noci probíhaly v Ruvigny Gardens daleko od teritoria Whitehallu, ale McCash měl i tak pocit, že nemůže mluvit o osobě, o níž jsem předpokládal, že nemá nic společného s vládními tajemstvími. Ale přitom měla mnoho společného s Rachel a se mnou. Chvíli jsme seděli mlčky. Nechtěl jsem se vzdát nebo změnit téma. Zlobil jsem se, že jsme nuceni předstírat, že se neznáme. Trochu posměšně jsem se ho zeptal, jestli si vzpomíná na toho včelaře, který k nám často chodíval, na jistého pana Florence. „Potřebuji ho sehnat,“ tvrdil jsem. Mám teď v Suffolku včely a potřebuji poradit. Nemá na něj kontakt?
Mlčení.
„Je to jenom včelař! Potřebuji nahradit mrtvou královnu. Jste směšný.“
„Snad.“ McCash pokrčil rameny. „Já bych tady s tebou neměl ani večeřet, sedět s tebou za stolem.“ Posunul vidličku blíž k talíři, a zatímco nás obsluhovali, mlčel. Když viděl, že se číšník vzdálil, dal se znovu do řeči.
„Přece jen je tu něco, co ti chci říct, Nathanieli … Když tvoje matka odešla ze Služby, zametla za sebou stopy z jednoho jediného důvodu. Proto, aby už nikdo nemohl znovu jít po tobě a po Rachel. Celou tu dobu byli kolem vás strážci, pořád. Já jsem v podstatě začal dojíždět do Ruvigny Gardens párkrát týdně proto, abych na vás dohlížel. To já jsem přivedl tvou matku – když byla krátce v Anglii – aby tě viděla tančit v tom klubu v Bromley, aby tě mohla vidět alespoň z dálky. Také musíš vědět, že lidé, s nimiž spolupracovala, jako Felon, Connolly, byli pro nás důležití ochránci.“
Gesta Arthura McCashe bych nazval tím, čemu se říká „anglicky nervózní.“ Sledoval jsem, jak při řeči několikrát přemístil sklenici na vodu, vidličku, prázdný popelník a nádobku na máslo. Prozradilo mi to, jak rychle jeho mozek střílí, a bylo jasné, že pohybování těmito překážkami mu ho pomáh…
