31
Do kanceláře vstrčil hlavu Charlie Condon. Celý zářil.
„Dokázals to, člověče. Hergot dokázals to!“
Pierce polkl a zoufale se snažil nechat pocity z právě absolvovaného telefonního hovoru za sebou.
„Všichni jsme to dokázali,“ řekl. „Kde je Goddard?“
Condon vkročil dovnitř a zavřel za sebou. Pierce si všiml, že má uvolněnou kravatu. Samozřejmě, po tom šampaňském.
„V mé kanceláři. Má na drátě svého právníka.“
„Myslel jsem, že jeho právník je Justine.“
„Ano, ale ne ten pravý, jestli víš, co tím myslím.“
Piercemu dělalo problémy vnímat, co Condon říká. Myšlenky se mu stále vracely k hovoru s Langwiserovou.
„Chceš slyšet jeho zahajovací nabídku?“
Pierce se na něho podíval a přikývl.
„Hodlá vložit dvacet milionů v průběhu čtyř let a chce dvanáct procent a křeslo předsedy správní rady.“
Pierce vypudil z mysli obraz Rennera a soustředil se na Condonovu zářící tvář. Goddardova nabídka byla dobrá. Ne že by brala dech, ale byla dobrá.
„To není špatné, Charlie.“
„Cože? Mně se zdá přímo skvělá!“
Vyrazil poslední slovo příliš hlasitě a Pierceho napadlo, že s tím šampaňským zřejmě nezůstal jen u jedné sklenky.
„Ale říkám, je to teprve zahajovací nabídka. Můžeme o ní jednat a vylepšit ji.“
„Jistě. Tak si o ní promluvme. Nejdřív o tom předsednictví. Máš proti tomu něco?“
„Pokud proti tomu nemáš nic ty, pak ani já.“
Současným předsedou správní rady byl právě Condon, ale tahle správní rada neměla žádnou reálnou moc, protože společnost ovládal Pierce. Condon držel desetiprocentní podíl, osm procent rozdělili mezi dřívější investory – z nichž žádný nepatřil do kategorie Maurice Goddarda – a dalších deset mezi zaměstnance. Zbývajících dvaasedmdesát procent patřilo stále Piercemu. Takže tím, že by Goddardovi postoupili křeslo předsedy víceméně formálního poradního sboru, mu v podstatě nic nedávali.
„Já říkám, dejme mu to, ať má radost,“ prohlásil Condon. „A teď k těm dvanácti procentům. Kdybych ho dotlačil na dvacet milionů během tří let, dal bys mu je?“
Pierce zavrtěl hlavou.
„Ne. Rozdíl mezi deseti a dvanácti procenty může jednou představovat několik set milionů dolarů. Ale jestli ho dotlačíš na dvacet milionů během tří let, bude to skvělé. V každém případě nám musí dát ve třech letech minimálně osmnáct milionů, jinak ho pošli zpátky do New Yorku.“
„To je dost tvrdý požadavek.“
„Nemůžeme jinak. Naše současné provozní náklady jsou, řekněrne, tři miliony ročně. Jenže jestli se chceme rozvíjet a držet se v čele pelotonu, potřebujeme dvojnásobek. Pod šest milionů ročně jít nemůžeme. Takhle mu to podej.“
„Takže mi dáváš k manévrování jen to křeslo.“
„Ne, dávám ti k manévrování představu příštích deseti let, Charlie. Poslyš, viděl jsi jeho oči, když jsme tam dole rozsvítili. Řekl bych, že není jen chycený na háčku, podle mě je už vykuchaný a leží na pánvi. Zbývá jenom ho trochu přitlačit a dojednat detaily. Tak to běžte uzavřít a ke smlouvě přidejte první šek. Žádná procenta navíc a šest milionů ročně. Potřebujeme je k práci. Řekni mu, že tolik stojí jízdenka, jestli s námi chce jet.“
„Dobrá, je mi to jasné. Ale myslím, že bys to měl jít dojednat sám. Ty jsi lepší sjednávač smluv než já.“
„V žádném případě. To je tvůj džob.“
Condon odešel a Pierce zůstal opět sám se svými myšlenkami. Znovu si probral všechno, co mu Langwiserová řekla. Renner chtěl prohledat jeho domovy, starý i nový a auto. Ještě jednou auto, tentokrát oficiálně a legálně. Zřejmě aby našel nějakou maličkost, vlas, nitku, zkrátka cokoliv, co by dosvědčilo, že v něm přepravoval tělo.
„Panebože,“ řekl nahlas.
Rozhodl se, že se pokusí analyzovat situaci stejným způsobem, jakým analyzuje pokusy v laboratoři. Úplně od začátku. Bude se na to dívat z jedné strany, pak to otočí a vezme to ze druhé. Rozdrtí všechno na prášek a dá to pod mikroskop.
A na začátku si o tom nebude nic myslet.
Vzal poznámkový blok a napsal si na novou stránku základní body svého rozhovoru s Langwiserovou.
Prohlídka:
– bytu
– domu na Amalfi Drive
– auto – podruhé – materiá…
