Kapitola 24
Cesare vedl vojsko po silnici z Rimini na Bolognu a Astorre Manfredi mu jel po boku. Mladý kníže měl příjemnou povahu a uměl vzít důkladně za práci. Večer co večer jídal s Cesarem a jeho důstojníky a bavil je košilatými písničkami faenzských venkovanů. Po večeři poslouchal Cesareho rozbory situace a spolu spřádali plány na příští dny.
V této fázi tažení Cesare čelil vážným strategickým problémům. Cíle tažení, tedy vrátit papežské státy pod papežskou vládu, už téměř dosáhl, ale v dobytí Bologne doufat nemohl, protože Bologna byla pod ochranou Francouzů. A i kdyby na to měl sílu, nepřál by si rozlítit krále Ludvíka a kromě toho věděl jistě, že papež by podobný útok neschválil.
Cesare měl však v rukávu schovaný trumf: Bentivogliové, kteří v Bologni vládli, tohle vše nevěděli. Jeho skutečným cílem nebylo samo město, ale Castel Bolognese, silná pevnost za ním. Dokonce ani Cesareho vyšší velitelé nevěděli, kam míří, a z tažení na Bolognu měli těžké hlavy.
Po dlouhém rozmyšlení dospěl Cesare k chytrému plánu: dovedl své muže až pár mil od bran města. Vládce Bologne Giovanni Bentivoglio, obrovitý chlapík, mu vyjel vstříc na stejně titánském oři. Před ním jel jeho vlajkonoš se zástavou – červenou pilou v bílém poli.
Bentivoglio byl jako vůdce rázný, ale jako člověk rozumný. „Cesare, příteli,“ začal. „Musíme se utkávat? Není moc pravděpodobné, že bys zvítězil – a i kdyby se ti to podařilo, pak by tě zničili tvoji francouzští přátelé. Je nějaký způsob, jak ti můžu tenhle pošetilý nápad rozmluvit?“
Po dvaceti minutách úporného dohadování Cesare kývl na to, že nenapadne Bolognu, a Bentivoglio zase slíbil, že oplátkou dá Cesaremu Castel Bolognese. A také vyhověl Cesareho žádosti, aby jako projev dobré vůle poskytl vojáky pro budoucí papežská tažení.
Druhého dne Cesareho muži obsadili Castel Bolognese. Mocné hradby je ochrání před nepřáteli, v obrovských podzemních skladištích jsou velké zásoby munice, ubytování pro důstojníky je na pevnost nezvykle pohodlné. Cesareho a jeho velitele to potěšilo.
Téhož večera pro ně Cesare uspořádal okázalou oslavu; opečené jehně jen plavalo v omáčce z fíků a papriček. Na olivovém oleji a s místními bylinkami k němu osmažili tmavočervené hlávky místní čekanky, radicchio. Povídali si, zpívali a vypili hodné temně červeného frascati.
Oslavovali i všichni vojáci, a tak se potom mezi nimi Cesare prošel, děkoval jim a gratuloval jim k vítězství. Vojáci jej měli velice rádi a byli mu věrni, právě tak jako obyvatelé měst, která dobyl.
Po jídle shodili Cesare a jeho důstojníci šaty a naskákali do kouřící sirné koupele, kterou v pevnosti poskytovaly podzemní prameny. Pak se vesele cáchali v horké bahnité vodě, která mírně zaváněla zkaženými vejci.
Potom jeden po druhém vylézali z koupele a omývali se vědry čisté vody z blízké studně. Nakonec zůstali jen Cesare a Astorre Manfredi, jen oni dva se líně povalovali v teplé a blátivé vodě.
Po krátké chvilce Cesare ucítil na vnitřní straně stehna dotyk. Byl dost opilý, a tak reagoval pomalu a mezitím se prsty sunuly výš, hladily a pokoušely se jej vzrušit.
Konečně se probral a odstrčil Astorremu ruku. „Astorre, to není nic pro mě. Neber si to, ale já takový prostě nejsem.“
„Ale ty to nechápeš, Cesare. Nejde o žádnou zvrhlost,“ vysvětloval zapáleně Astorre. „Jsem do tebe skutečně zamilovaný, a to už nějakou dobu.“
, Cesare se posadil v bahnité vodě a snažil se uvažovat rozumně. „Astorre,“ vzdychl, „beru tě jako přítele. Mám tě rád a obdivuji tě. Ale o to ti asi nejde, co?“
„Ne,“ uznal Astorre smutně. „Nejde. Miluji tě stejně, jako
Alexandr Veliký miloval svého perského chlapce. Jako král Eduard II. Anglický miloval Pierse Gavestona. A i když to snad bude znít potměšile, vím, že to je pravá láska.“
Cesare mu odpověděl mírně, ale jednoznačně. „Jenže já ti nikým takovým být nemůžu, Astorre. Znám hodně dobrých mužů, vojáků, atletů, dokonce i kardinálů, kteří podobné vztahy navazují a které to těší. Na mě to ale neplatí, Astorre. Nic takového…
