Kapitola 19
Alexandr nedokázal Lukréciiny slzy snést. A Lukrécie se zase na veřejnosti sice tvářila hrdinně, ale jakmile byli sami, mluvila zřídka a ještě jen ve zdvořilostních obratech. Její zoufalství zřejmě nezmírnilo ani to, že pozval Giulii a Adrianu, aby za ní přijely s jejím prvorozeným. Většinu večerů teď proseděli mlčky. Papeži chyběl živý hovor a Lukréciino nadšení – a to jej ubíjelo.
Lukrécie zase jednou cítila, že nemá nejmenší možnost změnit vlastní osud, a i když otci spojenectví s Francouzi nevyčetla, chápala zároveň, že její muž musí pomoct vlastní rodině. Přesto se musela se svým nenarozeným dítětem kvůli politickým rozmíškám obejít bez Alfonsa, leda by se nešťastné okolnosti nějak změnily. Připadalo jí to k nesnesení. Snažil se přivést sama sebe k rozumu, ale srdce všechny argumenty odmítalo. Stokrát denně si kladla otázku, proč jí milovaný manžel nepíše.
Alexandr byl po několika týdnech z dceřina zoufalství celý nešťastný. Proto vymyslel plán, do kterého vkládal určitou naději. Je to inteligentní žena, je elegantní a požehnaná mnoha z vůdcovských vlastností, jaké má on sám. Rozhodně zdědila jeho osobní kouzlo – i když poslední dobou to příliš vidět není. On však ve svých dlouhodobých záměrech vždycky počítal s tím, že by jí dal nějaká území v Romagni – jakmile je Cesare dobude –, a tak jej napadlo, že by jí do budoucna mohl být užitečný jistý výcvik ve vládnutí. Ten blázen její manžel si postavil hlavu, a protože se odmítá vrátit do Říma, uvázl na hradu Colonnů. Manželka mu rozhodně chybí, ale protože neví, že jeho dopisy se k ní nedostanou, už uvěřil, že jej odvrhla.
Znovu potřeboval pomoc krále Federiga, tentokrát k tomu, aby se Alfonso vrátil do Říma. A tak papež vyslal španělského kapitána, právě toho, který nad nimi držel při svatbě meč, kapitána Cervilliona, aby si s králem promluvil.
Alexandr byl ze všech těch citových pohnutí netrpělivý. Ve vlastním milostném životě byl víceméně stoikem, a tak mu jeho vlastní trápení připadalo významnější než trápení těch dvou mladých lidí. Jen sám Bůh ví, kolik ještě v životě budou mít milenců a milenek! Kdyby se kvůli každému takhle trýznili, nezbyl by jim čas odvést dílo vlastní ani boží.
A tak se po mnohém váhání a debatách s Duartem rozhodl, že Lukrécii vyšle do Nepi, nádherného léna, které sebral kardinálu Ascaniu Sforzovi, jakmile ten uprchl do Neapole a dal jasně najevo svůj nepřátelský postoj.
Lukrécie byla v posledních měsících těhotenství, a tak Alexandr věděl, že o ni musejí obzvlášť opatrně pečovat a věnovat cestě víc času. Dá jí početný průvod, a kdyby jí jízda příliš nesvědčila, také zlacená nosítka. Vyšle Michelotta, aby ji první týdny střežil a aby zjistil, jestli je na panství bezpečno. A až dorazí do Nepi, musí samozřejmě mít k ruce i poradce, který jí pomůže naučit se vládnout.
Papež Alexandr věděl, že v církvi se najdou tací, kdo proti tomu budou vznášet námitky, protože to koneckonců je žena, ale Lukrécie se zrodila a byla vychována k tomu, aby byla státníkem; není důvod plýtvat jejím nadáním jen proto, že nepřišla na svět jako muž. V žilách jí proudí krev Borgiů, a tak je třeba jejího nadání využít.
Žádnou podobnou náklonnost však necítil ke svému mladšímu synu Joffremu – a jeho neapolské ženy Sancie měl jednoduše až po krk. Samozřejmě si uvědomoval, že hodně z té krajní antipatie má na svědomí její strýc, neapolský král. To, že jeho dcera Rosetta odmítla provdat se za papežova syna, byla neskutečná nadutost. Hořká pilulka! Alexandr se navíc nenechal ošálit. Dobře věděl, že král by mohl dceři sňatek s Cesarem nařídit, ale neudělal to. Byl tedy toho názoru, že jeho syna vlastně odmítl král.
Sancia, neapolská princezna, kterou si vzal jeho nejmladší syn, byla odjakživa tvrdohlavá a rozmarná, a co horšího, zatím ještě Joffremu nedala dědice. Navíc to je koketa. Pořídili by mnohem lépe, kdyby se Joffre stal kardinálem a ji provdali za Cesareho, protože ten by ji bezpochyby dovedl zkrotit.
Alexandr si dal sedmnáctiletého Joffreho …
