Kapitola 16
Vyšetřovatel florentské Rady deseti Francisco Salluti dobře věděl, že útrpný výslech Girolama Savonaroly bude asi nejvýznamnějším úkolem jeho úřednické dráhy.
Jeho přičinlivost nijak neoslabovalo, že Savonarola je kněz, navíc významný kněz. Dokonce naslouchal kázáním toho člověka a nechal se jimi dojmout. Savonarola však napadl samotného papeže a ohrozil i vládnoucí florentskou vrstvu. Spikl se s nepřáteli republiky, a tak musí stanout před soudem. A teď je třeba, aby mu přímo z těla vyrvali pravdu o jeho zradě.
Saluti velel osazenstvu zvláštní místnosti střežené vojáky. Skřipec byl připraven, mistr popravčí prověřil jeho mechanismus, různá kola, řemeny, páky a závaží. Všechno je v pořádku. Pícka s bříškem rozžhaveným doběla, z jejíhož otvoru čouhaly několikery kleště, vytápěla místnost tak, že se Saluti potil. Nebo je to snad vědomím, že za dnešní služby dostane štědře zaplaceno?
Saluti měl svou profesionální hrdost, ale potěšení z téhle práce neměl. Netěšilo ho ani to, že pro jeho vlastní ochranu se o jeho pověření tímhle úkolem nikdo nesmí dozvědět. Florencie je plná lidí toužících po pomstě. Do svého domu, kolem něhož stály domy členů jeho rozvětvené rodiny, se vracíval ozbrojen, a příbuzní by se mu seběhli na obranu, kdyby jej někdo napadl.
O tuhle práci byl veliký zájem. Platili mu šedesát florénů ročně, tedy dvakrát tolik, co pokladníkům ve florentských bankách, a navíc dostal za každou práci, na kterou jej určila Rada, prémii dvacet florénů.
Saluti měl na sobě těsné hedvábné nohavice a blůzu tak tmavě modrofialovou, že byla téměř černá. Tímhle odstínem barvili látku jedině ve Florencii. Barva vyhovovala jeho úřadu, ale přitom nebyla tak přísná, aby urážela jeho osobní vkus. Saluti byl totiž i přes nespavost a časté záchvaty žaludeční nevolnosti člověk veselý a přemýšlivý. Chodil na univerzitu na přednášky o Platónovi. Savonarolovo kázání si nikdy nenechal ujít, pravidelně navštěvoval dílny velkých umělců a obdivoval nejnovější obrazy a sochy. Dokonce ho jednou, to byl ještě naživu sám Il Magnifico, pozvali na prohlídku nádherných zahrad Medicejských. To byl nejkrásnější den jeho života.
Utrpení jeho obětí mu nikdy nepůsobilo radost. Taková obvinění rázně odmítal. Nicméně jej nikdy netrápily výčitky svědomí. Koneckonců papež vydal bulu, ve které se říká, že mučení je jako prostředek při pátrání po projevech kacířství správné, a papež je neomylný. Je pravda, že výkřiky mučených jsou drásavé. Je pravda, že Francisco Saluti míval dlouhé a bezesné noci, ale než šel na lože, zvykl si vypít celou láhev vína, a to mu pomohlo usnout.
Jestli jej něco opravdu trápilo, pak to byla nesnesitelná paličatost vyslýchaných. Proč odmítali hned přiznat vinu? Proč s tím vyčkávali a nutili ostatní, aby trpěli s nimi? A proč lidé vůbec nenaslouchají hlasu rozumu? Zvlášť ve Florencii, kde snad s výjimkou dávných Athén krása a rozum vzkvétají nejvíce ze všech míst světa.
Je to škoda, opravdu veliká škoda, že právě Francisco Saluti musí být nástrojem jejich utrpení. Ale pravda také je, že jak už říkal Platón, v životě každého člověka, lhostejno, zda jsou jeho úmysly dobré či zlé, se najdou jiní, kvůli kterým trpí.
A co víc: právní dokumenty hovoří jasně. Ve slavné Republice florentské nebude žádný občan podroben mučení, pokud nebudou důkazy o jeho vině. Výnos podepsali ctihodní činitelé signorie, vládnoucí rady. Pročetl si jej pečlivě. A nejednou. Papež Alexandr vyslal církevní hodnostáře jako pozorovatele. Dokonce se šušká, že ve Florencii byl na zapřenou i sám veliký kardinál Cesare Borgia. V tom případě nezbývá svátému mnichu pražádná naděje. Muž, který jej musel mučit, se mlčky modlil za to, aby svátý muž opustil svět rychle.
Francisco Saluti nachystal mysl a duši ke skutku a čekal v otevřených dveřích mučírny, až přivedou poraženého Fra Girolama Savonarolu, kterému se říkávalo „Kladivo Boží“. Konečně slavného řečníka přivlekli. Zdálo se, že už jej předem zbili, a to Salutiho zklamalo. Byla to urážka jeho scho…
