Historie včel (Maja Lunde)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

George

Pokoj v motelu, kde jsme zakotvili, nebyl nic extra. Neshledal jsem na něm nic hezkého – staré křeslo, omšelé žluté zdi a koberec, který pamatoval snad i občanskou válku. Do nosu mě udeřil puch plísně a lidského potu. Za okny pokrytými stoletým prachem nebylo vidět nic než vodní stěna. Ptačí zpěv a bzukot včel totiž vystřídal déšť. A to biblických rozměrů. Po chvíli jsem vážně začal uvažovat o tom, kde vezmu dříví na postavení archy.

Tom měl další den odjet. Nos měl celý odřený od toho, jak ho měl neustále zabořený v nějaké knize. Chvílemi jsem si myslel, že nečte, ale že slova z knihy doslova šňupe, jako tabák nebo nějakou drogu.

Nebylo kam jít. Leda tak chodit po pokoji, který byl daleko větší, než na co stačilo jeho vybavení. Postele byly od sebe tak daleko, že jsem na Tomovi nepoznal, zda spí nebo jestli má oči otevřené. Měli zde květinové přehozy, a že jde skutečně o květy, a ne o abstraktní umění, jsem poznal až při bližším prozkoumání. Dále se všude válely knihy. Tomovy knihy. Na jediném rozviklaném stole se rozvaloval jeho batoh. Jak jinak, než plný knih a papírů s nějakými chytrými texty.

Na Tomovi se nedalo poznat, jaká u něj vládne nálada. Buď si prstem u pusy potvrzoval, že chápe, o čem čte, nebo byl zcela bez zájmu o své okolí, a tím myslím zejména o mě, četl a tvářil se zamyšleně.

Už jsem z toho pokoje začínal mít depresi, když vtom zazvonil telefon. Na displeji stálo Lee.

„Ano?“

„Něco nového?“

„Za poslední půlhodinku nic. Bohužel.“

„Ani předpověď není moc příznivá,“ řekl Lee a bylo znát, že je z toho dost nešťastný.

„Některé věci zkrátka neovlivníme, počasí se postavilo proti nám.“

„To máš, sakra, pravdu,“ dodal Lee. „Georgi, nemůžete tady zůstat o pár dní déle?“

V minulosti podobná situace už nastala, ale vždy jsem o tom rozhodl já sám a Lee se mě takhle přímo nikdy nezeptal.

„Auta i lidi jsem už poslal pryč.“

„Aha,“ odvětil stroze. Víc ani říkat nemusel, věděl, že je pozdě.

„Sám dobře víš, že pár dní sem, pár dní tam, ale výsledek to příliš neovlivní.“

„Já vím.“

Chvíli bylo ticho, byl slyšet jen déšť, jak dopadá na parapet, a občas kola nějakého auta, které projelo louží.

„Myslím, že se tam půjdu podívat,“ vyhrkl najednou Lee.

„No, jak chceš.“

„Jen se tam mrknu, třeba se včely nezalekly deště a pracují,“ upřesnil.

„Lee, dopoledne jsem se tam byl podívat, jsou uvnitř a nic se neděje.“

„To bylo dopoledne, teď může být všechno jinak.“

„Dělej, jak myslíš.“ Zasmál jsem se, ale rychle jsem zmlknul, nebylo na tom totiž nic k smíchu.

Hovor jsem ukončil, a když jsem položil telefon na stolek, položil Tom svou knihu – přesně ve stejnou chvíli.

„Proč jsi mu nepřiznal, jak to ve skutečnosti je?“ zeptal se mě.

„Co tím myslíš?“

„Jde přece o jeho úrodu, nebo ne?“

„No jasně.“

„Copak nemůžeš říci dospělému chlapovi pravdu? Není to malé dítě, tati!“

Prsty začal poklepávat po stole a podíval se na mě, jako by byl profesor a já zlobivý student. Naježily se mi z toho chlupy na zátylku.

„Netušil jsem, že ten hovor posloucháš, myslel jsem, že si čteš.“

„Tati, jsme tři metry od sebe, jak jsem to asi mohl neslyšet?“

„Co se stalo? Najednou ses začal zajímat o podnik?“

„No a?“

To mě nemohlo nechat v klidu. Posadil jsem se na postel, na které jsem doteď ležel.

„No a? Po týdnu tady jsi došel osvícení a chceš řešit mou práci?“

Postavil se a došel ke mně. Vstal jsem i já, ale když jsem před ním stál, poprvé jsem si uvědomil, že je vyšší. Měl jsem chuť stoupnout si na špičky, ale ani to by mi nebylo nic platné.

„Žádné osvícení, pane otče. Od prvního dne dělám to, co se ode mě očekává. Pracoval jsem víc než ostatní a dvakrát tolik jsem se potil.“

„Ale chyběl ti ten zápal nebo zájem. Tak se nediv, že mě to teď zajímá.“

„Nemluvím tady o začínajícím zájmu, tati,“ přistoupil ke mně ještě blíž.

„Tys mě sem dotáhl a prosil mě, abych pomohl, pamatuješ?“

„Skoro si to nepamatuji,“ přiznal jsem.

„Co vlastně víš o Rickovi a Jimmym?“

„Co?“ Nechápal jsem.

„Jací jsou? Kdo jsou? Víš o nich vůbec něco?“

„Proč tě najednou zajímají ti dva?“ musel jsem se zeptat.

„Tady nejde o mě, chápeš? Ty jsi jejich šéf, a hlavně ty bys o nich měl dokázat vyprávět. O jejich životě a tak dále.“

Jen jsem se na něj podíval a připadal si maličký.

„Nepracuji s vámi permanentně, ale přesto o nich vím poměrně dost,“ pokračoval. „Jen z toho, co jsem kdy od tebe zaslechl, kdykoliv jsi o nich mluvil, stejně jako máma nebo dokonce Lee. Co dělají ve volném čase, co mají a co nemají rádi, nebo čeho se dokonce bojí.“ Jeho hlas byl jemný, avšak autoritativní. Pak hlas trochu ztišil a dodal: „Že Rick postrádá ve svém životě lásku, například. A Jimmy… je toho tolik, co by se o něm dalo říct. Věděl jsi například, že už dávno hraje za jiný fotbalový tým? Že to tričko nosí z jakési nostalgie?“

Chystal jsem se reagovat a říci o Jimmym něco dalšího, ale nebylo co. Cítil jsem se mizerně. Jako by Tom odsekával z mého mozku vše, co je tam zbytečné, aby jej nakonec nacpal do krabičky od sirek, která představovala moje zájmy a rozsah mé empatie.

„Dobrá, popiš tedy mě,“ vybídl mě.

„Tebe?“ podivil jsem se.

„Ano, v čem jsem dobrý, co mě baví nebo čeho se obávám?“

„Ty jsi ale můj syn,“ namítl jsem, ale vyznělo to chabě.

Povzdechl si a řekl bych, že se na mě usmál, s mírným náznakem pohrdání.

„Jestli nemáme co dělat, vrátím se teď k historii,“ a odkráčel na svou půlku pokoje.

Popadl z tašky tlustou modrou knihu, na jejímž přebalu jsem zahlédl Big Ben. Posadil se do křesla, které si však předtím otočil tak, aby seděl zády ke mně.

Po nějaké době Tom knihu odložil, vstal a oblékl si bundu. „Jdu se projít.“

„Ale auto si teď vzít nemůžeš,“ upozornil jsem ho.

„Jistě,“ kývl hlavou.

„Možná ho budu potřebovat.“

„Já to přece vím, neboj, auto si brát nebudu.“

„Dobrá.“ Jak jsem to dořekl, začal mi zvonit telefon. Lee naléhal, abychom co nejrychleji přijeli.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024