George
Nízké kvetoucí keříky borůvek mi vždy vezmou dech. Během zimy vždy zapomenu, jaká je to tady v Maine bílo-fialová krása. Musel jsem zastavit a jít se na tu nádheru podívat.
Chvíli jsem se kochal pohledem na pláně plné borůvčí. Nakonec jsem si pomyslel, že jsou to zatím jen rostliny s květy a že bez mých včel by z nich borůvky nikdy nevzešly.
A to byl také důvod, proč si Lee oddechl úlevou, když mě spatřil. Stál v poli s borůvkami a kontroloval množství květů, na které brzy vypustíme mé včely. Bílých kalíšků bylo na každém keříku více než dost.
Měli jsme tu pobýt tři týdny. Smlouva mi zajišťovala osmdesát dolarů za jeden úl. Bylo to dost, ale znám i takové, jako je třeba Gareth, kteří si účtují mnohem více. Oproti němu jsem byl vyloženě levný. Náklad, který jsme vezli, navíc zaručoval prvotřídní kvalitu. Každý den brzy ráno vyletělo padesát tisíc včel ze svého úlu. Spousta malých pracovníků, kterých si Lee dokázal vážit, a naše spolupráce trvala už roky.
Mávli jsme na sebe a on ke mně pomalu došel. Podal mi špinavou ruku trčící z ještě špinavější košile, která byla ledabyle nasoukána v poněkud krátkých špinavých džínách. Jeho upřímné oči se na mě smály zpod zaprášeného klobouku. Stiskl mi pevně ruku a držel ji dost dlouho na to, aby mi dal najevo, že spoléhá, že se s auty nehneme z místa, dokud včely nebudou s prací hotovy.
Ruku měl o dost hubenější, než jsem si pamatoval. A množství vlasů se mu také povážlivě ztenčilo. Zazubil se na mě a já mu řekl: „Podívej se na sebe. Přibyly ti nějaké nové vrásky, kamaráde.“
„Zdaleka ne tolik, jako tobě, Georgi,“ zavtipkoval, alespoň doufám, na mou adresu.
Maine je fajn, ale je to sem hodně daleko a já už od rána přemýšlel o tom, že budu muset najít něco blíž domovu.
Lee však nebyl jen zákazník, ale po všech těch letech i můj přítel. A kvůli němu bych sem nakonec stejně musel jet. Nikdy ho nenudily rozpravy o mé práci, a mě zase bavilo, když vyprávěl o svých začátcích. Farmu převzal, když byla v havarijním stavu. A protože byl vždy přesvědčen, že bude produkovat pouze bio produkty, neměl to vůbec snadné. Jeho pokusy a omyly bylo hodně zábavné poslouchat.
Od počátku se potýkal s velkým suchem, a tak konečně před pár lety renovoval a mimo jiné postavil do svých polí obrovské postřikovací nádrže. Já bych na jeho místě udělal totéž. Relativně levné, zato velice účinné řešení jeho problému s nedostatkem dešťové vody.
Kývl jsem rukou na Toma, který stál pár metrů za námi. „Pamatuješ si Toma?“
Tom přispěchal k nám a napřáhl k Leemu ruku, ten ji přijal a překvapeně se zeptal: „Tohle že je Tom? Ten malý Tom?“ Usmál se. „Ty jsi přinejmenším jednou tak velký.“
Hrdě jsem se na Toma usmál a uchopil ho otcovsky za rameno.
„Tak tys vyrazil s tátou?“ poukázal na to, co bylo zřejmé.
„Vypadá to tak,“ odpověděl slušně Tom.
„A co škola? Neměl bys být touhle dobou někde v lavici?“
„Mám učení s sebou,“ odtušil Tom. „Školu jsme mu přivezli až sem, stejně by bez ní nemohl být,“ zavtipkoval jsem.
Auta se hnula a až na mě, Toma a Leeho odjeli všichni na další místo, kde se bude vykládat pár dalších úlů. Tady jsme je vyložili rychle, Lee pomohl a Tom pracoval za dva.
Lee si sundal rukavice, posadil se na zem a zapálil si cigaretu.
„A je to. Teď nezbývá nic jiného než čekat. Sledoval jsem předpověď počasí a mělo by nám přát,“ řekl a kouř se mu valil z úst.
„Postavil jsem nové ploty, daleko bytelnější, než co tady bývaly.“
„To rád slyším. Ty zničené kostky od medvěda se už nedaly opravit.“
„Už se sem nedostanou, máš mé slovo,“ oznámil Lee a podíval se na Toma, který seděl v autě. „Tak on to po tobě bude přebírat?“
„Doufal jsem v to,“ oddechl jsem ztěžka.
„Má o to vůbec zájem?“
„To nevím, podle mě je v období, kdy sám neví, co chce.“
„Tím si nejsem jistý, k téhle práci vysokou školu nepotřebuje… a podle knihy, co má právě v ruce, bych řekl, že má už jasno.“
„Potřebuje čas,“ chlácholil jsem sám sebe. „Není ještě definitivně po všem.“
Lee se zašklebil, nebo usmál, nebyl jsem …
