Tao
Plížila jsem se podél zdi našeho domu a potichu se dostala až k rohu, odkud jsem měla výhled na zeď. Bylo horko a dusno a bosé nohy se mi potily jednak od vedra, jednak od nervozity. Po špičkách jsem proklouzla kolem dřímajícího vojáka, jehož pravidelný dech byl slyšet na několik metrů. Spal, o tom nebylo pochyb.
Nad hlavou mi cosi zabzučelo, nejspíš nějaký velký brouk, ale jak se rychle objevil, tak stejně rychle i zmizel.
Natáhla jsem k plotu ruku a opatrně se jej dotkla. Očekávala jsem alarm nebo ránu elektrickým proudem. Nic se však nestalo, ani když jsem na něj přiložila celou dlaň a trochu zatlačila.
S dlaní na hladké tkanině jsem udělala pár kroků podél plotu, abych našla místo, kde se dva díly spojují. Drobná nerovnost, kterou jsem nahmatala, mi ukázala, že jsem našla, co jsem hledala. Nebylo však snadné od sebe tyto dvě části odtáhnout. Dalo mi to hodně práce a soustředění, abych neudělala hluk. Když se mi podařilo udělat dostatečně velký otvor, kterým bych se dostala skrz, zaváhala jsem.
Pohlédla jsem na spícího vojáka a rozhodla se. Protáhla jsem se dírou na druhou stranu. Z okna bytu byly vidět reflektory, které osvětlovaly téměř celou oplocenou plochu. Nyní však byly vypnuté a já se ocitla ve tmě. Po chvilce si oči přivykly a tma se změnila v šero, ve kterém se dalo snadněji pohybovat.
Všude byl klid, jen listy stromů a tráva šuměly v mírném větru. Slyšela jsem vlastní kroky, dech i srdce, které nedokázalo skrýt vzrušení. Neměla jsem tady co dělat, porušila jsem zákon. Co by se mnou asi udělali, kdyby mě tady chytili? Bylo pozdě se na to ptát.
Konečně jsem se dostala na pěšinu, která vedla na pahorek. Měsíc byl při mně, a když jsem se na tomto otevřeném prostranství objevila, schoval se za mrak a dal mi tím větší šanci, abych se nahoru dostala nezpozorována.
Nikdy v životě, ač jsem tady byla již mnohokrát, jsem nepocítila tolik strachu, vzrušení a smutku jako teď. Srdce už mi málem vyskočilo z hrudi a zalehlo mi z toho v uších. Tlak mi stoupal a tlukot srdce jsem cítila po celém těle, zvlhlém potem.
Uvědomila jsem si, že kráčím v kolejích od kol nějakého vozidla. A nacházela jsem se právě v místě, kde Wei-Wen mezi mnou a Kuanem létal, jak jsme jej houpali. Raz, dva tři – a hop... Viděla jsem nás tři, jako bych koukala na domácí video. Bránice v mé hrudi sebou tak škubla, že jsem chvíli nemohla popadnout dech. Byla to taková bolest, až jsem padla na kolena.
Tušila jsem nějaký stín a pohyb vlevo ode mě, ale bolest mi nedovolila se ohlédnout. Aby mne nespatřili, padla jsem na pravý bok, abych do těch míst viděla. Když jsem zjistila, že to byl jen stín jedné nízko rostoucí větve, ulevilo se mi. Bolest postupně odezněla a já se pokoušela postavit. Marně, nohy zatím drží kontrolu nad mým tělem a odmítají tělo vyzdvihnout. Jen mi dovolí se posadit. Tělo ví samo nejlépe, co je v daný okamžik nejlepší, proto jsem se nenutila vstát a zůstala sedět.
Když se mé končetiny i orgány relativně uklidnily, postavila jsem se a odhadovala vzdálenost k místu, kde jsme na dece společně jedli. Byl to jen kousek. Dojít tam trvalo jen chvíli a já spatřila jasné světlo, které bylo soustředěno přesně na místo, kde jsme seděli. Pomalými a krátkými krůčky jsem postupovala vpřed.
Ukázalo se, že je to stan, který byl ze všech čtyř stran osvětlen reflektory. Jejich záře byla velice silná, odrážela se od bílých stěn a ozařovala několik řad stromů, které stály pár metrů od stanu. Vypadal jako malý dům se špičatou střechou. A osvětlení z něj dělalo zářivě bílou sterilní oblast. To bylo jasné na první pohled.
Na stěně tohoto podivného stanu se mihlo několik stínů. Přikrčila jsem se a vzápětí se objevilo několik vojáků. Stíny, vrhané reflektorem na bok stanu, patřily jim. Došli na pomyslnou hranici, otočili se a odkráčeli zase z mého dohledu. Kdo jsou? Ochrana nebo hrozba?
Marně jsem pátrala po nějakém vchodu nebo oknech. Jít blíž jsem si netroufala, místo toho jsem pokračovala v cestě asi sto metrů daleko od stanu. Ani na …
