Tao
„Haló, paní, budeme zavírat,“ zavolala na mě knihovnice. V ruce měla těžký svazek klíčů.
„Můžete přijít zase zítra,“ řekla, když už byla skoro u mě, „nebo si nějaké knihy půjčte, jestli chcete.“
„Děkuji.“ Právě přede mnou ležel časopis s dlouhým článkem o vymírání čmeláků. Ti totiž zmizeli spolu s divokými včelami také, jen si toho skoro nikdo nevšiml. Ve volné přírodě jich ubývalo, ale nikdo jejich stav nekontroloval, proto se tím ani nikdo neznepokojoval.
Divoké včely tvořily dvě třetiny přírodních opylovačů a na všech kontinentech byly nedílnou součástí koloběhu života. Staraly se o vše, co nebylo v dosahu včel chovaných lidmi. Ty však do přírody zavlekly parazity, viry a také chemikálie, které se divokým včelám, čmelákům a jiným druhům staly osudné.
Výzkum se intenzivně snažil najít vhodný druh, který by včely mohl nahradit, ale marně. Prvním a jasným adeptem byly včely divoké. Ale jak napovídá jejich jméno, s těmi to nešlo. Pak přišly na řadu jiné druhy, jako Ceriana conopsoides, Chrysotoxum octomaculatum, Cheilosia reniformis, ale výsledky byly nulové. A stejně tak tomu bylo i při pokusech s různými druhy opylujících much.
Klima na naší planetě se tak rychle změnilo, že na to nestačilo zareagovat mnoho živočišných druhů, nejen hmyz. V důsledku oteplování stoupala hladina moří a oceánů. Viníkem byl člověk, který nepochopil, že tato planeta není jen jeho, a doslova vyvraždil miliony živočišných druhů, které už nikdy nikdo nespatří.
Článek pocházel z roku 2045, tedy sto let po druhé světové válce. A během těchto let, kdy jsme mohli udělat spoustu věcí, které by prospěly životnímu prostředí, se nám podařil pravý opak. V roce 2045 na světě nebyla jediná včela.
Vstala jsem a došla k regálům, abych vrátila knihy na své místo. Při tom jsem si všimla jedné knihy. Nebyla nijak moc tlustá, ani vysoká, ale její zelená barva k sobě přitáhla mé oči jako magnet. Na hřbetě měla zlatým písmem vysázený název: O slepém včelaři.
Popadla jsem ji a chtěla ji vytáhnout, ale nešlo to. Musela jsem hodně zabrat, pak povolilo pět knih, které se k sobě časem přilepily. Zelená kniha byla uprostřed a dalo mi dost práce, abych je od sebe oddělila. Nakonec se mi to povedlo.
Ihned jsem ji otevřela. Zažloutlé stránky ke mně promlouvaly hlasem minulosti. Kdysi jsem ji četla, půjčila jsem si ji ve školní knihovně, byl to ale hodně opotřebovaný výtisk. V tomto případě, jak jsem záhy zjistila, se jednalo o naprosto nedotčenou knihu. 2037, 1. vydání.
Rychle jsem nalistovala první kapitolu a musela se pousmát, když jsem spatřila obrázek, který jsem obdivovala už před lety. Královna obklopená včelami a všude okolo zlatavý med. Černožlutá tělíčka byla k nerozeznání jedno od druhého. Jemné chloupky na těle, velké černé oči a duhově se lesknoucí křídla.
Prolistovala jsem se až k části, popisující život včel. Jako malá jsem si tuhle část zamilovala, ale teprve teď jsem pochopila souvislosti.
„Vzestup lidské civilizace se kryje se vzestupem kultury včel.“
K tomu lze jen dodat, že včela skutečně sehrála v dějinách lidstva významnou roli, která dodnes není patřičně prostudovaná. Proč se včela například vyskytuje v titulatuře staroegyptských panovníků?
Kroky za mými zády se zastavily a uslyšela jsem chrastění klíčů. Zavřela jsem knihu a otočila se k ženě. „Tyhle bych si ráda půjčila.“
„Jak je ctěná libost, ale už prosím jděte.“
Poděkovala jsem a zamířila ke dveřím.
Knihu jsem položila na postel spolu s ostatními, které jsem si půjčila. Vzala jsem jich tolik, kolik jsem byla schopna unést. Už jsem se chystala pustit se do čtení, když jsem si uvědomila prach mrtvého města, který spočíval v každém póru mého těla. Vysvlékla jsem se a šaty hodila na jednu hromadu doprostřed pokoje. Kyselý zápach, můj pot a zážitky v nich obsažené změnily mé oblečení v páchnoucí slepenou hmotu. Zůstala jsem ve sprše, dokud nepřestala téct teplá voda. Několikrát jsem si umyla vlasy a drhla kůži skoro až do krve. Stejně dlouho jsem si pak drbala své dlouho neči…
