George
Kennyho auta se na dvoře otáčela a motory spíše kašlaly, než že by měly hladký chod. Zároveň se od kol zvedalo velké množství prachu, který záhy usedal na prázdnou nákladní plochu tažených vozů. Slunce zapadalo a motory přehlušily i zpěv ptáků. Letos jsem si pronajal tři nákladní auta s návěsy stejného typu, jako používá Gareth. To nejlepší měly už za sebou – rezavé a otřískané strany nepůsobily ani hezky, ani solidně a už vůbec ne bezpečně. Ani ložná plocha nebyla bůhví jak velká. Tři úly na výšku a čtyři do řady. Jedinou pořádnou věcí na té hromadě šrotu byly motory. Silné a tak jednoduché, že si je člověk mohl kdykoli opravit sám, když se něco podělalo. A to bylo důležité, neboť jsem tak měl vždy velikou šanci dojet tam, kam jsem chtěl.
S nakládáním jsme museli počkat do večera, protože přes den jsou včely pryč. Bylo nutné, aby byly všechny zpět ve svých úlech.
Po setmění jsme vypadali jako nějaký výsadek na cizí planetě. Postavy v bílých oblecích, které snášejí tajemné šedé kostky. To vše osvětlováno reflektory nastartovaných aut.
Příští rok jsem zamýšlel koupit nový náklaďák, se kterým by mělo jít vše lépe. Měl jsem už naspořené nějaké peníze, takže jsem klidně mohl zajít do banky a požádat o úvěr. Emmě jsem o tom ještě neřekl, jelikož jsem věděl, co by následovalo. Nikdo neuměl utrácet peníze rychleji než ona. Proto jsem o penězích na účtu mlčel.
Cesta byla dlouhá. Kolona náklaďáků vyrazila vpřed a já ji následoval svým autem. Jel se mnou Tom, který překvapivě také dorazil. A důvod? Mohl by o tomto výletu napsat nějakou práci do školy. Přijel autobusem dnes odpoledne, nejspíš k tomu dostal plné požehnání od profesora Johna. Po povinném přivítání s Emmou se během několika minut objevil před domem v bílém obleku.
Vše klapalo, byl jsem spokojený. Syn seděl vedle mne, auta předla jako koťata a cesta ubíhala hladce. Nepotkali jsme skoro žádná auta, bylo sucho a vše mi hrálo do karet. Když jsem se podíval na Toma, jak sleduje ubíhající krajinu, musel jsem uznat, že je pohledný. Jistě se o něj děvčata prala. Ale netušil jsem, zda on o nějakou stojí, dle všeho ho zajímalo jenom učení a vzdělávání se.
Spali jsme na směny, jeden řídil a druhý spal. Když se rozednilo, krajina se dočista změnila. Na horizontu se vlnily kopce a před nimi ležel jeden nekonečný, zelený koberec úrodné půdy. První stroj, který jsme spatřili, byl jako obří plazící se brouk, kterému po stranách vyčnívala dvě dlouhatánská tykadla, z nichž prýštila nějaká tekutina a ve vzduchu se měnila v aerosol. Postřikový vůz, ale ne ledajaký, tenhle měl nebývale obří rozměry.
Od polí, která byla tímto způsobem ošetřována, jsem své včely držel co možná nejdál. Když se k takovému poli mí drobečkové přiblížili, výsledkem byly jen dvě věci, mrtvé včely a minimální výnos. Jenže najít pole, které není ošetřeno pesticidy, bylo rok od roku těžší. Postupně tomuhle trendu podlehnou všichni pěstitelé do jednoho, neboť pěstování plodin klasickou cestou bylo už téměř nemožné. Bylo tolik různých faktorů, které ovlivňovaly úrodu, že snadné řešení v podobě postřiku bylo jako zázrak. Aby mohli být konkurenceschopní, museli sáhnout po tomto řešení. Tak tomu prostě bylo. Jako kulturista na steroidech. Když konkurent bere 50 mg, musím já brát 60 mg. Tak to jde periodickou řadou, až všichni berou 500 mg, 1000 mg nebo tunu. Kam to směřuje? Tělo exploduje.
Tom vedle mě se probudil. Chvíli si mnul oči, rozhlédl se po krajině a sáhl do tašky pro termosku. Nalil poslední trošku do plechového hrnku a natáhl ruku s kávou ke mně.
„Vem si, víc už tam není.“
„Měl jsem, když jsi spal. Vypij to,“ pokynul jsem mu.
Vypil obsah hrnku nadvakrát, ale potom jen mlčel.
„Jo, jo,“ pokusil jsem se prolomit zeď mlčení.
Tom však nijak nereagoval, ani nepohnul hlavou.
„Takže,“ pokusil jsem se na to jít oklikou. „Máš už nějakou holku?“
„Není toho moc, co bych ti mohl povídat.“
„Žádná, co by byla trochu milá?“ zeptal jsem se.
„Spíš žádná, která by za milého pokládala mě,“ odvětil Tom a…
