04 KAPITOLA
ČAS UBÍHAL S NEÚPROSNOU NEVYVRATITELNOSTÍ. VYSTAVILI MÉ JAKÉMUSI pokusu či zkoušce. Zabere mi nejméně deset drahocenných hodin. Deset hodin, které jsem si nemohl dovolit. A dodávka se řídila strašně. Byla stará, jankovitá, motor řval, převodovka kvílela. Pérování měla měkké, opotřebované a celé auto se kymácelo a převalovalo. Ale ve velkých, pravoúhelníkových zrcátcích připevněných na dveřích jsem krásně viděl víc než deset metrů za sebe. Ujížděl jsem řídkým provozem po I-95 na jih. Nikdo mě nesledoval. Byl jsem si tím jistý, ale ne stoprocentně.
Zpomalil jsem, co nejvíc jsem se odvážil, rozhlédl se, sundal levou nohu z plynu, sehnul se a zul pravou botu. Přendal jsem si ji do klína a jednou rukou vylovil přístroj na odesílání zpráv. Opřel jsem si ho o volant a za jízdy napsal: Nutné okamžité setkáni na prvním odpočívadle na I-95 jižně od sjezdu do Kennebunku, přivezte s sebou pájedlo, olovo napájení a nářadí. Potom jsem zprávu odeslal a odložil přístroj na vedlejší sedadlo. Nohu jsem zastrčil do boty, sešlápl pedál a narovnal se. Znovu jsem se podíval do zpětného zrcátka. Nikde nikdo. Tak jsem se pustil do počítání. Kennebunk dělí od New Londonu tři sta kilometrů, možná trochu víc. Čtyři hodiny při rychlosti osmdesát kilometrů. Dvě hodiny padesát minut při sto deseti a víc než sto deset z té rachotiny patrně nevyždímám. Takže na svůj plán jsem měl rezervu nanejvýš hodinu deset minut.
Pokračoval jsem v cestě pravidelnou osmdesátkou v pravém pruhu. Všichni mě předjížděli, nikdo se za mnou nedržel. Nesledovali mě. Nevěděl jsem, jestli je to dobré znamení. Jiná možnost mohla být daleko horší. Po dvaceti devíti minutách jsem minul výjezd na Kennebunk. O kilometr a půl později jsem zahlédl nápis oznamující parkoviště. Sliboval jídlo, benzin a toalety deset kilometrů daleko. Těch deset kilometrů mi zabralo osm a půl minuty. Pak se vynořil nízký nájezd stáčející se doprava do svahu zarostlého hustými stromy. S čerstvě vyrašenými lístky, ale tak hojnými, že zakrývaly výhled. Vyhoupl jsem se na vrchol nájezdu a pomalu sjel ke klasickému dálničnímu odpočívadlu. Tvořila ho široká cesta lemovaná příčnými místy na parkování a vpravo se krčil shluk nízkých, cihlových budov. Za nimi vykukovala benzinová pumpa. U toalet stálo zhruba deset aut včetně taurusu Susan Duffyové, posledního na levé straně. Čekala venku, s Eliotem po boku.
Krokem jsem projel okolo, rukou naznačil počkejte a zaparkoval tři místa za ní. Vypnul jsem motor a chvíli jen vděčně vychutnával nastalé ticho. Vrátil jsem přístroj do podpatku a zavázal si botu. Potom jsem se pokusil vypadat jako normální řidič. Protáhl jsem se, otevřel dvířka a vystoupil. Procvičil jsem ztuhlé nohy a předvedl nadechování čerstvého lesního vzduchu. Dvakrát jsem obešel auto, prohlédl si okolí, zastavil se a upřel pohled na nájezd. Nikdo po něm nepřijížděl. Z dálnice ke mně doléhaly zvuky řídkého provozu. Blízkého a dost hlasitého, avšak decentně schovaného za stromy. Odpočítal jsem sedmdesát dvě vteřiny, což je doba, za jakou ujedete osmdesátkou jeden a půl kilometru. Nájezd stále zel prázdnotou. A sledovanou osobu od sebe na víc než kilometr a půl nepustíte. Tak jsem se rozběhl k Duffyové a Eliotovi. Měl na sobě sportovní oblečení a vypadal v něm poněkud nesvůj. Duffyová zvolila obnošené džíny a odřenou koženou bundu, kterou jsem už znal. Nesmírně jí to slušelo. Neztráceli čas zdravením, což mi vyhovovalo.
„Kam jedete?“ zeptal se Eliot.
„Do New Londonu v Connecticutu.“
„Co vezete?“
„Nevím.“
„Nemáte stín,“ konstatovala Duffyová.
„Možná elektronický,“ upozornil jsem.
„Kde?“
„Pokud uvažují logicky, tak vzadu. Máte pájedlo?“
Ještě ne. Ale je na cestě. K čemu ho potřebujeme?“
„Zajistili zadní dveře pečetí. Budeme je muset znovu zavřít.“
S obavami se podívala k nájezdu. „To nebude tak snadné.“
„Pojďme se zatím podívat, na co můžeme,“ navrhl Eliot. „Abychom neztráceli zbytečně čas.“
Doklusali jsme k modré dodávce. Lehl jsem si na zem a prohlédl spodek. Pokrývaly h…
