OSMDESÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA
Sebral jsem klíče od auta a zastrčil si je do kapsy. Natáhl jsem levou nohu, zapřel se chodidlem a usadil se pohodlně na nakloněném sedadle. Pravil jsem: „Kapitáne, souhlasí, že jste lhal svým mužům, že jste chodil se šerifem Deverauxovou?“
Rileyho otec namítl: „Co vás opravňuje, abyste nás takhle vyslýchal?“
„Čtyřicet devět minut,“ upozornil jsem. „Pak se přiřítí vlak.“
„Zbláznil jste se?“
„Jenom trochu naštval.“
Senátor prohlásil: „Synu, neříkej tomu chlapovi ani slovo.“
Nakázal jsem: „Kapitáne, odpovězte na mou otázku.“
Riley přiznal: „Ano, o Deverauxové jsem lhal.“
„Proč?“
„Velitelská taktika,“ objasnil Riley. „Moji muži ke mně rádi vzhlížejí.“
Pokračoval jsem: „Senátore, proč byly roty Bravo a Alfa přemístěny z Benningu do Kelhamu?“
Senátor se chvíli nafukoval a podrážděně supěl, odhodlaný přesvědčit sám sebe, že se nesmí nechat zlomit, ale nakonec sdělil: „Bylo to politicky výhodné. Mississippi vždycky drží nataženou ruku. Nebo ji strká do kapsy někomu jinému.“
„Ne kvůli Audrey Shawové? Ne proto, že jste si myslel, že si váš synáček zaslouží dárek na oslavu svého nového postu velitele?“
„To je nesmysl.“
„Ale došlo k tomu.“
„Pouhou náhodou.“
„Blbost.“
„Dobře, byla to přidružená výhoda. Považoval jsem to za dobrý vtip. Ale o nic víc nešlo. Rozhodnutí takových rozměrů se nezakládají na banálnostech.“
Poručil jsem: „Kapitáne, povězte mi o Rosemary McClatchyové.“
Riley zamručel: „Chodili jsme spolu, rozešli jsme se.“
„Byla těhotná?“
„Pokud ano, tak se mi s tím nesvěřila.“
„Chtěla, abyste si ji vzal?“
„Neblázněte, majore, dobře víte, že nikdo z nich by neuzavřel sňatek s někým z nás.“
„Jaká byla?“
„Nejistá,“ sdělil Riley. „Lezla mi děsně na nervy.“
„Jak vám bylo, když ji zabili?“
„Nijak zvlášť dobře. Taková věc ji neměla potkat.“
„Teď mi povězte o Shawně Lindsayové.“
Senátor však v tu chvíli usoudil, že si toho ode mě už nechali líbit víc než dost, a tak se otočil, aby mě zpražil. Pak si však vzpomněl, že se nesmí hýbat, uskočil jako stará pitomá klisna od elektrického plotu, upřel pohled před sebe a ztěžka oddechoval. Jeho syn se nepohnul. Takže něco si ode mě přece jenom ještě nechají líbit. Hlavně tu devět milimetrů širokou část. Nebo jinak počítáno, třicet pět setin palce velkou. O něco méně než .38, o hodně víc než .25. Přesně takhle se dají lidé přimět, aby si nechali skákat po hlavě.
Senátor se nadechl.
Prohlásil. „Tenhle případ byl podle mého názoru vyřešen. Vražda té Lindsayové. I té druhé holky.“
Požádal jsem: „Kapitáne, povězte mi o těch mrtvých ženách v Kosovu.“
Jeho otec namítl: „V Kosovu nejsou žádné mrtvé ženy.“
„Vážně?“ podivil jsem se. „To tam žijou věčně?“
„Věčně tam samozřejmě nežijou.“
„Umírají všechny ve spánku?“
„Byly to Kosovanky a stalo se to v Kosovu. Je to místní záležitost. Stejně jako tohle je místní záležitost tady u nás. Ukázalo se, že pachatel žije ve městě. Armáda se zbavila podezření. A právě to jsme dneska večer oslavovali.
Měl jste se k nám přidat. Úspěch je něco, z čeho by se měl člověk radovat. Mrzí mě, že to tolik lidí nechápe.“
Zeptal jsem se: „Kapitáne, kolik je vám let?“
Riley odpověděl: „Dvacet osm.“
Otázal jsem se: „Senátore, jak byste se cítil, kdyby byl váš syn v třiatřiceti pořád ještě kapitánem?“
Senátor přiznal: „Neměl bych moc velkou radost.“
„Proč?“
„Znamenalo by to, že selhal. Málokdo mívá pět let stejnou hodnost. Jedině úplní blbci.“
Prohlásil jsem: „To byla jejich první chyba.“
„Cože?“
„Slyšel jste správně.“
„Co tím myslíte, jejich? O kom mluvíte?“
„Máte dědečka?“
„Kdysi jsem ho měl.“
„Já taky. Byl to můj dědeček. Ale také dědeček spousty jiných dětí. Bylo nás tuším deset. Ze čtyř různých rodin. Vždycky mě to překvapilo, i když jsem to věděl.“
„Co to, krucinál, vykládáte?“
„Úplně stejné je to se senátními záležitostmi. Jsme to my, jsou to vysoké šarže ve Washingtonu a jste to vy. Jako dědeček. Až na to, že jste také dědečkem námořní pěchoty. A ta má své vlastní senátní záležitosti. Patrně …
