09 KAPITOLA
CESTOU JSME SE STAVILI NA STANICI, KDE MI VYZDVIHLA SÁČEK s osobními věcmi, v němž jsem měl peníze. Pak jsme pokračovali do centra Margrave a tam mě vysadila. Byli jsme domluveni, že se za dvě hodiny opět sejdeme u stanice. Vystoupil jsem na chodník do prudkého žáru nedělního dopoledne a zamával jí na rozloučenou. Cítil jsem se mnohem lépe. Opět jsem byl pánem svého osudu. Chtěl jsem se pokusit zjistit něco o Slepém Blakeovi, vzít Roscoe na oběd a pak vypadnout z Georgie a už se nikdy nevrátit.
Takže jsem nějakou dobu strávil prohlídkou města, bloumáním po ulicích a vůbec věcmi, které se spíše hodí dělat v pátek odpoledne. V městečku toho příliš k vidění nebylo. Ze severu na jih jím procházela stará okresní silnice a asi čtyři bloky nesla název Hlavní třída. V prostoru těchto čtyř bloků se nacházely malé obchody a úřady, hledící na sebe přes šířku silnice a oddělené úzkými provozními uličkami, jež vedly dozadu za budovy. Byl tu malý obchod s potravinami, holičství, pánská konfekce, lékařská ordinace, právnická kancelář a zubař. Za těmito budovami se rozkládal městský park s laťkovým plotem a okrasnými stromy. Obchody a úřady měly z čelní strany umístěné markýzy, vysunuté nad širokými chodníky. Na chodnících byly rozmístěny lavičky, nyní však opuštěné. Vůbec celé to tu bylo opuštěné. Nedělní ráno, odevšud na míle daleko.
Hlavní třída, rovná jak pravítko, pak směrem na sever vedla několika sty metry parku až k policejní a hasičské stanici; asi půl míle za nimi se nacházelo Enovo bistro. Po dalších pár mílích přišla odbočka na západ, směrem na Warburton, kde byla věznice. Za touto křižovatkou jste jeli už jen pustou krajinou, dokud jste nedorazili ke skladům a k mimoúrovňové křižovatce, nějakých čtrnáct mil od středu města.
Na jižním okraji města bylo vidět malou náves s bronzovou sochou a ulicí, která vedla na západ do obytné čtvrti. Vydal jsem se k ní a spatřil diskrétní zelenou tabulku, na které stálo Beckman Drive. Hubblova ulice. Nedalo se dohlédnout příliš daleko, protože kousek odtud se ulice rozdvojovala a vedla po obou stranách širokého náměstí uprostřed s trávníkem, na kterém stál velký bílý dřevěný kostel. Okolo kostela byly zasázeny třešně. Podél trávníku v úhledných řadách parkovala auta decentních barev a s dokonalým lakem. Z kostela zaznívaly hluboké tóny varhan a sborový zpěv.
Socha na návsi představovala muže jménem Caspar Teale, který tu před nějakými sto lety zřejmě to či ono vykonal. Na druhé straně návsi, víceméně naproti Beckman Drive, se nacházela další obytná ulice, směřující na východ, na jejímž rohu osaměle stál malý krámek. A to bylo všechno. Město se tomu příliš říkat nedalo. Nic moc se tam nedělo. Zabralo mi ani ne třicet minut, abych si prohlédl všechno, co se nabízelo k vidění.
Bylo to však to nejudržovanější město, které jsem kdy viděl. To bylo úžasné. Jeden každý dům byl buď zcela nový, anebo krátce po rekonstrukci. Silnice hladké jako sklo, chodníky rovné a čisté. Žádné výmoly, žádné trhliny, žádná vzedmutá vozovka. Malé úřady a obchody vypadaly, jako by je každý týden malovali. Trávníky, keře a stromy byly perfektně zastřiženy. Bronzová socha dávného Caspara Tealea působila dojmem, jako by ji každé ráno někdo olízal. Nátěr kostela byl ve slunci tak oslnivý, že mě z něj bolely oči. Všude vlály vlajky: zářivě červená a modrá s neposkvrněnou bílou. Ulice byly tak čisté, že jste při chůzi měli strach, abyste někde nenechali špinavou šlápotu.
* * *
V krámku na protějším rohu se prodával takový sortiment zboží, aby byl dost dobrý důvod v neděli dopoledne otevřít. Otevřeno, ale prázdno. Nebyl tam nikdo kromě chlapíka za pokladnou. Měl ovšem kávu. Sedl jsem si k malému obslužnímu pultu, objednal si jí velký hrnek a koupil si nedělní noviny.
Prezident byl stále na titulní straně. Teď se nacházel v Kalifornii. Vysvětloval vojenským dodavatelům, proč proud štědrých zakázek po padesáti skvělých letech vyschl. Stále doznívaly reakce na jeho šokující prohlášení z Pensacol…