10 KAPITOLA
Jednou jsem viděl armádní film o expedicích do Arktidy. Kráčeli jste po pevném, zamrzlém ledovci a led se náhle vyboulil a praskl. Působením jakýchsi nepředstavitelných tlaků a pnutí mezi krami. Vznikla tak zcela nová geografie. Strmý sráz tam, kde byla plošina. Obrovská propast za vámi. Nové jezero před vámi. Svět kolem vás se v jedné vteřině úplně změnil. Přesně takovýhle pocit jsem měl teď. Ztuhlý šokem jsem seděl na pultě mezi faxem a počítačovým terminálem a cítil jsem se jako ten člověk v Arktidě, jehož celý svět se během jediného kroku změnil.
Zavedli mne do mraznice vzadu, abych provedl formální identifikaci Joeova těla. Dva výstřely mu utrhly obličej a všechny kosti měl zpřerážené, ale poznal jsem jeho hvězdicovitou jizvu na krku. Přišel k ní před devětadvaceti lety, když jsme si hráli s rozbitou láhví. Pak mě zavezli zpátky na stanici v Margrave. Finlay řídil. Roscoe seděla se mnou vzadu a celou cestu mne držela za ruku. Byla to pouze dvacetiminutová jízda, ale za tu dobu jsem prožil dva kompletní životy. Jeho a můj.
Můj bratr Joe. O dva roky starší než já. Narodil se na základně na Dalekém východě na konci Eisenhowerovy éry. Pak jsem se narodil já, na základně v Evropě, na počátku éry Kennedyho. Společně jsme potom vyrůstali po celém světě v onom prostředí odloučenosti a přechodnosti, jež si vojenské rodiny pro sebe tvoří. Celý ráz našeho života byl podmíněn nahodilým stěhováním v nepředvídatelných intervalech. Došlo to tak daleko, že jsme se cítili nesví, když jsme absolvovali více než půldruhého semestru na jednom místě. Několikrát uběhly celé roky, aniž jsme zažili zimu. Na začátku podzimu jsme se odstěhovali z Evropy a jeli někam do Pacifiku, kde nám opět začalo léto.
Přátelé nám pořád jen mizeli. Některou jednotku přesunuli jinam a celá skupina dětí byla najednou pryč. Někdy jsme je za pár měsíců opět potkali na jiném místě. Spoustu z nich jsme už nespatřili nikdy. Nikdo nezdravil ani se neloučil. Prostě jste tam buď byli, nebo ne.
Když jsme pak s Joem trochu vyrostli, stěhovali nás častěji. Válka ve Vietnamu způsobila, že armáda začala přesunovat své lidi po světě stále rychleji. Život byl jedna velká rozmazaná šmouha střídajících se základen. Nikdy jsme nic neměli. Do transportních letadel vám povolili na osobu pouze jedno zavazadlo.
V této šmouze jsme spolu strávili šestnáct let. Joe byl jedinou konstantou v mém životě. A já jsem ho měl rád jako bratra. Tato fráze však pro mě má svůj specifický význam. Jako spousta podobných tradičních rčení. Jako když lidé říkají, že spí jako nemluvně. Myslí tím, že spí dobře? Nebo že se s řevem budí každých deset minut? Měl jsem Joea rád jako bratra, což v naší rodině znamenalo hodně věcí.
Pravda byla, že jsem si nikdy nebyl úplně jistý, zda ho mám rád, nebo ne. Zrovna tak on nikdy neměl jasno v tom, zda má rád mě. Byli jsme od sebe jen dva roky, ale on se narodil v padesátých letech a já v šedesátých. To jako by náš věkový rozdíl podstatně zvětšilo. A jako všichni bratři narození pár let po sobě jsme si lezli příšerně na nervy. Prali jsme se a hádali a zatrpkle vyčkávali, až vyrosteme a dostaneme se z područí toho druhého. Po většinu z těch šestnácti let jsme nevěděli, jestli se máme rádi, nebo jestli se nenávidíme.
Měli jsme však něco, co je vlastní vojenským rodinám. Vaše rodina je jako vaše jednotka. Mužům na základnách byla vštěpována naprostá oddanost své jednotce. To bylo v jejich životě to nejpodstatnější. Chlapci to dělali po nich. Což vnášelo tutéž bezvýhradnou oddanost i do rodin. Takže jste sice občas svého bratra nenáviděli, ale nepřipustili jste, aby mu někdo ubližoval. Takový byl i náš vzájemný vztah. Byli jsme si naprosto oddaní. Stáli jsme spolu, zády k sobě, na hřišti každé nové školy a společně si pěstmi vybojovávali své postavení. Dával jsem pozor na něj a on zase na mě, jak to bratři dělají. Celých šestnáct let. Nebylo to příliš normální dětství, ale bylo to naše dětství. Joe v něm pro mě byl alfou i omegou. A nyní ho něk…
