05 KAPITOLA
FlNLAY SE OPŘEL ZPÁTKY DO SVÉ ŽIDLE. DLOUHÉ RUCE MĚL složené za hlavou. Byl to vysoký, elegantní muž. Vystudovaný v Bostonu. Civilizovaný. Zkušený. A posílal mě do vězení za něco, co jsem neudělal. Posadil se zpříma a rozprostřel ruce po stole, dlaněmi vzhůru.
„Je mi líto, Reachere.“
„Vám je to líto?“ opáčil jsem. „Posíláte dva lidi, kteří to nemohli udělat, za mříže a je vám to líto?“
Pokrčil rameny. Vypadal, že mu to je nepříjemné.
„Takhle to chce náčelník Morrison,“ řekl. „Nehodlá se o tom bavit. Přes víkend prostě budete v chládku. A on je šéf, že?“
„Vy si děláte legraci,“ vybuchl jsem. „To je kus idiota. Tak Stevenson podle něj lže. Jeho vlastní člověk.“
„To zrovna ne,“ pokrčil Finlay rameny. „Tvrdí, že to muže být komplot, rozumíte, že tam třeba Hubble přímo nebyl, ale najal vás, abyste to udělal. Prostě komplot, no. Soudí, že to přiznání je nafouknuté, protože Hubble se vás možná bojí a nechce na vás přímo ukázat prstem. Morrison si myslí, že když jsme vás sebrali, tak jste byl na cestě k Hubblovi, aby vám zaplatil. Myslí si, že proto jste čekal těch osm hodin. A že proto byl Hubble dnes doma. Nešel do práce, protože čekal s penězi na vás.“
Mlčel jsem. Byl jsem znepokojen. Náčelník Morrison byl nebezpečný. Jeho teorie byla přijatelná. Dokud ji Finlay neprověří. Pokud ji prověří.
„Takže, Reachere, je mi líto. Vy i Hubble zůstanete do pondělka v lochu. To vydržíte. Vedle ve Warburtonu. Není to příjemné místo, ale zadržovací cely ujdou. Horší by bylo, kdybyste tam šel do výkonu. Mnohem horší. Já na tom mezitím budu pracovat. Poprosím policistku Roscoe, aby přišla v sobotu i v neděli. To je ta pěkná vepředu. Je dobrá, nejlepší, co máme. Jestli to, co říkáte, je pravda, budete zproštěn viny a v pondělí vás propustíme. O. K.?“
Zíral jsem na něj. Začínal jsem dostávat vztek.
„Ne, Finlayi, to není O. K.,“ odsekl jsem. „Vy víte, že jsem vůbec nic neudělal. Víte, že jsem to nebyl já. Jste prostě podělanej strachy z toho ničemnýho tlustýho pacholka Morrisona. Takže já jdu do vězení jen proto, že vy jste ubohej bezpáteřní zbabělec.“
Vzal to dost dobře. Jeho tmavá pleť mu ještě více zbrunátněla. Dlouhou dobu tiše seděl. Zhluboka jsem se nadechl a zlobně na něj hleděl. Zloba se mi z pohledu zvolna vytrácela, jak mé emoce vychládaly, až jsem se opět ovládl. Hněvivě na mě naopak pohlédl on.
„Dvě věci, Reachere,“ poznamenal. S precizní artikulací. „Zaprvé, s náčelníkem Morrisonem si to vyřídím v pondělí, když to bude nutné. Zadruhé, zbabělec nejsem. Vůbec mě neznáte. Nevíte o mně zhola nic.“
Hleděl jsem na něj. Šest hodin. Čas na autobus.
„Vím víc, než si myslíte,“ řekl jsem. „Vím, že jste dělal postgraduál na Harvardu, že jste rozvedený a že jste přestal v dubnu kouřit.“
Finlay se tvářil bezvýrazně. Zaklepal Baker, vešel a oznámil, že přijel vězeňský autobus. Finlay vstal a obešel psací stůl. Řekl Bakerovi, že mě přivede sám. Baker se vrátil pro Hubbla.
„Jak jste na to přišel?“ zeptal se mě Finlay.
Udělalo to na něj dojem. Prohrával.
„Snadno,“ řekl jsem. „Jste chytrý chlap, že? Vystudovaný v Bostonu, jak jste mi řekl. Ale když jste chodil na vysokou, tak na Harvard příliš mnoho černochů nebrali. Jste chytrý, ale žádný atomový fyzik, takže odhaduji, že první titul jste získal na Bostonské univerzitě. Mám pravdu?“
„Máte,“ připustil.
„A na postgraduál už jste šel na Harvard. Na Bostonské univerzitě jste uspěl, doba se změnila, a tak jste se na Harvard dostal. Mluvíte jako jeho absolvent. To mi bylo hned jasné. Doktorát z kriminologie?“
„Správně,“ opět souhlasil. „Z kriminologie.“
„A pak jste v dubnu získal tohle místo,“ pokračoval jsem. „To jste mi řekl. Z bostonského policejního oddělení máte penzi, protože jste si odsloužil svých dvacet. Takže jste sem přišel s našetřenou sumičkou. Ale nepřivezl jste si s sebou ženu, protože ta by něco z těch peněz utratila za nové obleky pro vás. Nejspíš by se jí už znelíbil ten váš zimní tvídový model, co máte na sobě. Vyhodila by ho a pořídila by vám něja…
