32 KAPITOLA
Na severním konci Hlavní třídy jsem zpomalil a zvolna projížděl spícím městem na jih. Nikdo nepromluvil. Hubble ležel otřesený na zadním sedadle. Finlay byl vedle mne na sedadle spolujezdce. Jen tam strnule seděl a zíral před sebe ven. Všichni jsme ztěžka oddychovali. Nacházeli jsme se v oné zóně klidu, která následuje po intenzivním výbuchu nebezpečí.
Hodiny na přístrojové desce ukazovaly jednu hodinu. Do čtyř jsem se chtěl někam uklidit. Na čtvrtou hodinu ranní jsem byl pověrčivý. Nazývali jsme ji hodina KGB. Proslýchalo se, že to byla doba, kdy chodili bušit na dveře. Ve čtyři ráno. Údajně to vždycky fungovalo. V tu hodinu byly jejich oběti v největším útlumu. Lehce je tudíž zvládli. Občas jsme si to vyzkoušeli sami. Mně se to pokaždé osvědčilo. Takže jsem ještě jednou, naposledy, chtěl počkat do čtyř.
Zahnul jsem s autem doleva a hned doprava, servisní uličkou za posledním blokem obchodů. Vypnul jsem hlavní světla, ve tmě zajel za holičský krámek a zhasl motor. Finlay se rozhlédl kolem a pokrčil rameny. Jít v jednu ráno k holiči nebylo o nic bláznivější než najet se stotisícovým bentleyem do budovy. Nebo být zavřen šílencem na deset hodin do cely. Po dvaceti letech v Bostonu a šesti měsících v Margrave už pro Finlaye nezbývalo mnoho věcí, nad kterými by pozdvihl obočí.
Hubble se ze zadního sedadla naklonil dopředu. Hodně ho to poznamenalo. Třikrát svým autem záměrně narazil. Byl po těch třech nárazech potlučený a otřesený. A vyčerpaný. Vyžadovalo hodně úsilí nechat nohu na plynu, když se řítil do jedné pevné překážky za druhou. Ale zvládl to. Ne každý by to dokázal. Teď za to nesl následky. Vyklouzl jsem ze sedadla a postavil se do uličky. Pokynul jsem Hubblovi, aby vystoupil. Ve tmě se ke mně připojil. Zůstal stát, trochu nejistě.
„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se ho.
Pokrčil rameny.
„Snad jo,“ řekl. „Bouchnul jsem se do kolena a za krkem mě strašně bolí.“
„Procházejte se,“ poradil jsem mu. „Abyste neztuhl.“
Chodil jsem s ním sem a tam uličkou. Deset kroků tam a deset zpátky, několikrát po sobě. Levou nohou našlapoval jen zlehka. Možná se dveře vmáčkly dovnitř a zasáhly ho do kolena. Kroutil hlavou a uvolňoval si tak pohmožděné svaly na krku.
„O. K.?“ zeptal jsem se.
Usmál se. Úsměv změnil v grimasu, jak ho zabolela natažená šlacha.
„Přežiju to,“ odvětil.
Finlay vylezl z auta a přidal se k nám. Pomalu se vzpamatovával. Začal se protahovat, jako kdyby se zrovna probudil. Zmocňovalo se ho vzrušení. Ve tmě se na mne usmál.
„Dobrá práce, Reachere,“ pravil. „Lámal jsem si hlavu, jak mě proboha budete moct vysvobodit. Co se stalo s Picardem?“
Udělal jsem nataženými prsty pistoli, jako dítě při hře. Omezil se na jakési partnerské pokynutí hlavou. Příliš rezervovaný na nějakou spontánnější reakci. Potřásl jsem mu rukou. Nenapadlo mě nic vhodnějšího. Pak jsem se otočil a tiše zaklepal na servisní dveře na zadní straně holičského krámku. Okamžitě se otevřely. Stál v nich starší z holičů, jako by naše klepání očekával. Držel dveře jako nějaký starý komorník. Pokynul nám, abychom vstoupili. V zástupu jsme prošli chodbou do přední místnosti. Zastavili se vedle polic, zaplněných holičskými potřebami. Sukovitý stařík došel za námi.
„Potřebujeme vaši pomoc,“ řekl jsem.
Stařec pokrčil rameny. Mahagonovou dlaní nám naznačil, abychom počkali. Odšoural se dopředu a vrátil se se svým partnerem. S mladším staříkem. Hlasitým chraplavým šepotem diskutovali o mé žádosti.
„Nahoře,“ sdělil nám ten mladší.
Vystoupali jsme po úzkém schodišti a vešli do bytu nad krámkem. Oba staří holiči nás uvedli do obývacího pokoje. Zatáhli závěsy a rozsvítili dvě tlumeně žhnoucí lampy. Vybídli nás, abychom se posadili. Místnost byla malá a nuzně zařízená, ale čistá. Působila útulně. Pomyslel jsem si, že kdybych měl vlastní pokoj, chtěl bych, aby vypadal takto. Usedli jsme. Mladší holič si sedl s námi a starší se opět vyšoural ven. Zavřel za sebou dveře. My čtyři jsme tam seděli a dívali se na sebe. Pak se holič naklonil dop…
