06 KAPITOLA
PROBUDILO MNE OSTRÉ SVĚTLO ZÁŘIVEK. VĚZNICE NEMĚLA okna, a tak den a noc byly vytvářeny elektřinou. Žádné svítání či pozvolné smrákání. V sedm ráno budovu náhle zaplavilo světlo, cvaknutím spínačů pak v deset opět nastala noc.
Cela nevypadala v jasném světle o nic lépe. Přední stěna sestávala z mříží. Polovinu tvořily dveře, které se na závěsech otevíraly ven. Dvě poschoďové palandy zabíraly polovinu šířky cely a většinu její délky. Na zadní stěně bylo připevněno ocelové umyvadlo a ocelová záchodová mísa. Stěny byly zděné; částečně z litého betonu a částečně ze starých cihel. Všechny pokryté tlustou vrstvou nátěru. Vypadaly velmi masivně, jako ve středověkém žaláři. Nad hlavou jsem měl nízký betonový strop. Cela nepůsobila jako místnost vytvořená zdmi, podlahou a stropem, ale jako jednolitý blok zdiva, do něhož byl vyhlouben malý nuzný obytný prostor.
Noční mumlání kolem vystřídal denní ruch. Všude byl jen kov, cihly a beton, od nichž se zvuky odrážely a znásobovaly. Znělo to pekelně. Mřížemi jsem nic neviděl. Naproti naší cele byla holá zeď. Vleže na posteli jsem nebyl v tom správném úhlu, abych viděl do chodby. Odhodil jsem pokrývku a našel své boty. Nazul jsem si je a zašněroval. Znovu jsem si lehl. Hubble seděl na spodní palandě. Jeho světlehnědé mokasíny byly položené na betonové podlaze. Uvažoval jsem, jestli tak seděl celou noc nebo jestli spal.
Další člověk, kterého jsem spatřil, byl uklízeč. Objevil se s koštětem v chodbě před naší mříží. Byl to velmi starý černoch s věncem sněhobílých vlasů. Sehnutý věkem. Vypadal křehce jako nějaký starý seschlý pták. Oranžovou vězeňskou uniformu měl sepranou téměř do běla. Určitě mu bylo tak osmdesát a z toho šedesát let musel strávit za mřížemi. Možná ukradl kuře v době hospodářské deprese. Stále splácel svůj dluh společnosti.
Nazdařbůh šťouchal koštětem po podlaze. Pro svá ohnutá záda měl obličej téměř rovnoběžně se zemí, takže otáčel hlavou nahoru a dolů jako plavec. Všiml si Hubbla a mě a zastavil se. Opřel se o své koště, potřásl hlavou a vydal ze sebe jakési reflexivní uchechtnutí. Znovu potřásl hlavou a chechtal se dál. Uznale, potěšeně, jako kdyby mu po všech těch letech bylo najednou dopřáno spatřit něco bájného. Třeba jednorožce či mořskou pannu. Snažil se opakovaně něco říct a zvedal přitom ruku, jako kdyby jeho poznámka vyžadovala důraz. Ale pokaždé ho znovu přemohl záchvat chechotu a musel se opřít o koště. Nespěchal jsem na něj, měl jsem čas. Celý víkend. On měl zbytek svého života.
„No ano, jistě,“ vypravil konečně z rozesmátých úst. Neměl žádné zuby. „No ano, jistě.“
Podíval jsem se na něj.
„Co no ano, dědo?“ oplatil jsem mu úsměv.
Řehnil se dál. Tohle bude chvíli trvat.
„No jistě,“ řekl. Už se mu podařilo smích ovládnout. „Sem v týhle díře vod doby, kdy še ráj teprvá štavěl, jojo. Dyž Adam byl ještě malej kluk. Ale tohleto šem teda eště neviděl. To ne, za čelý ty léta.“
„Co jste ještě nikdy neviděl, dědo?“ zeptal jsem se.
„No, šem tady už dlouhý roky a eště nikdy šem v týhle čele neviděl nikoho v šatech, jako máte vy.“
„Vám se moje šaty nelíbí?“ zeptal jsem se překvapeně.
„To šem neřek, depak, neřek šem, že še mi vaše šaty nelíběj,“ odvětil. „Mně še líběj, to zaš jo. Moč pěkný šaty, pane, jo, moč pěkný.“
„Tak o co jde?“ nechápal jsem.
Stařík se zase začal pochechtávat.
„Nejde vo kvalitu těch šatů,“ řekl. „Depak, vo to vůbeč nejde. De vo to, že je máte na šobě, že nemáte oranžovou uniformu. To šem eště neviděl, a jak řikám, já tu šem vod doby, čo žemě vychladla, čo to dinošauři žabalili. Ale teď už šem viděl všečko, to teda jo, pane.“
„Ale ti, co jsou na vazebním, nenosí uniformu,“ řekl jsem.
„To jo, to teda je fakt,“ přitakal stařík. „Švatá pravda.“
„Strážní to tvrdili,“ ujistil jsem se.
„To voni tvrděj,“ souhlasil. „Protože to šou předpišy a štrážný předpišy žnaj, to zaš jo; žnaj je, protože je dělaj.“
„Tak v čem to vězí, dědo?“ řekl jsem.
„No jak řikám, nemáte oranžový hadry.“
Málo platné, pohybovali jsme se pořád v …
