TŘICÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA
PAPRSKY HOLLANDOVY BATERKY se odrážely od zlata, stříbra a platiny. Pableskovaly a jiskřily na zářivých diamantech, tmavozelených smaragdech, sytě červených rubínech a jasně modrých safírech. Odhalovaly staré tlumené barvy, krajiny, portréty, olejomalby, žlutě pozlacené rámy. Řetízky, medailonky, brože, náramky, náhrdelníky a prsteny. Stočené, narovnané, propletené, naházené na celé polici. Žluté zlato, růžové zlato, bílé zlato. Nové předměty. Staré předměty. Třicet metrů kořisti. Obrazy, šperky, svícny, stříbrné podnosy, náramkové hodinky. Malé zlaté hodiny, pytlíčky z jemné hlazené kůže stažené šňůrkami, křišťálová mísa po okraj plná snubních prstenů.
„Nevykoupené zástavy,“ poznamenal Peterson. „Na cestě z Platónových zastaváren.“
„Předměty získané směnou,“ dodal Reacher. „Za jeho drogy.“
„Možná obojí,“ pravil Holland. „Obojí je možná na konci to samé.“
Všichni tři se přesunuli dál do tunelu. Nedokázali odolat. Police byla třicet metrů dlouhá a přibližně osmdesát čísel široká. Plocha o rozměru dvacet pět čtverečních metrů. Velikosti rozměrného obývacího pokoje. Nezbývalo na ní moc místa. Byla víceméně úplně plná. Některé šperky byly nádherné. Některé obrazy krásné. Všechny předměty smutné. Plody zoufalství. Cetky zničených životů. Těžké časy, závislost, krádeže, prohra. Pod trojitým paprskem baterky se celá ta sbírka třpytila, tančila, leskla a vypadala zároveň úchvatně i odporně. Čísi sny, čísi noční můry, všechno tajemství pohřbené přes šedesát metrů pod zemí.
Sto kilo, možná tisíc.
V hodnotě milionu dolarů, možná deseti.
„Pojďme,“ vyzval své společníky Reacher. „Máme toho spoustu na práci. Nemůžeme tady marnit čas.“
Výstup na povrch byl dlouhý, namáhavý a únavný. Reacher počítal schody. Došel k číslu dvě stě osmdesát. Jako by stoupal do dvacátého patra. Musel došlapovat na špičky. Což byl dobrý trénink, až na to, že v danou chvíli žádný nepotřeboval. Vzduch se celou cestu ochlazoval. V podzemí mohlo být minus jedna. Venku minus dvacet devět. Osmadvacetistupňový rozdíl. Zvyšoval se každých deset schodů. Natolik rychle, aby ho člověk zaznamenal, ale nezpůsobil mu šok. Reacher si ve třetině schodiště zapnul bundu a nasadil čepici a rukavice. Holland se vzdal jako druhý. Peterson vydržel až do poloviny.
Na minutu si odpočinuli v kamenné budově. Venku stále jasně svítil měsíc. Peterson posbíral baterky a zhasl je. Holland se opíral rukou o zábradlí schodiště. Rudý v obličeji a celý zadýchaný námahou.
Reacher mu řekl: „Musíte zavolat.“
„Proč?“
„Když jsme byli v podzemí, mohla se rozhoukat a zase utichnout siréna.“
„V tom případě už jdeme stejně pozdě.“ Holland vytáhl mobil a vytočil číslo. Představil se, položil otázku a naslouchal odpovědi. A usmál se.
„Všechno v pořádku,“ sdělil. „Občas se vyplatí riskovat.“
Pak počkal, až Peterson odnese baterky do aut. Pozoroval, jak se vzdaluje, otočil se k Reacherovi a řekl: „My dva jsme se dovtípili, kde je schovaný klíč. Vy jste věděl, že je tam amfetamin. Chtěl bych ale, aby zásluha připadla Andrewovi. Bude příštím velitelem. Stoupne tím v očích mužstva. A města. Vynese ho to až na vrchol.“
„Bezesporu,“ opáčil Reacher.
„Takže s tím souhlasíte?“
„Nemám nejmenší námitky,“ odpověděl Reacher.
„Výborně.“
Reacher zavřel dveře na drhnoucích pantech, Holland je zamkl a zastrčil si klíč do kapsy. Došli společně k autu, Holland si svlékl v mrazu pravou rukavici a napřáhl pravičku k Petersonovi. Peterson si sundal svou pravou rukavici a potřásl si s ním rukou.
„Teď dávejte pozor,“ vyzval je Holland.
Naklonil se do auta, sundal z přístrojové desky mikrofon rádia a vytáhl ho na napjaté šňůře ven. Zapnul ho, podle předpisů se ohlásil a pronesl projev.
Oznámil: „Milé dámy a pánové, dnes v noci odhalil zástupce velitele Peterson případ, ze kterého se určitě stane největší protidrogový zásah v historii naší země. Hned zítra ráno zavolá na začátku pracovní doby DEA ve Washingtonu, sdělí podrobnosti a během třiceti vteřin bude naše oddělení patři…
