Tabatěrka z Bagomba
"Tenhle podnik je novej, že jo," řekl Eddie Laird.
Seděl v baru v srdci města. Byl jediný host a mluvil s barmanem.
"Protože si ho nepamatuju," řekl. "Znal jsem totiž všechny bary ve městě."
Laird byl třiatřicetiletý chlap jako hora s mile přidrzlým výrazem v oválném obličeji. Měl na sobě modrý flanelový oblek, na němž podle všeho ještě nedávno visela cenovka. Při řeči pozoroval svůj odraz v zrcadle. Čas od času pustil sklenici a promnul si hebkou klopu saka.
"Tak novej zas není," řekl barman, ospalý zavalitý muž, jemuž mohlo být něco přes padesát. "Kdy jste byl ve městě naposled?"
"Za války," řekl Laird.
"Kterou válku myslíte?"
"Kterou válku?" zopakoval po barmanovi Laird. "Asi se tak dneska musíte ptát, když někdo mluví o válce. Mluvím o tý druhý - o druhý světový. Sloužil jsem tehdy na letecký základně na Cunninghamově poli. Chodil jsem do města skoro o každým víkendu, když to bylo jen trochu možný."
Lairda naplnil příjemný smutek, když si vzpomněl na svůj mladický odraz v zrcadlech ostatních barů, na odraz kapitánských frček a stříbrných křídel.
"Tenhle podnik postavili v šestačtyrycátým a od tý doby byl už dvakrát renovovanej," řekl barman.
"Postavili ho - a už dvakrát renovovali," řekl Laird nevěřícně. "Dneska věci moc dlouho nevydržej, co? Může ještě člověk dostat v Charlieho grillu ten obrovskej steak za dva ďolíky?"
"Charlieho grill vyhořel," řekl barman. "Dneska tam stojí obchoďák J. C. Penney."
"A kam teda dneska choděj nejčastějc pařit vojáci od letectva?" zeptal se Laird.
"Nikam," řekl barman. "Základnu na Cunninghamově poli zavřeli."
Laird si vzal skleničku a přešel k oknu pozorovat lidi procházející kolem. "Tak nějak jsem očekával, že tu budou ženský ještě nosit krátký sukně. Kam se poděly všechny ty růžový kolínka?" Zabubnoval prsty na okenní tabulku. Žena na něj letmo pohlédla a spěchala dál.
"Někde tu žije moje žena," řekl Laird. "Co myslíte, že se s ní asi za těch jedenáct let stalo?"
"Vaše žena?"
"Bejvalá. Taková ta typická válečná záležitost. Mně bylo dvaadvacet, jí osmnáct. Manželství nám vydrželo půl roku."
"Proč se vám rozpadlo?"
"Proč?" řekl Laird. "Nechtěl jsem se uvázat, to je všechno. Chtěl jsem prostě vědět, že si můžu kdykoli zastrčit do kapsy kartáček na zuby a vypadnout. A to se jí nelíbilo. Takže..." Laird se zazubil. "Sbohem lásko, co jsme si, to jsme si, nevzpomínej na mě ve zlým."
Přešel k hrací skříni. "Jaký pecky tu dneska frčej?"
"Zkuste číslo sedmnáct," řekl barman. "Myslím, že ji ještě jednou snesu."
Laird zmáčkl sedmnáctku. Ozvala se hlasitá ubrečená balada o marné lásce. Pozorně poslouchal. Na konci si dupl a zamrkal, stejně jako to dělával před lety.
"Ještě jednou to samý," řekl Laird. "A pak, čert to vem, půjdu brnknout svý bejvalce." Obrátil se na barmana. "To bude v pohodě, ne? Můžu jí přece zavolat, když chci, ne?" Zasmál se. "Drahá teto Sally: Mám tu menší etickej problém. Neviděl jsem ani jsem nemluvil se svou bejvalkou jedenáct let. A teď jsem se octnul ve městě, kde žije -"
"Jak můžete vědět, že tu ještě pořád žije?" přerušil ho barman.
"Když jsem sem ráno dorazil, brnknul jsem jednomu starýmu kámošovi. Potvrdil mi, že se tu usadila - má přesně to, co chtěla: manžílka, kterej jí nosí pravidelně domů plat, barák porostlej psím vínem s novou půdní vestavbou, dva haranty a dva hektary trávníku, kterej je zelenej jako ten na Arlingtonským národním hřbitově."
Laird přešel k telefonnímu automatu. Toho dne si už počtvrté našel v telefonním seznamu jméno druhého manžela své bývalé ženy a přidržel desetník nad zdířkou. Tentokrát minci pustil. "Vždyť o nic nejde," řekl a vytočil číslo.
Zvedla to žena. V pozadí plakalo dítě a hrálo rádio.
"Amy?" řekl Laird.
"Ano?" Žena sotva popadala dech.
Laird se připitomněle usmál. "Poslyš-hádej, kdo volá? Tady Eddie Laird."
"Kdo?"
"Eddie Laird-Eddie!"
"Můžete momentík počkat, prosím?" řekla Amy. "Dítě mi tu ječí jako na lesy, mám puštěné rádio a v troubě peču sušenky, které musím vytáhnou…
