Zrcadlo času (Konstantin Biebl)

Cesta k lesu

Vždycky jsem pušku pozorně sňal 
     ale nikdy tak tiše 
     aby jeden hrob neprocit v Polsku

Nějaký chlad táhne po válce ze všeho železa
     vojáčku ty který máš malárii 
mluv jak nás mrazila karabina
     nebo kříž polního kuráta

Studila i železná klika po návratu 
     doma u dveří

Vzít pušku znamená radostnou událost za kamny
     Můj pes 
už třetí z dynastie ušlechtilých Emírů
     zívá a vstává

Jednou též zahyne postřelen v cizím revíru 
     běhával po svých 
     domů zkusí to po krvi

O třech se ještě dobelhá k božímu trůnu

Ale teď obojkem cinká a přede mnou cupe k lesu 
     za bílou zdí za námi dívá se cherubín
      za nic na světě bych se teď neobrátil

Mám pocit že jednou ten anděl nahlas mě zavolá 
     že pískne přes zeď na psa 
     až půjdeme spolu kolem kostela 

Náš hřbitov tolik se zvětšil za války
     jeden cíp sahá až na Sibiř 
padá tam padá modrošedý sníh
     a kolem křížů v houfu táhnou vlci

Hrabou v sněhu a dál se vlekou uboze
     Jejich zelené oči jsou ztracené poklady 
     mrtvého cara

Jsou to nejnižší hvězdy na ruské obloze

Jeden cíp sahá až k Piavě
     na hrobě bubnují padající pomeranče 
Tělo se rozpadá jako se rozpadá kabát z kopřiv
     i režná košile

Jen v srdci ocelová střela 
     jako Venuše z Louvrů 
     zůstane chladná

     štíhlá 

     a celá

— 1 —

---

Hvězda

 
Milenko moje, ty víš, že tě mám rád, 
na prsou mých jsi kytičkou jarního kvítí. 
Otevři okno a jdi se podívat, 
jestli nám hvězda nad hlavou svítí?

Nad černou hruškou jasně zářila, 
ale teď je tam tma.
Snad s nebe spadla a o zem se rozbila 
hvězda má, hvězda tvá —

Hvězda je snem, tedy věčnost sama, 
ta nemůže, milenko, mrtva být, 
svítí tu na světě mezi náma, 
abychom mohli dále žít.

Není jen mou a není jen tvou, 
je hvězdou všech nešťastných lidí: 
zeptej se slepce, když jde tmou — 
a řekne ti, že ji vidí.

— 2 —

---

Jaro

Na květu chroust

     V hangáru pilot spí a na smrt čeká

Harfeník umřel v aleji rozvonělých kaštanů 
     Jen na dosah ruky pod vějířem stála 
     plná sklenice mléka

Hrob ztrácí se v maceškách a duše stoupá v bezu 
     U kaple pod skautskými stany 
     slavík v noci tluče

Na manévry jedou z perníku modří dragouni 
     Paša zívá v rudém fezu 
     a vládne nad kremrolemi a indiány

Chalupy s myrtou točí se v kole na rynku
    hoši jsou na koni 
Vzducholoď unáší snivou blondýnku

Jel kolem námořník Má bílý kabát 
    lemovaný nebem

— 3 —

---

JAVANKA

Bílý tuan
Tvářil se tak udiveně
Když jsem se ho
Jednou večer ptala
Jak se daří v Amsterodamu
Jeho bílé ženě

Řekla jsem to
Z pouhé zdvořilosti 
Nebyl jiný důvod 
Proč bych lhala? 
Chtěla jsem jen vědět 
Kolik mívá hostí

Kolik hostí mívá 
Velká bílá dáma 
Když je celý život 
V Amsterodamu sama

Kolik mívá hostí 
Že ze Surabaje 
Posílá jí bílý tuan 
Tolik beden čaje

Tolik beden čaje 
Tolik kakaových bobů 
Posílá jí bílý tuan 
V každou roční dobu

Tolik beden čaje 
Tolik žoků kávy 
Posílá jí bílý tuan 
Každý týden z Jávy

Tolik pytlů cukru 
Z chvějící se třtiny 
Která vrhá na plantáži 
Dlouhé černé stíny

Tolik pytlů beden žoků 
Všechno jedné ženě 
Která snídá jeden šálek 
Bílé kávy denně


1949

— 4 —

---

Když odchází mládí

Když odchází mládí jako v dálce hřmění 
Roste naše láska a roste naše snění

V zahradě která se skrývá za víčky 
Popelka zkouší své atlasové střevíčky

A jasmín rozsypal svou smrtonosnou běl 
Na cestě kudy za ní básník šel

Když hučel splav když chvěl se každý list 
Tolik je tu stínů a těch poraněných míst

To odchází mládí jako v dálce hřmění 
A roste naše láska a roste naše snění

— 5 —

---

Klekání

Nad pianolou letí eroplán, 
kdy zvednou se vaše plaché oči, 
     milostná Lilian?

V oblacích harfa zvučí
     a pilot 
hází vám dolů s oblohy květy šeříků,
     zvolna se šeří.

Na závoj stín rukou kladu,
dívčí hruď zvoní v soumraku na poplach.

     Jsem zbožným zvoníkem!

Hra lásky, hra na klavír, noci černý vodopád, 
stále, ach, stále nedovedu — 
     nejtěžší prstoklad.

— 6 —

---

Milenci

Až umřem, staneme se květinami

Ve dne budem lidem pro radost
     a v noci budem sami

— 7 —

---

Na bílém polštáři

Na bílém polštáři vypadáš jako mulatka 
   beztak ti svědčí teplejší klima
choulíš se ke mně máš na uších sluchátka 
   a posloucháš koncert z Říma

Tvé vlasy voní jako vzácné koření
   Mařenko má 
kdo jednou k tvým vlasům přivoní
   stane se kuřákem opia

— 8 —

---

Na skle dveří

Na skle dveří od verandy 
Odlesk ranních červánků 
Jsou to tuším oleandry 
Nebo víno ze džbánku

Nebo někdo čínskou tuší 
Vepsal svoje prokletí 
Jen tak zlehka do ovzduší 
Všechno v jednom poupěti

Měla dlouhé mořské řasy 
Byla nejspíš z Kotoru 
Její víčka vzpomínám si 
Když je zvedla nahoru

Její víčka pokyv bárek
Její víčka číše vína
Pocházela z čirých dálek 
Kde se snadno zapomíná

— 9 —

---

Návštěva

Letí a letí brašna na zádech jí nestačí 
do nedávná byla školačkou posud po chodbách ráda utíká 
Já čekám dole se srdcem vzhůru k pavlači 
    ona odmyká

Má zdravé zuby jako klavír s kterého právě stírá prach
    Jdu blíž
a cítím vanout z kláves Odol 
a pastu Thymolin
Ví co je láska proto se zimou třese v poduškách 
a rukama hájí ňadra
    i svůj klín

Holubi k ránu vrkají pod jejími krovy
    bohudík 
bydlí u staré nahluchlé vdovy

Za okny chodí kominík

— 10 —

---

Pod kaštany

Voní země,
kytice bezu a rdí se hloh. 
Děvče, pojď ke mně, 
jsem tvůj hoch.

Pod kaštany, když vzplanou v parku 
jako stromky o vánocích, 
najdou chlapci plno dárků 
v májových nocích.

— 11 —

---

Protinožci

Ta věčná únava ta hrůza pod palmami

Jako by ani nebyly vánoce 
Na stromech visí zelené listí 
a plno ovoce

a věčně věčně zpívají brouci

Ta strašná únava ta hrůza pod palmami
svým černým vějířem stín pralesa 
vyplašil bílé rajky

Na domov myslím a proto se dívám do země
kdyby zem byla průhledná
všem ženám v Evropě bylo by viděti pod sukně

Sem tam se míhají nohy v bílém prádle
jako když baletky
v Paříži tančí po zrcadle

Musím stále mysliti na jejich ramena
oči ústa vlasy
a ňadra ňadra zejména

Vy ženy bílé co jsem jich miloval 
od hlavy k patě padají ve mně růže

Vy ženy černé jednu jsem objímal 
Ta sladká únava ta hrůza pod palmami 
Já chodím jako po stropě 
s hlavou dolů 

Hluboko pode mnou září propast nebeská 
jdu jako Kristus na ramenou Jižní kříž

Na druhé straně světa zas 
jdou lidé s nohama vzhůru

Musím stále mysliti na jejich rozbité podrážky

Na jejich drobné kroky krůčky 
v podivných sadech co mění barvu 
a shazují krvavé listí

Na druhé straně světa jsou Čechy
má krásná a exotická země
plna hlubokých a záhadných řek
jež suchou nohou přejdeš na Jména Ježíš

U nás je jaro léto podzim zima

U nás nosíme zimníky kravaty 
a hole

Možná že u nás padá sníh 
anebo kvetou už třešně

U nás rostou hrušky a jablka 

U nás je studená pitná voda

— 12 —

---

Rusalčin pramen

Na hlučné promenádě pramenů stero 
Jeden z nich chtěl by raději klid 
A šero

Dobře žes přišla! Už jsem se zalek 
Že je svět bez lásky 
A bez rusalek 

— 13 —

---

S lodí jež dováží čaj a kávu

S lodí jež dováží čaj a kávu
pojedu jednou na dalekou Jávu

Za měsíc loď když vypluje z Janova 
stane u zeleného ostrova

Pojedem spolu já a ty
vezmeš s sebou jen kufřík a svoje rty

Pojedem okolo pyramid
loď počká až přejde Mojžíš a jeho lid

S vysokou holí a zaprášenými opánky
jde první přes mořskou trávu a rozkvetlé sasanky

Hejno ryb na suchu zvedá svá křídla jako ptáci 
letí za vodou a ve vlnách se ztrácí

— 14 —

---

Šansón

Ze sálu tančící pár 
do letní noci vkroužil. 
Harlekýn pláče, že už je stár, 
stále se souží.

Dýku zvěd do výše, jak je to na ní znáti, 
buď milostiv, Pane, hříšnici! 
Chytá ji za sukýnku, jež vpředu se krátí, 
jak bývá v šestém měsíci.

V kalichu lilie dítě spí, 
ve vánku hudby kolébá se, 
a harlekýn pláče, rolničky zní, 
kolombína usmívá se.

Tu na smrt zbledlý harlekýn 
ztratil svůj pláč i tragickou masku. 
Tichounce, aby to slyšel jen jejich syn, 

— 15 —

---

Tichounce

Milenko, broučku malý, 
tvůj hoch se o tebe bojí. 
Růže ti s tváří opadaly 
na šicím stroji.

Od osmi ráno, večer do šesti, 
se schýlenou hlavou sníš
ještě o štěstí.

Za čtyři sta korun měsíčně
co se tvé prsty nabolí.
Z chudých rukou chléb roste pomaleji
než na poli.

Milenko, broučku malý, 
nedá mi to spáti, 
proč za ty ruce, za ty ruce 
tak málo se platí?

Já bych dal za ně život.

— 16 —

---

V parku

I

Hleďte, ta stříbrolistá oliva 
tajnou láskou se moří, 
tak smutně se na vás podívá, 
chtěla by k moři.

II

A platan stůně, 
ty jeho noci, ty deprese! 
Je rád, když na lavičku 
své listí donese.

Má nějaké tajemství, 
v ústraní žije v bezženství. 
S těla si rve vlastní kůru 
a bojí se šílenství.

III

Jen hvězdy a malinové keře 
vědí, kam vedou stopy vysoké zvěře. 
S hlavou zdviženou laně a jeleni 
stále na útěku ze všech míst
před něčím, co přijít má, zděšeni.

Snad padne střelná rána. 
Snad jenom se stromu list?

— 17 —

---

KONSTANTIN BIEBL
řekl o sobě:

Kdyby se mne někdo zeptal, odkud pramení má láska k umění, má touha po kráse, na které se někdy zachraňuji, musil bych říci, nehledě k jiným vedlejším příčinám, že to byl především vliv prostředí, v němž jsem se narodil a žil.

Můj otec býval lékařem ve Slavětíně u Loun. Co volných chvil psal nebo maloval, někdy také učil mluvit své exotické ptáky, které čas od času kupoval v Hamburku! Dodnes nevím, čím byl můj otec víc, zda lékařem, jenž se noc co noc brodil ve vysokých botách blátem svého okresu, nebo malířem, pod jehož rukou rostl úsměv plavých žen, kterými zakrýval ponuré chodby našeho domu starého šest století, nebo snílkem, jenž tolik miloval svou rezavou opici z Jávy, smutnou a ochočenou. Volné se potulovala po dome, zkoumajíc chuť kobaltu nebo cinobru, a často lámala, žárlíc na otce, jeho malířské štětce. Kdykoli se jí zachtělo, vstoupila do ordinace a tvářila se tam vážné a učené jako jeho asistent.

Otcova lékařská praxe byla praxí dítěte-budoucího básníka. Se zatajeným dechem jsem naslouchal nářku, jenž někdy vycházel z ordinace a mísil se s křikem papoušků. Byl to nezvyklý pláč dětí, které nikdo netrestal, nic neprovedly, a přece tolik trpěly. Tak záhy jsem poznal, co je to vata a krev, co je to nemoc, smrt a jiná neštěstí. S pocitem hrůzy jsem vdechoval pach jódu, karbolky, nicoty a neznáma, všeho toho, co se později stalo stavebním materiálem mého Věrného hlasu, Zlomu, Nového Ikara a jiné poezie.

Přirozené že i otcovy exotické touhy, jimiž jsem nasákl, vlekly se a jdou ještě stále mým dílem a jsou nejstarší příčinou mých zámořských cest do Afriky a Holandské Indie.

Také stopy matčiny výchovy jsou patrny. Ještě mi nebylo osm let, když mi prvně předčítala (verše). Věděla, že nemohu rozumět, ale věřila, že pochopím, že jde o krásu. Působilo na mne i to, že sama skládala básně. Svým účesem a obočím se trochu podobala Japonkám, zvláště když vysoko držela pero a úhledným písmem psala verše do černého sešitu.

Všechny své prázdniny u nás trávil strýc Arnošt Ráž, již tehdy básník. Viděli jsem ho psát, malovat, zkoušet dřevoryty a linolea, viděl jsem, když hnětl sochařskou hlínu a tvořil z ní ženy a bohy a hned je zase ničil, věčně nespokojen. Měl na mne rozhodující vliv.

 

Básníkovo vyznání třeba doplnit hlavními biografickými údaji: Konstantin Biebl se narodil ve Slavětíně 26. února 1898. Studoval na reálce v Lounech, roku 1914 přestoupil na malostranskou reálku v Praze. Dva roky nato byl odvelen jako jednoroční dobrovolník do Haliče. Koncem října 1916 umírá jeho otec: sloužil ve vojenském lazaretu, onemocněl tyfem, v období rekonvalescence spáchal sebevraždu. V té době se u Biebla objevuje podezření z tuberkulózy; léčí se v lounské nemocnici, v únoru je z ní propuštěn, v červnu složí válečnou maturitu a znovu odchází na frontu. Je zajat komity, příslušníky černohorského protirakouského odboje, odsouzen k smrti (o tom ve Wolkerově povídce Ilda). Po útěku se dostává do nemocnice v Sarajevu, odkud se po skončení války vrací do Slavětína. Roku 1921 skládá na klasickém gymnáziu v Praze doplňovací maturitu a přihlašuje se na lékařskou fakultu Karlovy univerzity — studia nedokončí, později, roku 1931, si zapisuje přednášky na filozofické fakultě.

V létě 1921 se seznamuje s Jiřím Wolkerem, vzniká důvěrné přátelství: v květnu 1922 jedou spolu k moři do Bašky v Jugoslávii, vyměňují si své verše, navzájem se ovlivňují, oba mají intimní vztah k věcem, které jim nejsou jen mrtvými předměty. (V dopise ze září 1921 Wolker píše Bieblovi, že se mu líbila jeho básnička o telegrafní tyči „hlavně proto, že oživila pro mě zase jednu věc na našich ulicích".) Bohužel to je přátelství krátké: 3. ledna 1924 Wolker umírá na nemoc, která ohrožovala i Biebla. Sborníček In memoriam Jiřího Wolkera rediguje Konstantin Biebl; v téže době vstupuje do Devětsilu. Rok po Wolkerovi, 20. ledna 1925, umírá Bieblův strýc Arnošt Ráž.

V roce 1925 podniká Biebl cestu do Francie, 1926 na Cejlon, Borneo, Sumatru, Jávu a Celebes, 1931 přes Marseille do dnešního Alžírska a Tunisu (svatební cesta), v letech 1932, 1935 a 1937 znovu navštěvuje Jugoslávii. Od roku 1931 pracuje nějaký čas jako zubní technik v ordinaci své matky v Lounech. Za okupace je zaměstnán ve filmu, od roku 1946 na ministerstvu informací jako stálý poradce filmového odboru a člen Filmové rady. V roce 1949 onemocněl pankreatitidou; po pobytu v nemocnici se léčil (rovněž následujícího roku) v Karlových Varech. Večer 11. listopadu 1951 vyskočil z okna svého bytu v Praze na Výtoni. Den poté zemřel.

 

Vladimír Justl

— 18 —