DEVÁTÁ KAPITOLA
Kmotr měl špatný den.
Začalo to u snídaně zprávou, že mu v noci sebrali pár lidí. Policie zastavila a prohledala kamión, ve kterém bylo dva tisíce pět set párů trepek lemovaných kožešinou a pět kilo pančovaného heroinu. Náklad směřující z Kanady do New Yorku zadrželi v Albany. Heroin zabavili a řidiče se spolujezdcem zavřeli.
Posádka nepatřila k jeho klanu, ale tým, který akci dělal, mu platil poplatky a na oplátku počítal s jeho ochranou. Budou chtít dostat muže z vězení a heroin nazpátek. To bylo takřka nemožné. Mohlo by se mu to povést, kdyby razii měla na svědomí jen státní policie, ale kdyby šlo jen o ni, zase by nedošlo k razii.
A to byl jen začátek. Jeho nejstarší syn poslal z Harvardu telegram, že potřebuje peníze, protože celou apanáž na příští semestr stihnul prohrát dřív, než semestr vůbec začal. Zbytek dopoledne zjišťoval, proč síť jeho restaurací přichází o peníze, a odpoledne se pokoušel své milence vysvětlit, proč ji letos nemůže vzít s sebou do Evropy. A nakonec mu doktor řekl, že má kapavku, znovu.
Stál před zrcadlem v šatně, upravoval si motýlka a v duchu zuřil.
Ukázalo se, že za razií byla newyorská policie, která dala tip státní policii, aby se vyhnula mafii v New Yorku. Městská policie mohla hlášku, kterou dostala, ignorovat. Skutečnost, že to neudělala, byla známkou někoho důležitého v pozadí, možná z ministerstva financí. Kmotr sehnal uvězněným řidičům právníky, poslal pár lidí, aby navštívili jejich rodiny a zahájil jednání o možnosti vykoupit heroin zpátky.
Jen nevěděl, co dělat se synem. Nechápal, proč Johnny nepřijel domů na prázdniny. Spolužáci z koleje běžně domů na prázdniny jezdili. Dumal, že by měl někoho poslat, aby Johnnyho navštívil, ale on by si pak myslel, že otci jde jen o peníze. Bude za ním muset sám.
Oblékl si sako. Rád se k večeři převlékal, dělal to vždycky.
Zazvonil telefon. „Prosím?“
„Tady je strážný, pane. Mám tu Angličana, který se po vás ptá, ale nechce říct jméno.“
„Tak ho vyhoďte,“ odpověděl kmotr, v myšlenkách pořád u syna.
„Měl jsem vám říct, že je váš přítel z Oxfordu.“
„Nikoho neznám… moment. Jak vypadá?“
„Malý chlapík s brýlemi, trochu jako pobuda.“
„Vážně?!“ Kmotr roztáhl obličej do širokého úsměvu. „Pusťte ho – a položte červený koberec!“
Tenhle rok měl ve znamení různá setkání se starými známými a zjišťování, jak se změnili. Vzhled Ala Cortonea byl nejpřekvapivější. Zdálo se, že přírůstek na váze, patrný od doby, kdy se vrátil z Frankfurtu, se během let utěšeně zvětšoval, takže teď vážil minimálně sto dvacet kilo. V nateklém obličeji měl stopy smyslnosti, která byla patrná v roce 1947 jen lehce a za války vůbec. A byl úplně holohlavý. Na Itala nezvyklé, pomyslel si Dickstein.
Dickstein si pamatoval den, kdy si Cortonea zavázal, tak jasně, jako by to bylo včera. V těch dnech se učil filozofii zvířete zahnaného do kouta. Teprve když není žádná možnost úniku, tak si člověk uvědomí, jak intenzívně umí bojovat. Ocitl se v cizí zemi, oddělený od své jednotky a šel přes neznámé území jen s puškou v ruce. Tehdy v sobě objevil netušené rezervy trpělivosti, nečitelnosti a prohnanosti. Půl hodiny ležel v mlází, sledoval nepřátelský tank, o kterém tušil – aniž věděl proč – že je nastražená past. Zahlédl jednoho ostřelovače a hledal dalšího, když se objevili hlasitě se bavící Američané. Mohl v klidu střílet, protože kdyby byl někde druhý ostřelovač, zamířil by na jistý cíl, než aby hledal někoho v křoví.
Takže s myšlenkou jen na vlastní přežití zachránil Cortoneovi život.
Cortone byl ve válce ještě větším nováčkem než Dickstein, ale učil se stejně tak rychle. Oba znali filozofii dětí z ulice a uplatňovali ji v novém terénu. Nějaký čas bojovali bok po boku, smáli se a bavili se o ženských. Když byl ostrov zabrán, podařilo se jim během ofenzívy zmizet, a vyrazili za příbuznými Ala na Sicílii.
Právě jeho příbuzní byli nyní v centru Dicksteinovy pozornosti.
Už jednou mu pomohli, v roce 1948. Tenkrát jim akce něco vynesla, tak se na ně obrá…
