OSMÁ KAPITOLA
Odejít ráno od Suzy do práce znamenalo pro Dicksteina téměř fyzickou bolest.
V jedenáct hodin ráno byl pořád ještě… ohromený. Seděl u okna v restauraci na Fulham Road a čekal, až se ukáže Pierre Borg. V kanceláři informací na letišti v Heathrow mu nechal vzkaz, ať přijde do kavárny, která byla naproti restauraci, v níž teď seděl. Připadalo mu, že se z toho ohromení ještě dlouho nevzpamatuje, možná už nikdy.
Probudil se ráno v šest a nejdřív se hrozně lekl, kde je. Pak uviděl na polštáři vedle své hlavy štíhlou hnědou dlaň Suzy, schoulenou jako malé spící zvířátko, a začala se mu vybavovat celá předcházející noc. Stěží mohl uvěřit svému štěstí. Nechtěl ji vzbudit, ale najednou ho přestaly poslouchat ruce. Otevřela oči pod jeho doteky a pak se milovali, usmívali se na sebe, smáli se a ve chvílích vyvrcholení se dívali jeden druhému do očí. Pak spolu laškovali napůl oblečení po kuchyni, uvařili příliš slabou kávu a připálili topinky.
Dickstein by tam nejradši zůstal navždycky.
Suza zvedla s výkřikem zděšení jeho nátělník. „Co to je?“
„Můj nátělník.“
„Nátělník? Zakazuju ti nosit nátělníky. Jsou z módy a jsou nehygienické a stojí mi v cestě, když chci cítit tvoje bradavky.“
Zatvářila se tak chlípně, že vybuchnul smíchy. „Dobře, nebudu je nosit.“
„Fajn.“ Otevřela okno a vyhodila je rovnou na ulici a on se rozesmál znovu.
„Ale ty nesmíš nosit kalhoty.“
„Proč ne?“
Teď byla řada na něm, aby na ni vrhl žádostivý pohled.
„Ale všechny moje kalhoty mají poklopec.“
„To je k ničemu. Moc málo prostoru.“
A tak to šlo pořád dál.
Chovali se, jako by právě vynalezli sex. Jen jednou padl do jejich pohody stín. Viděla jeho jizvy a zeptala se, jak k nim přišel. „V Izraeli už byly tři války od té doby, co jsem tam odjel.“ To byla pravda, ale ne úplně celá.
„A proč ses tam odstěhoval?“
„Kvůli bezpečí.“
„Ale tam to je všechno jiné, jen ne bezpečné.“
„Mluvím o jiném druhu bezpečí,“ řekl odmítavě, protože se nechtěl pouštět do vysvětlování, ale pak si to rozmyslel. „Muselo někde existovat místo, kde by nikdo nemohl říct: ty jseš jiný, nejseš člověk, jseš Žid, kde by mi nikdo nerozbíjel okna nebo nemohl experimentovat s mým tělem jen proto, že jsem Žid. Víš…“ Dívala se na něj tím svým čistým otevřeným pohledem a on potlačil chuť říct jí bez vytáček celou pravdu, aniž by se snažil podat ji lépe, než jaká ve skutečnosti byla. „Bylo mi jedno, jestli si vybereme Palestinu, Ugandu nebo Manhattan Island – ať už by to bylo kdekoli, mohl bych říct: Tohle místo je moje. A bojoval bych zuby nehty, abych ho ochránil. Z toho důvodu jsem se nikdy nepouštěl do debat o morálních aspektech vzniku Izraele. Spravedlnost a fair play s tím neměly co dělat. Po válce… teorie, že čestné jednání má v mezinárodní politice nějaké místo, mi připadala jako špatný vtip. Netvrdím, že tohle je obdivuhodný postoj, jen se snažím vysvětlit, jak to cítím. Kdekoli jinde, kde Židé žijí – v New Yorku, v Torontu, v Paříži – bez ohledu na to, že se jim tam žije dobře a že se už asimilovali, nikdy neví, jak dlouho to vydrží, kdy přijde další krize, ze které budou obviňováni. Ať už se v Izraeli stane cokoli, vím, že nebudu oběť tady toho. Když jsme se zbavili tohoto problému, může se nám dařit a můžeme žít normální život: pěstovat a sklízet, nakupovat a prodávat, bojovat a umírat. Proto jsem asi odešel… Asi jsem to neviděl tak jasně jako teď – vlastně jsem o tom nikdy nemluvil – ale takhle jsem to cítil.“
„Můj otec je přesvědčený, že Izrael je teď rasistický.“
„To říkají mladí a mají pravdu. Kdyby…“
Podívala se na něj a čekala na pokračování.
„Kdybychom ty a já měli dítě, odmítli by ho považovat za žida. Ale takový přístup nepotrvá věčně. V současnosti jsou ve vládě náboženští fanatici. Sionismus bylo náboženské hnutí, málo platné. A jak se bude národ postupně vyvíjet, tohle pomine. Rasové zákony jsou už teď diskutabilní. Stavíme se proti nim a nakonec zvítězíme.“
Přišla k němu, položila mu ruce na ramena a jeden druhého drželi v tichém objetí. Věděl…
