Pád titánů (Ken Follett)

{II}

Fitze potěšilo, že německý mírový návrh byl odmítnut, a pociťoval hrdost na svou účast v tomto procesu, ale když bylo po všem, zmocnily se ho pochybnosti.

Znovu na to myslel, když kráčel – nebo spíš kulhal – ve středu 17. ledna ráno po Piccadilly cestou do své kanceláře v budově Admirality.

Mírové rozhovory by pro Němce představovaly záludný způsob, jak si pojistit územní zisky, legitimizovat držení Belgie, severovýchodní Francie a částí Ruska. Pro Británii by účast v takových rozhovorech znamenala přiznat porážku. Jenže Británie stále ještě nevyhrála.

Slova Lloyda George o vítězství zněla v novinách dobře, ale všichni rozumní lidé věděli, že jsou to jen příjemné představy. Válka bude pokračovat, možná rok, možná déle. A jestliže Američané zůstanou neutrální, může to stejně skončit u mírových rozhovorů. Co když tuhle válku nikdo vyhrát nemůže? Nesmyslně padne další milion mužů. Fitze pronásledovala myšlenka, že Ethel může mít nakonec pravdu.

A co když Británie prohraje? Nastane finanční krize, nezaměstnanost a bída. Lidé z dělnické třídy vyslyší volání Ethelina otce a prohlásí, že jim nebylo dovoleno, aby o válce hlasovali. Hněv lidu vůči vládcům bude nezměrný. Demonstrace a protestní pochody se promění v povstání. Jen o málo víc než před sto lety Pařížané popravili svého krále a spoustu šlechticů. Neudělají Londýňané totéž? Fitz si představil, jak ho se svázanýma rukama a nohama vezou na káře na popraviště a dav na něj plivá a nadává mu. Co hůř, viděl, jak se totéž děje Maud, tetě Herm, Bee a Kloučkovi. Zahnal ten zlý sen z hlavy.

Ta Ethel je ale horká hlava, pomyslel si s obdivem smíšeným s lítostí. Mohl se propadnout hanbou, když při projevu Lloyda George vyhazovali jeho hosta z galerie, ale zároveň ho to k ní přitahovalo ještě víc.

Naneštěstí se obrátila proti němu. Vyšel za ní ven a dostihl ji v hlavní hale; spílala mu a obviňovala ho, že on a jemu podobní prodlužují válku. Podle toho, jak mluvila, by si člověk pomyslel, že všechny vojáky, kteří zahynuli ve Francii, zabil Fitz osobně.

To byl konec jeho chelseaského plánu. Poslal jí ještě pár vzkazů, ale nikdy neodpověděla. Zklamání se ho těžce dotklo. Když myslel na nádherná odpoledne, která mohli trávit v tom hnízdečku lásky, bolelo ho u srdce.

Jistou útěchu však našel. Bea si vzala jeho výtku k srdci. Vítala ho nyní ve své ložnici oblečená v hezké noční košilce a nabízela mu své voňavé tělo, jako to dělávala krátce po svatbě. Koneckonců byla to dobře vychovaná aristokratka, která ví, k čemu manželka je.

S myšlenkami na svolnou princeznu a nezvládnutelnou politickou aktivistku vešel do staré budovy Admirality a na psacím stole našel zčásti dešifrovanou německou depeši.

Nadpis zněl:

Berlín Washingtonu. W.158. 16. ledna 1917.

Fitz automaticky pohlédl na dolní část telegramu, aby zjistil, od koho je. Jméno na konci znělo:

Zimmermann.

To podnítilo jeho zájem. Vzkaz německého ministra zahraničí byl určen jeho velvyslanci ve Spojených státech. Fitz napsal tužkou překlad a v místech, kde části textu nebyly dešifrované, připojil klikyháky a otazníky.

Vysoce tajné k osobní informaci Vaší Excelence a k předání císařskému ministru v {? Mexiko?} s xxxx bezpečnou cestou.

Otazníky označovaly hláskové skupiny, jejichž význam nebyl jasný. Dekodéři ho pouze odhadovali. Pokud je jejich odhad správný, vzkaz je určen německému velvyslanci v Mexiku. Prostě byl zaslán prostřednictvím velvyslanectví ve Washingtonu.

Mexiko, pomyslel si Fitz. To je ale divné.

Další věta byl dešifrovaná celá.

Od 1. února hodláme zahájit neomezenou ponorkovou válku.

„Bože můj!“ zvolal Fitz. S obavami se to očekávalo, ovšem tohle bylo nezvratné potvrzení – i s datem! Tato zpráva bude bravurním kouskem Čísla 40.

Přitom se však budeme snažit udržet Ameriku neutrální xxxx. Zda bychom nemohli navrhnout {? Mexiku?} spojenectví na následujícím základě: vedení války, uzavření míru.

„Spojenectví s Mexikem?“ podivil se Fitz nahlas. „To je silná káva. Američan…