Rodák z Nagasaki KAZUO ISHIGURO (1954) vnesl do současné britské literatury hebkost japonské zahrady, která hladí a zároveň děsí tím, co se pod ní skrývá. V autorových románech je totiž zdánlivě vše jaksepatří, krajinomalba lidské duše vyniká úhledností a gesta hrdinů kultivovaností, nicméně promluvy, úvahy i skutky klíčových postav prozrazují, že jim spisovatel přisoudil něco pokřiveného a čeká, nakolik se nás jejich postoje dotknou.
Syn japonského oceánografa se v šesti letech s rodiči a oběma sestrami přestěhoval do Velké Británie, kde byl jeho otec pověřen kontrolou provozu vrtných plošin, vystudoval University of Kent v Canterbury a živil se zprvu jako sociální kurátor. Na jeho budoucí kariéru měly rozhodující vliv kursy tvůrčího psaní na University of East Anglia v Norwichi, kde se vzdělával pod vedením vynikajících anglických stylistů Malcolma Bradburyho, Angely Carterové a Anguse Wilsona. Rodák z města, jež na vlastní kůži poznalo hrůzu atomové bomby, nemohl do literatury vstoupit jinak než příběhem o rozbombardovaných nadějích. V prvotině A Pale View of Hills (Vybledlý výhled na kopce) z roku 1982 shrnul osudy jedné zdejší „hibakuši“ (atomové vdovy), která v anglickém exilu truchlí po manželovi a dceři, a přesto v komorním příběhu nesklouzl k agitce. V tomtéž roce obdržel mladý literát vytoužené britské občanství.
Do období po zhroucení japonského militarismu je zasazena rovněž Ishigurova skvostně výrazově zkázněná próza An Artist of the Floating World (1986, č. Malíř pomíjivého světa, 1999), zaměřená na celoživotní blud malíře, jenž se umělecky zaprodal císařské válečné mašinérii a prohlédl bohužel příliš pozdě. Ačkoli autorovy japonské inspirace jistě vzhledem k jeho časnému odjezdu z rodné země nemohou příliš zrcadlit vlastní zážitky, neobyčejný úspěch psychologických průniků do nitra postavy zjevně souvisí s tím, že britské a japonské pokrytectví, které sužuje příslušníky obou ostrovních kultur, se zakládají na téže „tváři sfingy“.
Hořké téma života v bludu, které se vine Ishigurovým dílem a je vesměs umocněno mučivou perspektivou první gramatické osoby, našlo nejpamátnější výraz ve vrcholném románu The Remains of the Day (1989, č. Soumrak dne) o dobrovolném ponížení člověka v komornickém fraku. Zpověď úslužného majordoma Stevense, sepsaná formou směšnohrdinského výletu do jeho paměti, byla odměněna výroční Bookerovou cenou Společenství národů, byla přeložena do čtyř desítek jazyků a dočkala se i úspěšné filmové adaptace, v níž v hlavní roli exceluje sir Anthony Hopkins.
I další autorovy prózy vždy se zájmem sledují poroty hlavních evropských literárních soutěží. Rozsáhlý román The Unconsoled (1995, Neutěšeni), stopující osudy koncertního pianisty na evropském turné ve městě značně se podobajícím kafkovské Praze, zkoumá pocity intelektuála v labyrintu moderního světa a napovídá, jakými prostředky může „mezinárodně srozumitelný jazyk“ dnešních próz přispívat k tomu, aby se toto odcizení co nejvíce zmírnilo. V elegii When We Were Orphans (2000, č. Když jsme byli sirotci, 2006), opět nominované do nejužšího výběru kandidátů Bookerovy i Whitbreadovy ceny, se Ishiguro už jako jeden z vrcholných představitelů etnických proudů v současné britské próze vydal do cizinecké čtvrti v meziválečné Šanghaji a svébytně se tu poklonil linii sirotčího románu Charlese Dickense, herci Humphreymu Bogartovi a tradici filmu noir.
Autorův šestý román Never Let Me Go (2005, č. Neopouštěj mě, 2007) metodami zdánlivé malebnosti pranýřuje nezájem lidstva převzít odpovědnost za troufalé genetické experimenty, jež by náš druh mohly vbrzku odsoudit do role naklonovaných příslušníků ovčího stáda. V roce 2010 tuto etickou science‑fiction převedl na filmové plátno režisér Mark Románek a do jedné z hlavních rolí obsadil Kieru Knightleyovou.
Kazuo Ishiguro, důstojná britská protiváha postmoderních románů z pera sira Salmana Rushdieho, žije a tvoří v Londýně. Jeho nejnovější knihou je „pět příběhů o hudbě a soumraku“, shrnutých do po…
