Nové básně (Julius Zeyer)

Horo, horo vysoká

Horo, horo vysoká,
proč mi v cestě ležíš?
Vodo, vodo hluboká,
proč mi v drahu běžíš?

Přes horu bych letět chtěl
k duši svoji drahé;
oči kéž bych líbat směl,
oči její smavé!

Proč se, oči, smějete,
já když žalem zmírám?
proč se jasně skvějete,
já když slzy stírám?

Horo, kéž jsi hrobem mým,
horo s temným lesem;
vodo, kéž jsi krovem mým
s věčným vln svých plesem!

Odpočívat v pokoji,
horo, chtěl bych v tobě,
dřímat, vodo, ve tvojí
vlně, v chladné kobě.

Kdyby tam jen svítilo
věčné očí světlo,
co mě rajsky vznítilo
a mě k smrti zhnětlo!