Zlatý máj (Josef Václav Sládek)

Pohádka o králi Peciválu

Král Pecivál kdys kraloval
až u tureckých hranic,
však, ač měl zlata plný sklep
a jedl jenom s medem chléb,
- jej netěšilo pranic!
Ať hleděl k slunce východu,
ať hleděl ku západu, -
v svých prsou cítil těžkou tíž:
neb před sebou měl velkou říš'
- a velký cop měl vzadu!
Měl diamantů věrtele
a perly bílé, rudé,
však, ať si bděl, anebo spal
a jed' a pil, neb kraloval,
ten cop mu vadil všude.

Ať reky vodil do boje,
ať na lov svoje honce,
cop stále rost' a byla již
prorostlá copem celá říš -
a nebylo ho konce!
Už rolník nechal v poli pluh
a tesař nemoh' tesat:
neb z poddaných kde který jest,
ten králův cop jen musel plésť
a museli ho česat.
I povolal král mudrce
až od tureckých hranic
a děl: "Co s copem dělat jen?" -
I radili se rok a den,
- pak nevěděli pranic.
I velký žal měl náš pan král:
"Ó krásný světě, vale!
Už vykopejte černý hrob
a pochovejte mne i cop -
Ó králi Pecivále! Pecivále!"

A v žalu svém, jak nocí, dnem
král Pecivál tak volá,
jej Šašek jeho uslyšel
i bylo mu ho velký žel.
I řekl: "Kmotře, hola!
Můj pane králi, hola hej!"
tak Šašek řekl k němu -
"můj pane králi, jen se vzchop,
my nůžky vezmem' na ten cop
a bude konec všemu!"
Dvé slzí, velkých jako hrách,
se králi z tváří skradlo:
"O šťastný králi, šťastná zem!
dnes ještě cop si ustříhnem'
- a mě to nenapadlo!
"Můj dobrý Šašku, hola hej!
Teď jsem zas šťasten, hochu,
svou milou dceru dám ti rád
i svoji říš' - jen kralovat
mne nechte ještě trochu!"                

— 1 —

Sluníčko

Sluníčko-víčko
rozmilý broučku,
co jsme se tě nahonili
na tom paloučku!
Od stébla k stéblu
jen jsi se kmitlo,
nerado, nerado,
přec jsi se chytlo,
Sluníčko-víčko!

A teď tě máme,
ty broučku malý,
kropený jak makovička,
jak šípek zralý!
Jak se ti líbí
zde v teplé dlani?
Aj, děláš, jako bys
nežilo ani,
Sluníčko-víčko!

Nožičky ztuhlé,
křidélka k sobě,
nelíbí se tedy u nás?
pomůžem tobě!
Otevřem ruku,
zlehounka, tiše, -
už krovky nazvedáš,
chce se ti výše,
Sluníčko-víčko?

Po dlani vzhůru
a po malíčku:
tam se tedy pozachtělo
Sluníčku-víčku?
Po dlani vzhůru
na prstu špičku:
zastýskalo, zastýskalo
se po sluníčku,
Sluníčku-víčku?

Nuž, tedy leť si,
ty broučku malý,
jako rudá jiskra letí
v nebeskou dáli. -
A my se budem
za tebou dívat,
za tebou dívat,
o tobě zpívat,
Sluníčko-víčko!                

— 2 —

Věnování autora

Ty písně tady dávám ti, mé dítě,
v čas, kdy jsi byla žití na úsvitě.
Když byla's plna štěstí, plna zdraví
a úsměv tvůj i pláč byl dětský, pravý.
V čas, který neznal žití stránku stinnou;
ty vzpomínky ti nikdy nevyhynou.
Kdy byla's jako letní slunko vřelá
a jako květ a jako děcko celá.
Kdy sestrou začala ti býti matka
a tys jí šveholila slova sladká.

A otec tvůj, by ku práci se sílil,
v noci, kdy spala's, nad tebou se chýlil.
Těch slunečných i teskných písní řadu
psal otec tvůj už v chmurném listopadu,
Kdykdy pustnul sad, strom dávno přestal kvésti
a ty jsi byla celé jeho štěstí -
Nuž, provoď tebe píseň ta, - kde jasná,
a v žití šťastna buď - ó šťastná, šťastná!                

— 3 —

Zlatý máj

Zlatý Máj se zaskvěl v kraji,
zlatý Máj, ó zlatý Máj!
Luka pestře prokvétají,
zelená se luh i háj.
Bory šumí, potok zurčí,
na květinách včely bzučí,
slunko svítí v jeden jas,
zlatý Máj se vrátil zas!

Slunko svítí, v nebi siném
není mráčku v šíř ni v dál,
jak pod modrým baldachýnem
skřivánek se rozzpíval:
výš' a výše letí stále,
zvoní teď jak zvonky malé
a jak fléten táhlý hlas,
jeho zpěv k nám zvučí zas.

Máji, Máji, zlatý Máji,
což pak ty jsi přines' nám?
Včelám květ, a ptactvo háji,
vlašťovky dal's chaloupkám;
jabloň oděl's bílým šatem,
potok stříbrem, luka zlatem,
trávu dal jsi kravičkám,
co jsi, Máji, přines' nám?

Máji, krásný, zlatý Máji,
budeš tu jen krátký čas,
po tobě si zastýskají
luh a luka, lesy zas;
bude smutno, teskno všady.
Zlatý Máji, pro nás tady
kdys do smutných myšlenek
nech kytičku pomněnek!                

— 4 —