Podpořte LD sdílením:
Anotace
Román vyjadřující životní pocit příslušníka zlaté mládeže z českého maloměsta v posledních dnech 2. světové války.
Přestože román Zbabělci byl autorem dokončen již v roce 1949, knižně vyšel až téměř o deset let později. Škvorecký na něm pracoval od svých 24 let.
Román zachycuje osm dní na konci okupace, a to od 4. do 11. května 1945. Děj se odehrává na východě Čech v městečku Kostelec.
Dvacetiletý gymnazista Danny Smiřický je nasazen v posledním roce války na práci do místní továrny. Na první pohled se tento chlapec jeví jako velice povrchní, ale ve skutečnosti je velice citlivý. Hraje na saxofon, prožívá první lásku.
V městečku se schyluje k revoluci. Té se účastní i Danny se svými kamarády.
Devátého května se šíří zprávy o blížící se Rudé armádě, optimismus lidi přejde, když nejprve přijíždí německé tanky. Dannymu s kamarádem se dokonce podaří zneškodnit jeden německý tank, ale netouží po slávě, a proto svá jména ani nezveřejní...
— 1 —
Autorova vynikající prvotina je deníkem květnové revoluce v českém maloměstě a její hrdina kriticky hodnotí počínání své generace i svých spoluobčanů.
Parta mladých lidí z českého maloměsta o sobě na svých schůzkách poněkud silácky prohlašuje ústy hlavního hrdiny, citlivého studenta místního gymnázia, že ji zajímají jen holky a jazz. Jejich cynismus a zdánlivě drsný postoj k životu jsou však jen podvědomou reakcí a obranou proti sentimentalitě tíživé doby - v rozhodující chvíli zapomínají na nebezpečí, riskují život a dokážou i zneškodnit německý tank. S úlevou a nadějí pak vítají Rudou armádu jako příslib do budoucnosti.
Název románu Zbabělci naznačuje čtenáři problematiku chování postav v revoluční době. Kniha je prezentována jako autobiografický román (hlavní hrdina uvede totožné datum svého narození s autorovým). Je pojat jako vyprávění hlavní postavy v první osobě, kdy se vypravěč sám účastní děje. Na jediném místě je toto vyprávění přerušeno jinou postavou, která ale dodrží ich-formu (příběh Lexy o mladé Němce).
Jedná se o chronologické vyprávění často prokládané retrospektivními částmi. V osmi kapitolách je vymezen čas vyprávění na osm květnových dní roku 1945 a prostor na pohraniční město Kostelec. Spád děje má vlivem častých lyrických pasáží a jednoduchých dialogů proměnlivou rychlost.
Autor užil obecnou a hovorovou podobu jazyka, v dialozích často aplikoval fonetickou transkripci, která ovšem není mechanicky důsledná: "Bodeť. Dyby každej přines..." Nevyhýbá se ani vulgarismům. Jazyk postav je rozrůzněn skupinově, odchylky od spisovného jazyka se vyskytují spíše v řeči mladých. Pokud dojde k užití spisovných výrazů v jejich dialozích, jedná se o ironii a parodování. V textu se uplatňují nesložitá souvětí, krátké věty a holá slova (absence přídavných jmen). Repliky postav jsou často rozvleklé a mají minimální informativní funkci (zejména v rozhovorech Dannyho a Ireny). Vyprávění je proloženo anglickými a německými sděleními a několika ruskými výrazy.
Ústřední myšlenkou románu je život a jednání obyvatel Kostelce, které je ovlivněno válečnými událostmi. Dílčími tématy jsou: jazzová muzika a Dannyho kapela, řízení města pivovarským velitelstvím, boje s Němci.
Vyprávění románu funguje na kauzální výstavbě, motivy a témata na sebe logicky navazují. Chronologická kompozice je důsledně dodržována (vyjma krátkých retrospektivních částí).
Charakteristika postav
Hlavním hrdinou a vypravěčem zároveň je dvacetiletý Danny Smiřický, jenž velmi citlivě vnímá atmosféru doby. Nerozvážně se zapojuje do veřejného života, ačkoli jeho zájem je osobní, sobecký, přízemní, popřípadě alespoň povrchní. Navenek se snaží působit vzdělaně a předstíráním, předváděním se a snahou udělat dojem je milý a blízký měšťácké společnosti, ačkoli doopravdy je mu vlastní nonkonformní životní postoj. Danny žije přítomným okamžikem, bezstarostně, přesto se nebrání představám a snění o budoucnosti. Je spokojený se svým životem a sám se sebou a i když je schopen zamyslet se sám nad sebou, jeho pocity nespokojenosti a sebelítosti jsou pomíjivé. Přesto z jeho postavy cítíme lidskost, toleranci i soucit.
S charaktery ostatních postav není čtenář obeznámen natolik jako s Dannym. Pouze Benno se výrazně projeví hned v úvodu, kdy se nechává pokořit od přítelkyně Heleny. Dále je popisován jako sympatický tlouštík s přímočarou upřímností, který se stará hlavně o jídlo a vyhýbá se námaze a nebezpečí. O postavě Ireny, jež je pro Dannyho důležitá, se kromě detailního fyzického popisu dozvíme jen to, že je pitomá.
Interpretace díla
Členové jazzové kapely jsou zataženi do revolučních událostí posledních dní války. K revoluci se staví odmítavě a skepticky, nevěří v žádnou z revolučních skupin, která se ve městě formuje. Nejdůležitější z nich je skupina jejich vlastních otců, kostelecké smetánky. Mnoho z nich se ve skupině angažuje jen kvůli vlastním zájmům, kvůli očištění. Zřídili vojenské velitelství v pivovaru, shromáždili a zabavili ukořistěné zbraně, s nimiž doopravdy nechtěli bojovat, chtěli jen udržet klid. Z pohledu Dannyho si městská honorace groteskně hraje na vojáky, přičemž jim jde jen o "buzeraci". Zabaví ukořistěné zbraně, odpůrce uvězní, nařídí nesmyslné hlídky a vojenský výcvik. Danny tím vším prochází bez větších potíží, zaplétá se do svých myšlenek a snění o Ireně.
Ve vztahu k ní říká, že ji miluje, pravdou ale je, že pokud na Irenu myslí, myslí především na její tělo a na to, jak jej získat. Irena ale miluje Zdeňka a třebaže si Danny představuje, že Zdeněk padne a Irena bude jeho, nevyjde mu to.
Kvůli Ireně, ale taky z vlastního rozmaru, se Danny dopouští nevhodných výstřelků. Kvůli drzosti k německému důstojníkovi je zatčen a právem se obává o svůj život. Při ubytovávání anglických vojáků se Danny vyřádí a nastrčí je do bytů společensky nejvýznamnějších obyvatel města.
Po falešném ohlášení příchodu Rusů dojde ke krveprolití. Danny lehkovážně následuje Přemu a společně zničí německý tank. Po celou dobu se zdá být Danny odpoutaný od strachu a chladný k nebezpečí, které tato situace přináší.
V poslední fázi se občané krutě mstí na Němcích a oficiálně vítají Ruskou armádu. Danny se svojí kapelou hrají na náměstí a pomalu se v myšlenkách vrací k obvyklým věcem. Danny uchovává naději v lásku a v budoucnost, jež se mu nyní zdá pochmurná.
Funkce jazzu
Svoboda - Jazz a holky jsou podle Dannyho věci, pro něž stojí za to žít. Tímto mottem se nechává provázet v myšlenkách o minulosti i o tom, co bude. Jazz znamená v Dannyho životě svobodu a spokojenost: "...bylo to blaho, možná větší než dívky, ale kde byla muzika, tam byly dívky, bylo to všechno jedno veliké blaho, asi život, asi to bylo nejpěknější na životě, a do budoucna jsem si zas představoval bar a pódium s orchestrem a sebe se zlatým saxofonem a krásné dívky celé žhavé do jazzu a oblečené ve večerních toaletách s hlubokými výstřihy s mnoha významnými úsměvy a noční chůze po Praze a nějaké velké a prázdné a přepychové byty, a to byl jazz a to byl život..."
Rozpor se starší generací - Dannyho jazzová generace je v přímém rozporu k současnému světu, utvořenému generací jejich otců. Rozdíl mezi nimi a vyznavači slaboduché dechovky je patrný z prožívání revolučních událostí a z přemýšlení o budoucím svobodném státě. Zatímco se velitelství pivovaru dohodne s Němci a obává se komunistů, Danny se opět řídí jen svým mottem: "Neměl jsem nic proti komunismu. Nic jsem o něm nevěděl, a já nebyl z těch, kteří byli proti něčemu jen proto, že proti tomu byli rodiče a příbuzní a známí. Neměl jsem nic proti ničemu, dokud jsem moh hrát v jazzu na saxofon, protože to byla věc, kterou jsem miloval, a nemohl bych být pro něco, co by bylo proti ní. A dokud jsem se mohl dívat na holky, protože to znamenal být naživu."
Naděje v lepší budoucnost - Jazz znamená pro Dannyho příslib lepšího budoucího světa. Za protektorátu zažíval smutné nálady a pocity bezmoci, když ale v pivovaru společně s kluky z kapely spustí scat, cítí obdiv ostatních mladých kluků a považuje jazz za jednotící hodnotu jejich generace. "...a mně ten obdiv dělal hrozně dobře a miloval jsem je za to všechny a zdálo se mi, že je to s nima dobré, když mají v sobě tuhle lásku k jazzu, a že oni to nakonec zařídí jinak než pan továrník Krocan a pan Macháně a pan kapelník Petrbok s tou svou slabomyslnou sloní kutálkou, a že to bude třeba prima svět, co oni zařádění, plný jazzu a vůbec prima."
Škvorecký v knize přisoudil jazzu několik rolí. Znatelně ovlivňuje charakter Dannyho, působí na jeho smýšlení, pocity, nálady a prožívání revolučních událostí, je mu také prostředkem k vyjádření. Dále vymezuje chování ostatních kluků z kapely a mládeže s nimi sympatizující. V další fázi tohoto vymezení je předestřen kontrast s měšťáckou společností. V neposlední řadě také doplňuje děj odehrávající se na pozadí revoluce.
— 2 —
Ukázky
Na rohu u Novotných jsem spatřil Petra Geršvína. Zamířil jsem k němu.
"Ahoj," řekl jsem mu.
"Tě vidim," řekl mi a dotkl se dvěma prsty střechy klobouku. Byl opřen o protitankovou překážku, která tam stála, a měl nohy efektně zkřížené.
"Tak co?" řekl jsem.
"Patřim na lid," řekl.
"Nepudeš dál?"
"Čkej. Čekám na Harryho."
"Oukej. Kde je?"
"Šel pro barvu."
"Na co?"
Budem černit."
"Ale co?"
"Germánský nápisy."
"Jo tak. To du s váma. De eště někdo?"
Benno s Lexou šli pro štafle."
"A přídou sem?"
"Jo."
Odmlčeli jsme se.
Pedro byl ledově klidný a úsečný. Takový on byl vždycky. Moc toho v hlavě neměl, ale doved to, co tam měl, podávat po tak malých porcích, že mu to vydrželo dýl než klukům, kteří měli kebule přecpané vědomostmi.
"Poslyš, co myslíš. Bude se tady střílet?" řekl jsem.
"Mám obavy."
"Myslíš, že by se mělo rači počkat?"
"Samo."
"Já si taky myslim. Chlapi se do toho ženou jako blázni a bez zbraní - "
— 1 —
U továrníka Krocana svítili. A naproti u Kaldounů taky. Továrníci chystali osvobození. A u Kaldounů bydlel policejní velitel Řimbálník s bílýma rukavicema. Město bylo v dobrých rukou. Mohlo být klidné.
Došel jsem k našemu baráku a vytáh jsem z kapsy klíč. Ještě jsem se ze zvyku podíval na oblohu a pak na siluetu zámku. Už tam byla tma, jen hvězdičky svítily. Vlezl jsem do výklenku a nahmatal jsem klíčovou dírku. Strčil jsem do ní klíč a odemknul jsem. Nerozsvítil jsem světlo. Chodil jsem vždycky potmě. Bylo to tak příjemnější. Dalo se snít a člověk už po schodech skoro usínal. Cítil jsem se příjemně unaven. Jednu ruku jsem posunoval po zábradlí na schodišti a v druhé jsem táhl saxofon. V prvním poschodí byla tma. V druhém svítili za dveřma. Vylezl jsem až k naší pavlači a zachtělo se mi podívat se ještě ven. Položil jsem saxofon na zem a otevřel jsem dveře na pavlač. Vstoupil jsem na ni a opřel jsem se o železné zábradlí. Bylo tenké a měl jsem vždycky příjemně nebezpečný pocit nejistoty, když jsem se o ně opřel. Visel jsem ve vzduchu nad městem. Jak jsem se opřel o zábradlí, pavlač zmizela a já trčel volně ve vzduchu. Dole pode mnou byl dvůr. Podíval jsem se dolů a uviděl jsem psa Bonzu, jak se na mě nahoru dívá. Zamňoukal jsem. Bonza se rozštěkal. Hleděl na mě a nevěděl, na čem je. Štěkal nedůvěřivě a vyzývavě.
Sáhl jsem do kapsy a nahmatal jsem zbytek rohlíku od svačiny. Hodil jsem ho dolů Bonzovi. Bylo slyšet tupý úder, jak rohlík dopadl na betonový chodníček. Bonza hned zmlkl. Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se na město. Leželo v údolí, tmavé a tiché, věž československého kostela se vytahovala nad vilky na jeho okraji a jenom sem tam zářilo osamělé okno. V Port Arthuru ještě svítili. Představil jsem si starého Wintra s jeho ospalýma očima za pultem. Sedí a vedle něj kape pípa, pomalu a pravidelně. A už je čtvrt na dvanáct. Nedovedl jsem si představit takový život. Prosedět každý den a většinu noci u pípy. Možná že ani nechodil spát do postele. Bylo to neuvěřitelné. Zezdola zas štěkal Bonza. Sáhl jsem do kapsy a nahmatal jsem ještě krabičku s ústníma pastilkama, které jsem občas cucal kvůli dýchání. Vytáhl jsem jednu a hodil jsem ji Bonzovi. Bonza zmlkl a bylo slyšet, jak ji hledá. Zase jsem pohlédl na město. Za ním, na úpatí kopců, začínal les a z něho rostl holý vrcholek Černé hory s chatou nahoře. Teď byla tmavá. Vzpomněl jsem si na nedělní odpoledne, která jsme tam za války probili při kartách a čaji a biliáru. To už bylo pryč. To už bylo všechno pryč. Teď začínalo něco nového. Zvrátil jsem hlavu nazad a uviděl jsem širokou, vypouklou oblohu s hvězdama. Mléčná dráha se táhla napříč přes ni a nehýbala se. Nad městem viselo šumivé jarní ticho. Nevypadalo to na revoluci. Ale revoluce měla být. A musela být. Mnoho lidí mělo zájem o revoluci. A mnoho pánů mělo na ní zájem. A mnoho pánů se potřebovalo očistit. Revoluce byla moc prospěšná. Už jsem viděl, jak pan Macháček bude psát: Historie kostelecké revoluce. Váženému panu dr. Šabatovi, okresnímu hejtmanovi v Kostelci, v úctě oddaný autor, a vydal B. Minařík, knihkupec v Kostelci. To napíše a rozprodá a pánové Kaldounové a Krocanové a Moutelíkové si postavějí do knihoven vedle sebraných spisů Mistra Aloise Jiráska a vedle Sborníku k devadesátým narozeninám pana Josefa Šerponě-Domanína, českého velkoprůmyslníka. A budou si v tom číst, ale většinou jenom ty odstavce, kde bude o nich. A o nich tam bude, o všech. Pan Macháček nezapomene na nikoho. Pan továrník Kaldoun ochotně uvolnil svoje skladiště, kde byla zřízena nouzová ošetřovna, napíše. A pí Krocanová s pí Moutelíkovou vařily polévku pro partyzány. Pan Macháček všechno napíše. Všechno podrobně a podle pravdy, aby se to zachovalo potomstvu. Jak pí Krocanová vařila polívku partyzánům. Ostatně, bude to dobré, když se to zachová potomstvu. Aspoň se potomstvo bude mít čím bavit.
— 2 —
SOBOTA 5.V.1945
Probudil jsem se asi v půl deváté. Za oknem svítilo slunce a v pokoji bylo horko. Ležel jsem v posteli, trochu mě bolela hlava a v ústech jsem měl nechutný pocit. Ležel jsem a díval jsem se na svůj portrét od Rosti nad postelí. Můj vzhled na něm vzbuzoval úctu. Měl jsem obrovskou hlavu a úzká ramínka, takže jsem vypadal vzdělaně. A co bylo na obraze zajímavé, byl kontrast té intelektuálské palice a ušpiněného límečku u košile bez kravaty. Pamatoval jsem se na ten obraz. Tenkrát mě Rosťa maloval, zrovna když jsem přišel z práce z Mesršmitky, v bavlněné košili, usviněné olejem z ferrofluxu. Vypadal jsem na tom obraze jako Lenin. Díval jsem se tak na sebe a myslel jsem si, že to mám pěkný portrét, a že kdybych umřel, zůstala by po mně přece jen hezká věc. Ale jinak to bylo hnusné ráno. Zavřel jsem oči, ale nebyl jsem už dost unaven, abych spal nebo klímal.
Bylo nutno vstát. Konečně jsem náhle vstal. Nejlepší bylo se rozhodnout. Šel jsem k oknu a podíval jsem se ven. Nic. Město bylo jako včera. Ani stopy po revoluci. Kdoví, jestli něco bude. Stejně jsem tomu tak úplně nevěřil. Sice se stávaly takové věci, ale že by se to stalo zrovna u nás, to se nezdálo skutečné. Revoluce. Nedoved jsem si představit nikoho ze známých střílet. Pana lékárníka nebo pana továrníka Krocana. Blbost. Přema možná. Přema měl vizáž jako vrah a ve skladu měl nějaké zbraně, to jsem věděl. A taky Perlík. Ale jinak to bylo docela iluzorní. Docela. Obrátil jsem se od okna a zapnul jsem rádio. Chvilku jsem čekal a to mě otrávilo. Vždycky mě otrávilo čekat, až se rádio ohřeje. Z přijímače se ozval nějaký prušácký pochod. Tak ještě nic. Ovšem. Vůbec nic se nestane. Z východu přijdou Rusové a ze západu Američani a všechno slavně osvobodějí a bude po parádě. Vlastně, lépe řečeno, začne paráda. A páni se budou píchat do prsou medailema. Blbost. Odešel jsem do koupelny a pustil jsem vodu. Umyl jsem se a dřel jsem froté ručníkem, až mi kůže zčervenala. To bylo příjemné. Vrátil jsem se do pokoje, otevřel jsem okno a rozhodil jsem postel. Oknem se nahrnul do pokoje chladný vzduch. Slunce, teď už úplně vyšlé, svítilo svěže a panensky. Odešel jsem do kuchyně, postavil jsem vodu na čaj, přinesl jsem ze spíže rohlíky a začal jsem si je mazat máslem. Samá práce. Podíval jsem se z okna, a tu mě to praštilo do očí. Naproti na domě stavitele Baumana vlála československá vlajka.
Zalil mě zvláštní pocit. Pocit, že je mi čtrnáct let a že je osmadvacátého října. Už šest let tahle vlajka nikde nevisela, a teď tady najednou visela zas. A vůbec mně nepřipadala nová nebo neznámá. Byla to pěkná, aspoň třímetrová vlajka, dobře vypraná a svítila červení a bělobou. Tak už je to tady, řeklo to ve mně. Tak přece revoluce. Vzpomněl jsem si na rádio. Vběhl jsem do pokoje, otočil jsem vypínačem a čekal. Přitom jsem si všiml, že vlajky visí taky na nemocnici a na státních domech. U Vašatů ji někdo zrovna vystrkoval z okna. Ano. Už to je tady. Jako kdyby to už bylo docela v suchu. A zatím tady jsou ještě Němci. Rádio se rozehrálo. Byla to muzika. Poslouchal jsem a nebyla to německá muzika. Nějaký Kmochův pochod. Ovšem, samozřejmě si nemohli vymyslet nic lepšího než kmochovku. Takováhle revoluce by mě otrávila. Poslouchal jsem s nechutí plechovou muziku a byl jsem rozladěn. Najednou muzika přestala a z rádia se ozval neznámý hlas. Nebyl to normální hlasatel. Byl to někdo jiný a hlásil. Pražané! Pomozte rozhlasu! Všichni, kdo máte zbraně, přijďte ihned do rozhlasu! Srdce se mi vecpalo do krku. Ta senzace! Tohle neměli nikde! Aby povstali a dirigovali si povstání rozhlasem! Povedlo se to. Dostal jsem chuť se toho zúčastnit. Vstal jsem a vtom jsem si vzpomněl na čaj. Ano. Musím se na to najíst. Šel jsem rychle do kuchyně a začal jsem snídat. Jedl jsem s chutí. Tak v Praze to začalo. Tak v rozhlase se střílí. To je tam na Fošovce, co vždycky stál před vchodem skopčák s plechovým půlměsícem na prsou. Tak tam se střílí. Možná, že už jsou mrtví. Přivřel jsem oči a představil jsem si to. Chlapi v občanských kvádrech a s puškama za překocenou elektrikou. Elegantní chlapi se světlýma kloboukama a s automatama, přikrčeni za kandelábry. To bylo ono. Takhle jsem si představoval revoluci. Uniformy mě nelákaly. To bylo něco na Němce. Ne uniformy! Tohle. Zootsuiteři, jak se jim pořád vysmívali v Signálu. Elegantně ozbrojeni a se žvejkačkama v zubech. Takhle se měla dělat revoluce proti Němcům. Kdepak uniformy. Dojedl jsem rohlíky a rozhodl jsem se, že do toho teda půjdu s veškerou elegancí. Vytáhl jsem ze skříně tmavohnědé sako, vzal jsem si bílou košili a oblékl jsem si světlé kalhoty. Pak jsem si uvázal modrožlutou hedvábnou kravatu s velikým vzorem na malý uzílek a natáhl jsem si tmavohnědé sako. Vzal jsem si hnědé boty s perforováním, okartáčoval jsem se a šel jsem se podívat do zrcadla. Vypadal jsem elegantně. To mě blažilo. Posadil jsem si na hlavu světlý klobouk, ještě jednou jsem se podíval do zrcadla a vypadl jsem z bytu. Když jsem v druhém poschodí míjel Strnadovic dveře, objevila se v nich najednou paní Strnadová.
— 3 —
