Zbabělci

Čtvrtek 10. V. 1945

Ráno bylo Irenino okno nad řekou otevřené a stály v něm červené kytičky za zelenou mřížkou. Zastavil jsem se na mostě a zadíval jsem se do toho okna. Viděl jsem skleněný lustr na pomalovaném stropě v jejím pokoji a představoval jsem si ji, jak pod ním spí v pomačkaném pyžamu. Bylo už po všem, ale ona tu byla pořád. Šel jsem dál. Vešel jsem do pivováru a zarazil jsem se. Odněkud zaznělo hrozné skučení, jako včera paní doktorová Vašáková, projelo mi to páteří a najednou jsem nemyslel na Irenu. Lidi, kteří šli po cestě, se taky otáčeli. Ze skladiště se ozývaly rány a znova skučení. To už jsem věděl, co se děje, a rozlila se ve mně divná chuť to vidět. Šel jsem rychle. Esmani už neseděli na dvoře, to místo bylo teď prázdné, ale zbyly po nich ruksaky a všelijaké věci a válely se opuštěné po zemi. U dveří skladiště zase zaznělo zaskučení. Otevřel jsem a vlezl jsem dovnitř. Svítily tam lampy a zástup chlapů stál kolem něčeho uprostřed. Bylo slyšet rány a vzdechy a vzlykání. Stoupl jsem si k nim a viděl jsem to. Na zemi leželo několik nahých těl. Do jednoho, které se vůbec nehýbalo, bil zuřivě pan Mozol, obrkontrolór z Mesršmitky, holí s turistickými štítky a nadával. To tělo leželo na břiše a mělo záda plná krve. Pan Mozol řval svině německá, tumáš a tak, a činil se. Věděl jsem, že má proč, a mrazilo mě. Někteří z davu kolem řvali a nadávali taky, někteří jen stáli. Ve vzduchu byl divný zápach a dusno. Pak jsem v šeru zahlédl, že v rohu skladiště stojí ještě několik esesáků, měli na sobě uniformy a byli svázaní. Otočil jsem se a chtěl jsem jít ven. Vtom jsem na druhé straně uviděl bledou tvář Rosťovu.

„Ahoj,“ řekl jsem tiše.

„Ahoj,“ řekl Rosťa. Stál opřený o bedny. „Člověče,“ řekl mi.

„Dem, ne?“ řekl jsem.

Ozvalo se zasténání.

„Svině, ležíš!“ řekl nějaký hluboký hlas. Postavil jsem se vedle Rosti.

„Běžte je vodbouchnout,“ pokračoval hlas.

„Další pán na holení!“ vykřikl jiný hlas. Dva chlapi se vrhli na jednoho ze zbývajících esesáků a táhli ho k lampě. Měl vytřeštěné oči a automaticky se vzpíral. Pak z něho začali trhat šaty. Díval jsem se na ně a viděl jsem, že jsou rozběsněni jak šílenci. Tahali s esesákem na všechny strany a za chvíli byl nahý. Měl tělo bílé a zpocené, plné svalů.

„Tak kulky ven,“ zařval zase ten hluboký hlas a temná široká záda se sklonila k esesákovi. Vtom se otevřely dveře a pár chlapů odvádělo zbité esmany ven.

„Rosťo, dem,“ řekl jsem a vylezli jsme za nima. Na dvoře svítilo kalně slunce a lidi se zastavovali a dívali se na ty dva zkrvavené esesáky, které táhli někam za ledárnu. Šli jsme za nima. Rozhlédl jsem se. Kolem ledárny kráčel vážně major Weiss, už zase v uniformě, a pan Kaldoun. Zahnuli jsme za roh ledárny. Tam stál jiný hlouček lidí a pod rampouchovačem ležela hromada těl. Stěna ledárny se bělala ve slunci a kousky slídy se v ní třpytily. Chlapi, kteří vedli esesmany, se zastavili. U stěny stál rotný Krpata s revolverem a hlouček chlapů.

„Postavte je semhle,“ poničil Krpata. Kluci …