Poslední blues (Josef Kainar)

Báseň s modlitbičkou pro černou hodinku

Hleďme kterak jsme se krásně rozmnožili
Desateráci nám troubí po sídlištích
Oceán se mění na mazut
Velice vzrostlo procento velrybích sebevražd
Výskokem na souš
A masa lidí Město tisícileté
Začíná kysnout
Muž říká své ženě nevědomky
Kvasinko moje divoká
Ty bludná
Z toho vzniknou děti
Divoké Bludné:
Tolik hlaviček!
Žlutavé Hnědé Černé
- někdy také bílé -
vypadávají do světa Při vypadnutí křičí
My nevíme co
Možná: Smilování Možná že je pozdě
Možná že vřískají veliké poselství
A my nevíme jaké -
Aniž se snažíme dovědět jaké

Už jsme přivykli
Konstatovat jen to nejnutnější:
Krajina má klobouk (myslíme tím Z kouře)
Chleba má brousek
Kvanta neměříme
(Myslíme: Barborka nám roste k první podprsence
k prvnímu dramatu
na scéně Parku oddechu a kultury)

Přivykli jsme konstatovat jen to nejnutnější
Ptáte více To by bylo příliš
(Oceánu stačí vlnka
A už je ho příliš)
Ptát se to je rozdávat se
Takže nanejvýš:
jak se máte Ale jděte
- poslední menhiry kultury
To jsou jediné dvě věty z role života
hraného v poklusu
Za čím dále rychlejší stěhování kulis
čím dál větších

Na starých jarmarcích se kradlo odjakživa
vesele se kradlo
Hudba k tomu dula
kapsáři s čepicí na stranu
měli svůj státně mlčky uznávaný svátek
Modré nebe nad městem
To se jako policajtské břicho
Vypínalo
Jarmarků dneska je málo Krade se ze zvyku dál
Ale už jinak a víc a o mnoho hůře se krade
Nejtěžší z všeho je ukrást si
Lahvičku starého poctivého ticha
Kamínek samoty nad hlavou
Chvilku štěstí neotrávenou tak mnohým
neštěstím kolem
(ta neštěstí jsou mnohá ale drobná
Už s nimi líčíme na poslední lišky) 
Těžké je ukrást si lásku bez budíku

Ježíši Kriste to se říkalo
Jděte a množte se
Pro jiné kázání vždy jiná poušť
Na jaře cítím Budu fosfátován
V létě Budu odevzdán a semlet
V pokusném kursu učňů třetího ročníku
XŘPŠ
Za smutku pláču do zkumavky
Na procházce dýchám pro výzkum
Takže zapadám do hospod abych se vrátil
Sám sobě v praskotu pěny
Abych v sobě zase shledal duši
Svou duši velikosti tácku
Počárkovaného smrtí
Starých přátel
Ale i tam už přicházím s tím
že budu odcházet
A močení jen tak Do noci
Za měsíce
Je dnes už také zakázáno všude
Jdu kolem domů bílých a tichých jak pýchavky
Jsou to Instituty optimismu
kde se horečně pracuje
Na vakcíně proti pesimismu
Pesimismus se vakcíně vzpírá
Jenomže on neví
že už je též dávno úřední

Vracím se a nemám jediné okno
které by svítili pro mne

(...)

— 1 —

Podvečerní jízda vlakem v Čechách v zimě 1969

(...)

Brzičko brzy odlehne nám
Tento svět
Tento nám vůbec
Nepatřící svět
Za živé mrtvé tento
Podvečerní pohřeb
Za mrtvou zemi
Obřad odjíždět
Z Velenky pod Rampachem
Sedmnáct dvacet osm

(...)

Nenahýbati se z oken
(Pro zoufalé)
Zneužití se trest ...
(Když pozdě je)

(...)

— 2 —

Dvanáct kytar

Měl jsem dvanáct kytar
ve svým životě
Všechny jsem je propil Ztratil
Utopil
Teď na krku mám třináctou
A škrtí

... Struny jí praskají
jenom když usínám
A když se nad ní skloním
Já stále slyším to staré věčné z dětství
Tomu tak dát něco do ruky

A opravdu jsem zkazil mnoho písní
A kolik not jsem zašlapal
A lásek nedohrál
Co je té kytaře po tom

Vymačkám z ní
to co v ní ještě je
Pár malých blues
Pár taktů naděje
Pár jisker natrsám
z těch jejích tvrdých strun
pro holky z Domovů
pro blázny z Pampelun
- a pro svou Kuželku
kuželka ráda blues -

abych si mohl říci

Co stihlo
stihlo tě
s třináctou kytarou
v jediným životě

— 3 —