Den Trifidů

TÁPAJÍCÍ VELKOMĚSTO

Dveře hospody se za mnou rozhoupaly a já zamířil k nároží hlavní třídy. Tam jsem zaváhal. Nalevo ode mne, za dlouhými mílemi předměstských ulic, začínal venkov; napravo se táhl londýnský West End a za ním City. Bylo mi teď o něco lépe, ale současně jsem měl zvláštní pocit, že jsem se od všeho odpoutal a jsem jako loď bez kormidelníka. Neměl jsem sebemenší plán, co dělat, a pořád jsem byl ještě příliš otřesen tím, co jsem si konečně začínal uvědomovat jako nezměrnou a nikoli jen lokální katastrofu, abych byl schopen rozumného uvažování. Ostatně jaký plán jsem si také mohl pro takovouhle situaci vymyslit? Připadal jsem si beznadějně osamocený a vyvržený, a přesto jaksi neskutečný, jako bych to ani nebyl já, kdo toto všechno prožívá. Široko daleko nebylo v dohledu jediné auto a nebylo také slyšet ani ten nejslabší hluk dopravy. Jedinou známkou života bylo několik lidí, kteří si tu a tam nahmatávali cestu podél výkladních skříní.

Na časné léto byl výjimečně krásný den. Z temně modré oblohy, poseté chomáči kudrnatých obláčků, se rozlévalo slunce. Vzduch byl průzračný a svěží, nemluvě o černé šmouze mastného kouře, která stoupala vzhůru nad domy kdesi na severu. Několik minut jsem nerozhodně postával. Pak jsem vykročil na východ, ke středu Londýna… Dodnes nemohu dobře říci, proč právě tam. Možná že mne hnala bezděčná touha spatřit ještě jednou známá místa nebo snad pocit, že existuje-li vůbec nějaká autorita, musím ji najít někde v onom směru. Brandy můj hlad ještě znásobilo, ale otázka, kde se najíst, nebyla ani zdaleka tak jednoduchá, jak by se zdálo. A přitom tu byla spousta pustých a nestřežených obchodů s plnými výlohami jídla - a na druhé straně já, hladový a s penězi na zaplacení v kapse; a kdybych snad platit nechtěl, stačilo jenom rozbít výkladní skříň a vzít si do hrdlo ráčilo. Přimět se k něčemu takovému však nebylo nijak snadné. Bezmála třicet let přiměřeného respektování práva a zákonů dbalého života zapustilo příliš hluboké kořeny, abych mohl připustit, že se všechno od základu změnilo. Měl jsem navíc pocit, že pokud si budu počínat zcela normálně, může se nějakým nepochopitelným způsobem navrátit do normálního stavu i všechno ostatní. Byl to samozřejmě nesmysl, ale byl jsem skálopevně přesvědčen, že jakmile bych jednu z těch skleněných tabulí rozbil, zanechal bych starý řád provždy za sebou; stal bych se lupičem, kořistníkem, prašivým mrchožroutem, hodujícím na mrtvole civilizace, která mne odkojila. Pěkná bláhovost a rozcitlivělost v tak postiženém světě! - A přesto mě dodnes těší, že ze mne civilizované návyky nespadly naráz a že jsem se hodnou dobu potloukal kolem výkladních skříní, nad jejichž obsahem se mi sbíhaly sliny, zatímco moje starosvětské konvence mě nechávaly o hladu. Asi tak o půl míle dál se můj problém vyřešil poněkud nečekaně sám od sebe. Nějaké taxi tam vjelo na chodník a skončilo s chladičem zabořeným v hromadě lahůdek. Zdálo se mi,že to je něco jiného, než kdybych se vloupal někam sám. P…