Den Trifidů

PRVNÍ STÍNY

Abych se tlupě z Café Royal bezpečně vyhnul, vzal jsem to postranní ulicí do Soha; chtěl jsem vyjít znovu na Regent Street o něco výše. Snad to byl hlad, co vyhánělo z domovů stále víc a více lidí. Ať už to bylo cokoliv, zjistil jsem, že místa, do nichž jsem teď vstoupil, jsou nejživější ze všech, která jsem od svého odchodu z nemocnice spatřil. Na chodnících a v úzkých uličkách docházelo co chvíli ke srážkám a k dovršení zmatku těch, kdo se tudy pokoušeli projít, blokovaly cestu houfy lidí, které se shlukovaly před hojně vytloukanými výklady. Jaký obchod mají před sebou, tím si zřejmě nebyl jistý nikdo, ale tlačili se hlava nehlava dál, Někteří z těch vpředu se pokoušeli nahmatat nějaký rozpoznatelný předmět, jiní ale odhodlaně šplhali dovnitř, podstupujíce riziko že si rozpářou břicho o trčící střepiny skla. Říkal jsem si, že bych jim měl ukázat, kde najdou jídlo. Ale bylo by to k něčemu dobré? Kdybych je zavedl k dosud nedotčenému obchodu s potravinami, vzápětí by se tam seběhl dav, který nejenže by v pěti minutách vybílil krám do mrtě, ale ještě by přitom ušlapal polovinu svých slabších jedinců. Zakrátko budou beztak všechny potraviny rozebrány, a co s těmi tisíci chudáků žadonících o další jídlo potom? Menší skupinku bych snad mohl shromáždit a načas ji udržet při životě - ale koho do ní vybrat a koho ne? Ať jsem to obracel tak nebo tak, na žádné spravedlivé řešení jsem nepřicházel.

Před mýma očima se odehrával nelítostný boj, v němž nebylo co ztratit, zato získat se dalo všechno. Když do sebe vrazili dva chodci a jeden ucítil, že ten druhý nese nějaký balíček, pohotově mu ho vyrval z rukou a v nadějí, že se zmocnil něčeho k jídlu, uskočil stranou, zatímco okradený zuřivě lapal prázdný vzduch nebo bil hlava nehlava pěstmi kolem sebe. V jednu chvíli jsem taktak odskočil, aby mne neporazil starší pán, který se bez ohledu na možné překážky vrhl divoce do vozovky. Tvářil se přitom jako mazanost sama a lakotně tiskl na prsa dvě plechovky červené barvy. Na rohu ulice mi zase zahradil cestu hlouček, který divže neplakal vzteky a zklamáním nad zaraženým děckem, jež sice vidělo, ale bylo ještě příliš malé, aby si srovnalo v hlavě, co od něj všichni ti lidé chtějí.

Začínal jsem z toho být celý nesvůj. Moje civilizované návyky, pobízející mne, abych těm chudákům nějak pomohl, sváděly urputný boj s instinktem, nabádajícím, abych se jim raději vyhnul. Ztráceli rychle všechny ustálené zábrany. Cítil jsem se nesmyslně provinilý, že já vidím, kdežto oni ne. Vyvolávalo to ve mně nepříjemný dojem, že se před nimi skrývám, a to i když mezi nimi procházím. Teprve později jsem objevil, jak byl můj instinkt správný.

Nedaleko Golden Square jsem zamýšlel odbočit doleva a prodrat se zpátky na Regent Street, její širší vozovkou bych mohl postupovat mnohem rychleji. Chtěl jsem již zahnout do ulice vedoucí oním směrem, když tu mne zmrazil pronikavý výkřik. Zmrazil i všechny ostatní. Lidé po celé délce ulice znehybněli a bojácně otáčeli hlavy ze …