Den Trifidů

PŘÍCHOD TRIFIDŮ

Podávám zde svoji osobní výpověď. Zahrnuje množství věcí, které provždy pominuly, ale nemohu o nich mluvit jinak, než s použitím slov, jimiž jsme všechny ty pominuvší věci nazývali. Ale i tak zjišťuji, že má-li být pozadí mého příběhu srozumitelné, musím se vrátit daleko před onen den, kterým jsem započal. Jako dítě jsem žil s otcem a matkou na jižním předměstí Londýna. Měli jsme tam malý domek, který otec udržoval každodenním svědomitým vysedáváním u psacího stolu ve státním důchodkovém úřadu, a k němu nevelkou zahrádku, na níž pracoval mnohem namáhavěji každé léto. Od ostatních deseti nebo dvanácti miliónu lidí, kteří tehdy žili v Londýně a jeho okolí, jsme se nijak zvlášť nelišili. Můj otec patřil k lidem, kteří dokázali jediným mrknutím oka sečíst dlouhý sloupec čísel - dokonce i položek té směšné měnové soustavy, které se v téhle zemi tenkrát používalo - a proto si přirozeně zamanul, že bych se měl stát účetním. Moje naprostá neschopnost dosáhnout u jakéhokoliv početního úkonu dvakrát za sebou stejného výsledku však posléze způsobila, že jsem se pro něho stal jakousi záhadou a zdrojem zklamání. Ale nedalo se nic dělat; prostě mi to nešlo. Každý z dlouhé řady učitelů, kteří se mi pokoušeli vysvětlit, že matematická řešení se dovozují logicky, nikoli prostřednictvím nějaké esoterické inspirace, se musel na konec vzdát a prohlásit, že nemám na čísla hlavu. Otec pročítal má školní vysvědčení s pochmurným výrazem, jaký si známky z ostatních předmětů jen zřídkakdy zasloužily. Myslím,že uvažoval takto: nemá hlavu na čísla = nebude mít ani potuchy o financích = bude věčně bez peněz.

"Já opravdu nevím, co si s tebou počneme. Co bys vlastně chtěl dělat. A já, vědom si své žalostné nedokonalosti, až do svých čtrnácti let jsem potřásal hlavou a přiznával jsem, že nevím. Potom zas potřásal hlavou otec. Svět se pro něho ostře dělil na lidi, kteří sedí za psacími stoly a pracují mozkem, a lidi, kteří za psacími stoly nesedí a žijí ve špíně. Jak se mu podařilo uchovat si tento názor, který zastaral už před nějakými sto nebo ještě více lety, nechápu dodnes, ale prostoupil mé mládí do takové míry, že mi trvalo hodnou řádku let, než jsem postřehl, že slabost v matematice mě ještě nemusí zatracovat k celoživotnímu údělu metaře nebo kuchtíka. Nikdy mne nenapadlo, že by ke kariéře mohl vést předmět, který mne zajímal ze všeho nejvíc - a můj otec si buď nevšiml, nebo mu bylo zcela jedno, že nosím z biologie samé výborné."

O mé budoucnosti rozhodlo vlastně až objevení trifidů. Ale po pravdě řečeno, trifidi pro mne znamenali mnohem víc. Postarali se mi o práci a poskytovali mi poměrně slušné živobytí. Několikrát mě taky málem připravili o život. Na druhé straně musím přiznat, že mi ho také zachránili, neboť to bylo právě trifidí žahadlo, co mne přivedlo do nemocnice v kritické době průletu "komety".

Na téma náhlého výskytu trifidů najdete v knihách spoustu odvážných spekulací. Většinou jsou to samé nesmysly. Rozhodně se nevyvinuli spontán…