18
O týden později dorazili k řece Sabi. Hory v dálce byly modrošedé a řeka byla plná, hnědá a plná. Druhý den bylo chladné ráno od nočního deště a vzduch byl syrový. Tábor voněl hořícím dřevem v ohništích, dobytkem a divokou mimózou. Kateřina udělala z jednoho z pštrosích vajec, které Mbejane den předtím našel, omeletu velikou jako talíř. Ochutila jí muškátovým oříškem a kousky hub žlutých a masitých. Potom byly koblihy a divoký med, káva a doutník pro Seana.
„Pojedeš dneska pryč?“ ptala se Kateřina.
„Hm, hm.“
„Aha.“
„Nechceš, abych jel?“
„Nezůstal jsi v táboře už celý týden.“
„Chceš, abych neodjel?“
Rychle vstala a začala sklízet ze stolu. „Stejně nenajdeš žádné slony… už dávno jsi žádné nenašel.“
„Chceš, abych zůstal?“
„Je takový krásný den.“ Dala znamení Kandhlovi, aby odnesl nádobí.
„Jestli chceš, abych zůstal, tak mi to normálně řekni.“
„Mohli bysme jít na houby.“
„Řekni to.“ odpověděl Sean.
„Tak dobře, prosím tě.“
„Mbejane! Odsedlej toho koně! Nebudu ho potřebovat!“
Kateřina se rozesmála. Odběhla ke svému vozu, až se jí sukně třepetaly kolem nohou a volala na své psy. Vrátila se s kloboukem a s košíkem v ruce. Psi se kolem ní točili, vyskakovali a štěkali.
„Tak běžte… hledej!“ nařídil jim Sean, a oni se vrhli kupředu jako o závod, v kruzích se vraceli a se štěkotem honili jeden druhého. Sean s Kateřinou šli za nimi a drželi se za ruce. Okraj Kateřinina klobouku skrýval její tvář ve stínu, ale když na něho pohlédla, její oči měly barvu temné zeleně. Nasbírali nové houby, kulaté a tvrdé, hnědé a nahoře na klobouku trochu lepkavé, dole s jemnými lístky plodnic jako dámský vějíř. Za hodinu měli plný košík a zastavili se pod stromem manila. Sean si lehl na záda. Kateřina utrhla stéblo trávy a lechtala ho s ní na tváři, až ji chytil za zápěstí a stáhl si ji na hruď. Psi je pozorovali, seděli kolem nich v kruhu z tlam jim visely růžové a mokré jazyky.
„Na Kapském mysu, hned za Paarlem, je jedno krásné místo. Jsou nad ním hory a je tam řeka… s tak průzračnou vodou, že je vidět i ryba, jak leží na dně.“ řekla Kateřina. Měla ucho na jeho hrudí a poslouchala jeho srdce. „Koupíš mi tam jednou farmu?“
„Ano.“ řekl Sean.
„Postavíme si dům s velikánskou verandou a já budu jezdit v neděli do kostela s děvčaty a s maličkými kluky vepředu a s těmi většími vedle kolesky na koních.“
„Kolik jich bude?“ zeptal se Sean. Zvedl jí okraj klobouku a podíval se jí na ucho. Bylo to moc pěkné ouško a ve slunci viděl na lalůčku jemné chmýří.
„Ach spousta… většinou kluci, ale taky pár děvčat.“
„Deset?“ navrhl Sean.
„Ještě víc.“
„Patnáct?“
„Ano, patnáct.“
Leželi a přemýšleli o tom. Seanovi to připadalo jako docela slušně zaokrouhlené číslo.
„A budu mít slepice, chci mít spoustu slepic.“
„Dobře.“ souhlasil Sean.
„Tobě to nevadí?“
„A mělo by?“
„Některým lidem slepice vadí, někteří lidé je nemají ani trochu rádi,“ řekla Kateřina. „to jsem ráda, že tobě nevadí. Já jsem po nich vždycky toužila.“
Sean se kradmo přiblížil ústy k jejímu uchu, ale ucítila, že se pohnul a posadila se. „Co to děláš?“
„Tohle.“ řekl Sean a jeho ruka vystřelila vpřed.
„Ne, Seane, dívají se na nás!“ ukazovala rukou na psy.
„Ti to pochopí.“ řekl Sean a pak spolu dlouho mlčeli.
Najednou všichni psi společně začali lovecký chorál. Kateřina se posadila a Sean otočil hlavu a uviděl leoparda. Stál od nich asi padesát yardů na okraji hustého buše, táhnoucího se podél břehu řeky a pozoroval je, v elegantním postoji, v zlatočerném trikotu, dlouhý a štíhlý. Potom se pohnul tak rychle, až vypadal rozmazaně, a dotýkal se nohama země tak lehýnce, jako se dotýká vlaštovka vodní hladiny, když za letu pije. Psi po něm vyrazili v celém houfu, Zloděj je vedl a jeho hlas přeskakoval vzrušením.
„Zpátky! Pojďte zpátky!“ křičel Sean. „Nechte ho, sakra, vraťte se!“
„Zastav je, Seane, běž za nimi! O všechny přijdeme!“
„Počkej tady.“ řekl jí Sean. Rozběhl se za zvuky psí smečky. Nevolal, ale šetřil si síly a dech. Věděl, co se stane, a poslouchal, jestli to usly…
