Když loví lev (Wilbur Smith)

27

Ten den povečeřel s Candy a vyprávěl jí o tom nad sklenkou likéru. Vyslechla ho bez přerušení až do konce.

„Oni mě tam nechtěli. Nechápu, co jsem jim udělal, aby mě takhle nesnášeli!“

„A to ti dělá starosti?“ ptala se ho.

„Ano, to mi dělá starosti. Nikdy jsem nezažil, aby se lidi ke mně chovali takhle!“

„Jsem ráda, že ti to dělá starosti.“ Usmála se na něho něžně. „Jednou z tebe bude docela sympatická osobnost.“

„Ale proč mě takhle nenávidí?“ Sean stále sledoval svou původní myšlenku.

„Závidí ti, říkals přece, že ten chlap prohlásil, s jeho holínkami za deset guineí a zlatou hůlčičkou, to je to, co za tim vězí. Jsi teď jiný než oni, jsi boháč. Nemůžeš přece čekat, že se s tím jen tak smíří?“

„Ale nikdy jsem jim nic neproved.“ protestoval Sean.

„To ani nemusíš. Já jsem na tomhle způsobu života objevila jednu věc, za všechno, co dostaneš, musíš zaplatit. Tohle je prostě splátka, kterou musíš složit za svůj úspěch.“

„Sakra, kéž by tady byl Duff!“ povzdechl si Sean.

„Pak by ti ovšem Duff vysvětlil, že to nehraje roli, že?“ odpověděla mu Candy. „Mladíku, copak ti na nich záleží, na tom stádě špindírů? My se přece obejdeme bez nich.“ imitovala Duffa.

Sean se poškrábal na nose a upřel oči na desku stolu.

„Prosím tě, Seane, nenech se nikdy od Duffa poučovat, že na lidech nezáleží. On nevěří sám v sebe, ale zároveň je velmi přesvědčivý. Lidé jsou důležití. Jsou mnohem důležitější než zlato nebo postavení, nebo cokoli jiného.“

Sean k ní zvedl zrak. „Jednou jsem si to uvědomil. Když jsem uvízl tam dole na Hlubině. Ve tmě a v tom bahně tam jsem to viděl úplně jasně. Udělal jsem tam takové předsevzetí.“ Zatvářil se stydlivě. „Řekl jsem si, že už nikdy nikomu neublížím, pokud to půjde. A myslím to vážně, Candy. Tenkrát jsem to pociťoval strašně silně, ale… ale…“

„Ano, myslím, že tě chápu. To je obrovské předsevzetí a ještě těžší je ho dodržet. Myslím, že jenom jeden zážitek nestačí, aby změnil způsob myšlení člověka. Je to spíš jako se stavbou zdi, cihlu po cihle. Pokaždé k ní přidáváš kousek, až je najednou hotová, já už jsem ti to říkala, Seane, že ty máš v sobě jakousi sílu. Myslím, že jednoho dne tu svou zeď dokončíš, a až se ti to povede, tak už nebude mít žádnou slabinu.“