Patnáct
Jakmile se úplně setmělo, Horác s Gilanem se přikrčili na jižním ochozu a přes palisádu jim vykukovaly jen hlavy. V pevnosti za nimi bylo hodně světla, hořelo tu několik ohňů, kde se připravovalo jídlo, a nejméně tucet pochodní a košů, jež poskytovaly teplo a světlo posádce. Nechtěli být proti tomuto světlu vidět.
Bylo krátce po osmé hodině, když se Gilan dotkl Horácovy paže a ukázal doprava. „Tam,“ řekl tiše. „Vidíš je?“
Horác se podíval směrem, kam ukazoval Gilan, a mhouřil oči, aby lépe viděl.
„Podívej se mírně doleva nebo doprava,“ poradil mu Gilan. „Periferní vidění je potmě lepší.“
Horác uposlechl Gilanovy rady a uviděl to, co předtím on. Půl tuctu mužů se potají plížilo z tábora a mířilo ke vzdálenému lesu. Chvíli je pozoroval, když tu znovu ucítil Gilanovu ruku na paži. Tentokrát hraničář ukazoval k východní straně nepřátelského tábora. A samozřejmě i tam Horác uviděl přikrčenou skupinku, která se plížila pryč. Kdybychom to s Gilanem nečekali, pomyslel si, nevšimli bychom si jich. Ohně v táboře Lišek ten večer hořely nezvykle jasně, jejich záře oslepovala pozorovatele a kryla v táboře každý pohyb.
„Snaží se být nenápadní,“ podotkl Gilan. Šeptal, ačkoli budoucí útočníci byli daleko mimo doslech. „Odhaduju, že to obejdou velkým obloukem a seskupí se na úpatí na severní straně. Tamhle je další skupina.“ Ukázal opět k západní straně.
Odstoupil od hradby, zvedl se z podřepu a třel si záda v kříži, aby uvolnil ztuhlost.
„Půjdou lesem, abychom je neviděli,“ řekl. „Počítám, že jim to bude trvat nejméně hodinu a půl, možná dvě, než se dostanou obloukem k severní straně pevnosti. Pojďme se podívat na severní palisádu.“
Slezli ze schodů a přešli pevnost k severní straně. Byla tam celá skupina lukostřelců a deset vojáků, kteří čekali na rozkazy. Zbývající členové jezdectva hlídali na jižní palisádě.
Horác postoupil vpřed. „Vojáci. Osm z vás půjde na západní palisádu. Bude tam s vámi Gilan. Zbytek se přidá ke mně na východní straně. Signálem k zahájení palby bude, až se rozhoří tři světla na severní straně. Rozumíte?“
Lukostřelci tiše zamručeli na souhlas. Rozdělení nebylo rovnoměrné, osm na západní palisádě a dvanáct na východní, ale k západní skupině se měl přidat Gilan a jeho lukostřelecké schopnosti vydaly za dva či tři běžné lukostřelce.
Horác oslovil deset vojáků, kteří zůstali na místě. „Vaším úkolem bude poradit si s nepřítelem, kterému by se podařilo dostat dolů z ochozu a vyhnout se těm naostřeným kůlům,“ sdělil jim. „Možná se pokusí dolů sešplhat. Používejte přednostně svá kopí. Nepouštějte si je k tělu.“
Jezdecká kopí se používala hlavně z koňského hřbetu, ale díky dlouhému dosahu to byly ideální zbraně i pro takovouto situaci.
„Můžete jít na svá místa,“ pokračoval Horác. „Útok začne zřejmě za několik hodin. Gilan odhaduje, že čekají, až zapadne měsíc. Můžete na svých postech spát, pokud jeden z vás bude hlídat. A zbraně mějte po ruce. Tak do toho.“
Muži se dali do pohybu a ve třech jednotkách se přesunovali na své pozice. Lukostřelci stoupali na ochozy na východní a západní straně, odkud mohli přímo střílet na nepřítele na severním ochozu. Usadili se a zvolili jednoho, který měl hlídat. Ostatní si lehli nebo sedli a opřeli se o hradbu. Byli to profesionálové a dlouhé roky v armádě je naučily využít každé příležitosti ke spánku. Za pár minut většina z nich dřímala.
Deset vojáků, kteří zůstali na zemi, také zaujalo své postavení. Gilan s Horácem přešli k severní palisádě. Nechali si tam žebřík, po kterém teď vylezli na ochoz, aby si prohlédli kopec pod sebou. Zatím nebylo stopy po tom, že by tam nepřítel formoval své řady.
Horác netrpělivě zamručel.
„Teď budou ještě pořád na cestě lesem,“ řekl mu Gilan.
„Radši bych věděl přesně, kde jsou a co dělají,“ odpověděl Horác. „A kdy budou připravení vyrazit do kopce k nám.“
„Přesně to jsem si myslel také,“ řekl Gilan a Horác si teprve teď všiml lana, které měl stočené přes rameno. „Takže bych tam mohl zaběhnout a dohlídnout na ně.“
Zatímco …
