KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ
Hal, Stig a Jesper pluli ve skifu vypůjčeném od Baratových lidí asi osminu míle od limmatské východní strážní věže.
„A nevadí ti, že nás vidí?“ staral se Stig. Jak veslovali kolem, piráti z posádky věže na ně pokřikovali výhrůžky, a i když směrem ke skifu vyslali šípy, žádný nedopadl dost blízko.
Hal zavrtěl hlavou. „Dobře vědí, že Barat a jeho muži mají malé čluny, takže nic neprozrazujeme. A na tu dálku nemůžou poznat, že jsme Skandijci.“
Stig nejistě přikývl. Ale jako vždy se podřídil Halovu úsudku. „No, když to říkáš.“
„Dokonce ani nevidí, že jsi Araluenec,“ prohodil s úsměvem Jesper.
Hal protočil panenky, protože věděl, že Jesperova poznámka je míněna jako vtip.
„Hluboká pravda,“ řekl. „Je to zvláštní, že? Tihle piráti budou možná první, kdo mě bude považovat za Skandijce. Aha, tady máme bránu.“
Tři sta padesát stop za strážní věží zahýbala palisáda v pravém úhlu a mířila k severu do vnitrozemí. Těsně za ohybem se nacházel malý pruh pláže a v palisádě byla umístěna brána umožňující přístup na pobřeží.
„Je zavřená,“ upozornil Jesper. Pro něj byla tahle průzkumná výprava záhadou, protože Hal mu o svých záměrech nic nesdělil. Řekl pouze, že chce, aby se Jesper podíval a pochopil, co má Hal na mysli − a aby upozornil na případné potíže.
„Podle Lydie je pořád zavřená, pokud tam nejsou na břeh vytažené lodě,“ řekl Hal. „Limmaťani jsou nedůvěřiví a nepouštějí do přístavu cizí plavidla.“
„A vědí proč,“ prohlásil Stig opřený o vesla. „Podívej, co se stalo, když to udělali naposled.“
„Přesně tak,“ souhlasil Hal. „Takže když připluje loď, kterou nikdy neviděli, řeknou, ať přistane právě tady. Cizinci můžou vyložit náklad na pobřeží a obyvatelé města si zboží nanosí do města bránou v palisádě.“
„No tak dobře,“ ozval se Jesper. „Takže po příjemné vyjížďce na loďce jsme tady a zíráme na zavřenou bránu. Počítám, že kvůli nám ji neotevřou?“
„Ne. My ji hodláme zapálit,“ oznámil mu Hal. „Pak se do ní pustí Ingvar s beranidlem a prorazí ji.“
„Hm, jestli to někdo svede, tak právě Ingvar. Ale jak ji zapálíme?“
„Polejeme ji olejem a ten pak zapálíme hořícím šípem z Drtiče.“
„Zatím,“ odvětil Jesper, „nemůžu tvým duševním pochodům nic vytknout. Až na jednu drobnou, a musím říct že možná dost podstatnou věc…“
„Jak vlastně dostaneme olej na bránu?“ nadhodil Hal.
Bývalý zlodějíček přitakal.
„Dáme ho tam noc předtím. Pověsíme na bránu měch s olejem. Když ho umístíme dostatečně vysoko, nebude ho z palisády vidět. Ráno v den útoku proděravíme měch šípem nebo šipkou. Olej poteče dolů po bráně a my ho dalším šípem zapálíme. Jak prosté.“
Jesper se odvrátil od zkoumání brány a s pohledem na Hala naklonil hlavu ke straně.
„Máš zajímavou představu o významu slova ‚prosté‘,“ poznamenal. „A řekl jsi, že na bránu pověsíme měch s olejem. Jak přesně to provedeme?“
„No, vlastně ne my,“ přiznal Hal. „Doufal jsem, že tuhle část uděláš ty. Dokázal by ses dostat od vody k bráně tak, aby tě nikdo neviděl?“
Jesper soustředil pozornost na úsek pobřeží mezi okrajem moře a bránou. Vysunul spodní ret.
„V noci? Myslím, že asi jo. Je tam spousta nerovností, za které se dá schovat. Mohlo by mi to zabrat deset nebo patnáct minut, ale svedu to.“
„A jak se dostane na pláž?“ zeptal se Stig. „Jestli se pokusíme dojet s člunem tak blízko, uvidí nás i v noci. A když budou vědět, že tam někdo přistál, může se stát, že prohlédnou bránu a měch objeví.“
„Nezajedeme s člunem až tak blízko,“ objasňoval Hal. „Přiblížíme se tak na tisíc stop. V noci bude hodně těžké zahlédnout malý člun na takovou vzdálenost. Pak se já s Jesperem necháme unášet vodou ke břehu − se závěrem přílivu.“
„A jé… máme další problém,“ vmísil se Jesper se zvednutou rukou. „Mě voda nebude unášet. Já půjdu ke dnu.“
Hal byl vynikající plavec. Jesper se podobně jako většina Skandijců nezmohl ani na jedno tempo. Tuhle potíž však Hal předvídal.
„Já umím plavat,“ řekl. „A budu tam s tebou.“
„Paráda,“ ušklíbl se Jesper. „Budeš se moct dívat, jak se topím.“
„Ty s…
