Dvacet šest
Malý průvod jezdců se ubíral po cestě k severu. Halt a Horác jeli uprostřed s Deparnieuxem, jenž si mezitím na sebe opět navlékl své obvyklé černé brnění a kabátec. Stará herka, na níž předtím jel, byla přesunuta dozadu a rytíř seděl na velkém, svéhlavém, a jak Halt předpokládal, černém bojovém koni.
Doprovázely je přinejmenším dva tucty ozbrojenců, kteří mlčky pochodovali před nimi a za nimi. Kromě toho zde bylo deset válečníků na koních rozdělených do dvou skupin po pěti. Jedna skupina jela v čele a druhá na samém konci průvodu.
Haltovi neušlo, že muži v jejich bezprostřední blízkosti mají samostříly nabité a připravené ke střelbě. Vůbec nepochyboval, že při prvním náznaku, že se snad s Horácem chystají k útěku, by se jejich těla ježila šipkami dřív, než by udělali deset kroků.
Svůj luk měl navlečený přes rameno a Horác si nechal meč i kopí. Když je zajali, Deparnieux nad jejich zbraněmi jen pokrčil rameny a ukázal na zástup ozbrojenců všude kolem.
„Sami vidíte, že nemá smysl klást odpor,“ prohlásil, „takže vám dovolím, abyste si zbraně ponechali.“ Poté významně pohlédl na dlouhý luk spočívající na hrušce Haltova sedla. „I když myslím,“ pokračoval, „že bych byl klidnější, kdyby ten luk nebyl napnutý a byl zavěšený přes rameno.“
Halt pokrčil rameny a vyhověl mu. Jeho pohled Horácovi říkal, že jako je čas bojovat, je i čas přijmout nevyhnutelné. Horác přikývl a zařadili se po boku galického válečného lorda. Okamžitě se kolem nich srotili jeho přívrženci. Halt lítostivě zaznamenal, že Deparnieuxova velkodušnost se nevztahuje na skupinku ukořistěných koní a brnění – zhurta poručil, ať vodicí otěž předají jednomu z jeho jezdců, a ten se s nimi zařadil na konec průvodu. Deparnieuxe zaujalo, že huňatý nákladní koník není na provaze a pokojně stojí vedle Haltova koně. Jedno obočí mu vyjelo vzhůru, ale neřekl nic.
K Haltovu překvapení černě oděný rytíř otočil hlavu svého koně k severu a vydali se na pochod.
„Smím se zeptat, kam jedeme?“ oslovil ho.
Deparnieux se s předstíranou zdvořilostí v sedle uklonil.
„Míříme na můj hrad Montsombre,“ oznámil jim, „kde budete krátký čas pobývat jako moji hosté.“
Halt pokyvoval hlavou a pokoušel se strávit to sdělení. Pak se vyptával dál: „Pročpak to?“
Černý rytíř se na něj usmál. „Protože mě zajímáš,“ řekl. „Cestuješ s rytířem a máš obyčejné zbraně. Ale ty nejsi žádný obyčejný sluha, že?“
Halt tentokrát mlčel, jen pokrčil rameny. Deparnieux ho sledoval pronikavým pohledem a pokyvoval hlavou, jako by potvrzoval svoje vlastní úvahy.
„Ne. To nejsi. Vůdce jsi ty, ne ten druhý. A tvoje oblečení mě zajímá. Ta tvoje pláštěnka…“ Naklonil se v sedle a vzal mezi prsty zřasenou tkaninu Haltovy šedo-zelené hraničářské pláštěnky. „Takovou jsem ještě nikdy neviděl.“
Odmlčel se a vyčkával, zda tentokrát Halt něco odpoví. Když se tak nestalo, Deparnieux se netvářil, že by ho to nějak zvlášť překvapilo. Hovořil dál. „A jsi vynikající lukostřelec. Ne, jsi ještě lepší. Neznám nikoho, kdo by svedl takový zásah jako ty včera večer.“
Nato Halt odmítavě pozvedl ruku. „To nebyl nijak mimořádný zásah,“ bránil se. „Mířil jsem vám na hrdlo.“
Deparnieux se dlouho a hlučně smál.
„Ale příteli, to si nemyslím. Myslím, že tvůj šíp letěl přesně tam, kam jsi ho namířil.“
A znovu se smál. Halt si všiml, že navzdory okázalému veselí se jeho oči neusmívají. „Takže,“ prohlásil Deparnieux, „jsem se rozhodl, že takový chlapík jako ty si zaslouží větší pozornost. Mohl bys mi být užitečný, příteli. Když se to tak vezme, kdo ví, jaké další schopnosti a dovednosti se skrývají pod tou tvojí divnou pláštěnkou?“
Horác je oba pozoroval. Zdálo se, že galický rytíř o něj naprosto ztratil zájem, ale Horáce to nijak netrápilo. I přes lehké vtipkování vycítil v jejich rozhovoru smrtelně vážný spodní tón. Celé to však bylo nad jeho chápání, takže se rozhodl, že se bude raději řídit podle Halta a sledovat, kam je nový obrat událostí zavede.
„Pochybuji, že bych vám mohl být nějak užitečný,“ odvětil klidně Halt n…
