Třicet tři
Haltova malá jednotka jela vytrvalým klusem na sever. Pravidelně zastavovali a sesedali, pár mil koně vedli a potom zase nasedali a pobízeli koně do klusu.
Ve tři odpoledne zastavili, sundali koním sedla a nechali je pást. Sami si dali prosté jídlo a čtyřicet minut odpočívali. Halt se zády opíral o kmen stromu. Všiml si, že Gilan neklidně bloumá po táboře, a mávnutím ruky ho k sobě přivolal.
„Klid,“ řekl mu.
Chlapec netrpělivě zavrtěl hlavou. „Měli bychom pokračovat v jízdě,“ prohlásil. „Co když Morgarath se svými wargaly zaútočí na královskou armádu, a my tady zatím budeme sedět a šťourat se v nose?“
„O tom pochybuju,“ řekl Halt. „Poslali jsme tím směrem zvědy, a když jsme odjížděli, ještě po nich nebylo ani památky. Není tedy moc pravděpodobné, že by zaútočili, zatímco my tady ‚budeme sedět a šťourat se v nose‘, jak jsi to formuloval.“
Gilan zrudl a uhnul pohledem.
Halt se s jistou lítostí zvedl na nohy. Ten kmen byl velmi pohodlný, pomyslel si. Položil Gilanovi ruku na rameno.
„V příštích pár dnech nás čeká těžká bitva,“ pokračoval. „Naši muži před ní musejí být v dokonalé kondici, ne utahaní po namáhavém hledání brodu. A co je důležitější, musíme šetřit i naše koně. Nemáme náhradní, a proto potřebujeme, aby byli před útokem na Morgarathovu armádu svěží a ve formě. Jakmile je kůň vyčerpaný, trvá dlouho, než nabere síly. Bojování je těžká práce. Na Morgarathovu armádu chci udeřit co nejtvrději. To znamená, že se musíme postarat, aby byli koně čerství a připravení na boj. Jasné?“
Gilan mrzutě přikývl. „Jasné,“ zabručel, ale moc přesvědčivě to neznělo. Byl mladý a představa, že by měl spěchat pomalu, mu byla naprosto cizí.
Halt pohlédl na slunce. Odhadoval, že odpočívali dost dlouho. Dal Lorriakovi znamení a muži zase začali sedlat koně. Gilan byl v sedle jako první a netrpělivě čekal, až se ostatní muži seřadí. Zdálo se, že mladíkův kůň vycítil jeho nedočkavost. Když zase vyrazili na cestu, tahal za otěže a Gilan ho musel krotit, aby nezrychlil z klusu do cvalu.
Několik mil pokračovali v jízdě. Dojeli na místo, kde cesta procházela úzkou soutěskou mezi strmými skalními stěnami, jejichž vrcholky byly hustě porostlé stromy. Halt zahlédl, jak Gilan spokojeně kývl. Bylo zřejmé, že tento orientační bod poznával. Na dalších dvou mílích však chlapcova sebejistota začala slábnout. Úzkostně se rozhlížel kolem sebe a občas se postavil ve třmenech, aby lépe viděl okolní krajinu. Terén se na chvíli vyrovnal, potom se ocitli v nezalesněné části a zase stoupali do kopce. Hustý les zůstal napravo od nich. Nalevo rostly křoviny a mezi nimi několik remízků. Zdálo se, že nejde o starý porost. Nejvyšší dřeviny byly vysoké sotva patnáct stop.
Gilan navedl koně stranou od stezky, po které jeli. Zase se postavil ve třmenech a ohlédl se směrem, odkud přijeli. Halt zastavil s Abelardem za mladíkem. Vojáci kolem nich projížděli a s vlažným zájmem se na ně dívali. Věděli, že ten klučina je jejich průvodce, a pár jich začalo komentovat jeho očividnou nejistotu.
„Problém?“ zeptal se potichu Halt.
Gilan k němu obrátil zoufalou tvář. „Všechno se tady změnilo,“ řekl. „Není to jako předtím!“ Hlas mu přeskakoval napětím. Ještě před chvílí si byl jistý, že je vede přímo k brodu, ale teď mu připadalo, že zabloudil.
Halt zvedl ruku. „Ne tak nahlas,“ mírnil ho. „Neukazuj jim své pochybnosti.“
Gilan se pokusil uklidnit, několikrát se zhluboka nadechl, ale pak se zase rozhlédl a bezradně pokrčil rameny.
„Když jsme projížděli tamtou roklí –“ mávl někam za sebe, „– myslel jsem, že máme správný směr. Pamatoval jsem si ji. Ale nikde nevidím svůj hlavní orientační bod. Touhle dobou už jsme u něj měli být.“
„Jak vypadal?“ zeptal se Halt.
„Byla to veliká borovice se dvěma kmeny,“ odpověděl Gilan a do hlasu mu opět prosákla úzkost. „Jako obrovské V. Byla vidět na míle daleko. Stála někde tam… aspoň myslím.“ Ukázal na západ, směrem k novému porostu, kterého si Halt před chvílí všiml.
„Ale už tu není,“ opakoval zoufale. Moc dobře …
