SEIS
Ráno snědla celkem vydatnou snídani a zdála se mi natolik v pořádku, že jsem usoudil, že ji tam mohu nechat chvíli samotnou. Odjel jsem ve Slečně Agnes, vyzvedl prádlo a zavolal Jeffa Bocka, zprostředkovatele realit, který vlastnil nápis před domem Lois Atkinsonové.
Tvarem hlavy a barvou obličeje mi silně připomínal růžový nafukovací míč. Byl úplně a téměř obscénně holý, jak to někdy bývá v důsledku některých nemocí. Neměl vlasy ani obočí, ani řasy. Jeho oči i zuby byly stejně jantarově žluté,
„Jasně že ten barák můžu střelit. Střelím ho, až ho budu moct ukázat. Jenomže já ho nemůžu ukázat, když ho ta ženská tak zasvinila. Už dvakrát jsem měl objednaný klienty, že si to prohlídnou. Už dvakrát. A co se stalo? Byl tam děsnej binec a ta ženská vypadala jako ten barák. Poprvé byla asi deset minut celkem dobrá, ale pak začala na my zákazníky ječet. Podruhy nás ani nepustila dovnitř. Ten dům jako takovej je v pořádku. Nedávno se na něj dělal znaleckej posudek. Všechno je perfektní. Pěknej dům na pěkným místě. Hned u moře. Můžu ho střelit zejtra za pětačtyřicet tisíc, jenomže kdo mi koupí barák, kterej si předtím nemoh prohlídnout?“ Zakroutil hlavou. „Až pojedu příště kolem, tak dám tu svou ceduli pryč.“
„Až se odstěhuje a bude-li ještě chtít ten dům prodat, dám vám od něj klíče.“
„A jak to tam bude vypadat?“
„Všechno bude v pořádku.“
„Co myslíte tím jestli ještě bude chtít ten dům prodat?“
„Jestli si to mezitím nerozmyslela.“
„Udělala by nejlíp, kdyby se odstěhovala. Měla tu pár přátel. Slušnejch lidí. Až do ty doby, než se k ní nastěhoval ten pásek a ona se dala na chlast.“
„Zřejmě to uráží váš smysl pro morálku.“
Ukázal mi své pěkné zoubky. „Tohleto je slušný místo.“
„To jsou všechny, můj zlatej.“
Vyšel jsem ven a nechal ho stát ve dveřích jeho spalovny, ze které zářila na slunci do všech stran jeho růžová lebka.
Ramirez přišel odpoledne a žasl nad tím, jak se její stav zlepšil. Po obědě se oblékla a chovala se velice zdrženlivě. Vypadala unaveně a pohybovala se pomalu. Večer měla další záchvat. A ve tmě zase povídala.
„Bez ohledu na něj jsem se začala vracet do života, Trave. Vypadalo to, že jsem pochopila, že se mě pokouší zničit, a věděla jsem, že mé nezničí. Našla jsem sama v sobě, někde úplně uvnitř, takové malé místečko, a ať mé nutil k čemukoliv, vždycky jsem se tam utekla. Přišla jsem na to, že to nejhorší už udělal, že v určitém smyslu jsem silnější než on a že ho přežiju, osvobodím se od něho a budu volná. Najednou jsem dokázala zvednout hlavu a přemýšlet nad tím, jak to skončit. Ale… to on nemohl připustit. Samozřejmě. Nemohl mě nechat utéct.“
Bylo pro ni nesmírně obtížné vysvětlit mi, jak jí zablokoval všechny úniky. Začala mluvit nesouvisle. Naštěstí pro ni si toho moc nepamatovala. Neustále ji udržoval pod vlivem alkoholu, aby ji mohl snadno ovládat a zmenšil tak pravděpodobnost, že by utekla z lodi, když ji právě nehlídal.
Na poslední vyjížďce zajel Junior Allen s lodí do Bimini. Tam vzal na palubu malou haitskou děvku jménem Fancha. Odtud odjeli do vzdálené zátoky na Berrských ostrovech, kde zakotvili, zůstali týden a dokončili dílo zkázy na Lois Atkinsonové. Ze zpáteční cesty do Candle Key si nepamatovala nic. V červnu se pak Junior Allen rozhodl zmizet navždy. Věděl, že útržky vzpomínek a příšerné obrazy v její fantazii, se kterými ji zanechal, ji zabijí.
Po tom, co Lois usnula, jsem přemýšlel o jeho motivu. Na tomto světě existují lidé, kteří zničí ty nejkřehčí a nejcennější věci, které najdou, stejně jako malé děti zpustoší krásný byt. Podívejte se na mě, říkají.
Lois, plachá, krásná, citlivá, půvabná a kultivovaná žena, provokovala Juniora Allena svou pouhou existencí. A tím, že nebylo snadné ji dobýt, ho dráždila ještě víc. I když potom, kdy našel to, co ukryl seržant Berry, byl návrat do Candle Key velkou hloupostí, nemohl Allen nechat něco podobného bez povšimnutí. Vrátil se, aby získal ještě vybranější pochoutku, než jakou byla Cathy Kerrová.
Usmívající se chlapík, rychlý a…
