kapitola desátá
Kráturův příběh
Druhého dne se Harry probudil velmi časně; ležel zachumlaný ve spacím pytli na podlaze společenského salonku. Mezi těžkými záclonami viděl malý kousek oblohy – měla chladivou, jasně modrou barvu zředěného inkoustu, jakou mívá v oněch chvílích mezi nocí a svítáním – a všude vládl klid, rušený jen Ronovým a Hermioniným pomalým, hlubokým oddechováním. Harry pohlédl na jejich tmavé obrysy na podlaze vedle sebe. Ron měl předchozího večera záchvat galantnosti a trval na tom, aby Hermiona spala na polštářích z pohovky, takže její silueta byla o něco výš než jeho. Paži měla svěšenou na podlahu a prsty její ruky spočívaly jen pár centimetrů od Ronových. Harryho napadlo, že když usínali, drželi se nejspíš za ruce. Při té představě pocítil podivnou osamělost.
Zvedl oči a pohlédl na strop zahalený stínem a lustr ověšený pavučinami. Ještě před necelými čtyřiadvaceti hodinami stál před slavnostním stanem u jeho vchodu zalitého sluncem a čekal na svatební hosty, aby je uvedl na přidělená místa. Připadalo mu to jako dávná minulost. Co se s nimi ale bude dít teď? Ležel na podlaze a přemýšlel o viteálech, o tom nebezpečném a složitém poslání, jímž ho Brumbál pověřil… Brumbál…
Žal, který ho ode dne Brumbálovy smrti stravoval, mu teď připadal jiný. Obvinění, která na svatbě slyšel z úst tetičky Muriel, jako by se mu zahnízdila v mozku a jako rakovinné bujení otravovala vzpomínky na kouzelníka, v němž dříve viděl nedostižný vzor. Je možné, že Brumbál dovolil, aby se kolem něj děly takové věci? Byl snad jako Dudley ochoten klidně přihlížet zanedbávání a zneužívání druhých, dokud se to nedotýkalo jeho samého? Byl schopen otočit se zády k vlastní sestře, kterou rodiče věznili a ukrývali?
Pomyslel na Godrikův Důl, na tamní hroby, o jejichž existenci se Brumbál nikdy nezmínil, pomyslel na záhadné předměty, které jim bez vysvětlení odkázal ve své poslední vůli, a v předjitřní tmě ho zaplavila vlna rozhořčení. Proč mu Brumbál něco neřekl? Proč mu všechno nevysvětlil? Záleželo mu vůbec na něm? Nebo nebyl Harry ničím víc než nástrojem, který je třeba leštit a brousit, jemuž ale nelze důvěřovat a s čímkoli se svěřovat?
Harry už nedokázal dál ležet jen ve společnosti trpkých myšlenek.
V zoufalé snaze něco dělat a zaplašit je vyklouzl ze spacího pytle, popadl hůlku a tiše se vykradl z místnosti. Na odpočívadle zašeptal Lumos a ve světle hůlky vyrazil po schodišti nahoru.
Z odpočívadla v druhém patře vedly dveře do ložnice, v níž s Ronem spali, když tu naposledy přebývali. Nakoukl dovnitř – šatní skříň byla dokořán a z postelí někdo strhal povlečení. Vzpomněl si na převržený stojan na deštníky dole v hale. Poté, co Řád odešel, někdo v domě byl a prohledal ho. Snape? Nebo snad Mundungus, který odtud ukradl a odnesl spoustu cenných věcí před Siriusovou smrtí i po ní?
Očima se bezděky zatoulal k obrazu, na němž občas býval portrét Siriusova prapradědečka Phinease Nigelluse Blacka, rám byl ale prázdný – nebylo v něm nic než obdélník bahnitě hnědého pozadí. Phineas Nigellus zjevně trávil noc v ředitelské pracovně v Bradavicích.
Harry stoupal po schodišti dál, až došel na nejvyšší odpočívadlo, z něhož vedly pouze dvoje dveře. Na těch, na které se právě díval, byla tabulka se jménem Sirius. V kmotrově ložnici ještě nikdy nebyl. Strčil do dveří, otevřel je a zvedl hůlku vysoko nad hlavu, aby kruh jejího světla dopadl co nejdál.
Ložnice byla prostorná a v dobách, kdy sloužila svému účelu, bývala zjevně i pohodlná a útulná. Byla v ní velká postel s vyřezávanou dřevěnou čelní pelestí, vysoké okno zahalené dlouhými sametovými závěsy a lustr pokrytý tlustou vrstvou prachu. V toulcích byly dosud zastrčeny oharky svíček a ztuhlý vosk z nich visel dolů jako malé rampouchy. Také obrazy na stěnách a pelesti postele byly pokryté jemným prachem. Mezi lustrem a horní deskou velké dřevěné šatní skříně visela pavučina, a když Harry popošel o pár kroků dál dovnitř, zaslechl šramocení prchajících vyrušených myší.
Sirius v puberťáckýc…
